Hledání ztráty je oblíbeným experimentem u psů privátních
a důležitým výkonem u psů policejních a jiných. Proto se o něm zmiňuji také.
Pes snadno může pánovi přinésti předmět, který nalezl na
stopě, byv po ní za tím účelem vyslán a který má se stopou stejný pach.
Způsob výcviku jest různý a zmíním se jenom o tom, který se mi osvědčil
nejlépe a stále jej používám. Osvědčil se proto, že je přirozený a pes jej
ihned pochopil. Psa nechám řádně vyyhladověti. Po ránu vyjdu s ním do polí a
vezmu s sebou řádnou porci potravy. Ničím psa neunavuji a na pěkném, klidném
místě se utáboříme. Zcela klidně rozložím na trávě psovu snídani a i sám
začnu jíst. Pes leží vedle mne a časem dostane sousto z mé porce. Své
snídaně nesmí se dotknouti. Posnídav, projdu se se psem v malém kroužku
okolo tábořiště, usadím ho vedle nedotčené snídaně a odcházím. Po 20 až 30
krocích psa k sobě přivolám a jdu s ním dál. Po několika krocích se obrátím
a za stálého starostlivého povelu „ztratil" vedu psa k tábořišti. Zde mu dám
část snídaně. Posadím ho, opět odejdu, a tak to opakuji několikráte. Při
poslední túře se zastavím se psem asi 100 kroků od tábora a za povelu
„ztratil" vypustím psa samotného, aby se pro ztrátu vrátil. Pes vyrazí jistě
vší silou a poběží zhltnouti zbytek snídaně. Již druhý den (cvičí se na
témže místě) pes se vrátí k potravě úplně sám. Po dvou dnech vezmeme však s
sebou pouze kousek masa a experiment opakujeme na jiném místě. Ještě později
dáme psovi při odchodu z domova nésti plátěný balíček, do něhož jsme
zabalili kousek slaniny. Plátno se slaninou po chvíli promočí a stiskne-li
pes balíček pevněji chrupem, prýští z něho slanina, která jeho apetit úžasně
vydráždí. Na vhodném místě psa zastavím, odejmu mu balíček a nápadně jej
položím na zem. Se psem jdu pak dále. Z určité vzdálenosti pak psa pro
balíček vrátím za povelu „ztratil". Přižene se s ním v okamžení jako vichr.
Povelím mu „sedni!", rozbalím plátno a slaninou ho odměním.
O dva dny později dám mu hledati již smotek prázdný a
odměním ho za přinesení lahůdkou z kapsy. Později nahradím smotek rukavicí,
kapesníkem, čepicí atd., a konečně i předměty jinými, tvrdými (ovšem menších
rozměrů), jako nožem, klíči atd. a nenechám je již nápadně ležeti na
povrchu, nýbrž přikryji je listím, neb i případně přihrnu hlínou. Velikých
vzdáleností docílí se časem. Je samozřejmé, že postupně odpadá nápadné
pohazování hledaného předmětu a pes se vrací po stopě pro ztrátu, aniž by
měl nejmenšího ponětí, v kterém místě tato leží.
Když pes pracuje spolehlivě, hledaje ztrátu po stopě
pánově, učí se hledati po stopě cizí. Postup je však úplně stejný a pes
veden stopou, naučí se v krátké době přinášeti všechny věci, s nimiž stopa
souvisí společným pachem.
Štěkání na rozkaz (Vydávání, hlášení).
Naučiti psa, aby na daný rozkaz, resp. v určité situaci
(nález podle pachu atd.) vydatně štěkal, není nic těžkého. Jedná se jenom o
to, abychom psa cvičili přirozeně. Předem zavrhuji methody, jimiž se pes učí
štěkání na podkladě fysické bolesti. Jest to šlapání po předních bězích nebo
škubání za srst v okolí uší a očí. Tyto způsoby jsou jednak v přímém rozporu
s mojí výcvikovou methodou a za druhé, pes tímto způsobem učený neštěká
radostně a temperamentně, jak jest to jistě naším přáním, nýbrž z obavy před
bolestí smutně skučí a vyje. Proto je nutno voliti methody zcela jiné, kde
psa učíme štěkati z radosti nebo případně i z vědomí povinnosti. Těchto
způsobů výcviků jest mnoho.
Nejlépe se mi osvědčuje z nich tento:
Každý pes jest žárlivý na svobodu a volnost. Vezmu proto psa, který má býti
učen štěkání, a zavřu jej do klece, kde ho přiváži k boudě. Pomocníka pošlu
pak s jiným volným psem kolem klece procházkou. Zavřený a uvázaný pes pří
spatření volného kamaráda bude zuřiti a snažiti se utrhnouti se od řetězu.
Za této situace vstoupím do klece, psa odváži a za stálého zřetelného a
povzbudivého opakování povelu „štěkej !" mu dovolím dorážeti libovolně na
stěny klece. Sám povzbuzuji psa ke štěkání živou gestikulací.
Jakmile usoudím, že pes štěká s celou vervou, dám
pomocníkovi znamení, aby se svým psem odešel a ihned začnu psa v kleci
chlácholiti a uklidňovati stále opakovaným povelem „dost !" Pes se ještě
několikráte pokusí za odcházejícím kamarádem vyštěknouti. Ovšem, že mu to
více nedovolím a po každém pokusu zaštěkání, který jsem svým zakročením
zmařil, psa odměním. Tento pokus několikráte denně opakuji.
Po několika dnech pošlu kolem klece již pomocníka bez psa
a povelem „štěkej!" nutím svého psa na něho štěkati. Čím více pes štěká, tím
více se pomocník ke kleci blíží a když pes již přímo zuří, zavelím energicky
„dost!", vystoupím z klece, podám pomocníkovi ruku a přátelsky s ním
rozmlouvám. Každý nový pokus o štěkání radikálně potlačím. Když je pes úplně
klidný, vstoupím k němu do klece a velím „štěkej !" Neučiní-li tak sám, musí
ho pomocník svým chováním k tomu vyprovokovati. Pak pomocník odejde a já
nutím psa štěkati za ním znovu a opět mu povelem štěkání zakazuji.
Tak naučí se pes rychle štěkati na povel, a to časem, i
když k tomu nemá příčiny jiné, než prostě té, že jsem mu to nařídil. Od
samého počátku musí se dbáti, aby pes štěkal vydatně a dlouho, a aby při
štěkání seděl.
Samozřejmě, že psa mohu naučiti štěkati i na povel jiný,
jako na příklad „pozdraví" nebo podobně. Důležité také je, aby již od
počátku pes stejně poslušně na povel štěkati přestal. To je ovšem výkon
těžký, poněvadž se příčí temperamentu psa ale mnohdy, hlavně v bezpečnostní
službě a za noci bývá to velmi důležité, abychom rozčileného psa povelem
přiměli k mlčení a klidu.
Umí-li pes štěkati na rozkaz a hledati ztrátu, naučí se
snadno i štěkáním hlásiti nalezení ztraceného předmětu, nebo i osoby.
Cvičíce s ním hledání ztráty nebo stopování osoby, dáváme
mu prostě při „najiti" rozkaz „štěkej!" Časem pes pochopí, co od něho žádáme
a nalezené osoby i předměty hlásí. Při hlášení osob je dobře, když s počátku
hledaná osoba psa při jeho příchodu dráždí a tím ho k štěkání provokuje.
Pátrání (Revírování)
Každý pes je rozený revírník. Často tato jeho neobyčejné schopnost
revírovati cvičitele až mrzí. Proto není možno s tímto cvikem začíti dříve,
dokud pes perfektně neposlouchá a nerevíruje, kdykoliv se jemu samotnému
zachce. Cvičíme-li psa v revírování, nežádáme od něho nic nepřirozeného,
jediná potíž spočívá v tom, že pes, jemuž dovolíme volný pohyb, revíru je ze
svého zájmu, své hravosti a zvědavosti, kdežto pes, revírující z rozkazu,
pátrá v zájmu pánově, a to mnohdy i po věci, které by si v zájmu svém a jsa
volný, jistě ani nevšiml. Celé umění naučiti psa revírovati spočívá tedy v
tom, že mu musíme vštípiti, že na prvním místě je zájem pánův a zájem jeho
vlastní je nejen vedlejší, ale nepadá vůbec na váhu a pes se jej musí zříci.
Tento cvik jest jedním z případů, kdy vrozené nadání psa se úplně
odcizuje vlastnímu určení a využívá se pro službu člověku.
Pes byl vybaven schopností revírovati, aby se v divočině uživil, t. j.
aby si potravu vyrevíroval. Dnes, když se mu o potravu stará pán, využíváme
této schopnosti v zájmu prospěšné služby.
Revírování jest vlastně pojem poněkud obsáhlý, a v praksi jsou vlastně
požadovány od psů tři způsoby revírování.
1. Revírování lovecké. Pes revíruje na kratší vzdálenost. Jakmile ucítí
zvěř, stane, větří a aniž by štěkal, dává nápadným postojem na jevo
přítomnost zvěře. Jakmile zvěř vyvstane, pes lehne a teprve po výstřelu
střelenou zvěř aportuje.
Jedná-li se o zvěř raněnou, hlavně větší, kterou neunese, nebo dravou,
pronásleduje ji a na místě, kde leží, nebo kde zmizela (kuna, liška atd.)
zaštěká a vytrvá tam až do příchodu pánova. Jak se tomu pes učí, je věcí
více méně čistě mysliveckou a nebudu se jí proto v této všeobecné stati zabývati. Myslivci mají o tom celou řadu svých knih a pojednání. Zázrak to
také není žádný, poněvadž myslivci používají psů výslovně loveckých plemen
a ti mají všechny předpoklady a schopnosti pro lovecké revírování nejen
vrozeny, ale i praktickou službou svých předků náležitě upevněny.
2. Služba policejní vyžaduje pak po většině revírování spojené se
zaštěkáním, t. j. hlášením a střežením nalezeného.
3. Ale prakse také často vyžaduje, aby pes revíroval na velikou vzdálenost,
nalezené nezaštěkal, neohlašoval, nýbrž tiše a opatrně se vrátil za pánem,
tichým způsobem nález oznámil a pána k němu přivedl.
To je ovšem nejtěžší způsob revírování a předem upozorňuji, že mu může býti
učen teprve pes starší, zkušený a naprosto poslušný, který nepodléhá žádným
svodům, nezainteresuje se zbytečně nálezem a co nejrychleji se vrátí, aby
pána na nález upozornil.
Revírování myslivecké a policejní je tedy, jak vidíme, s posledním v
naprostém rozporu zásadním
a proto nemůžeme chtíti, aby jeden a týž pes pátral dvojím způsobem.
Ať už psa cvičíme pátrati jakýmkoliv z popsaných způsobů, musíme si ujasniti, co z výkonu je psovi přirozené a co se jeho přirozenosti příčí,
abychom pro výcvik mohli stanoviti logický a správný postup a program.
Jak jsem již dříve pravil, je prohledávání terénu samo psovi vrozené.
Křižuje terénem, hledá a pátrá po předmětu svého zájmu, své potřeby i
zábavy. Mnohdy tak činí ze zvědavosti a hravosti. Je samozřejmé, že když
tento předmět najde, že se k němu upoutá, věnuje se mu, případně ho
pronásleduje, rve, štěká naň atd. Stane se mu prvním a hlavním zájmem a
zapomíná při tom úplně na pána, čili neposlouchá. Vidí v něm jaksi svou
kořist, na kterou nikdo nemá práva. Snadno se i vzdaluje od pána na veliké
vzdálenosti a nedá se jím pak hlasem ovládnouti. Těžko chápe, že o svou
kořist by se měl s pánem děliti a neuznává pánův nárok na ni. Krátce, jedná
podle své přirozenosti - na svou pěst.
To však naprosto znemožňuje výcvik v pátrání v zájmu pánově a jediné
východisko z této obtížné situace jest to, že psu nedáme vůbec příležitost
poznati jeho vlastní zájem a jednati podle vrozeného pudu a vlastní chuti.
Proto můžeme s tímto cvičením začíti teprve se psem naprosto poslušným, a i
potom je nutno upoutati ho na dlouhé vodítko, abychom na počátku výcviku
měli psa stále před očima a mohli hned v zárodku potlačiti každou úchylku psa od zájmu našeho k jeho vlastnímu.
Největší potíží bude, aby pes při nálezu pochopil, že jeho úkol jest již
skončen a všechno ostatní že provede pán sám; aby podle potřeby buď v klidu
u nalezeného vytrval buď sedě nebo leže, nebo aby se k pánovi vrátil a
určitým způsobem nalezení hlásil. Dlouhé vodítko a píšťalka bude nám hlavní
pomůckou. Jednak si psa udržíme v krátké vzdálenosti a majíce ho upoutaného
na vodítku, snadno ho ovládneme. Když ne hlasem, tedy vodítkem.
Zásadou jest, že při výcviku v pátrání pán přesně musí znáti místo, kde
jest předmět pátrání uschován. Doporučuji, aby s počátku výcviku bylo
pátráno po člověku (pomocníku), který práci psa z úkrytu vidí a může mu ji
svým chováním usnadniti. Je-li na příklad skryt v křoví a vidí, že by pes
úkryt minul, může zachřestěním nebo jinak nenápadně na sebe upozorniti. Při
pátrání se totiž se stopou valně nepočítá. Je-li nějaká a pes se jí chytí,
má úkol usnadněn. Ale zásadně musí pátrati i beze stopy, buď podle závanu
větru, anebo i bez něho, musí uměti najíti prostě tak,, že důkladným
křižováním terénu na předmět pátrání narazí.
Když pes najde, což z celého jeho chování je patrno, a to tím snáze, že pána
úkryt zná, započne nejobtížnější část výcviku v pátrání, poněvadž ono se
přirozenosti psa příčí. Jakmile pán vidí, že pes se zastavil, napřímil a
větří, může čekati, že pes každým okamžikem vyrazí, zaštěká, krátce, že
podle svého způsobu pudu a rozumu zaujme k nálezu své stanovisko. A k tomu
právě nesmí dojíti.
Pes musí pochopiti, že svou práci vykonal a definitivně skončil, že jeho
zájem o hledané přestal a případné další rozkazy že teprve dostane.
Proto pán jakmile zjistí, že pes našel, poručí mu energicky, aby podle toho,
jaký druh pátrání s ním cvičí, buď na místě lehl nebo ho odvolá k sobě zpět,
eventuelně ho vodítkem k tomuto návratu donutí a dá mu lehnouti u nohou.
Každý pokus o zaštěkání včas potlačí.
Oba výkony, jak lehnutí na místě, tak i odvolání k noze je dobře, i když
pes je na vodítku, cvičiti na znamení píšťalky, poněvadž pes si na ně brzy
zvykne a dá se později ovládnouti i na veliké vzdálenosti. Při tomto cviku
nesmí pán psovi naprosto nic sleviti, a dokud perfektně nepracuje na
vodítku, nemůže začíti výcvik se psem volně. Stane-li se, že pes, pracující
volně, se nálezem upoutá, musí se vzíti znovu na vodítko.
Za dobrou pomůcku považuji i to, aby v psu bylo vychováno a utvrzeno
přesvědčení, že předmět hledání neskytá nikdy zábavu a potěšení, nýbrž spíše
že jest jakýmsi společným nebezpečím pánovi i psovi, které spojenými silami
má býti nalezeno a pánem likvidováno. Proto je dobře na počátku výcviku
pátrati po člověku - společném nepříteli - který případně i psovi rozumě
vypráší kožich a k němuž se pán před psem chová zřejmě nepřátelsky. Tento
pomocník musí uměti psu ukázati, že je nad ním fysicky i duševně v převaze,
před pánem však kapituluje, jemu se nevyrovná.
Postupem času se pes v tomto výcviku úplně zmechanisuje a bude jej konati
naprosto přesně. Častým opakováním získá veliké zkušenosti a bude hledati z vlastního
popudu právě na místech špatné přístupných a klidných.
Jako příklad uvádím perfektní psy lovecké, kteří zvěř vystaví a jakmile se
tato zvedne, bez jakéhokoliv povelu bleskurychle lehnou a čekají, až po
výstřelu dostanou rozkaz k aportování.
Cvičení v pátrání má býti s počátku prováděno na témže místě a teprve, až
pán pozná, že pes mechanicky týž úkryt vyhledává, volí úkryt jiný. Čas a
prakse poučí pak psa, že hledaný je na místě neznámém, které je nutno najíti.
Teprve když pes dobře pátrá po člověku, jest možno začíti s výcvikem v
pátrání po věci. Podkladem k výcviku bude stopování a hledání ztrát. To
bude však jaksi jenom pomůckou pro začátek výcviku. Později musí pes pátrati
i beze stopy. Hledaný předmět leží s počátku na povrchu země, nezahrabán,
a je dobře dáti jej s počátku na místo, kde den před tím pes našel člověka.
Pes chová se k nalezené věci stejně tak, jako k objevenému člověku. Tedy
buď u ní lehne, nebo se vrátí k pánovi, kterého úplně stejně jako při
stopování k věci dovede. Teprve, když přesně pracuje, cvičí se pátrati po
věcech skrytých, případně zahrabaných. K předmětům zahrabaným musíme ho
ovšem s počátku přivésti a sami je před ním vyhrabati a zase zahrnouti,
abychom ho poučili, kde se předmět nachází.
Výcvik jest vlastně rozumnou a účelnou kombinací stopování, vyhledávání
ztráty a revírování, a ke konečnému cíli dá se podle schopností a povahy psa dojíti různými cestami a za dobu různě dlouhou. Vůdčí zásadou budiž
neustálá snaha správně řešiti všechny požadavky, které se přirozenosti psa
příčí.