Výcvik psů v přinášení
Vydáno dne 08. 01. 2013 (5250 přečtení)

Za nezbytné výkony psů k honbě používaných považuji přinášeni zvěře raněné a zhaslé za každých okolností, tedy i z vody a spolehlivou práci na barvě, spojenou buď s přivedením, oznámením nebo přivoláním k ulovenému kusu.

Maje na mysli někdy i několikadenní utrpení zvěře raněné, které může schopným a dobře vycvičeným psem býti zkráceno na vteřiny, pokusím se, na základě více než třicetileté práce se psy anglickými pointery, irskými a škotskými settery, novoněmeckými krátko a drsnosrstými psy Španiely, foxterriery, jezevčíky a německými ovčáky, u kterých jsem bez výjimky docílil spolehlivého přinášeni předmětů a zvěře rozměrů i váhy jich zdatnosti a tělesné výšce přiměřených, o vylíčení methody použité.

U psů anglických jsem cvičil přinesení zvěře do velikosti březnačky a zajíce, tedy do váhy as 5 kg. Vycvičil jsem však irského settera "Lov-Litomyšl" Oe. H. St. B. 4920 k nošení všeho do váhy 8 kg a to i lišky, kterou ve třetím poli. jakož i mnohou jím zadávenou kočku, spolehlivě i z daleka přinesl. Pes ten dal mně nejvíce práce ze všech, které jsem v ruce měl. Práci tu však svými výkony nahradil, neboť byla radost s krásným a jistým tímto psem honili. Psi angličtí mají arci jiný účel. než práci všestrannou a hledání zvěře pernaté s nezkaženým, pouze k vystavování vychovaným angličanem je svým půvabem věcí ojedinělou. Nelze z každého rodu pointerů a setterů psů k různým výkonům použiti, má-li péče jim věnována býti odměněna. Nutno vybírali jednotlivce z rodin po více generací k práci různé používaných.

Kdo anglických psů chce používati k různému honění, musí býti jist. že má psíka z takového rodu a dostatečné zkušenosti a vědomosti výcviku. Dožije se jinak místo úspěchu nejtrpčího zklamání, neboť žádný pes není tak lehce zrazen, jako plnokrevný angličan, a žádný jiný nevyžaduje tak diplomatického a individualitě přizpůsobeného zacházení, jako on.

Od novoněmeckých psů, po jejich „regeneraci" všestranně používaných, žádám, aby dle své konstrukce, výšky a chrupu nosili do 7 až 10 kg zvěř (arci jen onu bez spárů) a různé předměty. Španielové a foxterrieři nosili do bažanta a lehkého zajíce vše. Jezevčíci ptactvo do velikosti koroptve, z vody vytáhli za kejhák kachny a pěkně přinesli tchoře a králíka.

Německého ovčáka, maje ho k určitému účelu, jsem naučil nositi do 10 kg, každý předmět.

Na základ methody mnou požívané mne přivedl as prvý český spis tohoto druhu: „ Cvičení stavěčích psů čili Kuroptvářů. dle nejlepších pramenů sestavil Bedřich Jerie." Tiskem a nákladem Hoblík a spol. v Pardubicích r. 1874.

Na str. 6. tohoto na tehdejší dobu znamenitého spisku jest ústěno: „ Přešedše několikrát mlat, (Jerie cvičil domácí cvičení ve stodole na zameteném mlatu) zavedeme psa do kouta, kde jest cvičebně náčiní a nařídíme psu, aby sednul; pak pustíme tětivu, postavíme se na pravou stranu psa a otevřeme mu levou rukou lapák přitlačením pysků k zubům, vložíme do něho pravou ruku a zvoláme „ chop!" Do ruky se pes nezakousne, dobře věda. že to ruka pánova. As za minutu smáčkneme opět pysky, aby zase pes lapák otevřel a zvoláme „ pust!"*) Tento důležitý návod napsal Jeřic 30. července 1874 a po dvaceti létech 24. června 1894 napsal ho Oberländer takřka doslovně ve svém stěžejném díle "Dressur und Führung des Gebrauchshundes."

*) Domnívám se, že B. Kunze, ne-li již K. Kegel byl prvý, který tímto způsobem cvičil.

Před cvičením v přinášení musí pes uměli na rozkaz a pokyn sednouti a zůstati sedět, lehnouti a zůstati ležet a na zavolání k ruce přijití. vše to na šňůře. Každá nectnost, jako je "dávat pac", "panáčkovat" a pod., musí býti z mládí u psa utlumena. Přicházím nyní k způsobu výcviku, o který bylo a bude moc bojováno. Není mým úmyslem boj tento posilovali a také se ho nezúčastním. Měl-li někdo úspěchu s methodou, kterou jsem po důkladných zkouškách opustil, nechť v ní pokračuje, snad po čase nabude zkušeností jiných. Otázka, o kterou se jednaje, má-li býti dovoleno štěňatům tahání a přinášeni předmětů a zvěře snad i navádění je k tomu. jak někteří známí odborníci doporučuji.

Otázku tuto pro mne lehce rozřešili psi. které jsem obdržel k výcviku ve staří 8 měsíců, u mne nevychovaní a k hravému přinášení vybízení. S těmi byla námaha daleko větší než s mými odchovanci, kterým nedovolím, vyjma jejich hračky, nic tahati a hlavně ne na přivolání přinášeti. Kde účelnou hračku pustí, když mají býti po dovádění zavřeni, tam se hračka sebere, očistí vařící vodou a uschová pro příště.

Nejen že námaha při cviku s nimi je větší, ale psi bez pevného cviku k nošení přidržovaní měli obyčejně různé návyky, které jim musely býti před řádným výcvikem odnaučeny, což mnohdy ani úplně se nepodařilo. Jednou takovou nectností těchto dobrovolníků, a to nejčastější a nejhorší je, že mnohdy i po následujícím pevném výcviku radostně zadkem vrtíce obejdou pána. který se otočí, mezi čímž však pes ho opět obejde, nechce sednouti. aby "aportek" působící mu radost, nemusel vydali.

Když přitom koroptve nebo kachny jedna za druhou pěkně vyvstávají, je veselá podívaná na pána a "kš, kš-aportéra", kterak spolu tanči besedu. Zazní-li rozkaz „přines", musí to psu zaznamenali povinnost, neodvolatelný, přesný a rychlý výkon, ale žádnou legraci, proto nesmí býti k zábavě místo k vážnému cviku naváděn.

Další, málo známou vadou je, že pes nepozná rozdílu v síle a prudkosti s jakou zvěř má uchopili, a překládá-Ii se mu každý úlovek, zvykne zvláště je-li ostrý, na prudký hmat a třepání škodnou, kterého pak upotřebí i u slabé zvěře pernaté, čímž se stává mačkalem dříve, než pozná lov. Jen velmi zkušený cvičitel vyžene tuto vadu ze psa po tuhé práci, a je mu potom již činiti s nápravou, ale nikoli s výcvikem psa. Odvykání nectností nabytých při samovolném přinášení, znechutí cvičeni cvičiteli i psu, je pracnější a výsledek nejistější než řádný, systematický, u jednotlivce třeba pomalý výcvik.

S výcvikem počítám dle vývinu tělesného a schopnosti mezi 7 - 12 měsícem věku psa. Vycvičil jsem dobře také dvouročky i starší, arci poněkud tíže, než mladíky. Nějakého rozdílu při výcviku fen a psů jsem nikdy nepozoroval, zato však velkého v inteligenci jednotlivců, bez rozdílu pohlaví nebo plemen. Nejtěžší byl výcvik umíněných jezevčíků z let 1894 - 1900, jejichž novějších rodů co do schopnosti a ochoty z vlastní zkušenosti neznám, pak, cvik irských settrů.

Od vycvičeného loveckého psa žádám, aby na rozkaz „Přines!" dle okolností i bez rozkazu každou zvěř a předmět odpovídající tělesné síle, výšce a zručnosti jeho. přes přírodní překážky přinesl. Na povel „Ztratil!" musí zpět po stopě svého vůdce doběhnouti k ztracené věci a hned se s ní vrátiti.

Přiložen ku stopě zvěře raněné, nebo poštván na škodnou, tuto co nejrychleji dostihnouti a dle okolností buď živou, zhaslou nebo zadávenou přinésti. taktéž sestřelenou pernatou v různých porostech navětřiti, sebrati a se vším, aniž by mačkal nebo přežvykoval, co nejrychleji k svému vůdci se vrátiti, před ním sednouti a pouze na další rozkaz „Pusť!" do ruky mu podati. Tohle se pes musí postupným cvikem naučiti, vrozeno toho žádný nemá, příroda mu dala jen schopnost a vlohy k tomu. Citelné srdce pravodatného lovce k zvěři, radost z dobré práce psa, jakož i náklonnost k tomuto nejlepšímu druhu člověka, dříve i ve mravoukách (Avesta, Vendídát) velebeného a přísnými zákony chráněného, nyní as proto, že „Zkrze psa pozůstává svět", za značný daňový objekt sloužícího, usnadní laskavé a trpělivé zacházení při obtížném, ale vděčném výcviku.

Nepovažuji psa za jakousi tupou bytost bez vnitřního života, ale za velice bystré zvíře s velmi dobrou pamětí a vědomím, zda činí to, co od něho je žádáno, nebo jedná proti tomu, arci vždy s jakousi náchylnosti k pudům zkrocené šelmy, které se však správným zacházením dají uvésti do mezí podivuhodných. Čím vyvinutější jsou přírodní pudy, tím slibnější jest cvičenec, dovedeme-li pudy ty udržeti v patřičných mezích a jich využiti.

Záleží na cvičiteli, jak dovede zvířeti podat to, co od něho žádá, abych tak řekl, jak se s ním dovede dohovořiti, neboť mnohdy chytrý pes rychlým pochopením a vykonáním žádaného, takřka odpoví. Znázorněné pak cvikem se upevní a další prací se vybrousí. Způsob, kterým se snažíme cvičenci to, co od něho požadujeme vpraviti, čili způsob našeho dorozumnění se zvířetem je dosud velmi nedokonalý, a znalost správného výcviku psů, i dle nynějších neúplných vědomosti, omezena opravdu jen na málo zasvěcenců.

Před cvičením, zvláště psům v bytě chovaným, má býti dána příležitost, aby se venku volně proběhli. Hned po nažrání není radno psy cvičiti a v době hárání jest nutno míti ohled na stav, v kterém se fena nachází a který u mnohé má za následek těkavost a nechuť k práci. Netřeba zvláště zdůrazňovali, že pes poraněný, churavý nebo unavený potřebuje vyléčení a klidu a nemůže býti cvičen.

Cvičitel musí jednali ve všem určitě, rozhodně a spravedlivě, působiti na psa při rozkazech odstínem hlasu, místo rozkazů použiti vždy stejných pokynů rukou; ano i pohled a změna tváře účinkuje. Vše to normálně chytrý pes, v mládí dobře vychovaný, ne v psinci zanedbaný, pečlivě pozoruje a vnímá. Stačí pohnouti prstem, slabé kývnutí hlavou, aby pes věděl, co od něho je žádáno, nebo co mu dovoleno.

K vyučeni psa v přinášení, je nutno míti následující nářadí:

1. Široký, kožený zadrhovací obojek s ostrými bodlinami na vnitřní straně. Tak zvané korále jsou nepotřebné.

2. Úzký, as 1 m až 3 m dlouhý, pevný řemínek, jakož i 5 - 10 m dlouhou t. zv. prádelní šňůru.

3. Kozlík, udělaný as ze 40 - 50 cm dlouhé žitné, cepem mlácené slámy, tím způsobem, že v prostředku v šířce dlaně je stažen pevně motouzkem tak, aby měl 4 - 5 cm v průměru, zbytky slámy rozhrnuty a s obou stran pak vyplněny zmačkaným papírem, senem nebo klůcky a na obou koncích opět dobře svázány. To psu umožňuje podsunouti dolní čelist v určitém místě pod kozlík, čímž je mu dán návod hned zpočátku, aby se chápal předmětů v prostředku.

4. Malý dřevěný kozlík: 25 cm dlouhý válec z tvrdého dřeva, v průměru 5 cm, v prostředku as na 3 cm průměru a 10 cm délky probraný a ponechaný v barvě dřeva. Postranní hlavice jsou nepouštěcí černou barvou natřeny, křížem provrtány a skrz otvory těsně protaženy na každé straně dvěma as 13 cm dlouhými roubíčky. Je to důležitý předmět, při kterém se obyčejně i u jinak chtivého psa objeví první prudký odpor, jehož přemožení činí přechod k těžkému kozlíku snazším.

5. Těžký kozlík dle Oberländera: Válec z dobře vyschlého tvrdého dřeva - nejlepší je "agát", který vydrží hodně nárazů - v délce 23 cm, v průměru 10 cm, prostředek v délce 9cm je vysoustruhován na průměr 5 cm a ponechán přírodně. Načerněné hlavice po obou stranách, každá v délce 7cm, mají průměr 10 cm a jsou opatřeny čtyřmi nožičkami dobře zapuštěnými a zaklíženými. Prostředkem kozlíku na délku jest těsně protažen jako osa železný proutek v síle 9 mm. na každé straně 9 cm dlouhým závitem opatřený, tedy celkem 41 cm dlouhý, na který z každé strany přijde křídlová 5 1/2  cm matka k ručnímu šroubováni. K tomu náleží 2 nástavce dřevěné a stejné železné načerněné, v síle 250 mm; železný váží 1.10 kg, pak 12 7 mm silných dřevěných, a 24 3 mm silných železných, každý 18 dkg vážících kotoučů, v průměru 10 cm k navléknutí na osu.

6a. Kůže z divokého králíka, není-li tedy z malého domácího, vycpaná senem, a v půli těla přepásána utaženým pruhem režného plátna v šířce dlaně. Do sena na břišní stranu se vpraví as 15 dkg těžký váleček olova, následkem kteréhož odhozená kůže leží hřbetní stranou vzhůru.

6b. Hodně vycpaná, dle možnosti čerstvá kůže kočičí.

7. Velká zaječí kůže nebo liščí letní - zimní na to dnes tak hned někdo neobětuje, jak jsme před válkou činívali - do které přijde vpravili 15 cm dlouhý, 6 cm průměru mající dřevěný váleček, na který s obou stran jsou čalounickými hřebíčky přibily režné váčky naplněné kaménky a kousky olova do té míry, aby celek vážil as 7 kg. Pro počátek je i přes tuto pomůcku napiat pruh režného plátna. Běhy musí při kůžích zůstati.

Povelu užívám při cvičení i v praksi pouze jednoho a sice ostře ale tiše - jako každý povel - vyslovené "Přines!" Činím tak z důvodu stručnosti, a proto, že jsem s tím vždy a bez nesnází vyšel. Při odebrání přinesené věci rozkazuji "Pusť!" Během následujících cvičení v přinášení, musí se psem býti opakována cvičení "seď", "šrum" nebo "down" též "kuš!", "sem", "zpět" na rozkaz, pokyn i hvizd, a přiučeno skákání přes překážky na rozkaz "skoč", lezení či plazení po zemi na rozkaz "vpřed", a dbáno toho, aby apelu postupně přibývalo. Cvičení v přinášení apel čili poslušnost nejen zdokonalí, ale také řádně utvrdí.