Do intimního rodinného života psů zasáhl člověk tak rozhodně a působivě, že ho dnes už nelze srovnati s formou, jaká byla přírodou původně pro divokého psa utvořena. Člověk psa přírodě odcizil, odloudil ho divočině a tím převzal na sebe také mravní povinnost správně usměrniti a rozumově říditi jeho rodinný život.

Tím že člověk pro svou potřebu, zábavu, případně i zisk psa chová, přebírá vlastně automaticky starosti rodičů, spočívající ve výživě, ochraně, čistotě a výchově štěňat. Přebírá delikátní poslání přírody rodinu vytvořiti, t. j. svésti ve vhodný čas a správně vhodné rodiče k rodinnému životu a starati se o všechny potřeby štěňat, která budou plodem páření psů. Právě proto, že člověk tak rozhodně zasáhnul do přirozeného života psa a přizpůsobil ho své potřebě a podřídil své vůli, jest svatou povinností každého cvičitele a pěstitele znáti přesně podmínky, předpoklady a zákony rodinného života divokých psů, aby se ve svém počínání přírodě a přirozenosti psa co nejvíce přiblížil a vytvářel rodinný život psa domácího co možná obdobně s rodinným životem psa divokého, na podkladě jeho přirozenosti. Teprve po splnění této podmínky může uvažovati o uskutečnění různých experimentů, kterými by chtěl ovlivniti exteriér nebo dokonce i vlastnosti budoucích štěňat.

Každý jiný postup již předem vylučuje pěstitelský úspěch, poněvadž hrubě porušuje přirozenost psa, který bohužel i po této stránce jest obětí lidské libovůle.

Stopujme krok za krokem zjevy, které v divočině utvoření rodiny psa předcházely, i rodinný život sám a aplikujme získané poznatky na vytváření rodinného života psů domácích, pěstovaných podle naší potřeby a vůle.

Ne každému příslušníku divokého psího plemene dopřála příroda poznati slasti rodinného života. Existenční boje a vlivy povětrnostní i vlivy jiné ničily neúprosně slabé exempláře, ponechávajíce život pouze silným, zdravým jednotlivcům. Z těchto byla pak pravidelně většina pohlaví mužského, což snadno vysvětlujeme větší fysickou vyspělostí ve srovnání s fenami a z ní plynoucí větší odolnosti. Proto se každému psu nedostalo družky života a vrozený pud množení vyvrcholoval v urputných bojích o přízeň a lásku fen. Jen tělesně i rozumově silní psi vycházeli z těchto bojů jako vítězové a tím vytvořen byl základ zdravého a silného dorostu a mladé rodině se dostalo dobrých ochránců a živitelů. Tato nejvyšší moudrost přírody musí pak býti každému chovateli zásadním vodítkem i dnes, při tvoření rodiny psů domácích, kde přirozený boj silných jedinců o zdravou fenu odpadá, jsa nahrazen rozumem a vůlí člověka.

Snahou chovatelů jest pak jistě odchovati nejen psy silné a zdravé, ale také krásné a nadané. Musí si proto velmi dobře promysleti, aby pářili rodiče, jejichž individualita a inteligence předem zaručují, že potomstvo podědí všechny žádoucí znaky a vlastnosti. Jest samozřejmé, že ani potom nedočká se chovatel vždy dorostu naprosto ideálního a jen neúnavná trpělivost a rozumný výběr, resp. obměna jednoho z rodičů při páření příštích dá mu dočkati se skutečně vzorného dorostu. Krásný exteriér a duševní nadání rodičů nezaručuje totiž vždy stejně ušlechtilý dorost, mezi kterým krom všeho očekávání může se snadno objeviti fysický nebo duševní rys některého z prapředků, který eventuelně nebyl vynikající a pro potomstvo není žádoucím. Proto jest úspěšné pěstování zaručeno jenom z rodičů, u nichž jsme se přesvědčili prakticky, že svoje přednosti na potomstvo přenášejí, který zjev jest poměrně řídký, a vyhovíme-li i této podmínce, není nové zklamání vyloučeno. Proto není pěstování věcí tak snadnou a vedle rozumu hraje v něm nemalou roli shoda okolností, náhoda, a já říkám že i štěstí.

O zásadních pravidlech účelného chování je nutno pojednati podrobněji, mají-li dlouholeté a těžce získa­né zkušenosti chovatelů býti prakticky využity.

Fena hárá - barví dvakrát do roka. Z jara a na podzim. Proto naše klimatické poměry doporučují připustiti fenu pouze z jara, poněvadž štěňata z vrhu podzimního špatně prospívají, ba často i hynou, není-li pro ně postaráno o vhodnou, prostornou a hlavně teplou místnost. Bytost feny prodělává v této době vážný proces, který má vyvrcholiti mateřstvím a který vyvolává nápadné změny v jejím dosavadním bezstarostném životě. Je nemožno vypsati v této knize všechny fysické a duševní zjevy, které lze pozorovati u háravých fen, poněvadž jsou velmi početné a různé a řídí se individualitou a temperamentem feny. Povšimněme si proto jenom těch nejčastějších a všeobecných.

Bývá to pravidelně v prvé řadě nápadná změna v poměru k pánovi, která často bývá pravým opakem poměru normálního. Feny ostré, nezávislé a samostatné rády se v době hárání k pánovi nápadně lísají, tulí a toužebným kňučením na sebe upozorňují. Opačně feny měkké a nesamostatné projevují nápadnou nezávislost a pánovo laskání ignorují. Často naň i zlostně zavrčí, chňapnou po něm a projevují touhu uniknouti z klece. Téměř všechny feny přijímají předložený pokrm lhostejně, žerou poměrně málo a roztržitě. Oči se jim jakoby horečně lesknou a celé tělo se chvěje milostnou touhou. Spí poměrně málo a neklidně, přerušujíce spánek náhlým vzpřímením a toužebným zavytím. Již tak výborný čich se snad v době hárání stává ještě dokonalejším a feny větří psa na velké vzdálenosti. Snaží se setkati s ním za každou cenu a porušují často nezlomnou jinak věrnost a poslušnost.

Bezpečně zůstane fena březí, je-li připuštěna v 11. až 15. dni hárání zdravým psem. Pro tento den musí tudíž býti pes, kterého jsme si vyhlédli za otce budoucích štěňat, zajištěn. Zásadně má pes býti starší 18 měsíců, nepřekročiti však věk 8 - 9 let. Je-li pes náš, je to velice snadné. Jedná-li se však o psa cizího, případně ve vzdáleném místě, je nutno pro příslušný den si ho zajistiti, aby fena byla připuštěna psem nevyčerpaným. Ideální je pes, který se připouští nejvýše ke dvěma fenám měsíčně. Má-li se fena posílati drahou v bedně, je lépe poslati ji den předem, aby případné rozčilení, které při dopravě dráhou a v těsné bedně pravidelně vzniká, pominulo.

Na vlastní akt jest nutno pohlížeti s příslušnou pietou a podle toho vytvořiti pro něj také podmínky. Místo, kde má fena býti připuštěna, má býti čisté, tiché a ohrazené, aby psi nemohli uniknouti. Pes i fena mají býti volni, zbaveni pokud možno i obojků. Aktu má zůstati přítomen pouze majitel psa, a to ještě ve vzdálenosti co možná největší a jenom proto, aby se přesvědčil o správnosti aktu. Vměšovati se do vzájemného poměru psů, eventuelně do něho nějak zasahovati, se nedoporučuje, a to ani tehdy, když psi projevují známky nenávisti a krajního nepřátelství. Je to zjev přechodný, který konečně bude pudem překonán. Jeví-li fena ke psu odpor nepřekonatelný, je to důkazem, že buď hárání není ve vrcholném stadiu a nebo fena nenávidí psa instinktivně a bylo by chybou působiti na ni násilím, aby svůj poměr ke psu změnila. Během aktu má býti zachováno naprosté ticho a zejména nesmí psi býti voláni jménem. Fena nemá se připustiti před dosažením 18 měsíců stáří a rovněž nemá býti připuštěna při každém hárání. Správné je připustiti fenu jen jednou v roce a dopřáti jí pak potřebného zotavení. Rovněž nemají se připouštěti feny starší 10 let a tyto zásadně ne tehdy, neměly-li doposud žádných štěňat. Feny mladé jest dobře pářiti se psy staršími, 6 až 7-letými, a opačně feny staré s mladými, ale vyspělými a krásnými psy. Feny věku prostředního páříme nejlépe se psy stejného stáří.

Druhý až třetí den po připuštění poznáme ve feně ponenáhlu svou starou přítelkyni. Její původní chování se vrátí. Stává se však pravidelně mnohem vážnější, její výraz je oduševnělý a z očí vyzírá štěstí a starostlivost. V pozdější době březivosti jest zdánlivě pohodlná a domněle neposlušná. Ve skutečnosti jest to však jen pudová opatrnost a strach o budoucí mláďata.

Ponechme zatím fenu na starost přirozenému procesu i přírodě a uvažujme, provedli-li jsme správný a rozumný výběr rodičů.

Chov psů děje se způsobem dvojím. A to buď čistokrevně nebo křížením.

1. Čistokrevný chov může zase v zásadě býti buď:

• a) sloučením krve naprosto cizí - nepříbuzné,
• b) sloučením krve bližší, nebo vzdálenější příbuznosti, a tomu pak říkáme pěstění vkrevní.

Ad a): Je však mnoho chovatelů, hlavně začátečníků, kteří teoreticky mezi pojmem čistokrevnosti a vkrevnosti staví hranici a chov vkrevní za správně čistokrevný nepovažují. U laiků jest tento názor téměř všeobecný a vysvětlován a odůvodňován jest teorií degenerační, která podle jejich přesvědčení je nezbytným důsledkem vkrevnosti. Čistokrevné pěstování s naprosto cizí krví jest konečně jenom pouhou teorií. Prakticky jest neproveditelno, vzhledem k tomu, že všechny význačné exempláře jedné rasy jsou více nebo méně krevně zpříbuzněny. Teorie tato není konečně ani v celém svém znění nijak zvláště dokázána, ani praksí zdůvodněna, a nazývati čistokrevným chov pouze podle této teorie bylo by mylné a nesprávné.

Ad b): Chov vkrevní liší se od předchozího tím, že vědomě, ba lépe řečeno cílevědomě páříme zvířata krve příbuzné, a to namnoze i zvířata příbuzná v prvém stupni přímé linie.

Proč by krev těchto zvířat měla býti méně čistá a méně hodnotná než přimísená krev cizí, o níž se mnohdy ani neví, v jak ušlechtilém a tělesně i du­ševně schopném psu proudila? Není proto naprosto žádnou chybou, sloučiti s pojmem čistokrevnosti také vkrevnost, je-li pěstováno podle zásad jinak správných a vyloučiti z pojmu čistokrevnosti každý chov, ať z cizí či příbuzné krve, když stěžejním zásadám čistokrevného pěstování nevyhovuje a slučuje zvířata - rodiče - která přes všechny šlechtické průkazy o původu jsou nevyvinutá, nezdravá, nepěkná, nenesou standardní znaky své rasy a jsou hloupá. Při chovu a výběru rodičů doporučuji říditi se pravidly, která jsou výslednicí mnohaleté zkušenosti. Jejich správnost poznal jsem i konečně sám, avšak teprve po mnoha omylech a zklamáních, ba i četných a dosti drahých neúspěších.