Pes jako pánův obránce
Vydáno dne 03. 04. 2009 (6225 přečtení)

Praktické používání psů často vyžaduje, aby pes svého pána při napadení bránil, nebo alespoň spouštěl hrůzu a v kritickém okamžiku na pánův rozkaz útočníka napadl.

Tento výcvik bude nutným hlavně u psů policejních a četnických, ale i každý jiný pes, který svého pána provází na osamělých cestách, má v přímé obraně pána býti vycvičen.

Výcvik sám je vlastně také jednou z nejlepších pomůcek pro vytvoření žádoucího poměru mezi psem a pánem, poněvadž pes brzo sebe a svůj zájem sloučí a ztotožní s pánem a jeho zájmy, čili vzájemný poměr se správně vytvoří a upevní.

Pro pána jest pak tento vycvičený pes vzácnou oporou morální, poněvadž v něm vyvolává oprávněný pocít jistoty a bezpečí. Ale jest i neocenitelnou oporou faktickou, poněvadž pána hájí a brání rozhodně a opravdově, i případně za cenu vlastního života.

Výcvik v hájení pána je krajně jednoduchý a lehký, a zmiňuji se o něm podrobněji čistě jenom proto, poněvadž pokyny, které jsem porůznu četl a slyšel, považuji za příliš komplikované a pro psa ne vždy dosti přirozené. Při výcviku v obraně je nutno, aby pes jednak Pochopil a porozuměl nebezpečí a pak aby na daný povel svým chrupem ve prospěch pánův zakročil, t j. do útočníka se zakousnul, a ještě lépe řečeno, aby útočil na protivníkovy ruce, a to v první řadě ruku pravou, která ve většině případů bude třímati zbraň a je jaksi ztělesněným nebezpečím na prvém místě.

Proto už od mládí (asi 5 až 6 měsíců), kdy štěně je hravé a rádo tahá a smýká hadry, hrajeme si s ním tím způsobem, že při jeho dobré náladě je při hře dráždíme hadrem, který držíme vždy v pravé ruce a do které je necháme za stálého povelu „chyť!" zakousnouti se. Hravým způsobem se o hadr taháme, čímž jeho nálada stoupá a zájem o hračku se zvyšuje. Když je hra nejlepší, náhle zvážníme, uchopíme opatrně palcem a ukazováčkem psa za spodní čelist, čímž mu snadno otevřeme tlamu a za úsečného povelu „pusť" mu hadr vezmeme. Tím hra končí.

Časem hadr zkrátíme a připneme nebo přišijeme jej k rukávu pravé ruky. Konečně jej odstraníme vůbec a dovolíme psu zakousnouti se přímo do rukávu. Za dobrý výkon ho odměníme. Často opakujeme pokus nastaviti štěněti rukáv levý, ale zde zakousnutí nedovolíme, psa káráme, ale v zápětí necháme ho bez námitek zakousnouti se do rukávu pravého. Každé cvičení končí povelem „pusť!" a pes musí se definitivně další hry zříci.

Pokud užíváme k výcviku hadru musíme pamatovati, aby tento byl vždy po hře uklizen, aby si s ním štěně nehrálo v naší nepřítomnosti.

S dospíváním štěněte dostavuje se i stále větší odvaha a mohutnější stisk. Pes také pochopí, že má chytiti až na rozkaz a stejně tak i pustiti. U chrabrých štěňat, která se už nebojí střelby, může pán v této době při cvičení i stříleti z pistole, kterou drží v pravé ruce. Výstřel psa pravidelně podráždí k větší útočnosti. Pak však pes musí býti za dobrý výkon hojně odměněn. U štěňat, která se střelby ještě bojí, je tento postup vyloučen. Z výcviku v přímé obraně jsou pak psi plaší a nenapravitelně bázliví vyloučeni vůbec.

Stejně může pán drážditi psa prutem nebo holí, sám ho však nikdy nesmí uhoditi. Může ho však zvykati na šerm a ostrý svist, slyšitelný při mávnutí pružným prutem. To je jaksi první etapa výcviku.

Chňapne-li pes na povel po pánovi, bude se jistě odvážně vrhati na cizího, který buď jemu nebo jeho pánovi chce způsobiti zlo. Je k tomu jenom potřeba vypěstovati ve psu pojem příčiny, a to lze docíliti teprve u psa staršího, nejméně ročního.

Postup je velmi snadný, je-li vyřešen s ohledem na přirozenost psa. Nejlepších výsledků dociluji bez valné námahy takto: Pes je hodně hladov, zavřen ve své kleci. Pán donese mu hodně potravy, položí ji do klece a ihned odejde. V zápětí přijde pomocník (psu úplně cizí osoba) a pravou rukou, kterou má silně ovinutou pytlem, aby mu pes neublížil, psovi potravu odejme. Většina psů se hned napoprvé do ruky zakousne, pomocník se však vyrve a potravu odnese. Ještě lépe je, když pomocník přivede s sebou svého psa, kterému dá odcizenou potravu před očima psa našeho pozříti.

Tato procedura se opakuje hned první den alespoň třikrát za sebou. Výhodné je, má-li klec malá zasunovací dvířka pro misku, aby pomocník nemusel sám do klece vstupovati. Při každém novém příchodu pomocníkově bude náš pes zuřivější a švihne-li ho pomocník rozumě pružným proutkem přes zadní kýty, jeho zlobu jenom zvýší a pes po utrpěné bolesti bude naň dorážeti přímo zběsile. Při posledním odebrání potravy nechá pomocník psa řádně se do své pravé ruky zakousnouti a jím se podržeti. Potravu mu odejme, ale neodnese ji, poněvadž pes ho drží. V tom okamžiku přiběhne rozčilený pán a na pomocníka se vrhne, psovi povelí „ p u s ť !" a sám pomocníka zdolá. Pak jde a odcizenou potravu vrátí. Druhý až třetí den bude pes zuřiti, jakmile uvidí pomocníka, že se z dálky ke kleci blíží.

Je-li pes takto dalece připraven, vsype pomocník odcizenou potravu (tuhou) do pytle, který nese v pravé ruce, a odchází. V tom přiběhne však pán, vezme psa na vodítko a pomocníka pronásleduje. Pomocník utíká a mávaje pravou rukou pytlem, psa dráždí. Jakmile se pes do pytle zakousne, je pánem pochválen a pomocník se pánovi vzdá. Pán pytel rozbalí, potravu vyjme a dá ji psovi. Časem se béře pytel menší a menší, až konečně zbude pomocníku na rukávu pouze krátký hadr a konečně holý vycpaný rukáv. Dlaň svírá střelnou zbraň nebo hůl, kterou stále psa i pána ohrožuje. Po několika ranách, které pes holí dostane, pochopí, že hlavní nebezpečí tkví v ruce, kterou pomocník svírá zbraň a na tuto také bude útočiti v prvé řadě.

Při opatrném a správném postupu pomocníkově zbraň psa neodstraší, nýbrž naopak pří jejím spatření psova bojovnost silně stoupne.

Později se pomocník zamění osobou jinou, až časem bude pes brániti svého pána proti každému cizímu, dostane-li k tomu rozkaz. Samovolné jednání, i když se nese v našem zájmu, nesmíme psovi trpěti, poněvadž pak by se stal nebezpečným a ohrožoval by i jemu neznámé lidi, s nimiž si na příklad pán podal na pozdrav ruku, anebo s kterými případně jedná povýšeným tónem. Všeobecně doporučuji cvičitelům, aby první pokusy se psem na vodítku a v obraně proti cizímu konali za soumraku a jasné noci. Tma ostražitost psa zvětšuje.

Co takto vycvičený pes znamená ve službě, na příklad četnické, mohou mi nejlépe potvrditi staří praktikové. Znám v blízkém okolí případ, že četnický strážmistr navštěvoval i veliké cikánské tábory známých nebezpečných rodin, jsa mnohdy vyzbrojen pouze pistolí a doprovázen svým znamenitým psem. Pokud vím, střelné zbraně nikdy nepoužil a první prosbou cikánů bylo, aby svého psa uvázal. Drží v šachu celý tábor a i nejpověstnější rváči mají před jeho svítícími tesáky příslovečný respekt.