Karel Podhajský - Ohaři drsnosrstí
Vydáno dne 10. 02. 2013 (4741 přečtení)

Ohaři drsnosrstí (Rauhhaar) jsou tím nejpernějším oříškem moderní kynologie a jestli vytekly sudy inkoustu přes krátkosrsté, než byl zachycen jakýsi pevný bod ku dalšímu směrnému pěstění, vyteče ho přes „grobiány" ještě více.

Původ psů těchto je vysvětlován tím nejrůznějším způsobem. Jedni tvrdí, že drsná srst jest původní struktura srsti psů, jiní že povstala křížením hrubo neb i dlouhosrstého psa s krátkosrstým a opět jiní, že vlastně ovčácký pudlík jest praotcem všech hrubosrstých. Poslední dohad byl do jisté doby as pravdě nejbližší. Dnes není víc nutno se o původ příti, neboť víme určitě, že není druhu srsti, jíž majitelé by se nebyli na vybudování této v rozmachu jsoucí odrůdy ohaře súčastnili.

Dědičnost psů těchto také v každém vrhu tomu nasvědčuje, neb najdou se tu štěňata od podoby čistého pointera až do chundely obaleného pudlíka. Málo rodin je, které jsou jen poněkud ustálené a ty jsou v rukou velice zkušených, zámožných pěstitelů, kteří postupují dle určitého plánu, jejž na buben nedávají. Přijde-li z jich chovu něco ven, zvláště za hranice, je to obyčejně to, co sami dále chovati nechtějí, co bylo v mládí slibné a proto ponecháno, ale později to slibované nedodrželo a proto muselo co částečný ekvivalent za práci a vydání do světa a to co možná daleko, aby doma další plánovitý postup nekazilo.

Kdo psy tyto pěstí, musí vždy podržeti na mysli, že kolují v nich, vedle různých jiných, dvě krve propěstěných starých ras, sudlíka* a pointera a proto pěstění psů těch kolísá neustále mezi těmito dvěma vrcholy. Počne-li míti převahu pudlík, mizí určité vlastnosti ohaře jako hledání, vystavování, nos i ostrost a částečně stopování; prorazí-li pointer, mizí drsná srst, chuť ku přinášení a též stopování.

Tato prohlubeň mezi dvěma vrcholy měla býti vyplněna a proto bylo používáno všech možných odrůd i jiných kmenů psů a míšena krev, dnes vůbec již nevyzpytatelná. Dobrým sloupem tu byl ohař krátkosrstý a domnívám se, že on je vlastně základem - arci zase je to v prvé řadě jen v něm proudící krev pointera - objevujícího se zdaru v pěstění drsnosrstých a to nejvíce pomořanských. Jest se ale co obávati, že i tu podlehne charakteristické ,,fouskovství" a objeví se také „hladký" pes. Tomu může býti zabráněno jen tím nejsvědomitějším výběrem osvědčených starších (čtyř- až pětiletých) jedinců jsoucích v rukou velice zkušených a mohoucích pěstitelů.

Největším nepřítelem tohoto počínání je diletantství, obchod spojený s velkovýrobou a odprodej chybného materiálu, jednoduše totéž, co bylo u krátkosrstých, než prorazili vážní pěstitelé.

Z předkynologické doby přešel do rukou pěstitelů německých a od nich neb s nimi k nám, ostnosrstý ohař původu záhadného, snad polského. Našel jsem ve starém slovníku z r. 1759 s titulem Weidwercks-Lexicon von Johann August Grosskopff, následující: „Pohlnische Jagd-Hunde, sind besser und dauerhafter als die teutschen, auch sehr wohl behangene, dicke Mittel-Hunde von verschie-dener Farbe." (Polští honicí psi jsou lepší a vytrvalejší nežli němečtí, velmi dobře zavěšení, tlustí [svalnatí] středně velcí různých barev.)

Zároveň tu byl čistě pěstěný francouzský griffon, dosti hojně, daleko více než sudlík, v Čechách rozšířený, a pod jménem „fousek" známý. Dle svob. pána Zobela byl ostnosrstý pes v 18. století nejvíce pěstěn v Hesensku, dobře předržel r. 1848, utrpěl ale r. 1866 velkou pohromu, takže „skoro" vymizel a to následkem přesazení hesenských úředníků do pruských provincií, kde nenašli psů ku dalšímu pěstění.

Chovu se ujal Bontant ve Frankfurtu nad Mohanem, a pravděpodobně chov jeho měl původ v křížencích ostnosrstých s griffony, z čehož se vyvinuli, jak sv. pán Zobel sděluje, „ty nejrůznější rasy a pod-rasy", z nichž teprve „sudlíci" další pěstěni byli.

Tou dobou pěstil Korthals své známé, čisté griffony, jež Němci uznávali za psy francouzské, a nebýti francouzského výrazu „griffon", jistě by psi ti byli dnes chloubou německé kynologie. Jiné griffony choval ve svém světoznámém psinci Wolfsmühle princ Solms, učitel německých kynologů. Vedle toho tu byla směs islandských, polských „a jiných více, drsno- a vlnosrstých psů".

Jen pro zajímavost uvádím, jak o psech těchto smýšlel Hegewald: „Polský vodní pes je skvělý pes, všestranný v lese. Před zavedením názvu „ostnosrstý" jmenován tento drsnosrstý pes, „psem polským". Ne snad proto, že pochází z Polska (!). Je výsledkem připuštění cápovitého ovčáka a velkého kudrnatého pudla." Dále pak povídá: „Není zjištěno, kterému národu přísluší čest, že stál u kolébky polského psa. Jisto je, že to výhradně německý národ sám nebyl. Polský pes byl sporadicky z Francie, pravděpodobně též za saskopolských králů hromadně z Polska do Německa zaveden. Já (Hegewald) nazývám tohoto ušlechtilého psa hrubosrstým polským (stockhaarig polnisch). Ostnosrstého němce neznal dosud žádný člověk, teprve „Deutsches Hunde-Stammbuch" Nr. 1 z r. 1880 ho uvádí s tímto pojmenováním do světa."

Při tomto i dalším uvažování, jak by svému národu opatřil „Gebrauchshunda", nepustil Hegewald z mysli ideál psa, který se nedal nijak za německého ustrojit, všechny v Německu chované psy postavou i nosem do nebes převyšoval a Hegewaldovým ideálem do smrti zůstal. Byl to pointer - nezměnitelně a určitě pes anglický - bohužel!

A jako muž činu, hned úvahy své prakticky provádí: „Polských psů je málo, polokrevných jako písku v moři. Quid nunc? Jednoduše každý zůstaň u svého polokrevného z kterých 25% je snad potřebných. Arci není to ustálená rasa, ale lépe neustálená, než ustálená a nepotřebná. Vždyť na tom vinu má plnokrevný sám, že nechce jen tak z ničeho nic se státi všestranným" (a také německým).  „Ale s chutí do práce. Pointer, toť znamenitý nos, ohnivý temperament a bleskurychlé pohyby, a" (honem k tomu nějakou německou [?] rasu:) „sudlík, opravdový sudlík dodá k tomu: nejlepší apel, největší učenlivost, mnohostrannou vnímavost, chuť k přinášení, věrnost, ostražitost a příchylnost, náklonnost pro vodu a ostrost na škodnou."

Takto k rozmnožení různých proudů krve přiklusal k drsnosrstým pudelpointer, nic tak zcela nového, neboť již kol r. 1820 bylo kříženců pudla se psem krátko-srstým k honbě používáno.

O bojích, které v otázce drsnosrstých psů nyní nastaly, raději pomlčím, ale předkládám povstalou směs zcela stručně: Sudlík různosrstý a ovčák, polský, islandský, italský spinone, ostnosrstý, griffon, drátosrstý, pointer, ohař novoněmecký krátkosrstý, pro ztužení srsti airedale-terrier a nevyzpytatelné další proudy krve. Z toho se občas objeví hladký pes, úplný pointer, a vrhy vykazují všechny struktury srsti až do dlouhé cápovice ovčáckého pudla, ač tu pěstují znalci, zabývající se léta tímto chovem a mající všsmožnou morální, časopiseckou a finanční pomoc v té největší míře.

Na pováženou je také, že psi ti z počátku všestranní se v třetím i čtvrtém poli jaksi specialisují na některé odbory, ať již ostrost, barvářství neb vodní práci a stávají se pro některé odbory ostatní lhostejnými, ano i nepotřebnými.

Někteří pěstitelé zabývající se intensivně chovem drsnosrstých shledali, že nejpraktičtěji je oděn pes srstí drsnou, štětinatou, podsadu i hlavu dobře chránící, srstí drátovitého hmatu, a pojmenovali takto osrstěné psy „Deutsch-Drahthaar", nejmodernější to dítě kynologické, ohař drátosrstý. Ohaři tito jsou nyní s největším porozuměním pěstěni v Pomořansku.

Nadšený a zkušený pěstitel Richert ve Štětině zjednal drátosrstým jméno tím, že dovedl pro ně získat další nadšence, z kterých sám vychoval dokonalé cvičitele, kteří by dovedli ať z lepšího neb horšího materiálu vyvésti psy všestranné, nehledě k jich srsti. Jen tímto rozumným počínáním bylo možno získati těmto tak těžko pěstitelným psům nestejných vloh, tolik přívrženců. Sloup, o který se chov tento opírá, je ohař krátkosrstý.
Známý „Marschall von Stettin", jehož obě prabáby byly krátkosrsté feny, jedna prabába taktéž, pradědek griffon atd., má jen dvě generace D.D. za sebou, následkem toho jeho vynikající potomci „Greif III.", „Korale" a „Bella-Stettin", jen tři generace. „Marschall" náležel známému pravodatnému lovci a kynologu, továrníku Faberovi v Norimberku a ač jej velmi chválil co nerozlučného druha, byl jednoho dne za 12.000 marek na prodej.

Chtěli jsme v létech 1890 s Neumeistrem že Svitav pěstit jak na Moravě říkali „chlopáče". Dověděl jsem se, že na severu Moravy u Šternberku jsou původní polští vodní psi. Neumeister tam jel a přijel pln smíchu, že něco podobného jak ohavností, tak neschopností k honebním výkonům vynikajícího, dosud neviděl. Jezdili jsme oba, on starší, pohodlnější, dráhou neb na bryčce, já abych se dostal i do odlehlých mysliven, na koni a na kole. Projeli jsme sta kilometrů v Čechách i na Moravě a co jsme viděli, až na několik neprodejných griffonů, bylo věru ubohé. Bohužel, ač jsem vytrvale pídil, kde jsem jen o něčem doslechl, nemohu o fousku více sděliti.

Také pokladník zemědělské rady K. Hrubý o něm více nevěděl, než co napsal ve své knížce. Konečně nám opatřil továrník Hesse z Kasselu, známý Neumeistrův, tehdy hesenské fousky. Dědili se dosti dobře, ale spíše chundelatě, ač měli srst opravdu drsnou a měli moc bílé barvy. Byli to upřímní psi, nízcí, pomalí, slabých nosů, zkrátka, pevně vystavovali, dobře stopovali, nebyli ostří na škodnou a nanosili mnoho bláta a prachu do domu, také při pečlivém ošetřování a dobré krmi stále zapáchali a měli na sobě pro spletitou podsadu nevyhubitelný hmyz. Neumeister, vždy k žertu nakloněný říkával, že je budeme musit vyvařit a když nám je Hesse přivezl, prohodil: „Die Ludersch san jo vor lauter Hässlichkeit schön!" (Potvory, jsou samou ošklivostí pěkní). To jim zůstalo, Hessem domu zaneseno, i v jejich vlasti.

Prostřednictvím mydláře V. Borovce v Chrudimi jsem obdržel později dva fousky z chovu, nemýlím-li se, ve Vestci, kam byli z Německa importováni. Nelišili se nijak od našich. Vypěstovali jsme as 40 - 50 štěňat a protože vlastnosti lovecké se nelepšily, my tu stáli úplně isolováni a odbyt na ně nebyl, zanechali jsme chovu. Poslední z nich, mnou pečlivě vycvičený, sloužil dlouhá léta na známých velkých honech hr. M. na Moravě, co retriever, v čemž byl nedostižným. Koroptev řádně vystavit nedovedl, před živou kočkou prchl, ale střelenou lišku bezvadně a rychle přinesl.

Pečlivě od té doby sleduji komplikovaný vývin a přeměny pudlíků a fousků, a shledávám, že daleko mají ještě k tomu, by dostihli ustálenost ohaře krátkosrstého, ač tato ještě od ideálu jest značně vzdálena.

* Sudlík jest starší český výraz pro psa ostrosrstého.

Karel Podhajský
Litomyšl, 1. září 1922
časopis Lov a Kynologie
roč. I. čísl. 13 (1922)