Začal padat první sníh, volání divočiny bylo silnější než já, i vyrazili jsme na (původne podzimní) romantiku musherských závodů. Vzala jsem s sebou oba psy, ať se proběhnou, a tak mě čekalo 2x šest kilometrů pohodové projížďky krásně barevným podzimním lesem. Prostě romantika.

Vyrážíme. Ostatní zavodníci nacválají, při našem startu je třeba nejprve psa otočit patřičným směrem a pak lehkým nezávazným klusem pomaloučku vyjíždíme od startovní čáry. Přede mnou kameraman ČT a já secvakávám zuby a tvrdohlavě ze sebe odmítám dělat "závodníka" - jsem přece romantik a jdu se jen tak svézt krásnou zasněženou krajinou... Před kamerou pomalu zůstáváme stát a pes se tváří, jakože v životě neměl postroj na sobě, přesto odolávám a se zarputilostí sobě vlastní odmítám sundat nohu ze stupátka a odrazit se, jen zahalekám "jdeme jdemeeee vpřed!" pes se znechuceně otočí a protože se právě trail překlopil dolů s kopce a lesem, chvilinku se i rozběhne naplno. Srdéčko jásá celých 10 sekund, pak začnou drkotat zuby strachy, svírám brzdy, oči vypoulené a - ano, samozřejmě, dole pravoúhlá zatáčka - vyrovnávám smykem, hecuju psa, zbyteček závodnické duše vzlétá - a hned je sražen k zemi, neb vjíždíme na pláň, tam to psa nebaví a proč by se namáhal... Vztekám se, hecuju - a jdu pěšky, ploužím se do kopce, roním krokodýlí slzy - no to zas bude vostuda... Lump jde s hlavou otočenou vzad, zakopává, padá do škarp polí, mezi kterými vede stezka...

Za mnou se ozývá "stopa STOPAAA" a kolem prosviští spřežení dvou psů, křížence a malamuta, tváří se, že by si dali Lumpa k večeři, skorovlče usuzuje, že to je potupa jim to ksichtění nevrátit a zavěsí se za ně. Opět cválá bílou plání, bláto se sněhem mu létá od tlap (mě do očí), nemusím ani pobízet, svištíme stejně rychle, jako ten vítr, co mi v protisměru sype přehršle bodavých sněhových vloček do očí. Nevidím, zavírám oči, jen se snažím držet rovnováhu. Občas vykouknu zpod helmy ven, jestli ještě pořád držíme trail aneb jedeme po té správné trati. Vjíždíme do lesa, spřežení stále před námi, chvílemi jim ovšem dýcháme na záda. V prudké zatáčce mezi trním se před námi ozývá zakníknutí, vjíždíme tam plnou rychlostí a hned psa zastavuju hlasitým "stůj" - spřežení před námi objalo károu strom a z předního kola je osmička, kolem prosvištělo čtyřspřeží úžasně rychlých alaskánů a najednou koukám, jak před sebou ženeme ubohého mushera, který zahodil káru a prchá se psy před Lumpem. Zařvu "stopa" a ženu psa dopředu, rychleji (ať chudáka mushera neuženem k smrti). Najednou kopec, pes by šel dopředu, ale neutáhne mě, seskakuju z kolobky a pomáhám mu, utíkám, držím jeho tempo, takže vypouštím hektolitry potu a duši k tomu a rychleji a ještě rychleji, trail vede sněhovolisťovou směsicí, naskakuju na kolobku, klouže to, smykuju, hecuju k ještě větší rychlosti, najednou zatáčka a proti mně skála, vylétávají jiskry od stupátka Koložbrndy, jak si škrtnem, ale už jsme téměř v cíli, ještě pár zatáček a rovinka jedem jedééééém hecuju a vydatně pomáhám, ještě třeba ukecáme nějakou tu sekundu - a je tu cíl...

Máme pár minut na vydechnutí, než připřáhnu druhého psa a jedeme znovu. :o)

Lenka "Wami" Blachová