Vídala jsem tuhle fenku dlouhosrsté kólie na
jízdárně, kam ji vodila má známá Dita. Fenka špatně chodila, v mládí jí prý
porazilo auto a podle slov Dity s ní nic nebylo, nehrála si ani jako štěně a
byla mrzutá.
Rika mne upoutala tím, jak vytrvale "lezla do ruky", seděla u křesla a
nadhazovala si mou ruku na krk, abych ji hladila. Jinak jsem se s ní moc
nesetkávala, protože na jízdárnu to pro ni byla daleká cesta.
Pak si Dita tajně jela koupit fenku německé dogy a rodiče se postavili
kategoricky proti dvěma psům s tím, že buďto štěně vrátí nebo starého psa dá
utratit. Dita neváhala a volila druhou možnost a rodina to přijala jako fakt,
který hodlala uskutečnit hned odpoledne.
To už na mne bylo příliš a fenku jsem si vzala domů a cestou chmurně vymýšlela
srdceryvné lži, které by rodiče oblomily, abychom si ji mohli nechat. Jako
patnáctiletá puberťačka jsem doma měla mizivé slovo, tak jsem se uchýlila k
báchorce o tom, jak jsem psa našla uvázaného v lese. Otčím sice podezřívavě
koukal, příliš nevěřil, ale útulky tehdy nebyly a maminka nikdy nebyla povaha,
která by mne poslala psa utratit. Rika u nás zůstala.
Lež se pochopitelně provalila později, když Riku přišla
navštívit hluchá
holčička, která byla s Rikou v původním bydlišti velká kamarádka a která se na
fenku přijela podívat. Mé akcie důvěryhodnosti doma poklesly už z beztak nízké
polohy do pásma někam hluboko pod bod mrazu, ale nic to nezměnilo na tom, že
Rika u nás zůstala.
Měla už chování starší dámy, bručela na mně, když jsem jí chtěla vyčesat žrádlo z
kožichu, nebyla na kartáčování zvyklá a na procházce odcházela domů, když ji
přestala bavit a pak už chodila jen na konec ulice a dál ne.
Nejraději líhávala na zahradě a pozorovala lidi, co chodili kolem plotu a pokud
se příliš courali, pobízela je poštěkáváním. O pobyt v domě stála, jen když byla
velká zima, ale když jsme ji vykoupali a vyfénovali, dobře si byla vědoma, jak
je krásná se svým bohatým límcem chlupů a dělala v předsíni kolečka, otáčela se
svým zobákem po publiku a vysoko si nesla ocas a vybízela nás k dalším obdivným
výkřikům nad její krásou. Jinak to byla vážná dáma, která dávala přednost
samotě. Psi jí nezajímali; když některý šel po chodníku, radši vlezla do
silnice, aby se mu vyhnula.
Potom se v rodině narodilo dítě a stará fena se změnila jako když mávne proutkem
poté, co se dítě začalo batolit. Nebyla hlídačka kočárku a neběhala za námi,
když bráška začal plakat, proto nás její chování velmi překvapilo.
Rika začala zase chodit na procházky a když se batole fascinovaně zahledělo do
kanálu a my se snažili ho odpoutat od té podívané tím, že jsme šli napřed, Rika
chlapečka hlídala a nehnula se, dokud nešel on. Samozřejmě jsme došli jen k
dalšímu kanálu, kde se celá situace opakovala. Rika měla ráda smečku pohromadě a
dítě začala střežit i při jiných aktivitách. Jak chlapec rostl, začal u fenky
hledat ochranu, když se doma schylovalo k výprasku. Rika změnila tedy své
zaměstnání a ze psa pasteveckého se přeorientovala na psa obranného. Stačilo,
když se matka blížila s vařečkou a brácha zaječel . "RIkóó´, pomóóc!" a Rika
přiběhla a zle cenila zuby a vrčela, takže se tímto pohledem uklidnila i matka a
šla vařečku uklidit. Rika sice byla mrzutá, ale byl to dobrák od kosti, nikdo se
jí nebál, dokonce ani zloděj, který mi ukradl přímo za její přítomnosti ze
zahrady kolo, ale jeden nikdy neví.
Jednou však bratr provedl cosi, co mámu opravdu nazlobilo a usoudila, že ani
Rika jí nezabrání od vykonání rodičovské spravedlnosti. Fenku mazaně předem
zavřela v předsíni a rozkacená jako bůh pomsty se s vařečkou vrhla na svého
synka. Padlo pár ran a bratr začal vřískat a to bylo víc, než Rika mohla
vydržet. Proskočila skleněnými dveřmi předsíně a trestající ruku matky zadržela
tím, že jí prokousla hodinky. Tímto činem vychovala matku k tomu, že už vařečka
nepřišla nikdy ke slovu a přátelství a patronát fenky nad děckem se začal brát v
rodině vážně.
Pak přišel do rodině druhý pes, štěně velkého knírače, ale ten Riku nezajímal
ani za mák, byl pro ní vždy konkurence a dotěrný hmyz, který jí ujídá z báječné
nové misky netušené nové příděly potravy.
Další velká chvíle, na kterou se Rika těšila celé měsíce nastala, když přišel
vzdálený příbuzný, který se bál psů. Rika, které se nebál opravdu nikdo, se
změnila v supa: snížila hlavu mezi lopatky a začala strašit nebohého muže
zvláštním, vrkavě bublavým zvukem. Když viděla ten účinek, jaký to na toho pána
mělo, většinou se začal potit strachy, přitvrdila a plížila se k němu zezadu,
aby ho na zpáteční cestě mohla štípat do pat. Nikdy nikomu jinému to nedělala a
svůj triumf si vychutnávala několik dní. Potvůrka, dobře věděla, že ho nemáme
rádi a že ji okřikujeme jen tak na oko s přáním, že kdyby tato návštěva chodila
ještě řidčeji, i tak by to bylo příliš často.
Přes svou špatnou chůzi se Rika dožila vysokého věku, ale přišlo, co přijít
muselo a bylo to velmi smutné loučení. Jedno podzimní ráno Rika už prostě
nevstala. Ležela v pelechu a ronila opravdické slzy. Nikdy před tím jsem toto u
pejska neviděla. Knírač přes předchozí nepřátelství u ní seděl a smutně skučel a
skončilo to rychlou uspávací injekcí, protože už se nedalo dělat vůbec nic.
Rika mi dala velkou životní lekci, jak báječné dobrodružství může být zkoumání
povahy a návyků staršího psa a jak i starší a nemocný pejsek může v dobrých
podmínkách rozkvést a dožít se vysokého věku.
Mgr. Dana Bočková