O chovu a plemeni psů, o výběru plemene, o opatrování psů
Vydáno dne 20. 12. 2012 (4831 přečtení)

Kdo chce vychovati zdravé plemeno, hledí jednak zachovati a dědičností posíliti dobré a charakteristické znaky jedince a tím i druhu, jednak snaží se vykořeniti všecky chyby. Pamatujme si, že chyba jednoho psa nesmí se objeviti v příští generaci.

Toho docílíme tím, že dbáme, aby se při křížení opravovaly vady, na př. pro malou fenu zvolíme většího psa, pro krátkou fenu delšího psa atd. Je ovšem třeba hodně bystrozraku i zkušenosti, abychom při kopulaci zvířat vystihli, jak dopadne pokolení.

Jistě že často se zklameme a dosti nadějí dopadne jinak, než bychom si přáli. Nesmíme se několika neúspěchy dáti odstrašiti, neboť čas, trpělivost a vytrvalost dovede nás jistě k cíli.

Chceme-li se vyhnouti nemilým překvapením při kopulaci zvířat, vyžádejme si vždy před krytím fenky a nebo připuštěním psa jejich rodokmeny.

Význam rodokmenů jest veliký. Jednak máme jistotu, že kupujeme psa dobré rassy, což je důležito zvl. tenkráte, kupujeme-li štěně, u něhož bývá těžko podle jeho zevnějšku posoudit, co v něm vězí a jak se dále vyvine, eventuelně jaké nemilé překvapení nám ještě uchystá. Kromě toho však můžeme podle zákonů dědičnosti si odvodili, v jakých oborech bude náš pes nejvíce vynikati, co mu bude chyběti, v čem ho máme nejpilněji cvičiti atd. Mám-li v rodokmenu uvedeno 30 předků psových, mohu přece jen s jakousi bezpečností usouditi předem, í .bude-li pes zač stati čili nic.

Ovšem nesmíme věřiti každému, kdo nám řekne, že jeho pes má rodokmen. Dokud rodokmen nevidím, nepřipustím ani psa ani fenku. Zvláště opatrní buďme vůči různým těm novinářským nabídkám „pravých čistokrevných" policejních psů, kteří obyčejně jsou nepotřební kříženci.

Rodokmeny vystavuje sám pěstitel a v cizině ověřuje pravost buď místní spolek nebo odbočka říšského svazu, nebo jednotlivé kluby pro své členstvo. Konečně mají své blankety i jednotlivé velké psince.

U nás v Praze schvaluje a zapisuje do své rodokmenné knihy „Rodokmenná komise lovecko kynologického říšského svazu se sídlem v Praze."

Rodokmen obsahuje v záhlaví údaje o rasse psa, o jeho barvě a pohlaví, jakož i kdy byl vržen.

Dále, kdo psa vychoval a kdo je jeho vlastník. Konečně potvrzení o zápisu do rodokmenné knihy a údaj, ve kterém svazku, pod kterým číslem a kterého dne byl pes zapsán. Údaje musí býti stvrzeny podpisem zodpovědného zapisovatele. Pak následuje jméno psa a jeho rod do čtvrtého pokolení nazpět, celkem 30 předků. U každého jména poznamenáno jest, je-li pes vítězem, championem atd. a uvedena jsou čísla, pod nimiž jest zapsán v rodokmenné knize svého klubu a eventuelně ještě v rodokmenné knize jiných svazů (na př. říšského nebo cizích svazů atd.), což je dole poznamenáno a vysvětleno.

Po vypočtení předků následuje rubrika, do níž zapisují se noví majitelé psa, kdy a od koho psa převzali, což se stvrzuje do zvláštní rubriky podpisem.

Konečně jest celý rodokmen stvrzen podpisem pěstitele psa s datem a udáním místa.

Uvádím za příklad rodokmen fenky Kleopatry z Merseburgu, ze psince Maxe Teichmanna v Merseburgu n. S. (Německo).

Tento rodokmen jest skutečný, nefingovaný, všecky údaje jsou správné.

Co vidíme, když blíže přihlédneme a pozorněji si prohlédneme Kleopatřiny předky? Ze třiceti předků jest třináct vítězů nebo championů a to jak se strany matčiny, tak se strany otcovy!! Čili pes tohoto druhu - nezkazí-li jej vlastní cvičitel, jest zajisté schopen dosíci při správné výchově rovněž titulu vítěze, a víme, jak si ho máme ceniti a jak s ním zacházeti.

Jak jsem již předem naznačil, vystavuje rodokmen pěstitel. Pěstitel jest ten, v jehož majetku byla fena, když byla připuštěna ku psu. Oštění-li se fena, ohlásí to majitel rodokmenné komisi k zanesení, vystaví pro každé mládě rodokmen, takže i když prodá záhy některé z nich, odevzdá již při prodeji rodokmen, který si nechá každý „Svazem" ověřiti.

Rodokmen nutno dobře opatrovati a při prodeji psa odevzdati ho proti potvrzení novému majiteli.

Plemenné fenky, pokud jsou březí, krmíme řádně a vydatně. Na jakosti a množství pokrmu závisí jakost mléka, a na ní záleží, jak mláďata budou prospívati. Známé a výborné krmivo jsou psí suchary. Jsou sice trochu drahé, ale jsou-li odborně zpracovány, jsou nadmíru výživné. Kosti, zvláště měkké telecí, nemají psu nikdy chyběti, rovněž čerstvá voda.

Asi 3 - 4 týdny před vrhnutím štěňat zbavíme fenu červů. V lékárně dostaneme k tomu potřebné prostředky. Každý pes trpí červy, a nezbavíme-li březí fenu červů, snadno dostanou je od ní štěňata a zajdou. Vůbec mnoho různých psí nemocí způsobeno jest vlastně červy. Březí feně je nutno denně dopřáti řádného pohybu, jen v posledních dnech ji nepřepínáme. Pohybem udržují se svaly v činnosti, neztuční, a porod odbude se normálně a bez nebezpečí. Před slehnutím připravíme feně do boudy čerstvou slámu, nebo jí upravíme pohodlné místo tam, kde si přejeme, aby slehla. Je totiž nezbytno, aby si fena na ono místo i okolí zvykla. Dbáme o to, aby fena při porodu nebyla nikým rušena. Přesvědčíme se ovšem, zdá jde vše normální cestou. Vrhne-li fena více štěňat jak šest, odstraníme přespočetná mláďata, a to chybná nebo nejslabší. Učiníme tak rychle, bezbolestně, nikoliv však barbarským Utopením. Kdybychom nechali více štěňat jak šest, vysílila by se fena tak, že by pak žádné štěně nestálo za nic. Není také radno odebrati fence všecka mláďata. Zadržením mléka by nám jistě onemocněla. Fenku krmíme v prvých dnech po vrhnutí kravským mlékem, vařenou rýží, a teprve znenáhla přidáváme jí obvyklou potravu. Doporučuje se přidati denně na špičku nože fosforečnanu vápennatého; nezapomeňme přidati kostí!

Po 4 - 5 dnech ustřihneme proutky (ovšem jen u druhů, u kterých je to žádoucno), protože v tomto čase jest ztráta krve malá a zvířata bolest tak necítí. Teprve po devátém dnu rozevírají se mláďatům víčka, do té doby jsou slepá. Trvá to však asi 10 dní, než si uvědomí, co vlastně vidí a než začnou své okolí poznávati. Na začátku čtvrtého týdne pomůžeme matce ve výživě tím, že mladým předložíme vlažné kravské nebo kozí mléko. S přikrmováním začneme ovšem ponenáhlu, aby si mláďata zvykla piti z misky. Ostatně brzy to pochopí a pijí pak hltavě. Feny, které mají dosti mléka, uživí svá mláďata až do šesti neděl. Po té době nutno však vždy přikrmovati, protože mléko není už výživné, štěňata pak potřebují více potravy. Protože hladoví, napadají fenku neustále, a ta je zahání kousáním. Mláďata nutno krmiti pravidelně a pečlivě, nádoby nechť jsou vždy čisté. S počátku je nejlepší krmiti mlékem, potom přidáváme vařenou rýži, kroupy nebo ovesné krupky (vločky) nebo ovesnou drť. Později přidáme různé odpadky kuchyňské. Výborně jdou štěňatům k duhu suchary pro štěňata a jaterní tuk. Nezapomeneme přidati měkkých kostí, telecích nožiček, chrupavek atd., abychom podporovali tvorbu kostry.

Pečujeme o to, aby byla stolice pravidelná, netrpíme ani zácpy ani průjmu. Zvláště při průjmech buďme opatrni, aby se nevyvinul chronický střevní katarrh. Stane-li se to, zavolejme zkušeného zvěrolékaře. Příliš slaná a kořeněná jídla (na př. z hostince) psům škodí. Rovněž odpadky z jatek nemají valné ceny. Brambory dávejme vždy jen v malém množství jako přísadu a vždy dobře rozmačkané, neboť celé brambory pes málokdy ztráví. Vydatná změna potravy jest nejlepším prostředkem k povzbuzení chuti psa. Když je psu asi 6 - 8 neděl, proděláme s ním kůru proti červům, ovšem že velmi opatrně a jen prostředky vhodnými.

Dobrmannům ve dvou nebo třech měsících přistřihneme uši. Dříve tak nečiníme, protože ušní sval není dosud dostatečně vyvinut. Mladým psům dopřejeme toulky a skotačení se sobě rovnými, aby se jim upevnilo a vyvinulo svalstvo a aby se udrželi při dobré mysli. Že se psi unaví, nemusíme se obávati, protože si lehnou sami do svého pelechu, jsou-li hrou unaveni. Velmi pečlivě dbáme o čistotu jak psince, tak i nádob k pití a žrádlu. Výborně psům poslouží koupel, zvláště v letě, kdy možno denně psa koupati v řece nebo rybníce. Plováním tuží se psu svaly. Chceme-li, aby se pes déle zdržel ve vodě, dáme mu apportovali něco z vody. Za teplého dne nemusíme psa osoušeti, ale zařiďme to tak, aby se mohl po koupeli proběhnouti na slunci, dokud neoschne. Nikdy ovšem nepošleme mokrého psa do psince, a také po sněhu a dešti dbáme, aby se dříve řádně osušil, než si ulehne. V zimě koupeme psa dle možnosti alespoň jednou za měsíc ve vodě 17 - 25° R. Chceme-li ho zbaviti blech a vyrážek, přidáme do vody trochu kreolinu. Po koupeli polejeme ho chladnou (nikoliv však ledovou) vodou, a tak dlouho ho třeme, až úplně vyschne. Pak ho vyčesáme, vykartáčujeme a ponecháme ho v teplé místnosti tak dlouho, až jsme přesvědčeni, že teplota jeho těla se už vyrovnala a ustálila, takže se pes již nenachladí. Je-li to možno, čistíme psa každodenně (i když ho nekoupeme), abychom mu zachovali zdravou kůži a krásnou srst. Pes, jejž šlechtíme a pěstujeme popsaným způsobem, má krásnou srst, dobrou, zdravou kůži a možno jej chovati i v pokoji.

Jak pes roste, přibývá i práce. Počíná výchova psa, jež je základem a nejdůležitějším činitelem v pozdějším jeho výcviku, neboť její vliv a stopy jsou patrny v celém pozdějším psově životě. Máme-li psa nevychovaného nebo špatně vychovaného, nesvedeme s ním později při vlastním výcviku nic, a co nejdříve ztratíme k němu lásku i chuť k další práci. Možno říci, že správná výchova jest klíčem k výcviku. Výchova objeví nám také dobré i špatné psí stránky a my hned s počátku můžeme usuzovati, hodí-li se" pes k výcviku, které schopnosti u něho nejvíce vynikají, ke kterému cvičení se nejlépe hodí atd., a ušetříme si pro příští doby zlosti a námahy. Abychom psa prohlédli a poznali, musíme se s ním ovšem ustavičně stýkati. Pes zase naopak pozná velmi dobře naše zvyky a způsoby. Vycítí, je-li s ním dobře zacházeno, pojme k nám důvěru a zavoláme-li jej, přijde okamžitě protože ví, že se mu nic zlého nestane. Tím vypěstuje se znenáhla základní ctnost psova, totiž poslušnost. Naproti tomu pes, jenž je od svého pána bit, a s nímž se špatně zachází, bojí se ho a kde může, se mu vyhne. Taková „výchova" pokazí ovšem mnoho. Každý, kdo se zabývá chovem nebo výcvikem psů, musí se uměti ovládnouti, musí být klidný, trpělivý, vytrvalý, spravedlivý. Musí míti plnou sebedůvěru i lásku ke zvířeti. Musí se snažiti, podati zvířeti věc tak, aby mu rozumělo. Netrpělivostí, tvrdostí a prchlostí ničeho nedokážeme. Vždy si musíme nejprve uvědomiti, co vlastně na psu můžeme vůbec požadovali, a dle toho si pak zařídíme celý výcvik. Vždyť vlohy psů jsou tak rozdílné, jako vlohy lidí. Jeden se učí dobře a snadno, druhý málo a těžce, třetí nic. Cvičíme-li tedy psa, dbáme jeho vloh a snažíme se je rozvinouti.

Asi ve 4 měsících bereme s sebou psa denně na procházku. Uvážeme ho na šňůru a dbáme, aby šel klidně a správně u našeho levého kolena. Po delší chvíli ho pustíme, ale na každé zavolání nebo hvízdnutí musí okamžitě přiběhnouti. Pes musí si uvědomiti, že jeho pán je sice hodný, ale i přísný, že na svých rozkazech trvá, a že je nutno jich bezpodmínečně poslechnouti. Nepromineme mu ničeho, co není správné, ale karabáče užijme jen zřídka. Mějme dále vždy na mysli, že pes nepochopí jen tak beze všeho, co se mu řekne, nýbrž že teprve dlouhým a usilovným cvičením pochopí, co který rozkaz znamená. Je-li pes úmyslně neposlušný a roztržitý, postačí, potrestáme-li ho slabým, nebolestivým úderem. Nikdy však nebijme psa ve zlosti - to pak není výchova, nýbrž týrání zvířat. Často postačí ostré zavolání „fuj", nebo i jiné ostré napomenutí, neboť pes z přízvuku hlasu velmi dobře vycítí, že ho nechválíme a že jsme nespokojeni. Poslouchá-li pes, a jsme-li spokojeni s jeho výkony, neopomeňme nikdy ho pochváliti, event. odměniti. Svou spokojenost vyjádříme slovy „hodný, tó--ibra" a p. a při tom ho nějakou chvíli hladíme. (O slově „tó--ibra" a jeho významu viz poznámku níže.)

Řádně vychovaný pes zachovává též čistotu v bytě. Musíme sami pamatovat na to, že po krmení potřebuje se pes vyprázdniti. Ostatně vidíme, že pes, jenž je delší dobu v bytě, kňučí, je nepokojný, pobíhá sem tam atd., že nám dává vlastně sám výmluvně na jevo, čeho je mu třeba. Stane-li se někdy, že pes - zejména mladý - byt přece znečistí, nebijme ho za to - nemá z toho dosud pochopení a rozum. Ukažme mu na udělanou nectnost, a vyveďme ho s ostrými slovy „fuj, styď se darebo", ven. Pes brzy pochopí, co smí a co nesmí, a škrábáním na dveře, pobíháním po pokoji a kňučením poprosí sám o volný východ, jehož mu ovšem okamžitě poskytneme. Chytneme-li psa „in flagranti", lehce ho přetáhneme, a s ostrým „fuj" zarazíme ho v nejlepším a vyvedeme ven. Pes pak brzy pochopí, že mu venku v tom nikdo nebrání, a pocítí-li potřebu, hned se přihlásí.

Velmi na závadu jest u policejních psů obzvláště silně vyvinutá vášeň loviti zvěř, ať již polní či lesní, již musíme rozhodě hned z mládí naprosto potlačiti. U mladých jde to poměrně snadno, za to u psů starších bývá to již nemožno. Nikdy netrpíme, aby pes, jenž přišel na stopu zvěře, ji sledoval, nýbrž zavoláme ho, uvážeme ho na šňůru, ukážeme mu na stopu a několika ostrými slovy „fuj" ho pokáráme. Je dobře, máme-li s sebou malý prak (zhotovíme ho snadno doma, napneme-li do vidlice gumu, k níž je připevněn v prostředku kousek kůže), a jakmile pes začne sledovati stopu, potrestáme ho beze slova kamínkem nebo brokem. Při tom ani slovem ani posuňkem nedáme svou nelibost na jevo, a pes, vida nás tak klidnými bude toho domnění, že bolest je v nějaké vnitřní souvislosti se stopou, a po druhé se jí raději vyhne. Starší psy „tuláky" nelze této nectnosti jen tak lehce odnaučiti, a mnohdy se nám to vůbec nepodaří. K policejní službě se ovšem naprosto nehodí, neboť stopují-li člověka a přijdou při tom na stopu zvěře, zanechají stopované cesty a rozběhnou se za zvěří. Proto nám tolik na tom záleží, aby si pes zvěře nevšímal. Nemenší nectnost jest honba drůbeže, zvláště poletující. Psi, vyrostlí mezi drůbeží, si jí ani nevšimnou, za to však pes, který drůbež jakživ neviděl, hned se za ní rozběhne. O tom, jak psa odnaučiti této nectnosti, podrobně pojednává kapitola o poslušnosti (cvičení 6., „Fuj!").

Neméně nepěkná vlastnost jest vyskakování na svého pána a na cizí osoby vůbec. Skočí-li na nás pes, zadržme jej v této posici za přední nohy, zadní nohy mu přišlápněme a přední nohy mu taká sevřeme, aby pocítil bolest.

Vychováváme dále psa, aby se snášel se svými druhy a s jinými psy, aby s pokojem nechal automobily, cyklisty, povozy, aby nežebral a neloudil na cizích osobách, jakož aby vůbec od nich ničeho nebral, dále aby nekradl, aby nerval a nekousal šatstvo, obuv, nábytek a pod. Jenom neustálým stykem se psem, pozorováním a poukazováním na to, co smí a co nesmí činiti, podaří se nám psa vychovati dobře a ke své spokojenosti.

Abychom podali přehledně několik nejdůležitějších poznatků a pravidel, připojujeme „stručná pravidla pro cvičitele ku cvičení psa", v nichž ovšem není uvedeno vše, nýbrž jen - abych tak řekl - první a zběžná informace pro každého, kdo chce cvičiti psa. Podrobnější vysvětlivky vyhledá si čtenář sám v textu.