Jmenuji se Daneček, je mi 6 let a jsem černý kokršpaněl. Celých 6 let jsem měl moc milého páníčka, s kterým jsem si dobře rozuměl.

Byl ale starý. Jednoho dne zemřel a já jsem zůstal sám. Když k nám přijela jeho dcera s manželem, nevěděli, co se mnou mají dělat. Nechat si mě nemohli, a proto mě 9.3.2002 dali do útulku. Protože jsem tam byl moc smutný (stýskalo se mi po páníčkovi), byl jsem na všechny kolem zlý. Po pár týdnech jsem si uvědomil, že zlobit nemá cenu. Každý den v útulku vypadal stejně. Pracovnice útulku mě vzali ven, nakrmili mě a lidé, kteří chodili do útulku pokaždé přišli, vybrali si pejska a odešli s ním k sobě domů. Takto jsem trávil dlouhý čas. Nikdy se na mě nikdo nepodíval. Až jednoho dne přišla paní, které jsem se líbil a řekla, že si mě další den vezme. Ráno, když jsem se vzbudil, byl jsem už celý natěšený, že budu mít nového pána, ale nedočkal jsem se. Paní nepřišla. Opět jsem byl v útulku dlouho a každý den se dělo to samé. Když jsem se 29.8.2004 ukládal ke spánku, všechno bylo v pořádku, ale ráno, když jsem se vzbudil, tak jsem už nebyl ve své boudě. Byl jsem někde úplně jinde. V psím nebi. To víte. Už toho na mě bylo moc a také mě už nebavilo pořád čekat na někoho, kdo nikdy nepřijde.

V útulku jsem strávil přesně 904 dní a doufám, že takový osud už nepotká žádného dalšího pejska. Nebyl jsem sice žádný úžasný pes. Byl jsem totiž občas náladový, ale nedivte se, když jsem v útulku strávil dva a půl roku.

(Už se stalo, že někdo tento příběh pochopil tak, že byl Daneček utracený. Nebyl. Umřel :o ( U nás se totiž pejskové nikdy neutrácejí).

Martina Pohorská

Centrum pro ochranu zvířat města České Budějovice