Pravidla chovu
Vydáno dne 11. 03. 2009 (5330 přečtení)

1. Z chovu jest nezbytno vyloučiti všechna zvířata slabá, neduživá, plemenným známkám své rasy neodpovídající, duševně méněcenná, nervosní a bojácná (zbabělá).

2. Pes a fena mají si býti podobni. I když jsou stejné rasy, bývají mezi nimi nápadné diference. Podobnost ovšem je dlužno hledati ve znacích a vlastnostech důležitých a prospěšných.

3. Jest nutno přihlížeti vždy k tomu, aby fena, je-li v celku jen dobrá, byla kryta psem v celku velmi dobrým, nebo dokonce výborným. Proto jsou výstavky a přehlídky, aby se tato kvalifikace mohla jednotlivcům určiti.

4. Fena má míti tytéž přednosti jako pes pro ni zvolený, nebo alespoň v těch bodech, ve kterých jest pes velmi dobrý, má fena býti dobrá.

5. Naopak zase v bodech, jež by se u psa jevily pouze dobrými, musí fena býti výborná.

6. Stanoviti si zásadu, že k plemenitbě budeme používati pouze fen výborných, velmi dobrých a dobrých, kdežto feny pouze uspokojivé, že nepřijdou při pěstování v úvahu vůbec. Za manžela feny schopné budeme pak voliti pouze psy výborné a velmi dobré, a nespokojíme se nikdy psem dobrým nebo uspokojivým. Tuto zásadu bohužel značně porušuje obchod se psy, který těží z laické neznalosti a chvilkového zájmu o populární rasu a žene se za kvantitou bez jakéhokoliv ohledu na kvalitu vypěstovaných štěňat.

7. U psů s prokázaným původem (ověřenými rodokmeny) dlužno přísně pamatovati na to, aby pářená zvířata co možná nejvíce harmonovala spolu krví otců a praotců, t. j. aby oba měli jednoho nebo i více znamenitých společných předků.

8.Aby se vždy před novým pářením dbalo zkušeností z minulých vrhů, kdy snad některá teoreticky vzorná manželská dvojice v praksi zklamala.

9.Nepachtiti se za vítězi z výstav jako partnery pro feny, neharmonují-li spolu podle pravidel výše popsaných.

10. Směřovati vždy k tomu, aby pes a fena byli vycvičeni pro praktickou službu, která jejich plemeni přísluší (loveckou, stádovou, policejní atd..), anebo alespoň v bezvadné poslušnosti, t. j. v tak zvaných výkonech apelových. Na to nemělo by se zapomínati ani u plemen malých a psů t. zv. salonních.

Z uvedeného je patrno, že chováme-li se se slabými, chybnými nebo dokonce nemocnými zvířaty, dospěje všechna naše moudrost brzy k čertu, ať provozujeme plemenitbu příbuzenskou anebo jinou. Jestliže naproti tomu používáme k chovu zvířat jadrných, statných, tělesně i duševně vyspělých a cenných, v poslušnosti a službě přiměřeně vycvičených, můžeme holdovati vkrevnosti sebe více. Ona zůstane bez jakýchkoliv škodlivých vlivů na potomstvo, ba právě naopak, přivede skoro vždy na svět štěňata života svrchovaně schopná, neboť jen úzká vkrevní a příbuzenská plemenitba jest tím zázračným prostředkem, který nám umožňuje vytvořiti krásný, souladný (vyhraněný) chovný kmen (typ) s jistotou, že se bude i v potomstvu děditi. Vyhnouti se ovšem musíme důsledné vkrevnosti, poněvadž pak bychom se opravdu degeneraci nevyhnuli.

Jinými slovy, pěstování čistě vkrevní nemůže býti zásadou právě tak, jako jí nemůže býti pěstování vysloveně nepříbuzné.

Toto obsažné desatero Horáčkovo souhlasí přesně i s názory moderních chovatelských kapacit, z nichž jako pěstitel hlavně psů policejních dovolávám se Stephanitze, Witzelhubera, Haucka, Diefenbacha a jiných.

Pěstování znamená pak nejen umělecky tvořiti, t. j. budovati vzácná živá výtvarná díla krásných barev a fascinujících linií, oživená nesmírně krásnou duší, ale znamená také vyzbrojiti se neúnavnou trpělivostí, připraviti se na četná zklamání, která mnohdy budou produktem nejsvědomitějších úvah a příprav teoretických, ba znamená to dokonce smířiti se předem s tím, že přes všechno úsilí, zkušenost a trpělivou práci se žádoucího výsledku nedopracujeme vůbec. Je-li pak naše snaha korunována úspěchem, jest naše radost tím větší a oprávněnější, a vyvrcholí v tom, podaří-li se nám vypěstovati materiál, kterému jsme vtiskli nejenom vytoužený tvar a vlastnosti, ale který tuto krásu a tyto přednosti přenáší na svoje potomstvo, čili po kterém se dědí. Abych se vyjádřil co nejpřesněji, bude ideálem materiál krásný, po němž se dědí i dědičnost, a budoucí potomstvo se tak ve vrcholné kráse tělesné i duševní ustálí a upevní. Avšak ani zde není s jistotou vyloučen atavismus a jistě v početnějším vrhu se najdou štěňata, která po rodičích nepodědí přednosti naprosto žádné. To je však důsledek zákona o poměru dědičnosti, který člověk bohužel nemůže plně ovlivniti a který i při stejných rodičích a stejných životních podmínkách nemusí býti vždycky stejný.

Ze zásady vyrovnání nedostatků feny volbou v příslušném bodě vynikajícího psa, vylučuji snahu získati z malé a slabé feny veliký a silný dorost tím, že připouštíme fenu velkým a těžkým psem. Tato prakse končí velmi často uhynutím feny a ještě častěji vržením mrtvých štěňat Ale i když štěňata byla vržena šťastně, mnoho radosti chovateli nenadělají, poněvadž pravidelně se v nich otcova síla a velikost neprojevuje souměrně v celém těle, nýbrž hlavně v nemožné délce nohou, nesoucích nepoměrně a směšně malý trup a v těžké, hranaté hlavě, která se bezmocně zmítá na slabém krku.

2. Křížení jest dalším způsobem chovu. Spočívá v tom, že páříme psy různé rasy. Jedná-li se o křížení cílevědomé, prováděné zkušenými odborníky a sledující účel vypěstovati a upevniti novou, tělesně i duševně dokonalejší rasu, považuji je za vzácnost a záslužnou činnost již proto, že je to práce velmi nákladná a nevýnosná, vyžadující velkých zkušeností a neúnavné trpělivosti. Je to cesta za lepším, dokonalejším psem, a to i proto, že osobnost svědomitého pěstitele předem zaručuje, že nepodařené produkty jeho experimentů budou utraceny a nebudou dělati ostudu našemu psářství, které se celá řada našich pěstitelů snaží přivésti na světovou úroveň. Cílevědomé a úspěšné křížení považuji dokonce za práci vědeckou a uměleckou, poněvadž ten, komu se podaří vypěstovati výtečný typ a upevniti jej, „stvořil" nového psa, jehož vzhled a charakter jest obrazem pěstitelovy vůle a jeho osobitého pojetí do­konalosti. Čím krásnější a dokonalejší bude nový pes, tím větší autoritu vědeckou a uměleckou budou kynologové v jeho tvůrci viděti.

Dochází-li však ke křížení psa z lhostejnosti, neopatrnosti, nebo dokonce za cynického souhlasu majitele feny, a vržená štěňata (voříškové) se neutratí, nebo dokonce se prodávají, pak jest křížení trestuhodným hříchem a bylo by opravdu na čase, aby mu byla učiněna radikální přítrž zákonem, který by křížení povoloval jedině pokusným psincům, vedeným zkušenými odborníky, a získal by si tak nehynoucí zásluhy o čistotu našeho psářství od ostudných bastardů. Že by i národohospodářský význam kynologie byl povznesen na daleko vyšší úroveň, jest samozřejmé. Nikdo nechová si fenu bezdůvodně. Má ji buď pro užitek nebo pro potěšení, a proto má býti jeho snahou, opatřiti si zvíře vzorné. Uváží-li potom, že připoutav fenu k sobě a svému domu, drží ji vlastně v zajetí a přehradil jí cestu k přirozenosti, t. j. k volbě partnera podle zvyku a vkusu divočiny, jest jeho povinností opatřiti jí podle svého rozumu a pěstitelského cíle partnera vhodného, neb se postarati, aby fena nebyla kryta vůbec, což konečně na její zdraví nemá žádný škodlivý vliv.