Hledání ztráty je oblíbeným experimentem u psů privátních a důležitým výkonem u psů policejních a jiných. Proto se o něm zmiňuji také.

Pes snadno může pánovi přinésti předmět, který nalezl na stopě, byv po ní za tím účelem vyslán a který má se stopou stejný pach. Způsob výcviku jest různý a zmíním se jenom o tom, který se mi osvědčil nejlépe a stále jej používám. Osvědčil se proto, že je přirozený a pes jej ihned pochopil. Psa nechám řádně vyyhladověti. Po ránu vyjdu s ním do polí a vezmu s sebou řádnou porci potravy. Ničím psa neunavuji a na pěkném, klidném místě se utáboříme. Zcela klidně rozložím na trávě psovu snídani a i sám začnu jíst. Pes leží vedle mne a časem dostane sousto z mé porce. Své snídaně nesmí se dotknouti. Posnídav, projdu se se psem v malém kroužku okolo tábořiště, usadím ho vedle nedotčené snídaně a odcházím. Po 20 až 30 krocích psa k sobě přivolám a jdu s ním dál. Po několika krocích se obrátím a za stálého starostlivého povelu „ztratil" vedu psa k tábořišti. Zde mu dám část snídaně. Posadím ho, opět odejdu, a tak to opakuji několikráte. Při poslední túře se zastavím se psem asi 100 kroků od tábora a za povelu „ztratil" vypustím psa samotného, aby se pro ztrátu vrátil. Pes vyrazí jistě vší silou a poběží zhltnouti zbytek snídaně. Již druhý den (cvičí se na témže místě) pes se vrátí k potravě úplně sám. Po dvou dnech vezmeme však s sebou pouze kousek masa a experiment opakujeme na jiném místě. Ještě později dáme psovi při odchodu z domova nésti plátěný balíček, do něhož jsme zabalili kousek slaniny. Plátno se slaninou po chvíli promočí a stiskne-li pes balíček pevněji chrupem, prýští z něho slanina, která jeho apetit úžasně vydráždí. Na vhodném místě psa zastavím, odejmu mu balíček a nápadně jej položím na zem. Se psem jdu pak dále. Z určité vzdálenosti pak psa pro balíček vrátím za povelu „ztratil". Přižene se s ním v okamžení jako vichr. Povelím mu „sedni!", rozbalím plátno a slaninou ho odměním.

O dva dny později dám mu hledati již smotek prázdný a odměním ho za přinesení lahůdkou z kapsy. Později nahradím smotek rukavicí, kapesníkem, čepicí atd., a konečně i předměty jinými, tvrdými (ovšem menších rozměrů), jako nožem, klíči atd. a nenechám je již nápadně ležeti na povrchu, nýbrž přikryji je listím, neb i případně přihrnu hlínou. Velikých vzdáleností docílí se časem. Je samozřejmé, že postupně odpadá nápadné pohazování hledaného předmětu a pes se vrací po stopě pro ztrátu, aniž by měl nejmenšího ponětí, v kterém místě tato leží.

Když pes pracuje spolehlivě, hledaje ztrátu po stopě pánově, učí se hledati po stopě cizí. Postup je však úplně stejný a pes veden stopou, naučí se v krátké době přinášeti všechny věci, s nimiž stopa souvisí společným pachem.

Štěkání na rozkaz (Vydávání, hlášení).

Naučiti psa, aby na daný rozkaz, resp. v určité situaci (nález podle pachu atd.) vydatně štěkal, není nic těžkého. Jedná se jenom o to, abychom psa cvičili přirozeně. Předem zavrhuji methody, jimiž se pes učí štěkání na podkladě fysické bolesti. Jest to šlapání po předních bězích nebo škubání za srst v okolí uší a očí. Tyto způsoby jsou jednak v přímém rozporu s mojí výcvikovou methodou a za druhé, pes tímto způsobem učený neštěká radostně a temperamentně, jak jest to jistě naším přáním, nýbrž z obavy před bolestí smutně skučí a vyje. Proto je nutno voliti methody zcela jiné, kde psa učíme štěkati z radosti nebo případně i z vědomí povinnosti. Těchto způsobů výcviků jest mnoho.

Nejlépe se mi osvědčuje z nich tento:
Každý pes jest žárlivý na svobodu a volnost. Vezmu proto psa, který má býti učen štěkání, a zavřu jej do klece, kde ho přiváži k boudě. Pomocníka pošlu pak s jiným volným psem kolem klece procházkou. Zavřený a uvázaný pes pří spatření volného kamaráda bude zuřiti a snažiti se utrhnouti se od řetězu. Za této situace vstoupím do klece, psa odváži a za stálého zřetelného a povzbudivého opakování povelu „štěkej !" mu dovolím dorážeti libovolně na stěny klece. Sám povzbuzuji psa ke štěkání živou gestikulací.

Jakmile usoudím, že pes štěká s celou vervou, dám pomocníkovi znamení, aby se svým psem odešel a ihned začnu psa v kleci chlácholiti a uklidňovati stále opakovaným povelem „dost !" Pes se ještě několikráte pokusí za odcházejícím kamarádem vyštěknouti. Ovšem, že mu to více nedovolím a po každém pokusu zaštěkání, který jsem svým zakročením zmařil, psa odměním. Tento pokus několikráte denně opakuji.

Po několika dnech pošlu kolem klece již pomocníka bez psa a povelem „štěkej!" nutím svého psa na něho štěkati. Čím více pes štěká, tím více se pomocník ke kleci blíží a když pes již přímo zuří, zavelím energicky „dost!", vystoupím z klece, podám pomocníkovi ruku a přátelsky s ním rozmlouvám. Každý nový pokus o štěkání radikálně potlačím. Když je pes úplně klidný, vstoupím k němu do klece a velím „štěkej !" Neučiní-li tak sám, musí ho pomocník svým chováním k tomu vyprovokovati. Pak pomocník odejde a já nutím psa štěkati za ním znovu a opět mu povelem štěkání zakazuji.

Tak naučí se pes rychle štěkati na povel, a to časem, i když k tomu nemá příčiny jiné, než prostě té, že jsem mu to nařídil. Od samého počátku musí se dbáti, aby pes štěkal vydatně a dlouho, a aby při štěkání seděl.

Samozřejmě, že psa mohu naučiti štěkati i na povel jiný, jako na příklad „pozdraví" nebo podobně. Důležité také je, aby již od počátku pes stejně poslušně na povel štěkati přestal. To je ovšem výkon těžký, poněvadž se příčí temperamentu psa ale mnohdy, hlavně v bezpečnostní službě a za noci bývá to velmi důležité, abychom rozčileného psa povelem přiměli k mlčení a klidu.

Umí-li pes štěkati na rozkaz a hledati ztrátu, naučí se snadno i štěkáním hlásiti nalezení ztraceného předmětu, nebo i osoby.

Cvičíce s ním hledání ztráty nebo stopování osoby, dáváme mu prostě při „najiti" rozkaz „štěkej!" Časem pes pochopí, co od něho žádáme a nalezené osoby i předměty hlásí. Při hlášení osob je dobře, když s počátku hledaná osoba psa při jeho příchodu dráždí a tím ho k štěkání provokuje.

Pátrání (Revírování)

Každý pes je rozený revírník. Často tato jeho neobyčejné schopnost revírovati cvičitele až mrzí. Proto není možno s tímto cvikem začíti dříve, dokud pes perfektně neposlouchá a nerevíruje, kdykoliv se jemu samotnému zachce. Cvičíme-li psa v revírování, nežádáme od něho nic nepřirozeného, jediná potíž spočívá v tom, že pes, jemuž dovolíme volný pohyb, revíru je ze svého zájmu, své hravosti a zvědavosti, kdežto pes, revírující z rozkazu, pátrá v zájmu pánově, a to mnohdy i po věci, které by si v zájmu svém a jsa volný, jistě ani nevšiml. Celé umění naučiti psa revírovati spočívá tedy v tom, že mu musíme vštípiti, že na prvním místě je zájem pánův a zájem jeho vlastní je nejen vedlejší, ale nepadá vůbec na váhu a pes se jej musí zříci.

Tento cvik jest jedním z případů, kdy vrozené nadání psa se úplně odcizuje vlastnímu určení a využívá se pro službu člověku.

Pes byl vybaven schopností revírovati, aby se v divočině uživil, t. j. aby si potravu vyrevíroval. Dnes, když se mu o potravu stará pán, využíváme této schopnosti v zájmu prospěšné služby.

Revírování jest vlastně pojem poněkud obsáhlý, a v praksi jsou vlastně požadovány od psů tři způsoby revírování.

1. Revírování lovecké. Pes revíruje na kratší vzdálenost. Jakmile ucítí zvěř, stane, větří a aniž by štěkal, dává nápadným postojem na jevo přítomnost zvěře. Jakmile zvěř vyvstane, pes lehne a teprve po výstřelu střelenou zvěř aportuje.

Jedná-li se o zvěř raněnou, hlavně větší, kterou neunese, nebo dravou, pronásleduje ji a na místě, kde leží, nebo kde zmizela (kuna, liška atd.) zaštěká a vytrvá tam až do příchodu pánova. Jak se tomu pes učí, je věcí více méně čistě mysliveckou a nebudu se jí proto v této všeobecné stati zabývati. Myslivci mají o tom celou řadu svých knih a pojednání. Zázrak to také není žádný, poněvadž myslivci používají psů výslovně loveckých plemen a ti mají všechny předpoklady a schopnosti pro lovecké revírování nejen vrozeny, ale i praktickou službou svých předků náležitě upevněny.

2. Služba policejní vyžaduje pak po většině revírování spojené se zaštěkáním, t. j. hlášením a střežením nalezeného.

3. Ale prakse také často vyžaduje, aby pes revíroval na velikou vzdálenost, nalezené nezaštěkal, neohlašoval, nýbrž tiše a opatrně se vrátil za pánem, tichým způsobem nález oznámil a pána k němu přivedl.

To je ovšem nejtěžší způsob revírování a předem upozorňuji, že mu může býti učen teprve pes starší, zkušený a naprosto poslušný, který nepodléhá žádným svodům, nezainteresuje se zbytečně ná­lezem a co nejrychleji se vrátí, aby pána na nález upozornil.

Revírování myslivecké a policejní je tedy, jak vidíme, s posledním v naprostém rozporu zásadním a proto nemůžeme chtíti, aby jeden a týž pes pátral dvojím způsobem.

Ať už psa cvičíme pátrati jakýmkoliv z popsaných způsobů, musíme si ujasniti, co z výkonu je psovi přirozené a co se jeho přirozenosti příčí, abychom pro výcvik mohli stanoviti logický a správný postup a program.

Jak jsem již dříve pravil, je prohledávání terénu samo psovi vrozené. Křižuje terénem, hledá a pátrá po předmětu svého zájmu, své potřeby i zábavy. Mnohdy tak činí ze zvědavosti a hravosti. Je samozřejmé, že když tento předmět najde, že se k němu upoutá, věnuje se mu, případně ho pronásleduje, rve, štěká naň atd. Stane se mu prvním a hlavním zájmem a zapomíná při tom úplně na pána, čili neposlouchá. Vidí v něm jaksi svou kořist, na kterou nikdo nemá práva. Snadno se i vzdaluje od pána na veliké vzdálenosti a nedá se jím pak hlasem ovládnouti. Těžko chápe, že o svou kořist by se měl s pánem děliti a neuznává pánův nárok na ni. Krátce, jedná podle své přirozenosti - na svou pěst.

To však naprosto znemožňuje výcvik v pátrání v zájmu pánově a jediné východisko z této obtížné situace jest to, že psu nedáme vůbec příležitost poznati jeho vlastní zájem a jednati podle vrozeného pudu a vlastní chuti.
Proto můžeme s tímto cvičením začíti teprve se psem naprosto poslušným, a i potom je nutno upoutati ho na dlouhé vodítko, abychom na počátku výcviku měli psa stále před očima a mohli hned v zárodku potlačiti každou úchylku psa od zájmu našeho k jeho vlastnímu.

Největší potíží bude, aby pes při nálezu pochopil, že jeho úkol jest již skončen a všechno ostatní že provede pán sám; aby podle potřeby buď v klidu u nalezeného vytrval buď sedě nebo leže, nebo aby se k pánovi vrátil a určitým způsobem nalezení hlásil. Dlouhé vodítko a píšťalka bude nám hlavní pomůckou. Jednak si psa udržíme v krátké vzdálenosti a majíce ho upoutaného na vodítku, snadno ho ovládneme. Když ne hlasem, tedy vodítkem.

Zásadou jest, že při výcviku v pátrání pán přesně musí znáti místo, kde jest předmět pátrání uschován. Doporučuji, aby s počátku výcviku bylo pátráno po člověku (pomocníku), který práci psa z úkrytu vidí a může mu ji svým chováním usnadniti. Je-li na příklad skryt v křoví a vidí, že by pes úkryt minul, může zachřestěním nebo jinak nenápadně na sebe upozorniti. Při pátrání se totiž se stopou valně nepočítá. Je-li nějaká a pes se jí chytí, má úkol usnadněn. Ale zásadně musí pátrati i beze stopy, buď podle závanu větru, anebo i bez něho, musí uměti najíti prostě tak,, že důkladným křižováním terénu na předmět pátrání narazí.

Když pes najde, což z celého jeho chování je patrno, a to tím snáze, že pána úkryt zná, započne nejobtížnější část výcviku v pátrání, poněvadž ono se přirozenosti psa příčí. Jakmile pán vidí, že pes se zastavil, napřímil a větří, může čekati, že pes každým okamžikem vyrazí, zaštěká, krátce, že podle svého způsobu pudu a rozumu zaujme k nálezu své stanovisko. A k tomu právě nesmí dojíti.

Pes musí pochopiti, že svou práci vykonal a definitivně skončil, že jeho zájem o hledané přestal a případné další rozkazy že teprve dostane.

Proto pán jakmile zjistí, že pes našel, poručí mu energicky, aby podle toho, jaký druh pátrání s ním cvičí, buď na místě lehl nebo ho odvolá k sobě zpět, eventuelně ho vodítkem k tomuto návratu donutí a dá mu lehnouti u nohou. Každý pokus o zaštěkání včas potlačí.

Oba výkony, jak lehnutí na místě, tak i odvolání k noze je dobře, i když pes je na vodítku, cvičiti na znamení píšťalky, poněvadž pes si na ně brzy zvykne a dá se později ovládnouti i na veliké vzdálenosti. Při tomto cviku nesmí pán psovi naprosto nic sleviti, a dokud perfektně nepracuje na vodítku, nemůže začíti výcvik se psem volně. Stane-li se, že pes, pracující volně, se nálezem upoutá, musí se vzíti znovu na vodítko.

Za dobrou pomůcku považuji i to, aby v psu bylo vychováno a utvrzeno přesvědčení, že předmět hledání neskytá nikdy zábavu a potěšení, nýbrž spíše že jest jakýmsi společným nebezpečím pánovi i psovi, které spojenými silami má býti nalezeno a pánem likvidováno. Proto je dobře na počátku výcviku pátrati po člověku - společném nepříteli - který případně i psovi rozumě vypráší kožich a k němuž se pán před psem chová zřejmě nepřátelsky. Tento pomocník musí uměti psu ukázati, že je nad ním fysicky i duševně v převaze, před pánem však kapituluje, jemu se nevyrovná.

Postupem času se pes v tomto výcviku úplně zmechanisuje a bude jej konati naprosto přesně. Častým opakováním získá veliké zkušenosti a bude hledati z vlastního popudu právě na místech špatné přístupných a klidných.

Jako příklad uvádím perfektní psy lovecké, kteří zvěř vystaví a jakmile se tato zvedne, bez jakéhokoliv povelu bleskurychle lehnou a čekají, až po výstřelu dostanou rozkaz k aportování.

Cvičení v pátrání má býti s počátku prováděno na témže místě a teprve, až pán pozná, že pes mechanicky týž úkryt vyhledává, volí úkryt jiný. Čas a prakse poučí pak psa, že hledaný je na místě neznámém, které je nutno najíti.

Teprve když pes dobře pátrá po člověku, jest možno začíti s výcvikem v pátrání po věci. Podkladem k výcviku bude stopování a hledání ztrát. To bude však jaksi jenom pomůckou pro začátek výcviku. Později musí pes pátrati i beze stopy. Hledaný předmět leží s počátku na povrchu země, nezahrabán, a je dobře dáti jej s počátku na místo, kde den před tím pes našel člověka. Pes chová se k nalezené věci stejně tak, jako k objevenému člověku. Tedy buď u ní lehne, nebo se vrátí k pánovi, kterého úplně stejně jako při stopování k věci dovede. Teprve, když přesně pracuje, cvičí se pátrati po věcech skrytých, případně zahrabaných. K předmětům zahrabaným musíme ho ovšem s počátku přivésti a sami je před ním vyhrabati a zase zahrnouti, abychom ho poučili, kde se předmět nachází.

Výcvik jest vlastně rozumnou a účelnou kom­binací stopování, vyhledávání ztráty a revírování, a ke konečnému cíli dá se podle schopností a povahy psa dojíti různými cestami a za dobu různě dlouhou. Vůdčí zásadou budiž neustálá snaha správně řešiti všechny požadavky, které se přirozenosti psa příčí.