Většinou už po několika trénincích pes princip lovení kořisti, které po něm vyžadujeme, pochopí a můžeme tedy ve výcviku pokročit mírně dál. Celá činnost zůstává stejná, pouze s tím rozdílem, že figurant začne sledovat zákus psa a dbát na kvalitu zákusu.

Po vydráždění figurant umožní psovi zákus stejně jako v předchozím případě, ale pokud pes neuchopí kořist (kůži, peška, rukáv) pevně do celé tlamy (až na zadní zuby) figurant psovi kořist nepustí a provede následující činnost. Tahem za kořist napne psa na vodítku (psovod stále stojí na místě a vodítko pouze pevně drží) tak, že se pes na obojku začne dusit a je pomalu nucen kořist během chvilky pustit. To, že něco není v pořádku a kořist uniká, pes dobře cítí. A proto, že má již většinou rozvinutý kořistnický pud, má pes snahu "něco s tím udělat". V té chvíli figurant tah na okamžik povolí a umožní psovi kořist takzvaně dobrat (pevně uchopit do celé tlamy). Po celou dobu této činnosti psovod pevně stojí na místě a psa ve snaze získat kořist pouze slovně povzbuzuje. Pes by měl provést jeden pevný překus a rázně dobrat kořist do celé tlamy. V té chvíli figurant psovi kořist přenechá a psovod se psem odbíhá a odnáší si kořist. Při boji psovod psa samozřejmě hlasem povzbuzuje a při žádoucí činnosti chválí!

Pokud pes při povolení tahu kořist nepřekousne, figurant znovu "vezme psa do tahu" a znovu psovi povolí až po kratším tahání o kořist. Jestliže ani potom pes kořist nepřekousne na plnou tlamu, přenechá mu ji figurant poté co pes projeví snahu o kořist zabojovat. Při povolení tahu při překusu kořisti musí figurant dbát na to, aby pes provedl jen jeden pořádný zákus a ne několik malých překusů.

Proto je důležité, aby napínání psa na vodítku prováděl pouze figurant, který má detailní přehled o kvalitě zákusu (cítí ho na sobě) a ne psovod, který toho ze vzdálenosti cca 2 až 4 metry tolik nevidí (a necítí). Zde si dovolím dvě malá odbočení:

1. Mnozí psovodi si psa do tahu na vodítku uvádí sami, což já osobně považuju za chybu, nebo alespoň nepříliš šťastné řešení, protože o tom kdy psovi povolit a kdy ho vzít do tahu by měl rozhodovat figurant. Další chybou je to, že mnoho psovodů napíná při zákusu vodítko neustále. Pokud pes provede zákus dobře a při přetahování ("boji") o kořist nepřekusuje a pevně drží, měl by celý boj o kořist probíhat na prověšeném (povoleném) vodítku a figurant by měl pouze krátkým tahem prověřit pevnost zákusu a drží-li pes pevně, měl by figurant znovu tah vodítka povolit. Viděl jsem už mnoho psů, kteří na napnutém vodítku kousali jako "draci", ale jakmile necítili na obojku tah, okamžitě se při zákusu objevila nejistota, velké množství překusů, ohlížení za psovodem a podobně. Mám za to, že mnohý pes může časem začít neustálý tah vodítka považovat za jakousi podporu ze strany psovoda a když najednou tah zmizí, pes znejistí.

2. Tvrdý a pevný zákus na celou tlamu není pouhým IPO výmyslem, jak někteří, hlavně starší psovodi ve služební kynologii rádi tvrdí, ale opodstatněnou a velmi důležitou součástí způsobu boje velkých šelem. Pokud pes kouše předními zuby a překusuje, způsobuje protivníkovi nepříjemná hluboká svalová zranění, ale protivník je přesto schopen boje a obrany. Ale razantním plným zákusem na dlouhou kost končetiny (předloktí, paže, stehno, holeň a lýtko) dojde k tomu, že stoličky, na kterých dokáže pes vyvinout největší tlak, přitlačí svaly, šlachy a hlavní nervová vlákna k dlouhým kostem a neuvěřitelně intenzivní bolest protivníka okamžitě paralyzuje. To, že někdo nechráněný v pohodě ustojí tvrdý zákus na předloktí nebo paži, je ve skutečnosti velmi nepravděpodobné až nemožné. Proto je potřeba takový způsob kousání trénovat. Samozřejmě, že na ringo oblek, manžety nebo rukávy typu VEGA už dokonalý zákus na celou tlamu není možný. Zkušenost (podmíněný reflex), že zákus musí být na celou tlamu a velmi razantní, musíme v psovi vypěstovat při kousání na kůži, peška a rukáv, ještě před přechodem na výše uvedené pokročilé pomůcky.

Pokud pes sám kořist nedobere na celou tlamu a při povolení tahu figurantem ani nejeví snahu o opravu zákusu a kořist stále pasivně drží jen za přední zuby, přistoupí psovod ke psu a psa tzv. vyvěsí (sundá ze zákusu). Vyvěšení psa provede takto: Uchopí psa za obojek a zvedne jej všemi čtyřmi končetinami nad zem. Zároveň psa povzbuzuje např: "kde to máš!, drž to!, uteče ti to!" a pod. Figurant přitom stojí v klidu a psa nijak nedráždí. Jakmile pes povolí stisk a kořist pustí, figurant s kořistí se dá ihned do pohybu směrem od psa a znovu jej kořistí dráždí. Po dostatečném vydráždění dostane pes možnost nového zákusu. Pokud provede zákus správně, dostane kořist za odměnu.

Důležitým prvkem výcviku je správný pohyb figuranta a správné podání kořisti. Figurant se pohybuje stejně jako při dřívějších trénincích (tj. zhruba po tečně kruhu který může pes na vodítku obsáhnout) a tak aby pes musel pro rukáv vyrážet za figurantem a kořist pronásledoval. Figurant by měl celkem svižně běžet aby si pes zvykal na rychlý pohyb kořisti. Samozřejmě, že rychlost musí být úměrná fyzické vyspělosti psa. Samotnou kořist (kůži, peška, rukáv) nese figurant zhruba ve výšce spodních žeber - prostě nad pasem a pod hrudníkem. Klín rukávu (peška) musí směřovat proti psovi. Kořistí by figurant neměl zběsile pohybovat, ale naopak ji před psem zafixovat do stabilní polohy, aby se na ni pes mohl zaměřit a odhadnout směr jejího pohybu.

Našim cílem je prozatím naučit psa, že zákus na přední zuby je špatný a kořist má snahu utíkat, kdežto tvrdý, pevný a rychlý zákus až na stoličky znamená vítězství - ulovení kořisti!

Víťa