Příspěvek k diskusi o policejních psech
Vydáno dne 09. 04. 2006 (5460 přečtení)

Josef Kučera - časopis Bezpečnostní služba č. 2/1933

Navazuji na články pana plukovníka Josefa Ježka „Instituce služebních psů u četnictva", otištěné v minulém ročníku „Bezpečnostní služby". Mnoho a. mnoho různých článků bylo již napsáno o policejních psech a o jejich vůdcích, málo však dosud o jejich pěstitelích a chovatelích.

Jelikož jest policejní pes v kriminálním vyšetřování prostředkem k cíli a cílem pak dopadění pachatele trestného činu, jest policejní pes s hlediska odborného pomocníkem bezpečnostních orgánů. Účelem mého článku není ozařovati dobré vlastnosti psa, ale spíše napsati něco o jeho škůdcích

Účastníci XX. kursu pro výcvik služebních psů a jejich vůdců při konečných zkouškách v Pyšelích v září 1932.

Vtom směru mám jako chovatel a vůdce služebního psa na mysli tři kategorie „milovníků" policejních psů. Uvádím nejdříve ty, kdož bez jakékoliv průpravy, jen z pouhé libůstky koupí si „policejního" psa. Pes ten těší je potud, pokud jest malý. Když však doroste a bez náležitého a svědomitého výcviku neskytá svému chlebodárci to, o čem týž snil, bývá často uvázán k boudě, zapomenut, zajde třeba hladem.

Takový způsob zušlechťování rasy jest upřímně řečeno hříšným týráním zvířat a měl by býti takový chovatel psa exemplárně trestán.

Chceme-li, aby nám pes sloužil a byl nám k radosti, pak jest samozřejmě naší povinností, abychom mu poskytli všechny podmínky jeho existenčního minima! Čili jinak řečeno, chceme-li, aby ve zvířeti byl vyvolán pocit lásky a vděčnosti k nám, musíme míti ve svém nitru reflex týchž pocitů vůči svému chovanci. Toť železný zákon přírody, kterému se musíme bezpodmínečně podrobiti, nechceme-li se státi tyrany svého okolí.

Takových držitelů ušlechtilých psů jest řada a přes to, že existují mnohé kynologické spolky odborné, pokračují bezcitně ve svých experimentech. To jsou trosečníci, kteří se po prvních nezdarech obracejí bohudíky k zušlechťování psů zády.

Druhou kategorii majetníků ušlechtilých psů bych označil hromadným jménem „ješitníci", kteří žijí sobecky pouze své zálibě, nevyhledávajíce kontaktu se svým okolím. Tito ješitníci střeží žárlivě mnohdy dosti dobré a značné praktické pokroky svého psa, aby jich nemohli ostatní držitelé policejních psů pro sebe využíti. To jsou lidé, kteří se řídí příslovím: „Umění pro umění", tedy heslem v naší demokratické době naprosto nevhodným.

Dnes jest již povinností každého občana, ať již pracuje v tom neb onom oboru, aby se stal užitečným činitelem společnosti a jest se mu snažiti o to, aby jeho poznatky se staly přístupnými též širší veřejnosti. Pak teprve jeho sport nabývá oprávněnosti a vyššího posvěcení, poněvadž neslouží pouze jemu, ale širokým vrstvám lidovým.

Zvláštní prototyp škůdců rasy ušlechtilých psů representují „kšeftaři", jimž pes není ušlechtilým předmětem poučení a vštěpování lásky k přírodě, ale bursou, prostředkem, kterým hledí úplatniti své spekulační choutky.

Toť zhruba načrtnutá charakteristika tří druhů nepřátel ušlechtilého psího plemene, k nimž ovšem řadí se celá galerie menších příživníků, jichž cílem není ideální snaha, zájem pro práci, nýbrž hrubá hmota, a které nutno rovněž v zájmu dobré věci potírati.

Hleďme tedy k tomu, abychom my, orgánové veřejné moci, nebyli řáděni mezi ty, jimž ušlechtilý pes jest předmětem chvilkového rozmaru, nebo prostředkem výdělečným, a buďme hlasateli očistných a ušlechtilých snah kynologických, směřujících proti činnosti nepřátel ušlechtilého psa.

Čestným chovatelům čistokrevných policejních psů přeji mnoho zdaru!

Poznámka redakce: Tento článek byl sepsán už před více než 70-ti lety, ale zaměníme-li v něm slova "policejní pes" např. za slovní spojení "služební plemeno", vidíme, že se věci ani za 70 let tak moc nezměnily ;-(