Příběhy z útulku - Rika
Vydáno dne 13. 02. 2006 (8808 přečtení)

Vídala jsem tuhle fenku dlouhosrsté kólie na jízdárně, kam ji vodila má známá Dita. Fenka špatně chodila, v mládí jí prý porazilo auto a podle slov Dity s ní nic nebylo, nehrála si ani jako štěně a byla mrzutá.

Rika mne upoutala tím, jak vytrvale "lezla do ruky", seděla u křesla a nadhazovala si mou ruku na krk, abych ji hladila. Jinak jsem se s ní moc nesetkávala, protože na jízdárnu to pro ni byla daleká cesta.

Pak si Dita tajně jela koupit fenku německé dogy a rodiče se postavili kategoricky proti dvěma psům s tím, že buďto štěně vrátí nebo starého psa dá utratit. Dita neváhala a volila druhou možnost a rodina to přijala jako fakt, který hodlala uskutečnit hned odpoledne.

To už na mne bylo příliš a fenku jsem si vzala domů a cestou chmurně vymýšlela srdceryvné lži, které by rodiče oblomily, abychom si ji mohli nechat. Jako patnáctiletá puberťačka jsem doma měla mizivé slovo, tak jsem se uchýlila k báchorce o tom, jak jsem psa našla uvázaného v lese. Otčím sice podezřívavě koukal, příliš nevěřil, ale útulky tehdy nebyly a maminka nikdy nebyla povaha, která by mne poslala psa utratit. Rika u nás zůstala.

Lež se pochopitelně provalila později, když Riku přišla navštívit hluchá holčička, která byla s Rikou v původním bydlišti velká kamarádka a která se na fenku přijela podívat. Mé akcie důvěryhodnosti doma poklesly už z beztak nízké polohy do pásma někam hluboko pod bod mrazu, ale nic to nezměnilo na tom, že Rika u nás zůstala.

Měla už chování starší dámy, bručela na mně, když jsem jí chtěla vyčesat žrádlo z kožichu, nebyla na kartáčování zvyklá a na procházce odcházela domů, když ji přestala bavit a pak už chodila jen na konec ulice a dál ne.

Nejraději líhávala na zahradě a pozorovala lidi, co chodili kolem plotu a pokud se příliš courali, pobízela je poštěkáváním. O pobyt v domě stála, jen když byla velká zima, ale když jsme ji vykoupali a vyfénovali, dobře si byla vědoma, jak je krásná se svým bohatým límcem chlupů a dělala v předsíni kolečka, otáčela se svým zobákem po publiku a vysoko si nesla ocas a vybízela nás k dalším obdivným výkřikům nad její krásou. Jinak to byla vážná dáma, která dávala přednost samotě. Psi jí nezajímali; když některý šel po chodníku, radši vlezla do silnice, aby se mu vyhnula.

Potom se v rodině narodilo dítě a stará fena se změnila jako když mávne proutkem poté, co se dítě začalo batolit. Nebyla hlídačka kočárku a neběhala za námi, když bráška začal plakat, proto nás její chování velmi překvapilo.

Rika začala zase chodit na procházky a když se batole fascinovaně zahledělo do kanálu a my se snažili ho odpoutat od té podívané tím, že jsme šli napřed, Rika chlapečka hlídala a nehnula se, dokud nešel on. Samozřejmě jsme došli jen k dalšímu kanálu, kde se celá situace opakovala. Rika měla ráda smečku pohromadě a dítě začala střežit i při jiných aktivitách. Jak chlapec rostl, začal u fenky hledat ochranu, když se doma schylovalo k výprasku. Rika změnila tedy své zaměstnání a ze psa pasteveckého se přeorientovala na psa obranného. Stačilo, když se matka blížila s vařečkou a brácha zaječel . "RIkóó´, pomóóc!" a Rika přiběhla a zle cenila zuby a vrčela, takže se tímto pohledem uklidnila i matka a šla vařečku uklidit. Rika sice byla mrzutá, ale byl to dobrák od kosti, nikdo se jí nebál, dokonce ani zloděj, který mi ukradl přímo za její přítomnosti ze zahrady kolo, ale jeden nikdy neví.

Jednou však bratr provedl cosi, co mámu opravdu nazlobilo a usoudila, že ani Rika jí nezabrání od vykonání rodičovské spravedlnosti. Fenku mazaně předem zavřela v předsíni a rozkacená jako bůh pomsty se s vařečkou vrhla na svého synka. Padlo pár ran a bratr začal vřískat a to bylo víc, než Rika mohla vydržet. Proskočila skleněnými dveřmi předsíně a trestající ruku matky zadržela tím, že jí prokousla hodinky. Tímto činem vychovala matku k tomu, že už vařečka nepřišla nikdy ke slovu a přátelství a patronát fenky nad děckem se začal brát v rodině vážně.

Pak přišel do rodině druhý pes, štěně velkého knírače, ale ten Riku nezajímal ani za mák, byl pro ní vždy konkurence a dotěrný hmyz, který jí ujídá z báječné nové misky netušené nové příděly potravy.

Další velká chvíle, na kterou se Rika těšila celé měsíce nastala, když přišel vzdálený příbuzný, který se bál psů. Rika, které se nebál opravdu nikdo, se změnila v supa: snížila hlavu mezi lopatky a začala strašit nebohého muže zvláštním, vrkavě bublavým zvukem. Když viděla ten účinek, jaký to na toho pána mělo, většinou se začal potit strachy, přitvrdila a plížila se k němu zezadu, aby ho na zpáteční cestě mohla štípat do pat. Nikdy nikomu jinému to nedělala a svůj triumf si vychutnávala několik dní. Potvůrka, dobře věděla, že ho nemáme rádi a že ji okřikujeme jen tak na oko s přáním, že kdyby tato návštěva chodila ještě řidčeji, i tak by to bylo příliš často.

Přes svou špatnou chůzi se Rika dožila vysokého věku, ale přišlo, co přijít muselo a bylo to velmi smutné loučení. Jedno podzimní ráno Rika už prostě nevstala. Ležela v pelechu a ronila opravdické slzy. Nikdy před tím jsem toto u pejska neviděla. Knírač přes předchozí nepřátelství u ní seděl a smutně skučel a skončilo to rychlou uspávací injekcí, protože už se nedalo dělat vůbec nic.

Rika mi dala velkou životní lekci, jak báječné dobrodružství může být zkoumání povahy a návyků staršího psa a jak i starší a nemocný pejsek může v dobrých podmínkách rozkvést a dožít se vysokého věku.

Mgr. Dana Bočková