Užití vycvičeného psa ve službě bezpečnostní s hlediska našeho zákonodárství ve srovnání se zákonodárstvím států sousedních.
Vydáno dne 05. 04. 2004 (4985 přečtení)

THEODOR ROTTER - (I. cena třetí kategorie ze soutěže Masarykova četnického vzdělávacího a podpůrného fondu v r. 1936)

Používání vycvičeného psa ve službě bezpečnostní, k níž patří nesporně i pátrací služba kriminální, vzešlo z potřeb kriminalistiky. Nikoliv tedy snad z potřeb kynologie. Používá-li pátrací služba školeného psa jako nepostradatelného pomocníka při sledování pachové stopy provinilcovy od místa činu až do jeho posledního úkrytu, službě bezpečnostní slouží pes v případech přesně vymezených za určitých okolností budí jako zbraň útočná či obranná v širším rozsahu toho slova.

V zákoně čís. 299/1920 Sb. z. a. n. ze dne 14. dubna 1920 jsou uvedeny případy, kdy má četník právo použíti zbraně.

Okolnosti ty, podle § 13. tohoto zákona nastávají, jde-li o:

1. případ nutné obrany, aby četník odvrátil násilný útok, jenž byl na něho podniknut anebo jímž by byl ohrožen život osoby jiné
2. jde-li o zmaření násilného odporu zločince, aby bezpečnostní orgán mohl učiniti zadost svému služebnímu výkonu
3. běží-li o to, zameziti útěku nebezpečného zlosyna, jejž nemůže jiným způsobem zadržet
4. neopustí-li zločinec na vyzvání svůj úkryt či neuposlechne-li rozkazu dáti ruce vzhůru (po novelisaci zákona).

Mluví-li zákon jasně o případech, kdy jest bezpečnostní orgán zřejmě oprávněn použíti své zbraně, pak jest nezbytné, aby také zákon přesně stanovil podmínky, za jakých může a smí použíti ho doprovázejícího služebního psa. Naproti tomu v kriminální službě pátrací použití cvičeného psa se nepříčí nijak, běží-li pouze o zachycení a sledování neviditelné pachové stopy pachatelovy, nikoliv o útok psem na osobu - stávajícím služebním předpisům, ba ani zákonitým ustanovením (duchu příslušných zákonů), neboť za určitých okolností znamená vycvičený služební pes pro bezpečnostní orgán jen známenitý nástroj, případné jedinečný pomocný prostředek, podobný asi těm, jaké nám poskytují na příklad daktyloskopie, fotografie, mikroskopie a pod.

Náš stát převzal po převratu instituci služebních psů, řekl bych, z likvidační podstaty byv. rakousko-uherské monarchie. Chci se zde několika slovy zmínit o tom, jak došlo za byv. monarchie k zavedení vycvičených psů ve službách četnictva a jaké byly tehdy názory o použití psů toho druhu jako zbraně útočné i obranné ve službě proti osobám, přestoupivším zákon. Měl jsem tehdy vzácnou příležitost zúčastnit se přímo a jako jeden z prvních zavedení instituce služebních psů do služeb rakouského četnictva.

Služební psi do rak. četnictva byli zavedeni r. 1909. Rok před tím, za své dovolené cestou do Německa jsem se zastavil v Saarbrückenu a zúčastnil se kursu pro výcvik služebních psů, určených pro pruské četnictvo. Řídil jej tam tehdejší policejní komisař Konrád Most. Vrátiv se do tehdejšího svého služebního působiště na Kladno, koupil jsem z vlastních peněz dva vhodné psy a jal jsem se je cvičit s pomocí 2 četníků - psovodů podle zkušeností, jichž jsem nabyl v Saarbrückenu. Jakmile psi byli vycvičeni, podal jsem návrh ministerstvu zeměbrany, tehdy v otázce té kompetentnímu, aby byli přiděleni Četníkům jako nepostradatelní pomocníci, a to nejen pro službu bezpečnostní, ale i pátrací.

Jak se však dalo očekávat, narazil návrh u rozhodujících míst na značné překážky. Poukazovalo se hlavně na § 10 služ. předpisu, který přímo četníkům zakazoval voditi s sebou psy při služebních úkonech. Když však se mi přesto podařilo se dvěma zmíněnými vycvičenými psy docíliti velmi dobrých úspěchů ve službě pátrací, obrátila se přece pozornost směrodatných míst k mému návrhu a v r. 1910 konečně bylo výnosem Ministerstva zeměbrany nařízeno, prozatím na zkoušku psy přiděliti  v pátrací a bezpečnostní službu četníků.

Tehdy platný četnický zákon a § 65 četnického služebního předpisu činily největší obtíže, jak realisovati můj návrh. Šlo hlavně o zásadní otázku, smí-li býti psa použito, jsou-li osoby při výkonu své služby ohroženy útokem zločince, nebo jde-li o to, zločince psem zadržeti (psem na zločince útočit). Po mnohých úvahách a nemalých rozpacích našlo konečně tehdejší ministerstvo zeměbrany jakési východisko z této ožehavé otázky mého návrhu:

„Psa smí ve službě použíti k tomu určený četník - psovod jen tehdy, je-li pes řádně vycvičen, úředně komisí vyzkoušen a výslovně jako „služební pes" označen. Jedině v tom případě pak počítá se služební pes jako zbraň, které smí četník použíti za okolností zákonem přesně vymezených (II. stať branného zákona, písm. b) proti nebezpečnému zločinci."

Pokud jsem měl příležitost sledovati další vývoj celé této právní otázky, nestalo se se strany rakouské četnické správy až do našeho státního převratu nic, co by uspíšilo tuto jistě pro četnickou službu a všeobecný zájem veřejné bezpečnosti důležitou otázku a vtělilo ji ve služební předpis ať již cestou zákonodárnou či tím nebo oním vládním nařízením. Vzpomínám si na svůj rozhovor r. 1913 ve Vídni s čelným a vlivným funkcionářem. To bylo již v době, kdy téměř po celé 3 roky se používalo v rakouském četnictvu několik vycvičených služebních psů s nejlepšími výsledky. Týž - referent v ministerstvu zeměbrany - poznamenal: „Ministerstvo nemíní předložiti zákonodárným sborům předlohu na uzákonění instituce služebních psů pro četnictvo, poněvadž se až dosud nejeví pro podobný iniciativní návrh dostatek potřeby. Mimoto se ministerstvo obává, že by narazilo v parlamentě na obtíže s touto předlohou, která by sotva našla v parlamentních kruzích dostatek zájmu a popularity."

Způsob, jak ve službě používati vycvičených psů a veškeré s tím související služební i ad ministrativní směrnice byly pak vydávány jen ve formě výnosů a rozkazů příslušných velitelství a úřadů. Když později došlo ke světové válce, nebylo již ovšem ani času ani příležitosti vtělit celý souhrn těchto otázek a směrnic v zákon. Přesto však, že služebních psů u četnictva se tehdy používalo poměrně v omezeném počtu, výsledky jejich práce byly znamenité, jak ostatně vysvítá z výročí statistických dat podle nichž počet t. zv. „nevypátraných případů" proti létům, kdy četnická služba ještě t. zv. služebních psů neznala a neměla, se podstatně snížil.

Jakého druhu byly právní otázky, které se tehdy v souvislosti s používáním služebních psů v bezpečnostní (kriminální) službě vyskytly?

Brzy po jejich zavedení, hlavně v případech, kdy bylo psa použito k zachycení a sledování („vypracování") pachové stopy prchajícího zločince a psovod byl pak předvolán k soudu jako svědek, aby o postupu celé práce svého psa podal jasný a přesvědčivý obraz, se ukázalo, že četnická stanice celý trestní případ a s ním spojenou činnost služebního psa vylíčila ve svém oznámení soudu příliš drasticky.

Věru charakteristický případ toho druhu se udal r. 1910 v Hodoníně, kdy se pátralo po pachateli pověstné „pojišťovací" vraždy (Toman). Četník - vůdce služebního psa z Místku - nemaje v tomto oboru dostatek zkušeností, jak se později ukázalo, přednesl porotě v Mor. Ostravě tak nemožné svědectví o stopovací činnosti svého psa v této trestní věci, že celý proces se tím v základech značně komplikoval. Musil jsem tehdy jako odborný znalec ve svém písemném dobrém zdání po přesném přezkoušení všech údajů svědka - psovoda uvésti celé jeho svědectví na pravou přijatelnou míru. Podobné případy byly ovšem s to celou instituci služebních psů, sotva tehdy v život uvedenou a tak významnou pro službu četnickou, dokonale znehodnotit.

Stojí za zmínku, že v tutéž dobu se podobný případ stal i v Německu, kde stejně jako já v Hodoníně, sám původce myšlenky zavésti vycvičené psy do služeb pruského četnictva, policejní komisař Konrád Most, byl jako předvolaný znalec nucen zaujati před porotou v Ulmu (Bavory) velmi strohé stanovisko proti pochybným, ba nemožným svědeckým vývodům příliš horlivého četníka - psovoda, ba dokonce i některé přímo vyvrátit.

Stačila krátká doba před světovou válkou od zavedení vycvičených psů do bezpečnostních služeb, aby se poznalo, že čenich psa jest v oboru pátracím jedinečným nástrojem k sledování neviditelné pachové stopy člověka, střetnuvšího se se zákonem. Pro službu kriminální jest čich psa (olfaktorický čiv) nedocenitelným pomocníkem. Jinak se ovšem jeví tento spolupracovník četníka v řízení trestním (v procesech před soudem). Tu pes nemá onoho přesvědčivého významu, byť jeho práce měla sebe positivnějších výsledků, poněvadž jí chybí ona přesvědčující přesnost a pádnost důkazů, bez níž nemůže soudce vynésti spravedlivého rozsudku. Ačkoliv tedy jest pro bezpečnostní orgány pes pomůckou těžko nahraditelnou, před soudem nelze s ním počítat jako s nástrojem důkazným.

Bylo třeba o po této stránce poučiti četníky - psovody. Vypracoval jsem pro byv. rakouské četnictvo směrnice „Výcvik a použití služebních psů", které byv, ministerstvo zeměbrany ve Vídni schválilo výnosem č. 382, odděl. XX. z 27. června 1911. Jako zvláštní odstavec jsem v nich uvedl, jak si má četník - psovod počínati před soudem, je-li povolán vydati svědectví o práci svého psa v tom či onom trestním případě. Na str. 96 a 97 poznamenávám:

„Ve většině případů jest četník - psovod předvolán k soudu, aby vydal svědectví o práci svého psa. Jeho výpověď má jen tehdy cenu, je-li skutečně přesvědčivá. Pravé přesvědčivosti nabude, jestliže psovod před soudem vylíčí celou práci psovu srozumitelně a podle pravdy. Ovšem to předpokládá především, aby psovod byl s to podati soudci jasný a úplný obraz celého postupu činnosti psa od zachycení stopy až do konečného stadia jeho práce. K tomu jest třeba, aby si ihned po ukončení práce psovy učinil náčrt, v němž označí všechny důležité body i okolnosti. Stále musí míti na mysli, že jediné, jak již uvedeno, sám má o činnosti svého psa vypovídati a že jest jeho povinností přísně se zdržeti jakýchkoliv závěrů (úsudků) vztahujících se k trestnosti zadrženého pachatele. Svědecká výpověď psovoda nemá jiného účelu, než prokázati, že psem odhalená osoba jest ve spojitosti s místem činu a že použila jediné oné cesty (podle pachové stopy), kterou služební pes „vypracoval".

Tolik asi o situaci instituce služebních psů u četnictva a s ní spojených právních otázat, jak je přejal náš stát po státním převratu v říjnu 1918. Však během nedlouhé doby Československá státní správa instituci služebních psů s nemalým nákladem dobudovala a postavila ji na širokou základnu. V Pyšelích u Benešova byl vystavěn a moderně vybaven ústav pro chov a výcvik služebních psů. Ve 30 kursech bylo jich tam již na sta odborně vycvičeno. Četné větší četnické stanice v naší republice mají dnes výborně vycvičeného služebního psa. Sociálních potíží, které kdysi měla byv. rakouská státní správa s uzákoněním instituce služebních psů ve službách bezpečnostních, i jejich obav se strany zákonodárných sborů, u nás není. Právě naopak! Naši zákonodárci i nejširší veřejnost vítali spontánně zavedení školených psů do služeb četnictva a v potřebách této instituce vycházejí ve všem státní správě bezpečnostní vstříc. Z denního tisku máme pro to nejlepší důkazy. Kdykoliv se stane nějaký trestný čin, vždy hodný politování, naléhá veřejnost na rozmnožení služebních psů jako osvědčených pomocníků našich bezpečnostních orgánů. Léta přinesla velice významné úspěchy služebních psů, a to jak ve službě pátrací (kriminální), tak i bezpečnostní.

V celé řadě případů zachránil pes život svému průvodci - četníku a jistě by bylo zůstalo mnoho četníků na živu, kdyby byli bývali měli po ruce služebního psa.

O vývoji instituce, služebních psů v četnictvu naší republiky přednesl širší veřejnosti v kynologickém klubu na Smíchově zajímavou přednášku v březnu r, 1935 tehdejší plk. četn. Josef Ježek, (nynější zem. velitel četnictva. pro Čechy). Před tím na podzim r. 1933 i jeho nástupce, mjr. četn. Old. Pinkas u příležitosti 1O letého jubilea zavedení služebních psů v naší republice.

Min. vnitra a přísluš. zem. četn. velitelství, chápajíce dalekosáhlý význam instituce služebních psů, vydala během doby celou řadu služebních a administrativních výnosů, předpisů a rozkazů. Ale k uzákonění ani u nás dosud přesto nedošlo a právní otázky, mající k instituci služebních psů těsný vztah nebo přímou vnitřní souvislost s ní, zůstaly nadále nerozřešeny. Jsem toho skromného názoru, že již vzhledem na právní odpovědnost státu a na všeobecnou bezpečnost širšího občanstva, měla by býti ožehavá otázka, kdy a jak jest dovoleno použíti služebního psa jako zbraně útočné či obranné v bezpečnostní službě, již jednou zásadně a definitivně úpravena zákonem. Jelikož jsem měl již za bývalé monarchie příležitost a možnost celý vývoj instituce služebních psů od jejího prvopočátku sledovat a tehdejší názory o právních otázkách, jí se týkajících, slyšet a poznat, budiž mi dovoleno vsunout do této studie i své vlastní názory a zkušenosti, jak celý souhrn těchto otázek řešit. Jak jsem se již zprvu zmínil, byv. rak. státní správa, povolivši zásadně užívati služebních psů v četnictvu, našla alespoň jakési východisko již tím, že služebního psa označila jako zbraň, při čemž pojem „zbraň" byl míněn v nejširším smyslu toho významu.

§ 65 předpisu pro četnictvo rozeznává zbraně ve výzbroji Černíka jednak podle jejich technických vlastností a účinků na zbraně bodné, sečné a střelné, jednak podle jejich nebezpečnosti na zbraně „nebezpečné" a „méně nebezpečné". Podle tohoto rozčlenění bylo vzhledem k ustanovení II. oddílu o zbraních v četnickém zákoně (rakouské zákony a nařízení), jasně vyznačeno, kdy, za jakých okolností a v jakém rozsahu smí četník ve službě použíti proti té či oné zločinné osobě tu kterou zbraň svého služebního výzbroje. Podle zcela správného názoru, že chrup vycvičeného, ukázněného služebního psa zpravidla nikdy nezpůsobí napadenému tak nebezpečného zranění, jako některá z výše uvedených technických zbraní, - ač jinak chrup postačí, aby účel četníkem požadovaný byl dosažen - byl služební pes vřaděn mezi tak zvané „méně nebezpečné zbraně".

Tím otázka tato i s hlediska sociálního byla na tehdejší dobu učiněna přijatelnější. Jak patrno, točila se za tehdejších právních poměrů otázka ta, z nedostatku jiných důvodů, hlavně kolem pojmu ,,zbraň"! Bylo tedy lze, když pes byl již zařaděn mezi zbraně útočné i obranné, považovati jej za zbraň z onoho druhu „méně nebezpečných" než jakou je zbraň bodná, sečná a střelná. Podle tehdejších a i dnes ještě platných paragrafů trestního zákona se vztahoval pojem „zbraň" v širším významu toho slova hlavně jen na osobu, která zákon překročila. Tak na př. u § 81 a 82 rak. trestního zákona, pojednávajícího o veřejném násilí, způsobeném vztažením ruky na úřední osobu, uvádí se celá řada rozhodnutí Nejvyššího (kasačního) soudu, jež se šíře zmiňují o pojmu „zbraň" toliko vzhledem k osobě překročivší zákon podle výše uvedených paragrafů. Naproti tomu však pojem „zbraň", patřící k výzbroji četníka majícího službu, není tu blíže charakterizován. Tvoří tudíž i označení vycvičeného psa jako „zbraně" po stránce právní pojem velmi neurčitý. Nemá tudíž použití služebního psa jako zbraně útočné či obranné ve službách bezpečnosti potud žádné právní jistoty, pokud nebude služební pes zřejmě jako „zbraň" zákonem označen. Definitivní rozřešení této otázky má velmi důležitý význam, ježto stát i četník jako psovod, povinný služebního psa jako zbraně v tom či onom použíti, může býti činěn odpovědným za různé škody mravní i civilně právní.

Pro uzákonění použití služebního psa v případech, při nichž zákon o četnictvu ze dne 14. dubna 1920 Sb. 2 a nařízení čís. 299 četníku ve službě dovoluje upotřebit psa jako zbraně, by byly na místě asi tyto úvahy: Služební předpis pro četnictvo, opírající se o výše uvedený zákon ve svém § 65 (použití zbraně) výslovně praví, že četník smí použíti zbraně, chce-li docíliti požadovaného výsledku, s největší obezřetností a jen tehdy, když selhaly t. zv. „mírné prostředky". A to zas jen ještě tak, aby život provinilcův a po případě i jiných osob byl co nejméně ohrožen (§ 45 četn. zákona).

Uvedený předpis tedy nařizuje, že před u potřebením zbraně má četník nejdříve použíti „mírných prostředků".

Těmi jsou:
I. při zprotivení:
a) napomenutí, pronesené hlasem rozkazovacím,
b) zatčení,
c) přiložení svěracích řetízků;

II. při zamýšleném pokusu o útěk:
a) napomenutí,
b) pronásledování prchajícího honěním,
c) vyzvání náhodou se namanuvších osob, aby k dopadení uprchlíka byly nápomocny;

III. při zjištěni úkrytu:
vyzvati osobu, aby úkryt opustila a na rozkaz dala ruce vzhůru; jinak platí tu ustanovení, jak jsou uvedena ad I.

Již v těsné souvislosti s těmito předpisy mohl by býti služební pes, vycvičený pro službu bezpečnostní buď jako pomocník ofensivní či defensivní řáděn de lege ferenda mezi „zbraně," patřící k četníkově výzbroji. Služebního psa by bylo lze přece považovati za jeden z oněch „mírných prostředků", jichž četník má a smí použíti, než jest nucen sáhnouti ke zbrani. - A stejně i není sporu o tom, že útok psův na násilníka jest pro jeho život méně nebezpečný a zas naopak, že pes svým chrupem jest daleko způsobilejším chrániti bezpečnost zakročujícího četníka proti zákeřnému útoku násilníkovu, po případě podobnému útoku včas a rázně zabránit.

Nelze ani s dostatek oceniti význam a potřebu služebního psa i při útěku zločince. I tu jeví se býti pes opět oním „mírným prostředkem" dříve než jest nutno sáhnouti po zbrani. Nejen svou mrštností, ale i neohrožeností snáze donutí prchajícího viníka na útěku stanouti a zadrží ho tak dlouho, až četník dorazí na místo. Jde-li o zadržení prchajícího zločince, jest tu pro četníka použití služebního psa s výhodou i proto, že nemusí náhodou se vyskytnuvší osoby žádat, aby mu uprchlíka pomohly zadržet. Vždyť žádost toho druhu jest mnohdy zcela ilusorní, jednak už proto, že osoby četníkově žádosti nejsou nijak povinny vyhovět, a konec konců mnohdy, bojíce se o vlastní život, výzvu četníkovu vůbec ignorují.