Mám na zřeteli praktické hlídání, t. j. ochranu majetku. O hlídání předmětů, t. j. specielním cviku v hlídání určité věci na libovolném místě pojednám později.

Hlídání nemusí pes vůbec býti učen. Je hlídačem rozeným a přináší si s sebou pojem vlastnictví a práva na svět. Svěřujíce mu v ochranu svůj majetek, využíváme pouze jeho vrozených vlastností a nežádáme od něho nic nepřirozeného. Jest jenom nutno vytvořiti mu pro hlídání přirozené důvody.

Divoký pes, jako každá šelma volně žijící, má svoje loviště, t. j. okruh, v němž loví a případně uschovává své zásoby. To je pak jeho domov. Tam se cítí pánem a tento domov také úzkostlivě střeží a hlídá a svádí boj s každým vetřelcem, který by se pokusil využíti jeho rayonu jakýmkoliv způsobem ve svůj prospěch. Jinak řečeno, pes divoký, resp. smečka divokých psů rayon hlídá a brání.

Chceme-li tudíž, aby náš majetek hlídal a bránil náš pes domácí, musíme se v prvé řadě postarati o to, abychom mu ve svém domě, bytě, rodině a osobnosti vytvořiti představu domova, aby měl co hlídati a aby měl důvody pro hlídání. To znamená vypěstovaný pojem, že poškozením domova jest poškozen i on. Potom pes bude náš majetek hlídati a brániti.

Pro psa má pojem domova snad daleko větší kouzlo a přitažlivost nežli pro člověka, poněvadž člověk dříve nebo později domov opustí, aby sám zakládal domov nový. On již svou pouhou existencí stává se na domově závislým stále, poněvadž domov ukájí všechny jeho přirozené potřeby. Poskytuje mu potravu, bezpečí, teplo, čistotu a váže ho duševně k pánovi, kterému jest domov psa také domovem vlastním. Jinými slovy, představa domova nahražuje psovi smečku a jejího pána, a pes, jak jsem již vpředu pravil, se s potřebou žíti pospolitě a za vedení silného jedince rodí.

Proto nemůžeme žádati od žádného psa, aby náš majetek hlídal ihned po příchodu do našeho prostředí, poněvadž ono jest mu neznámým a je nutno, aby se v něm nejprve porozhlédl a poznal v něm svůj nový domov. Nelze to požadovati ani od psa staršího, který případně někde jinde už výborně hlídal. Je samozřejmé, že správným zacházením se psem člověk může vypěstování pojmu domova ve psu značně uspíšiti. Nejlépe ovšem jest, když pes v našem prostředí jest od útlého mládí a jiného domova vůbec nepoznal.

A nyní dovolím si několika slovy zmíniti se o volbě hlídacího psa.

Pojem hlídání jest vlastně nutno rozděliti na dva úkony. Jednak jest to návěští, t. j. upozornění na přítomnost cizí osoby, kterou pes hlásí neklidem a štěkáním, a jednak jest to obrana, t. j. útočný postup proti cizí osobě, která se snaží do našeho domova vniknouti a případně něco odtud odnésti.

Myslím, že slušný člověk bude žádati od psa hlavně úkon první, aby mu totiž příchod cizí osoby ohlásil. Ostatní vyřídí si pak v zájmu bezpečí svého majetku sám. Já alespoň považoval bych za nemravnost žádati od psa, aby sváděl přímý boj se zlodějem, zatím co by si jeho pán při plném vědomí ohrožení svého majetku přetahoval duchnu přes uši a zbaběle přenechal osudu svůj majetek, psa i zloděje. Teprve potom, když já, jako první a přímý zájemce na svém ohroženém statku vykonám svoji povinnost a jsem případně ohrožen na zdraví a životě, mám právo žádati od psa, aby mi domov také pomáhal brániti všemi prostředky, kterými je schopen tak učiniti. Je snad dosti na tom, že k takovéto přímé obraně mého majetku (útoku na vetřelce) odváží se pes za mé případné nepřítomnosti. Jsem-li však doma, nesmím psa v boji o můj zájem opustiti právě tak, jako on neopustí mne.

Při volbě hlídacího psa musíme si předem uvědomiti, co pes vlastně má hlídati. Jedná-li se o hospodářství, zahradu nebo o jiný velký komplex čili o objekt veliký, případně byt, ba snad dokonce o jedinou místnost čili o objekt malý. V případě prvním bude nutno psa chovati na dvoře, v zahradě atd., aby mohl celým svěřeným mu rayonem volně pobíhati. Ubytován bude zásadně venku. Možnost svedení přímého boje s vetřelcem dříve než bude do něho moci zasáhnouti majitel statku - psův pán, jest zde veliká. Proto pro tento případ můžeme voliti jenom psa většího, silného a chrabrého a schopného ubytování pod širým nebem.

Naopak jedná-li se o hlídání objektu malého, kde vetřelec který by mi chtěl něco odciziti, musí nejprve vniknouti do mého domu nebo bytu, ponechám si psa - hlídače přímo v domě (v bytě). Možnost přímého utkání psa se zlodějem před mým zakročením jest zde velmi malá a proto v tomto případě stačí, zvolím-li si čiperného psa malého, který vyžaduje méně prostoru pro svůj pohyb, méně potravy a snadno se čistí. Toho pak trvale ubytuji v domě. Volbou psa malého nezbavuji se ještě pomocníka v přímém boji, poněvadž pružný a hbitý malý psík bývá často daleko nepříjemnější a nebezpečnější, než mnohý těžkopádný pes veliký a jisto jest, že právě pro svou úžasnou pohyblivost a mrštnost jest mnohem tíže zranitelný, než jeho nápadně veliký kamarád.

Ale umístění psa v domě má i výhody jiné. Předně jest to jistota, že pes jest opravdu na svém místě a že každý, kdo by se chtěl do domu - bytu - dostati, na něho narazí a bude nucen s ním se utkati. Není tomu tak, je-li pes na dvoře. Sebeposlušnější zvíře podlehne občas neodolatelnému pudu pohlavnímu. Žádná zeď a žádný plot není mu dost vysoký, aby se přes něj nedostal, uslyší-li za vlahé jarní noci milostný zpěv roztoužené feny. Je přece známa celá řada kriminálních případů, že zločinci toto kouzlo, jemuž jen málo psů odolá, přivádějí v podobě háravé feny s sebou na místo činu, aby pozornost psů od střeženého objektu odvrátili, případně psa vůbec odlákali a nebyli jím ve svém hnusném řemesle rušeni. Tomu se snadno vyhneme, uzavřeme-li psa přímo v domě.

Dále nemůže uzavřený pes býti úmyslně pohozenou potravou otráven nebo omámen.

Pes chovaný v domě také tak nezdivočí. Zná dobře lidi domácí i ty známé, kteří často do domu chodívají a netropí zbytečný a planý hluk a povyk. Se všemi členy rodiny se úzce spřátelí a bývá hlavně dětem výborným přítelem a ochráncem.

Konečně pak v těch domácnostech, kde povolání odvádí muže za noci od rodiny, přispívá pes chovaný v domě nemalou měrou ke klidu a pocitu bezpečnosti těch, kteří zůstali doma bez mužovy a otcovy ochrany, a zejména otce samého.

Pokud jde o povahu, doporučuji sice psa temperamentního, ne však nebezpečného, poněvadž takový se často velmi prodraží. Také není dobrým pes, který neštěká, zdánlivě klidně se k cizímu blíží a pojednou po něm lstivě chňapne. Správný pes - hlídač štěká a udržuje cizí osobu tak dlouho v šachu, až někdo z domácích svým příchodem situaci vyjasní. Na osobu, která pak byla domácími lidmi vlídně přijata, více nedoráží. Štváti psa proti cizím osobám zavrhuji. Může to případně míti zlé následky.

Často se stává, že v prostorném objektu jest umístěno více hlídacích psů. Dělá se to pro větší jistotu a bezpečí. Je to však správné jenom potud, pokud objekt jest rozdělen na samostatné úseky, aby každý pes byl ve svém ohraničeném rayonu a nemohl se s druhými psy stýkati. Jakmile jsou na jednom dvoře psi dva, prokáží menší službu, než pes jeden. Příčiny mohou býti různé. Hra a vzájemná zábava, nenávist a rvačka, egoismus, žárlivost, poměr pohlavní a konečně i stále napjatá situace dvou kohoutů na jednom smetišti. Všechny tyto vlivy psa rozptylují a odcizují ho vlastnímu poslání, t. j. hlídání a ostražitosti.

Konečně si ještě musíme uvědomiti, že dobrý hlídací pes celou noc bdí a proto od něho ve dne nemůžeme požadovati žádné služby jiné. Pes hlídač potřebuje ve dne klid a odpočinek. Proto má míti svou boudu postavenou v klidném ústraní, kde není ničím rušen a může klidně odpočívati. Hlídací pes se má krmiti vydatně jednou denně, a sice ráno před odpočinkem.

Pokud se týká hlídání předmětů cizích, psovi případně neznámých, na libovolném, třebas i neznámém místě, jak to často vyžaduje služba policejní, není k tomu rovněž potřeba nějakého obtížného nácviku. Hlavní věcí jest, aby pes k těmto účelům používaný perfektně poslouchal a u příslušného předmětu, který má hlídati, podle pánova rozkazu seděl nebo ležel. Přiloží-li pak pán k předmětu cizímu věc svoji, na příklad kapesník, rukavici atd., vytvoří psovi pro hlídání důvody a pes hlídaje věc známou (pánova pachu) hlídá současně i předmět cizí. Bude tedy správné, naučíme-li psa v cizím místě hlídati věc známou - vlastní a tak ho snadno použijeme i pro hlídání věcí cizích. Naučme ho to takto:

Cvičitel upevní na volný konec vodítka ocelové spirálové péro, které přiváže ke kameni ve váze asi 30 kg. Psu povelí usednouti tak daleko od kamene, jak daleko vodítko sahá, a položí před něj nějaký svůj předmět, na př. rukavici, čepici, kapesník atd. Upozorní psa na předmět a velí mu: „hlídej!" Pomocník cvičitele, nejlépe přestrojený do potrhaného oděvu, přibližuje se pokradmu ke psu a bázlivě po předmětu sahá. Pes vycítí dobře, že se pomocník bojí a je-li povzbuzen cvičitelem povelem „hlídej, nedej!", doplněným správnou gestikulací cvičitele, nedopustí, aby se pomocník předmětu dotkl. Při prvních pokusech pomocník ustrašeně odstoupí, při pozdějších však na psa stále více a více dotírá. Cvičitel stojí na počátku cvičení blízko psa a je předmětem útoku pomocníka právě tak jako pes a hlídaný předmět. Tím docilujeme, že pes se současně s hlídáním cvičí v obraně. Postupně se cvičitel od psa více a více vzdaluje, až konečně dosáhne toho, že může odejít, aniž by se pes od hlídaného předmětu hnul anebo si jej dal cizí osobou vzíti.

K pevnému objektu neuvazujeme při výcviku psa proto, že při výpadu proti pomocníkovi velmi trpí stažením a nárazem obojku.

Důležité u všech psů hlídacích však hlavně jest, aby od cizí osoby nepřijali za žádných okolností potravu a to ani tehdy, jsou-li hladoví, jakož i to, aby nepozřeli potravu nalezenou. Proto věnuji následující stať této otázce.

Jak odnaučíme psa požírati nalezenou potravu a odmítati potravu, nabízenou mu cizí, neznámou osobou. Zločinci bývá pes často velmi nepohodlný a proto se snaží zbaviti se ho včas otrávením nebo omámením. Nastraží mu vhodným způsobem lákavé sousto, do něhož vložil jed nebo omamující prostředek. Pozřel-li pes takovouto potravu, je odstraněn z cesty zločinu, svůj úkol nesplní, čili pes zklamal a není na něho spolehnutí. Tak jistě by se vyjádřilo mnoho postižených lidí, kteří si psa k ochraně majetku vydržují a dožili by se takovéhoto zklamání. Konečně měli by snad i pravdu v tom, že pes zklamal, ale je nutno, aby si také řekli, proč zklamal. Nenaučili ho opatrnosti a nevytvořili mu příležitost poznati a přesvědčiti se, že cizí osobě nelze nikdy důvěřovati. Nevycvičili ho v odmítání potravy od) cizí osoby, resp. potravy nalezené. Nevybavili ho pro život tak, jak bylo jejich povinností.

Pes jest jenom pes. Narodil se jako hltavá, ma­sožravá šelma a nemůže svým psím rozumem rozeznati potravu otrávenou od potravy zdravé. Vždyť to konečně nedokáže ani moudrý a rozumný člověk. Dítě, které bude v lese pojídati borůvky, pozře stejně chtivě a důvěřivě vraní oko nebo jinou jedovatou bobuli, nepostaráme-li se, aby tak neučinilo. Teprve rozum, pojem a znalost nebezpečí mohou je uchrániti před neštěstím.

A tak je tomu i se psem. Já mu musím v prvé řadě uměti vysvětliti, že přijímání potravy od cizí osoby, resp. potravy nalezené je krajně nebezpečné a musím ho před ním důrazně varovati.

Poněvadž ale pes mým sebelépe míněným slovům neporozumí nezbývá, než uměle vytvářeti situace, za kterých by pes v praksi citelně na svém těle (ovšem bez ohrožení zdraví) poznal záludnost a nebezpečí takovéhoto zdánlivě vábného sousta. Několikráte prožitá špatná zkušenost, spojená se značnou bolestí fysickou, jistě pak psa záhy tomuto, zlozvyku definitivně odnaučí.

Každý cvičitel brzy pozná, co jeho pes nejraději požírá. Dejme tomu, že to bude u většiny psů uzená slanina. Vezmu tedy kousek uzené slaniny, opeku ji nad ohněm, aby psu hodně voněla, ovinu ji čistým mosazným drátkem, který připojím na vedení ručního indukčního aparátu. Takto připravené sousto nechám cizí osobou pohoditi ledabyle na cestě, kudy za chvíli se psem půjdu, případně ho nechám i částečně přikrýti nebo zahrábnouti. Sám léčku strojiti nesmím nikdy, aby pes nebyl k nástraze přiveden po mé stopě.

Pomocník zasedne k indukčnímu strojku na krytém místě tak, aby na lahůdku viděl a mohl uvésti přístroj do činnosti. Cvičitel vyrazí se psem jako každodenně na cvičení. Psa vede na polodlouhém vodítku cestou, kde připravil nástrahu a nijak důrazně mu nebrání ve zvědavém a všetečném očichá­vání všeho, o co pes jeví zájem. Pes nastraženou, lahůdku jistě ucítí a chtivě se na ni vrhne. Jakmile však ji stiskne do dásní a obnažené dráty dotknou se vlhké sliznice, pocítí pes úžasnou elektrickou ránu, bolestně zavyje a lahůdku zlostně a bleskurychle vyplivne. V témže okamžiku vysloví cvičitel svoji krajní nevoli nad počínáním psa jadrně vysloveným povelem „fuj!" V zápětí však psa starostlivě prohlíží, litujje ho a zbaviv lahůdku hbitě mosazného drátku, podá ji psovi sám. Pes ihned pozná, že zdánlivě jedno a totéž není totéž. Že lahůdky z ruky pánovy jsou lahodné a chutné, kdežto lahůdky jiné že jsou nebezpečné a ubližují. Často stačí jediný pokus, aby psa pro celý život odnaučil požírati nalezenou potravu. V nejnepříznivějším případě stačí,, opakujeme-li pokus dva až třikráte, aby pes byl ze svých moresů úplně vyléčen.

Stejným způsobem postupujeme při odmítání potravy od cizí osoby, jenom že adjustovanou lahůdku dáme cizí osobě do ruky a požádáme ji, aby ji psu nabídnula. Zde je potom třeba částečné opatrnosti, aby tato osoba nebyla proudem zasažena a aby se na ni pes případně nevrhl a nepokousal ji.

O účinnosti tohoto prostředku se nejlépe přesvědčíme, když vidíme psa, jak po prodělání popsaného procesu peláší od skutečně neškodného sousta, které našel, nebo které mu neznámá osoba nabízí.

Tento způsob výcviku je mi sympatický proto, že je velmi krátký a spolehlivý, psu působí bolest pouze okamžitou, ale tak citelnou, že na ni nikdy nezapomene. Vážně mu naprosto ublížiti nemůže.

Jiné prostředky, jako pepření nebo paprikování lahůdky nepovažuji za zvláště vhodné, poněvadž jich okamžitý účinek jest nepatrný a jeví se až po chvíli. Pak působí ovšem značnou a delší dobu trvající nepříjemnost, ale pes mnohdy ani nepochopí, čím nemilý pocit palčivosti vlastně vznikl. A již to, že pes takovéto sousto většinou zhltne a skutečně pozře, je veliká nevýhoda. Že při tom značně trpí čich, je samozřejmé. Naprosto pak zavrhuji odnaučovati psa odmítání potravy bitím. Vychován v odmítání ranami, odmítá pes potravu proto, že se bojí. Bojí se pak tehdy, když nebezpečí výprasku jest viditelné, t. j. když vidí svého pána. Po tu dobu také vzorně odmítá, jakmile si však jest jist, že není viděn, pozře hltavě každou podvrženou neb cizí osobou mu nabídnutou potravu, čili my vidíme, že pes účelu cvičení naprosto nepochopil.

Cvičení v odmítání potravy bude nutno prováděti velmi opatrně se psy, od nichž později budeme vyžadovati aportování (loveckými, policejními a pod.) Stává se totiž někdy, že pes, byv vytrestán zrádným soustem, nechce potom vzíti do tlamy žádný cizí předmět, ať už jde o potravu nebo o věc jinou.

Měkké a mladé psy odnaučíme snadno odmítati potravu pouze povelem: „F u j! N e s m í š !", když totiž pomocník, nabízející psu lahůdku stisknutou palcem a ukazováčkem pravé ruky, udeří lehce ostatními třemi prsty psa přes mordu v okamžiku, když pes chce potravu přijmouti.

Výcviku v odmítání přikládám veliký význam; jeho absolvování zaručuje nám nejen zvýšenou bezpečnost života psa, ale ušetří nás často velmi nemilých situací, kdy pes, puštěný volně, ba často i vedený na vodítku, nevynechá ani jediné příležitosti, aby třeba i na frekventované ulici očichával a požíral všecko, co mu přijde do cesty. A bývají to věru často situace velmi trapné.