Věnováno památce Clifa z PS, mého služebního psa.

Je den jako každý jiný, 15. května 2000 pár minut před půlnocí. Po silnici I/70 jede pomalu zelená policejní dodávka a v ní já a můj kolega, dva policisté z pohraničního oddělení, provádíme obhlídku vymezeného úseku. Třetí člen naší posádky zvědavě vykukuje ze zadního okna. Je to Clif z PS - německý ovčák a už jeden a půl roku můj služební pes.

Naše auto pomalu vyjelo na horizont a právě v tom okamžiku nás bleskově minula dvě plně naložená auta. Stačili jsme však zaznamenat, že se jedná o taxíky s espézetkou sousedního okresu. Okamžitě nám oběma blesklo hlavou, že tu něco nehraje. Otáčím auto a maximální možnou rychlostí se řítíme za oběma vozy. Kolega zároveň informuje naši druhou hlídku, která je na opačné straně našeho úseku. Přijíždíme k hlavní silnici. Tipujeme jeden směr a vyrážíme. Za chvíli dostáváme stanicí zprávu od druhé hlídky:"Měli jste pravdu, máme jedno auto, řidiče a pět indiánů!" Indián je výraz, kterým pohraničníci označují ilegální imigranty.

Vzápětí už příjíždíme k naší hlídce. Vidíme zastavený taxík u krajnice, před ním policejní felicii, u ní sedí s rukama za hlavou pět cizinců - tipujeme okamžitě na afghánce, a vedle opřený čelem o auto taxíkář, pro kterého už dnešní rito skončilo. A na to všechno dohlíží naši dva kolegové. Jedno auto máme, teď ještě musíme najít druhé vozidlo. Zjišťujeme, že druhý taxík před hlídkou odbočil ke kolonii u čokoládovny. Znovu vyrážíme, projedeme rychle okolo domů před čokoládovnou, pohledem kontrolujeme parkující auta, míjíme vonící továrnu a vzápětí se nám naskýtá zajímavý pohled. Ford Sierra s nápisem taxi na zádi stojí, nebo spíše leží nepřirozeně zapíchlý předkem do náspu pod velkým vrbovým keřem u cesty. U auta nevidíme žádnou osobu, ale víme, že osádka nemůže být daleko. Vypouštím z kufru dodávky Clifa a zahajujeme průzkum terénu v okolí taxíku. Pes je navolno a bez košíku. Už před povelem "revír" natahuje do čenichu pach a současně s povelem vyráží do rákosí před námi. Hlasité zavrčení a jeden štěk oznamuje dva ležící cizince. Rychle je zajišťuju a pes mezitím doslova vyhání třetího přímo ke mně. Koutkem oka hlídám kolegu a vidím jak z rákosu vyvádí tři osoby, dva tmavé cizince a jednoho blonďáka - taxikáře. Všechny je pokládáme před rozsvícená světla našeho auta a čekáme na mezitím přivolané posily, které nám pomohou zajistit eskortu k nám na útvar, za již zadrženou osádkou z prvního vozu. Čekání se však protahuje a já si všímám, jak si dva cizinci mezi sebou ukazují něco na prstech a jeden ukazuje na hustý remízek poblíž nás. Beru tedy psa, teď už s košíkem a s povelem "hlídej" ho pokládám přímo před ležící skupinku. Okamžitě se nikdo z ležících ani nehýbe, pes v klidu leží a bedlivě sleduje celý prostor před sebou. Tak to trvá asi pět minut.

Ti dva se však opět na něčem tiše domlouvají. Sundávám Clifovi náhubek a teď už všichni bezpečně vydrží bez hnutí až do příjezdu posil.

Následuje eskorta na naše oddělení. Cizince do jedné místnosti, řidiče každého zvlášť - ti o tom, že jsou u nás oba ani neví, oba si myslí, že ten druhý projel. A následuje celá řada úkonů a úkolů. Práce začíná jít rychle od ruky, ale nastává jeden problém. Aby Slovenská policie cizince převzala, musíme zjistit přesné místo, kde skupina překonala státní hranici. A protože už asi tři týdny nepršelo a v noci nebyla dokonce ani rosa, nebude vůbec lehké najít nějaké stopy.

Vedoucí, který mezitím dorazil na oddělení, mi říká: "Vezmeš si Clifa a jednoho policistu aby tě zajišťoval, půjdete na místo, kde je naložili do taxíků a odsud vypracujete stopu až k hranici". To se lehko řekne, ale jak to dopadne? Venku je už teď v 07:00 skoro 22 ^oC, po rose ani památky a stopa je stará nejméně sedm hodin. Ale vyrážíme to zkusit. Vyležené místo u sešlápnutého plotu do sadu jsme našli hned, nasazuju tedy psa na stopu a jsem velmi zvědavý, jak si pes poradí. Clif chvilku očichává nášlap a pak pomalu vychází jedním směrem, neurazí ale ani pět metrů a už se vrací zpět na "nášlap", znovu si čichne a vyráží směrem přímo mezi stromy sadu. U prvních stromů se otočí a míří pomalu s nosem u země k polní cestě a po ní jde dál směrem přímo k obci. Vede nás okolo zahrad krajních domů, sem si čichne k plotu, sem k jabloni a občas křižuje přes celou cestu. Tak to trvá asi sedmset metrů. Kolega začíná pomalu trousit poznámky, po jaké stopě to vlastně jdeme, jestli po psí, zaječí a nebo snad kočičí. V tom přicházíme k plotu na konci sadu, vidíme plot sešlapaný až na zem a ve vysoké trávě, která je v tomto počasí jako zázrakem svěží, vidíme zřetelně čerstvé stopy několika lidí. Následuje bouřlivá, radostná pochvala psa a ten jako politý živou vodou vyráží dál.

Po polní šotolinové cestě dál obcházíme zahrady, a teď pes hlasitě doslova vysává pach z prachu pod sebou. Vůbec mu nevadí ani křížení s asfaltovou cestou. Přicházíme až k potoku, který je už těsně u hranice. Na bocích splavu jasně vidíme stopy po tom, že se zde nedávno někdo brodil. Clif ještě přejde přes splav, vyběhne břeh a pak už zalehává u svetru, který leží až téměř u hraničního mezníku. V mladém obilí spatřujeme téměř neznatelné stopy od několika lidí, které se ztrácejí v dálce na Slovensku. Odepínám psa ze šnůry, ten vbíhá do vody, spokojeně se v ní brodí, chladí se a pije, a pije, a pije.

Teď už jen zbývá vrátit se na oddělení, zpracovat záznam o použití služebního psa a samozřejmě psa nakrmit a řádně zaopatřit pitnou vodou. Případ dál zpracovávají policisté z denní směny, oba taxikáře si už převzal vyšetřovatel a cizinci, mimochodem skutečně z Afghánistánu, budou co nevidět vráceni na Slovensko. To už jsme ale já s kolegou na cestě domů a jedeme dospat dlouhou noc. A co Clif? Ten leží u s plným břichem u misky s vodou a po výborném a náročném výkonu spokojeně odpočívá.

PS: Při pročítání Clifova "Deníku služebního psa" jsem si až teď všiml, že šlo vlastně o jeho první ostrý zákrok. Od roku 1998 jsme společně odloužili téměř tisíc dvanáctihodinových služeb na česko-slovenské hranici. Společně jsme buď sami vyhledali, či se výrazně podíleli na vyhlednání a zadržení 176 osob.

Bohužel, jen několik málo měsíců před tím, než měl Clif odejít na zasloužený odpočinek, se u něj objevily vážné a velmi bolestivé problémy celého pohybového aparátu a veterinární vyšetření konstatovalo zhoubný nádor kostí v pokročilém stádiu. Služební lékař ukončil bezbolestně Clifovo velké utrpení 27. února 2004, dva dny po jeho osmých narozeninách.