1. Plemena psů využívaná u soukromých bezpečnostních služeb

Plemenem psa se obecně rozumí skupina psů, kteří mají podobný původ a zejména shodné specifické povahové a exteriérové vlastnosti, které jsou předávány v rámci chovu z rodičů na jejich potomky.

Všechna plemena psů jsou výsledkem lidské činnosti, další nová plemena psů vznikají i v současnosti. U mnohých plemen dochází v průběhu času ke změnám jejich exteriérových i povahových vlastností, a to zejména jako odezva na měnící se způsob využití daného plemene.

V současné době je na světě přes 400 plemen psů zaregistrovaných u mezinárodní kynologické organizace FCI (Federation Cynologique Internationale) a několik desítek národních plemen, dosud FCI neuznaných. Každé plemeno psa má svůj standard, který stanoví všechny podstatné znaky psů daného plemene.

Plemena psů lze dělit podle různých kritérií, nejpoužívanější systém dělení je dělení podle do deseti skupin dle FCI. V následujícím přehledu uvádím u všech skupin jen obecnou charakteristiku psů ve skupinách a dále vybraná plemena, která jsou pro služební využití v rámci činnosti soukromých bezpečnostních služeb nejvhodnější, a dále plemena, která sice nejsou u bezpečnostních sborů široce rozšířena, ale v rámci činnosti soukromých bezpečnostních služeb jsou také využívána a při vhodném výběru jedince a správném výcviku mohou podávat stejné výkony, jako psi klasických služebních plemen.

1.2. Hodnocení vhodnosti plemen pro konkrétní způsoby nasazení

Při obecném posuzování vhodnosti plemen pro určitý způsob nasazení (využití) psů hrají důležitou roli hlavně obecné a tedy většině psů daného plemene vlastní charakteristické znaky, vlohy a povahové vlastnosti. V odstavcích s názvem "Základní charakteristika z pohledu péče a využití" zmiňuji vlastnosti, jako je odolnost povětrnostním vlivům, vhodnost pro výcvik, vlohy pro hlídání, náročnost péče o srst a další. Dále uvádím u jednotlivých plemen v odstavcích s názvem "Obecná charakteristika exteriéru" a "Obecná charakteristika povahy" obecné vnější znaky a povahovou charakteristiku jedinců daného plemene.

Při hodnocení vhodnosti konkrétního jedince není však možné vycházet pouze z těchto obecných charakteristik plemene, ale vždy je třeba zhodnotit vlastnosti konkrétního jedince a až na základě tohoto zhodnocení učinit rozhodnutí, zda bude psa pro zamýšlenou činnost (úkol) možné využít či nikoliv.

1.3. Skupina I. – plemena ovčácká, pastevecká a honácká

Všechna plemena zařazená do této skupiny mají svůj původ ve psech, kteří již před staletími doprovázeli pastevce skotu a ovcí. Většina těchto plemen byla v pozdějších dobách cvičena k tomu, aby psi těchto plemen dokázali pracovat se stádem, nebo aby byli schopni hlídat a chránit stádo před nebezpečím, popřípadě aby zvládli oba tyto úkoly současně.

Tato velmi dlouhá doba, po kterou byli příslušníci ovčáckých a pasteveckých plemen cíleně šlechtěni za účelem rozvíjení pracovních vloh a schopnosti spolupráce s člověkem, dala těmto plemenům ideální soubor vlastností využitelných v pozdějších dobách při výcviku služebních psů rozličného zaměření. V současnosti jsou právě psi z této skupiny plemen nejvíce využíváni v rámci ozbrojených sborů.

1.3.1. Beauceron

Země původu: Francie

Doba vzniku: středověk

Standard FCI číslo: 44

Jiné názvy: Berger de Beauce, Bas Rouge, Beauce Sherpherd, Chien de Beauce

Historie a využití: Plemeno beauceron pochází z oblasti Brie a je velmi blízce příbuzné briardovi (původně se jednalo o stejný druh psů, pouze s jinou srstí). Názvy jako Beauceron a Bas-Rouge dostalo toto plemeno až na konci 19. století. Uvedené názvy označovaly ovčácké psy stejného typu s krátkým osrstěním (narozdíl od zmíněného briarda) v obličeji a drsnou krátkou srstí a s kupírovanýma ušima. Na všech tlapách a na těle měli pálení, a proto název „Bas-Rouge“ – červené punčochy. Beauceroni se ve Fracii propěstovávali zejména pro svoji schopnost vést a současně chránit stáda skotu. Ovčácké využití beaucerona přetrvává ve Francii dodnes a uplatňuje se i jako služební pes, záchranářský pes či jako společník a dobrý hlídač.

Průměrná délka života: 11 až 13 let

Obecná charakteristika exteriéru: Pes velkého vzrůstu, pevný, silný, dobře stavěný a svalnatý, ne těžkopádný. Charakteristickým znakem plemene jsou zdvojené paspárky.

Obecná charakteristika povahy: Sebejisté a nebojácné vystupování spojené s poslušnou povahou. Výraz je upřímný, nikdy zlý ani neklidný.

Základní charakteristika z pohledu péče a využití: Možno chovat v bytě i venku, odolný chladnému i teplému počasí, nenáročný na péči o srst, dobrý hlídač, vyžaduje dostatek pohybu.

Kohoutková výška a hmotnost: Psi mají kohoutkovou výšku 65 cm až 70 cm. Feny mají kohoutkovou výšku 61 cm až 68 cm. Hmotnost přibližně od 30 do 45 kg.

1.3.2. Belgický ovčák (groenendael, tervueren, malinois, laekenois)

Země původu: Belgie

Doba vzniku: středověk / 19. století

Standard FCI číslo: 15

Jiné názvy: Berger Belge

Historie a využití: Na konci 19. století se belgičtí chovatelé snažili o ustanovení standardu plemene pocházejícího z množství psů hlídajících stáda, jejichž typ a barva srsti byly značně rozdílné. Výsledkem této snahy je v současnosti belgický ovčák ve čtyřech základních typech: groenendael, tervueren, malinois a laekenois.

Belgický ovčák se uplatňoval nejen, jako obratný ovčácký pes pro honění ovcí, ale i jako dobrý hlídač. V současnosti je často belgický ovčák věrným společníkem a belgický ovčák malinois (nejrozšířenější typ belgického ovčáka) se v posledních letech velmi úspěšně prosazuje ve všech odvětvých služební a sportovní kynologie.

Průměrná délka života: 12 až 14 let

Obecná charakteristika exteriéru: Pes střední velikosti, harmonických proporcí, spojující eleganci a sílu; je středního vzrůstu, jeho svalstvo je suché a pevné, formát kvadratický.

Obecná charakteristika povahy: Ostražitý a aktivní, houževnatý a překypující vitalitou. Živý a čilý temperament bez známek strachu či agresivity je jednoznačně patrný z jeho držení těla a ve věrném, hrdém a pozorném výrazu očí.

Základní charakteristika z pohledu péče a využití: Možno chovat v bytě i venku, odolný chladnému počasí, nenáročný na péči o srst (groenendael, tervueren), dobrý hlídač, dobře cvičitelný (zejména malinois), vyžaduje dostatek pohybu.

Kohoutková výška a hmotnost: Psi mají kohoutkovou výšku 60 cm až 66 cm a hmotnost od 25 do 30 kg. Feny mají kohoutkovou výšku 56 cm až 62 cm a hmotnost od 20 do 25 kg.

1.3.3. Holandský ovčák

Země původu: Nizozemsko

Doba vzniku: 18. století

Standard FCI číslo: 223

Jiné názvy: Hollandse Herdershond

Historie a využití: Pes typu holandského ovčáka vznikl počátkem 18. století v Nizozemí. Vyšlechtěn byl co by pastevecké plemeno, které mimo honění dobytka bylo i hlídačem statku či psem tahajícím vozíky. Plemeno bylo jako pastevecké vyšlechtěno v Nizozemí.

Vlastnostmi je velmi podobný belgickým ovčákům, avšak není tak rozšířený a jako vynikající služební pes se v současnosti nejvíce uplatňuje v Nizozemsku.

Díky vrozené všestrannosti je stejně jako belgický a německý ovčák vhodný pro výcvik všech směrů, včetně služebního a záchranářského.

Průměrná délka života: 12 až 14 let

Obecná charakteristika exteriéru: Silný, svalnatý, čilý pes střední velikosti s pevnou kostrou a mohutnou, klínovitou hlavou. Harmonické proporce spojují eleganci, sílu a energičnost.

Obecná charakteristika povahy: Nenáročný, odolný, chytrý pes, vyrovnaného temperamentu. Neohroženou povahu doplňují vlastnosti jako inteligence a radost z práce.

Základní charakteristika z pohledu péče a využití: Možno chovat v bytě i venku, odolný chladnému počasí, dobře cvičitelný, dobrý hlídač, vyžaduje dostatek pohybu.

Kohoutková výška a hmotnost: Psi mají kohoutkovou výšku 57 až 62 cm. Feny mají kohoutkovou výšku 55 až 60 cm. Hmotnost jedinců se pohybuje kolem od 30 kg.

1.3.4. Německý ovčák

Země původu: Německo

Doba vzniku: 19. století

Standard FCI číslo: 166

Jiné názvy: Deutscher Schäferhund, Alsatian

Historie a využití: Plemeno německý ovčákmá původ v mimořádném chovatelském programu s kterým začal Max von Stephanitz na konci 19. století. Řízeným křížením dlouhosrstých, krátkosrstých a ostnosrstých ovčáckých psů z oblasti Wüerttebergu, Durynska a Bavorska vytvořil von Stephanitz spolu s dalšími chovateli unikátního všestranně pracovně upotřebitelného psa. V současnosti zastřešuje celosvětový chov německého ovčáka organizace známá pod zkratkou WUSV (Welt-Union der Vereine für Deutsche Schäferhunde - Světové unie spolků pro německé ovčáky).

Německý ovčák si pro svoje výborné vlastnosti získal značnou oblibu po celém Německu již před 1. světovou válkou a brzy se stal vyhledávaným plemenem pro služební využití u armády, policie a dalších ozbrojených sborů. Během 20. století získalo plemeno popularitu po celém světě a i v současnosti se jedná o nejrozšířenější plemeno na světě.
Mimo ovčáckých prací se německý ovčák již desítky let výborně uplatňuje jako služební pes u různorodých bezpečnostních složkách či jako záchranářský, slepecký a asistenční pes. Pochopitelně je i věrným společníkem a hlídačem.

Průměrná délka života: 12 až 13 let

Obecná charakteristika exteriéru: Pes střední velikosti, obdélníkového formátu těla (stavbou připomínající tělo vlka), silný a dobře osvalený. Stavba těla se vyznačuje elegancí a aktivitou, bez známek těžkopádnosti. Vysoko nasazené stojící uši, natočené dopředu dodávají psu spolu se středně velkýma tmavýma očima psu ostražitý a chytrý výraz.
Obecná charakteristika povahy: Povahově vyrovnaný, pevných nervů, sebevědomý, absolutně přirozený, dobromyslný, pozorný a ovladatelný. Odvážný, bojovný a odolný.

Základní charakteristika z pohledu péče a využití: Možno chovat v bytě i venku, odolný chladnému počasí, dobře cvičitelný, dobrý hlídač, vyžaduje dostatek pohybu.

Kohoutková výška a hmotnost: Psi mají kohoutkovou výšku 60 až 65 cm a hmotnost od 30 do 40 kg. Feny mají kohoutkovou výšku 55 až 60 cm a hmotnost od 22 do 32 kg.

1.4. Skupina II. - pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi

Původ plemen zařazených do této skupiny je různorodější, než u ostatních skupin. Většině plemen z této skupiny je společné to, že byli odedávna vedeni k obraně a k boji. Patří sem však i plemena, která byla šlechtěna pro všestranné využití, tzn. že měla chránit stáda, pomáhat při lovu či nosit náklad. V současnosti mnohá z nich lidé chovají hlavně, jako psi společníky, ale vzhledem k původu se většina jedinců dokáže velmi dobře uplatnit i pro služebního využití.

1.4.1. Dobrman

Země původu: Německo

Doba vzniku: 19. století

Standard FCI číslo: 143

Jiné názvy: Dobermann

Historie a využití: Plemeno dobrman nese jméno svého prvního známého chovatele Friedricha Louise Dobermanna (2.1.1834 - 9.6.1894), který byl výběrčím daní, správcem rasovny, městským odchytávačem psů se zákonným právem odchytit všechny volně pobíhající psy.

K chovu vybíral z tohoto zdroje zvláště ostré psy. Důležitou roli při vytváření tohoto plemene hráli jistě tzv. "řezničtí" psi, kteří byli na tehdejší poměry relativně prošlechtěnou rasou. Tito psi byli určitými předchůdci dnešních rottweilerů, smíšených s druhem ovčáckých psů, kteří byli v Duryňsku chováni v barvě černé s rezavými znaky. Z těchto plemen F. L. Dobermann vyšlechtil v 70. letech 19. století plemeno dobrman.

Dobrmani se brzy začali hojně používat jako hlídací a policejní psi. Při lovu byli převážně používáni k lovu škodné zvěře. Pro uvedené přednosti byli dobrmani již na přelomu století oficiálně uznáni jako policejní plemeno.

Dobrman je v současnosti využíván jako elegantní hlídač nemovitostí, společník, služební pes, záchranářský pes a také co by pes vhodný pro celou řadu psích sportů a sportovní kynologii.

Průměrná délka života: 10 až 12 let

Obecná charakteristika exteriéru: Větší střední pes, silný a svalnatý. Elegantní linie těla doplněné hrdým a vzpřímeným držením, temperamentní povahou a odhodlaným výrazem.

Obecná charakteristika povahy: Povahou je dobrman přátelský, v rodině velmi přítulný a milující děti. Pro výcvik překypuje temperamentem, ostrostí, odvahou a tvrdostí.

Základní charakteristika z pohledu péče a využití: Možno chovat v bytě i venku (je však třeba brát v potaz jeho krátkou srst), špatně snáší chladné počasí, nenáročný na péči o srst, dobře cvičitelný, dobrý hlídač, vyžaduje dostatek pohybu.

Kohoutková výška a hmotnost: Psi mají kohoutkovou výšku 68 až 72 cm a hmotnost od 40 do 45 kg. Feny mají kohoutkovou výšku 63 až 68 cm a hmotnost od 32 do 35 kg.

1.4.2. Knírač velký

Země původu: Německo

Doba vzniku: středověk / 19. století

Standard FCI číslo: 181

Jiné názvy: Reisenschnauzer

Historie a využití: Původně byli velcí knírači používáni v jižních oblastech Německa jako psi k honění a hlídání stád dobytka. Později byl využíván i jako hlídací a řeznický pes.

Na přelomu století rozpoznali cílevědomí chovatelé, že psi tohoto plemene jsou schopni vynikajících výkonů a mají mimořádně cenné povahové vlastnosti a v roce 1925 bylo toto plemeno uznáno služebním plemenem.

V současnosti je pro svoji klidnou a vyrovnanou povahu velký knírač oblíbeným společníkem, hlídačem, ale i pracovně upotřebitelným psem.

Průměrná délka života: 11 až 12 let

Obecná charakteristika exteriéru: Velký, silný, spíše podsaditý než štíhlý, drsnosrstý pes s mohutným hrudníkem oválného tvaru. Hřbet rovný, krátká bedra a lehce klesající záď.

Obecná charakteristika povahy: Typické povahové rysy jsou dobromyslnost, sebejistota, vyrovnaný charakter a věrnost. Má také velmi dobře rozvinuté smyslové orgány, je inteligentní, silný, vytrvalý, rychlý a odolný.

Základní charakteristika z pohledu péče a využití: Možno chovat v bytě i venku, dobře snáší chladné počasí, dobře cvičitelný, dobrý hlídač.

Kohoutková výška a hmotnost: Psi a feny mají kohoutkovou výšku 60 až 70 cm a hmotnost od 35 do 47 kg.

1.4.3. Německý boxer

Země původu: Německo

Doba vzniku: 60. léta 18. století

Standard FCI číslo: 144

Jiné názvy: Deutscher Boxer

Historie a využití: Za bezprostředního předka boxerů se pokládá malý, takzvaný brabantský býkohryz. Tehdejší chov býkohryzů spočíval především v rukou myslivců, protože býkohryz sloužil hlavně k lovu. Jeho úlohou bylo uchopit zvěř štvanou psy a přidržet ji do příchodu lovce, který ji skolil. Proto musel mít pes co nejširší tlamu s široce postavenými zuby, aby se mohl důkladně zakousnout a aby mohl zvěř také dobře přidržet. Býkohryzové, kteří nesli tyto znaky, byli pro svoji úlohu nejvhodnější, a proto je majitelé také použili k chovu, který se dříve orientoval především podle činnosti a účelu použití psa. Díky tomu docházelo k chovatelské selekci, jež přinesla psa se širokou tlamou a vyhrnutým čenichem. Německý boxer měl a stálé má uplatnění co by pes společník, hlídač a služební pes.

Průměrná délka života: 11 až 12 let

Obecná charakteristika exteriéru: Středně velký, hladkosrstý, podsaditý pes krátké a kvadratické stavby těla a silných kostí. Jeho osvalení je suché, silně vyvinuté a plasticky vystupující. Jeho pohyb je živý, plný síly a ušlechtilosti. Boxer nesmí být nemotorný ani těžkopádný, nesmí být ani příliš lehké stavby.

Obecná charakteristika povahy: Boxer je pes pevných nervů, sebevědomý, klidný a vyrovnaný. V rodině je nezáludný a otevřený. Vůči cizím je nedůvěřivý, veselý a přátelský při hře, ale nebojácný, jde-li do tuhého. Snadno se vychovává díky své ochotě se podřídit, díky své energii a odvaze, své přirozené ostrosti a výbornému čichu může být i dobrým služebním psem.

Základní charakteristika z pohledu péče a využití: Možno chovat v bytě i venku (je však třeba brát v potaz jeho krátkou srst), špatně snáší chladné počasí, dobře cvičitelný, nenáročný na péči o srst, dobrý hlídač.

Kohoutková výška a hmotnost: Psi mají kohoutkovou výšku 57 až 63 cm a hmotnost nad 30 kg. Feny mají kohoutkovou výšku 53 až 59 cm a hmotnost nad 25 kg.

1.4.4. Rotvajler

Země původu: Německo

Doba vzniku: 30. léta 19. století

Standard FCI číslo: 147

Jiné názvy: Rottweiller

Historie a využití: Rotvajler patří mezi nejstarší plemena psů. Jeho původ sahá až do doby antického Říma. Tehdy se používal jako pastevecký pes a na pohánění stád. Tito psi táhli římskými legiemi přes Alpy, chránili lidi a poháněli stáda. V oblasti kolem Rottweilu se tito psi setkali s místními psy a jejich krev se smísila. Hlavním úkolem rotvajlerů bylo nyní pohánění a střežení velkých stád dobytka a obrana pána a jeho majetku. Toto plemeno dostalo svůj název podle starého říšského města Rottweilu: rottweiler. Rotvajler se stal také psem řezníků. Řezníci chovali tento ráz psů jen na výkon a pro své účely. Tak během let vznikl vynikající strážní pes a pes pro pohánění stád, který se využíval také jako tažný pes. Když na počátku 20. století hledala policie vhodná plemena psů pro své účely, zkoušela také rotvajlery. Velmi rychle se ukázalo, že rotvajler je velmi vhodný také pro policejní účely. Proto byl v roce 1910 oficiálně uznán jako policejní plemeno. V současnosti je rotvajler vedle služebního psa i dobrým společníkem a pochopitelně i hlídačem.

Průměrná délka života: 11 až 12 let

Obecná charakteristika exteriéru: Středně velký až velký robustní pes, není těžkopádný, ani lehký a vysokonohý. Jeho souměrná postava je robustní a podsaditá, ukazuje na velkou sílu, obratnost a vytrvalost.

Obecná charakteristika povahy: Rotvajler je přátelský a klidný, pozorný, v zásadě vlídný. Je oddaný, poslušný, ovladatelný, rád pracuje. Jeho zjev prozrazuje rozhodnost, chování je sebejisté, nebojácné a pes je pevných nervů.

Základní charakteristika z pohledu péče a využití: Možno chovat v bytě i venku, dobře cvičitelný, nenáročný na péči o srst, dobrý hlídač.

Kohoutková výška a hmotnost: Psi mají kohoutkovou výšku 61 až 68 cm a hmotnost kolem 50 kg. Feny mají kohoutkovou výšku 56 až 63 cm a hmotnost kolem 42 kg.

1.5. Skupina III. - teriéři

Obecné pojmenování těchto plemen je odvozeno od latinského terra = země, a naznačuje, že to byli původně psi, kteří vyháněli nebo vyhrabávali jezevce a lišky z jejich nor. Taková práce vyžaduje samostatně jednající, tvrdé a odvážné jedince malé nebo střední velikosti. Pro tyto vlastnosti se teriéři křížili s jinými plemeny, zvláště s honiči a tímto šlechtěním vznikala i další plemena teriérů, která se hodila i pro další činnosti.

V současnosti stále více ustupuje původní lovecké využití chovu psů společníků. Pro původní vlastnosti těchto plemen se mohou některá plemena dobře realizovat i při služebním výcviku, zejména při obranných pracích.

1.5.1. Americký stafordširský terier

Země původu: Spojené státy americké

Doba vzniku: 19. století

Standard FCI číslo: 286

Jiné názvy: American Staffordshire terrier

Historie a využití: Plemeno Americký staffordšírský teriér vzniklo v 19. století v USA pravděpodobně křížením plemen staffordšírský bulteriér a americký pitbulteriér (American Pit Bull Terrier). Všechny tyto plemena byla v historii šlechtěna s důrazem na bojovnou povahu a fyzické předpoklady pro využití na lov krys, boj s medvědy či pro využití při psích zápasech. Díky tomu jsou tito psi obdařeni mimořádnou fyzickou silou v čelistech spolu se sníženým prahem vnímání bolesti. Vůči lidem jsou tito psi při normální výchově a socializaci až překvapivě přátelští, naopak ve vztahu k ostatním zvířatům se může při nedůsledné výchově projevit původní určení tohoto plemene. Pro svoji věrnou a přátelskou povahu jsou Američtí stafordširští teriéři v současnosti chování převážně jako psi společníci a hlídací psi. Při správném rozvinutí jejich vloh dokáží být i velmi razantními obranáři a mohou se uplatnit i v dalších odvětvích služební či sportovní kynologie.

Průměrná délka života: 11 až 12 let

Obecná charakteristika exteriéru: Středně velký podsaditý pes, mohutné a kompaktní svalnaté stavby, ze které vyzařuje síla a hbitost.

Obecná charakteristika povahy: Americký stafordširský teriér je velmi živý a pohyblivý pes s pevnou nervovou soustavou. Většinou je přátelský, oddaný svému pánovi a vždy připraven ho chránit a plnit jeho povely.

Základní charakteristika z pohledu péče a využití: Možno chovat v bytě i venku (je však třeba brát v potaz jeho krátkou srst), špatně snáší chladné počasí, pro výcvik potřebuje zkušeného psovoda, špatně se snáší s dalšími zvířaty, nenáročný na péči o srst, dobrý hlídač.

Kohoutková výška a hmotnost: Psi mají kohoutkovou výšku 46 až 48 cm a feny 43 až 46 cm. Hmotnost jedinců má odpovídat výšce.

1.6. Skupina IV. - jezevčíci

Jezevčíci jsou samostatnou nízkonohou formou honičů, která se později v Evropě speciálně šlechtila pro práci v jezevčích a liščích norách. Pro služební využití jsou plemena této skupiny zcela nevhodná.

1.7. Skupina V. - špicové a tzv. primitivní plemena

Tato skupina psů je velmi různorodá a zahrnuje psy severské, německé špice, asijské špice a psy jim příbuzné, ale i psy primitivní, polodivoké asijské a africké. Obecně lze říci, že všechna plemena z této skupiny jsou pro služební výcvik a využití zcela nevhodná.

1.8. Skupina VI. - honiči a barváři

Tuto skupinu můžeme charakterizovat jako psy, jejichž úkolem je pronásledovat zvěř, zabránit jí v útěku a popřípadě dohledávat postřelenou krvácející zvěř. Plemena této skupiny nejsou pro využitelná ve prospěch soukromých bezpečnostních služeb.

1.9. Skupina VII. - ohaři

Plemena ohařů navětřenou zvěř nepronásledují ani neztrhávají, ale pouze její přítomnost označí vystavením. Plemena ohařů taktéž nejsou pro využití v rámci činnosti soukromých bezpečnostních služeb vhodná.

1.10. Skupina FCI VIII. - slídiči a retrívři

Práce přinašečů - retrívrů se poněkud liší od práce jiných loveckých psů. Retrívr doprovází střelce, sleduje střelenou zvěř a na povel ji přináší. Většina z plemen této skupiny jsou však i výborní společníci. Pro služební výcvik se až na občasné výjimečné jedince nevyužívají.

1.11. Skupina FCI IX. - plemena společenská

V této skupině jsou zahrnuta rozdílná plemena, společné jim však je, že je jejich primárním účelem fungovat co by společník v domácnosti. Pro služební účely se nevyužívají.

1.12. Skupina FCI X. - chrti

Psi této skupiny plemen mají zvláštní způsob lovu, neřídí se totiž čichem, ale zrakem. V současnosti se některá plemena chrtů chovají, jako dostihoví psi a psi společníci. Plemena této skupiny jsou pro služební výcvik a využití nevhodná.