Příběh Kubíka a Matýska
Vydáno dne 02. 12. 2007 (5451 přečtení)

Starý pán seděl smutně na posteli a přemýšlel, jak zase dnešní den přežije. Nejhorší pro něj byly rána. Cítil naprostou nezměrnou úzkost z toho, jak se hodiny povlečou, jak nádobí po snídani umyje moc rychle a oběd uvaří za půl hodiny. Co proboha má dělat celý ten zbytek času?

Čas na světě bez Boženky byl velmi vleklý. Už to bude měsíc, co ji samotnou, samotinkou pustil na procházku do parku a ona se nevrátila. Usnul po vydatném obědě a probral ho až telefon z nemocnice, aby přijel. Jeho ruka na bílé posteli byla ještě teplá, ale dušička už odešla za duhový most.

Utřel si zvlhlé oči a vysmrkal se do kapesníku, který ještě žehlila ona. Znova mu vytryskly slzy. Lehl si zpátky do postele a věděl, že už nevstane. Už nechce, chce jít za svým srdcem. Těšil sem, jak se zase potkají, jak už ho nikdy nebude trápit bolavé koleno a ona se zase bude smát, jako před pár týdny. Udělalo se mu líp. Už našel smysl….života? Ano, počká v posteli, dokud nebude moci za ní.

Z přemýšlení ho vytrhl zvonek u dveří. Napřed nad ním mávl rukou, ale zvonek ho svým pronikavým zvukem tak rozptyloval, že se posadil, obul ošlapané pantofle a otevřel. Byla tam paní Králová, jeho sousedka.

„Dobrý den, omlouvám se, že vás takhle ruším, …ale zítra nastupuji na tu operaci a Matěj s Kubíkem by museli do útulku… já vím, že jste měli s nebožkou taky pejska…víte je mi to trapný to po vás chtít, ale mělo by to být jen na 14 dní. Omlouvám se, že jsem se vás nezeptala dřív, ale měl ho hlídat syn…Včera mi ale oznámil, že se o mé čokly starat rozhodně nebude...“

„Pani Králová…já nemůžu, víte…opravdu to nejde. Já už to s psíkama neumím a …no, nezlobte se.“ Stařičké paní vytryskly slzy, dneska je to nějaký ubrečený den, pomyslel si. „Prosím vás neplakejte. Pojďte dál, uvařím vám kafe. Hlavně už neplačte.“

A tak se stalo, že nad voňavou meltou s mlékem a sušenkami z koloniálu v domě, slíbil pan Vondruška, že se o pejsky postará. Nedokázal přejít uplakané oči hodné pani Králové. Ještě týž večer se mu v kuchyni objevily dvě mističky s granulkami a jedna plná čisté vody. Byl nervozní, ale cítil cosi, co by nikdy před nikým neřekl. On se vlastně těšil! Najednou mu došlo, že příštích pár dní bude užitečný, někomu moc pomůže.

Pani Králová ještě ráno pomaloučku obešla blok, a pak se dlouho loučila s černými chlupáči před jeho dveřmi. Matěj už toho moc neviděl, ale ty slané kapičky z její tváře slízl rád. Tušil sice nějakou nejistotu v paniččině hlase, ale věřil jí.

Panu Vondruškovi najednou plynuly dny jako o závod, vstával ráno a velmi časně díky studenému čumáčku na své tváři. Zamiloval si tyhle Kubovy pusinky a cítil, že paní Královou zastupuje velmi pečlivě. Jak ubíhal čas, blížil se den, kdy se měla panička psíkům vrátit. Bylo mu z toho čím dál víc smutno, ale dospěl k jednomu rozhodnutí. Až pani Králové pejsky vrátí, zajde do útulku a vysvobodí nějakého něšťastlivce, co má sice čtyři nohy, ale taky už se mu dny vlečou a ráno se mu nechce pro samý stesk vstávat. Bál se sice, že neznámého psíka nezvládne, že může mít nejistou minulost, ale věděl, že to udělat musí. Pro sebe i pro něj.

Den návratu uplynul, byl již večer a panička nikde. Vzal Matěje s Kubíkem ještě na poslední procházku, než se koukne na večerní zprávy, ale paní Králová stále nikde.

Vzbudil ho ráno studená hubička, zjistil, že je ještě v košili od včerejška a spí v ušáku u televize. Vzal kluky do ranního šera vyčůrat a zatím se rozhodl, že po snídani zajde do nemocnice. Paní Králové se asi přidaly nějaké komplikace a vrátí se později. Jemu ale docházely granulky a nevěděl, jaký druh jim panička kupovala.

V nemocnici ho nečekaly dobré zprávy. Cítil se špatně už když tam vešel, ale přičítal to stále čerstvým vzpomínkám na Boženku a její konec. Podařilo se mu přemluvit personál, aby se dostal alespoň ke strohé informaci, že paní Králová bohužel umřela na pooperační embolii.

Ani nevěděl, jak došel domů, nevnímal velké vítací olizování Kubíka a Matýskovo mazlení o jeho nohy. Sedl si do křesla a zamyšleně koukal pře sebe. Probralo ho až šťouchnutí mokrého nosu do jeho dlaně, psíci nechápali, proč je tentokrát jejich nový pán nechce pohladit.

Nový pán. Ano pomalu mu to docházelo. Nedá se nic dělat. Pani Králové už nepomůže a určitě by byla moc ráda, kdyby se jejím miláčkům nic nestalo. Mechanicky vzal dvě vodítka a pytlíček se zbytkem granulí, peněženku a šel se zeptat do zverimexu na náměstí, jestli by nepoznali jejich výrobce.

Tak plynuly měsíce a pak i roky. Život pana Vondrušky se točil kolem jeho psích kamarádů. Miloval společné procházky i večery, kdy v tichosti spolu seděli a on každou rukou drbal jinou kamarádovu hlavu. Cítil ale, že slábne. Tušil, že snad brzo konečně uvidí Boženku, na kterou každé ráno myslíval. Zatím to ale chtěl ještě oddálit, aby patnáctiletý Matěj a desetiletý Kubík nemuseli tam, kam je nechtěla dát ani pani Králová – do útulku.

Policie po několikerém dotazu bez odezvy vyrazila dveře a našla na posteli bílého a vyhublého pána, který měl z každé strany jedno černé chlupaté klubíčko. Člověk byl ještě živý, ale záchranáři konstatovali velkou dehydrataci a slabé srdíčko. Odvezli ho a klubíčka osiřela. Po hodině ale jejich bezradnosti učinil přítrž mladý strážník, co je klidně pohladil a povídá: Tak pojďte , dědulové, musíme jít. Čeká na vás banda kamarádů, já vím, že se vám nechce, ale tady zůstat nemůžete…

---

Kuba s Matějem jsou na sobě velmi fixováni, najde se človíček, co by jim po nelehkém osudu umožnil příjemně dožít? Kubík už je úplně slepý, moc toho neujde, ale za klid pohodlíčko by dal duši. Slepoty se bát nemusíte, pes má důležitější smysly než zrak a stále stejnou trasou procházek nabude jistoty. Nenechte je umřít na neútulných dlaždicích, oni milují teploučko a pohodlí. Jsou umístěni v útulku Dobranov u České Lípy. Moc děkuji za ně, za oba, kluky jedny ušatý.

Více informací na http://www.utulek-dobranov.estranky.cz/