Bernští honiči se podle klasifikace Mezinárodní kynologické federace řadí do 6. skupiny – honiči a barváři; jsou považováni za honiče střední velikosti.

Původ

Starobylý původ honičů dokládají archeologické nálezy již z doby starých Římanů. Ve středověku pak byli honiči oblíbeni zvláště v Itálii a ve Francii; používali se jak k lovu lišek a zajíců, tak vysoké; za výhodu se považovala jejich vytrvalá povaha a schopnost v horách pracovat samostatně. Většina dnešních plemen honičů má asi svůj původ v jižních krajích a má se za to, že do střední a severní Evropy tento druh loveckých psů přišel ze středomoří.

„Zlatá léta“ velkých lovů byla v 17. a 18. století, což bylo období parforsních lovů, to znamenalo rozkvět a další vývoj plemen loveckých psů v celé Evropě (na kontinentě i na Britských ostrovech; např. ve Francii v tomto období řada šlechtických rodů chovala smečky loveckých psů a pyšnila se vlastní „rasou“).

Popis

Bernští honiči jsou jednou ze čtyř barevných variet švýcarských honičů, mezi které dále řadíme honiče luzernské, jurské a schwyzské.

Tělesný rámec bernských honičů je téměř čtvercový (délka těla ke kohoutkové výšce je cca 1,15 : 1). Ušlechtilá hlava je štíhlá, čenich protáhlý; velmi dlouhé uši nasazené pod linií očí musejí dosáhnout alespoň ke špičce nosu. Krk mají dlouhý a svalnatý, hřbet pevný a rovný, záď delší a mírně klesající. Hruď má být hluboká a dobře klenutá, přičemž dosahuje nejméně k loktům předních nohou. Končetiny se vyznačují mohutným osvalením, avšak nepůsobí těžce. Středně dlouhý ocas, nasazený v prodloužení zádě, se směrem ke špičce zužuje; při chůzi bývá svěšený, při vzrušení je nesen nad úrovní zádě.

Srst je krátká, hladká a hustá, na uších a hlavě vůbec velmi jemná. Pokud jde o zbarvení, to je u bernských honičů trikolorní: základ tvoří barva bílá s černými skvrnami či černým sedlem na hřbetě, hnědé pálení se vyskytuje na lících, nad očima a někdy též kolem řitního otvoru. Pohyb má být plynulý, harmonický, vedení končetin přímé a rovnoběžné. Kompletní český překlad příslušného standardu včetně barevného vyobrazení všech čtyř variet švýcarských honičů viz www.bernsky-honic.cz.

Charakteristika

Pokud se týká typické povahy plemene, jsou to veselí a aktivní tvorové, naprosto nekonfliktní a veskrze přátelští. Z výstav si nezvykle často odnášejí v posudcích větu, že jde o sympatickou bytost, milé stvoření, přátelského psa otevřené povahy apod. V bernském honiči získáte především věrného přítele, jehož převažující vlastností je bezmezná oddanost pánovi a jeho rodině, zvláště pak dětem.

Bernští honiči jsou živí a vytrvalí lovečtí psi s výborným nosem, jejich původním posláním byla samostatná, dlouhotrvající práce v nedostupných skalnatých terénech. Jsou poměrně snadno ovladatelní, díky vysoké inteligenci se rychle učí. Při výcviku je třeba především důslednosti a vlídného zacházení s tím, že zaměřit se musíme především na přivolání.

Bernské honiče lze přirozeně (a s úspěchem) využívat k loveckým účelům, ovšem jak s pokračující civilizací možnosti původního uplatnění loveckých psů nenávratně mizí, jsou bernští honiči pro své skvělé vlastnosti stále častěji chováni jako příjemní a veselí společníci, kteří se s úspěchem ujímají role rodinných psů; jejich dobrosrdečná, klidná a jemná povaha je k tomu přímo předurčuje, neboť vůbec neznají agresivitu.

V České republice se bernští honiči chovají od začátku devadesátých let 20. století (první vrh byl odchován v roce 1993). Nejnověji narozeným štěňátkům z českých chovatelských stanic se přidělují tetovací čísla kolem 400, takže jde o typické málopočetné plemeno se vším všudy, tzn. na jedné straně s nutností důsledně dbát o efektivní velikost populace a na druhé straně s menší konkurencí při prezentaci na výstavách.

S použitím fotografií ch.s. BOHEMIA HILL a ch.s. SYRINX BOHEMIA
připravila JUDr. Radana Menšíková - chovatelská stanice BOHEMIA HILL,
http://www.bernsky-honic.cz , e-mail: mensikova@bernsky-honic.cz
telefon: +420/233 901 325, +420/725 199 459