Stopování
Vydáno dne 31. 03. 2009 (8761 přečtení)

Stopování, to jest sledování určité stopy terénem, jest velice, důležitým výkonem psů policejních, vojenských, sanitních, loveckých i jiných.

Terén, poznamenaný, stopou, to jest dotekem lidského těla, resp. oděvu, obuvi atd., srovnal bych s archem papíru, popsaným neviditelným inkoustem. Jenom ten, kdo zná tajemství učiniti neviditelné písmo viditelným, svému zrakovému smyslu pochopitelným, může tajemný obsah poznati a uvésti jej i ve známost jiným. A v tom spočívá právě nedoceněná hodnota psa, že jsa přírodou nadán neobyčejně vyvinutým čichem, čte v terénu jako člověk v otevřené knize. Pohyb člověka terénem zanechává na zemi přesné sdělení, kdo a jak se v něm pohyboval. Toto sdělení bohužel člověk svými smysly nepochopí, ani nerozluští. Za to však pes, který byl v tom vycvičen, vede dík svému čichu spolehlivě pána po žádoucí stopě a pomáhá tak uvésti v jeho známost, kdo zde byl a jak se pohyboval.

Jedinečné výkony mnohých psů v tomto ohledu překvapují tím více, že pes nejde jenom po stopě člověka, nýbrž i po stopě určitého člověka, a to i tehdy, musí-li tuto vybírati z celé spleti stop jiných. Tím ovšem se jeho práce neobyčejně zdržuje, ba mnohdy i znemožňuje. Proto alespoň s počátku výcviku a pokud je to v naší moci, musíme se snažiti uchovati psovi stopu neporušenou, čitelnou. Otiskneme-li na čistý ssací papír čerstvě inkoustem napsané sdělení, můžeme si je pohodlně pomocí zrcadla přečísti. Osušíme-li však týmž papírem písma více, splynou otisky v hustou klikatinu, kterou luštiti není již více možno. Četnými stopami křižovaný terén není pak ani psu ničím jiným, nežli nečitelnou klikatinou a spletí stop, v nichž konečně ztratí orientaci.

Výcvik musí začíti na stopě neporušené a jasné a teprve čas a zkušenost nám umožní stopu psovi komplikovati.

U některých druhů psů, jako na př. loveckých, je stopování vrozenou vlastností a nemusí v něm býti zvlášť cvičeni. Stačí, přizpůsobíme-li je své lovecké potřebě a naučíme-li je poslouchati, čili to znamená, stopovati podle naší vůle a potřeby a nikoliv ze své záliby. Jiné psy musíme ve stopování cvičiti, avšak tato práce jest snadná a radostná, poněvadž právem v každém psu můžeme pro ni hledati hlavní předpoklad, t. j. výborný čich. Věřím, že procento psů bez výborného čichu není větší než procento lidí, kteří se narodili slepými. Ale právě tak jako v určitém prostředí může různými vlivy trpěti zrak člověka, může i za různých okolností trpěti čich psa. Proto musíme úzkostlivě dbáti, abychom čich psa před škodlivými vlivy uchránili a nerozumným jednáním neolupovali psa o to, co jest v něm vlastně nejvzácnějšího a nejcennějšího, o čich. Nikdy psa neubytujme v místě silně páchnoucím, kde různé výpary dráždí a porušují jeho nosní sliznici, na příklad ve stájích a chlévech, ve skladištích chemikálií a jiných intensivně páchnoucích látek, na seníku a pod., a nebudeme mu dávati kořeněnou potravu, poněvadž pes při žrádle vsune pravidelně do potravy i nos a koření rovněž působí na nosní sliznici zhoubně. Také prostředí, kde se neustále práší, mlýnice, drtírny kamení, vápenky atd., není psovi prospěšným. Konečně i neustálé vystavení větru a mrazu může míti na nos psa neblahý vliv.

O čichu psa přesvědčíme se snadno, když je ještě malým štěnětem. Opečeme kousek slaniny, položíme ji na zem a přikryjeme kusem lehkého plátna (prostěradlem). Štěně postavíme na plátno a vedle si lehneme. Ucítí-li štěně lahůdku, najde-li samo přesně místo, kde pod prostěradlem leží, a snaží-li se prostěradlem k ní se prokousati, je to důkaz, že má čich v pořádku. Je-li štěně větší, vezmeme je ven s fenou. Improvisujeme veselou hru a když je tato nejlepší, přijde pomocník, který fenu odvede do úkrytu, aby ji štěně nevidělo. Pustíme pak štěně za fenou a najde-li ji je jisto, že mu v tom pomohl jenom čich. Je-li už štěně větší, půlroční, a zvyklo-li si již na svého pána, přesvědčíme se o jeho čichu stejným způsobem, jenom že místo matky ztratí a ukryje se mu cvičitel.

Stane-li se někdy, že pes zklame, není to ještě neomylným důkazem, že nemá dobrý čich, spíše to bývá nevědomost, jakou drahocennost ve svém nose chová a jak jí může použíti. Je samozřejmé, že nejenom ve srovnání různých ras, ale dokonce i mezi příslušníky jedné rasy ba i jednoho hnízda vyvine se čich různě, a to jak co do jakosti, tak i co do času.

Na stopu samotnou má velký vliv celá řada přírodních úkazů a proto se o nich zmíníme dříve, než přikročíme k vlastnímu výcviku.

Terén sám může psovi čtení stopy více méně usnadniti nebo ztížiti. Na louce (s nízkou travou), čerstvě zoraném poli, v mechu atd., krátce všude, kde se noha boří, dotkla se terénu větší plochou a zanechala tak po sobě i více pachu, bude pes čísti snáze než na dlažbě, zaprášené silnici, asfaltu, suchém syp­kém písku atd.

Denní doba a síla slunečních paprsků rovněž stopu silně ovlivňuje. Časně z rána za rosy, která lpí na zemi a pach stopy zatíží, udržuje se dlouho stopa zřetelná a jasná. Je tomu tak i za soumraku a v noci. Jakmile však slunce vystoupí výše a rosa se jeho vlivem (sluneční teplo vyvolává vertikální proudění vzduchové) začne vypařovati, vypaří se s ní postupně i pach stopy, který po čase úplně vyprchá.

Také silný vítr má na stopu vliv nepříznivý, poněvadž jednak její emanaci zrychluje (vysouší ji) a pak ji i snáší s sebou do širokého okolí, kde se rozprchne a mizí. I slabý vítr stopu značně snáší. Silný déšť stopu úplně splachuje a stopování znemožňuje.

Velký mráz dráždí nosní sliznici zvláště u těch psů, kteří stopu „berou upřímně". Velká frekvence, přítomnost zvěře atd. psa vyrušuje a musíme se jí proto v době výcviku psa ve stopování vyhnouti.

Z uvedených poznatků vidíme, že pro výcvik psa ve stopování je nutno voliti vhodné místo, vhodnou denní dobu a respektovati vlivy povětrnostní.

Upozorňuji také na to, že každý pes nebere stopu stejně. Jeden postupuje s hlavou při zemi, jiný s hlavou vzpřímenou. Je to jednak charakteristika různých ras, ale nesporně také různě vyvinutý čich a různá stopovací prakse.

Často nás též při výcviku překvapí, že pes nejde po stopě přesně a běží několik kroků vpravo nebo vlevo. To vítr mu tak stopu snáší a on bere stopu tak zv. vrchní. Je-li stopa hodně čitelná, stane se často i to, že pes vynechá oblouk a běží z jednoho konce oblouku přímo na druhý terénem beze stopy. Konečně jest jisté i to, že pes svými stopami stopu cizí nikdy nekomplikuje a snaží se uchovati si ji úplně čistou. Je to vrozený instinkt, který se v něm uchoval ještě z dob života v divočině a kterým byl jako stopař nadán, aby na křižovatkách a uzlech stop lovné zvěře svým pachem nepůsobil komplikace a neztrácel orientaci.

A nyní ještě něco o tom, jak vyřešíme výcvik ve stopování.

Nejdůležitější bude, aby pes poznal vysokou schopnost a velikou cenu svého čichu a porozuměl, jak jej může výhodně použíti. Stojíme tedy před problémem psovi něco srozumitelně říci. Mluvou to nejde. Zbývá tedy pouze prakse a ta musí býti jednoduchá a jasná.

Začneme s tím, co jest psovi nejpřirozenějším a nejpochopitelnějším, a to jest nesporně vyhledati čichem pána. Psa podrží v klidném, stopami neporušeném terénu pomocník, cvičitel odběhne a v blízkosti se v prostém úkrytu (za keřem, stromem, mezí) schová. Není žádné neštěstí, když pes vidí, v jakém směru cvičitel odchází a dojde-li případně až do jeho úkrytu pomocí zraku. Toto cvičení opakujeme vícekráte, aby pes několikráte našel cvičitele na témže místě. Jakmile pes běhá už čistě a mechanicky a na jisto, změní cvičitel své stanoviště a pokud možno rovnou čarou přejde do nového, vzdálenějšího úkrytu, odkud na své původní stanoviště vidí. Pes přiběhne za cvičitelem na původní stanoviště s naprostou jistotou a jest velmi zklamán a znepokojen, když ho tam nenajde. Chvíli bezradně stojí, pátrá zrakem v okolí a pravidelně se po chvíli rozběhne v kruhu okolo původního stanoviště cvičitele s hlavou k zemi skloněnou a hledá pána. To se v něm probudil instinkt, to promluvila vrozená schopnost orientační svépomoci. Jakmile narazí na stopu, kterou cvičitel cestou na nové stanoviště zanechal, dá se po ní. A tu záleží na štěstí. Rozběhne-li se pes, který narazil na př. v poloviční vzdálenosti mezi starým a novým úkrytem na stopu k úkrytu novému, je vyhráno. Pes sám bez cizí pomoci poznal, že pána najde po pachu - po stopě. Tento poznatek mu již nikdo nevezme. Jest jenom třeba ho prohloubiti a přizpůsobiti. Rozběhne-li se pes po téže stopě směrem opačným, k starému stanovišti cvičitele, je zle, poněvadž cvičitele nenajde a bude tudíž opět zklamán. V takovém případě musí vtipně zasáhnouti cvičitel, který bezradnost psa ze svého nového úkrytu vidí a aniž by z úkrytu vystoupil, psa v pravém okamžiku k sobě zavolá. Tím zví pes směr, ve kterém cvičitele má hledati a jistě se v tomto směru také rozběhne. Pocítí-li stopu, pevně se jí přichytí, půjde po ní a všechno je zase napraveno.

Nevyrazí-li pes na cvičitelovo zavolání za ním, je nutno, aby cvičitel z úkrytu vystoupil a psovi se ukázal. Pak k němu neběží pes ovšem pomocí čichu, nýbrž pomocí zraku. V takovém případě jest nutno cvičení opakovati a pomocník, který musí přesně o stopě cvičitelově věděti, nasadí psa na stopu tím, že mu k ní skloní čenich a teprve když vidí z radostného chování psa, že pánův pach ucítil a poznal, vypustí ho za povelu „hledej!" po stopě. Pokud pes stopuje cvičitele, nedoporučuji dávati mu stopovací postroj. Pes hledaje svého pána, hledá s ním své ztělesněné blaho. Proto bude pracovati s chutí, energicky a rychle. Upoutání na stopovací postroj ho zdržuje, činí ho nervosním a zlým. Tím také brzdí pochopení smyslu a účelu výcviku psem. Časem se cvičení komplikuje tím, že cvičitel prochází větší vzdálenosti, jde oklikami, různým terénem a volí úkryty, které lze těžko nalézti. Dobrou pomůckou pro výcvik psa ve stopování může býti fena a pro fenu pes. Také dobrý příklad může nám práci značně usnadniti. Tak na příklad vezmeme na stopování fenu a s ní jedno nebo dvě z jejích štěňat. Fena jdoucí za pánem po stopě sama nejlépe objasní štěňatům záhadu stopy a hodnotu čichu.

Jakmile pes stopuje spolehlivě za cvičitelem, začne výcvik další, a to stopování za pomocníkem.

Cvičitel velí psu „sedni!" a kleknuv vedle něho na pravé koleno, chová se naprosto klidně. Pomocník dá psu očichati kousek masa a vzdálí se přímým směrem do úkrytu, vzdáleného několik desítek kroků. Jakmile je skryt, přivede cvičitel psa na stopu, velí mu „ h l e d e j !" a vykročí ve směru, jímž odešel pomocník. Pes, který pozoroval vzdálení se pomocníka, je si vědom, že při jeho objevení dostane lahůdku a pomocníka snadno najde. První cvičení konají se v rovném a přehledném terénu. Postupem času volíme terén těžší a cvičení nejrůznějším způsobem komplikujeme. Důležité je, cvičiti často za deště a v noci a na stopách značně starých. Vedou-li stopy přes vodní tok, musí se psu vštípiti, že stopy, které u vody končí, na onom břehu někde pokračují. Při prvních cvičeních je dobře, když cvičitel psa přes vodu převede a na druhém břehu ho na pokračující stopu opět nasadí.

Stopuje-li pes jistě i pomocníka, začneme stopovati i osobu cizí a doporučuji vřele, aby při prvních pokusech vyhledání pomocníka i neznámé cizí osoby byl pes cvičen na témže místě, kde prvně v úkrytu sám objevil svého pána.

Stopování vyvrcholí konečně tím, že pes se může uvésti na stopu podle pachu cizí osobou zanechaného nebo dotknutého předmětu.

Jakmile začne psa na stopu vysílati cvičitel, ustrojí ho do zvláštního stopovacího postroje a vede psa na dlouhém vodítku. Obojek psa při rychlé chůzi škrtí, což mu samozřejmě kazí chuť k práci. Bere-li pes stopu rychle, je nutno, aby se mu cvičitel přizpůsobil a klusal. Nálady a úspěchy psa je nutno využíti.

Po celou dobu výcviku je třeba, aby si cvičitel počínal opatrně, trpělivě a chytře, aby psa zbytečně po stopě neštval, ztratí-li stopu, aby mu ji pomohl nalézti, nebo alespoň ho v hledání povzbuzoval a jde-li příliš ostře po stopě, aby ho zbytečně nestrhoval zpět a aby se bezpodmínečně snažil vymýšleti situace, ve kterých by pes tajemství stopy mohl odhaliti sám - bez cizí pomoci.