Psa lze snadno vycvičiti, aby s jednoho místa donášel depeše (zprávy, plány atd.) na místo druhé. Dobře vycvičený pes musí se vrátiti ke svému pánu z každého místa, kam byl zaveden v okruhu 6 - 10 km, v každém terénu, za každého počasí, ve dne i v noci, za každé frekvence naprosto spolehlivě, při průměrné rychlosti 1 km za 3 minuty, a to i tehdy, byl-li v cizím místě několik hodin zdržen.

Používáním polních (válečných) psů pro donášení zpráv ušetří se kurýrů a za kritických situací bojových, kdy spojení technické jest z jakýchkoliv důvodů z používání vyřazeno, jest pes a holub jediným pojítkem, které mezi exponovaným oddílem a vyš­ším velitelstvím zbylo. Holuba dá se pak použíti pouze na frontě ustálené, když jeho holubník na jistém místě delší dobu stojí. Stává se tedy velmi často, že jediným prostředkem, který pro spojení zbude, je pes. Těžké úlohy, která ho čeká, dovede se zhostiti velice spolehlivě a snadno. Je pro tuto službu přírodou dobře vybaven a přizpůsoben. Poměrně malým vzrůstem skytá při své úžasné rychlosti a pohyblivosti malý, rychle se pohybující a proto těžko zasažitelný cíl, a k jeho zranění nebo zabití nedochází téměř nikdy ranou mířenou, nýbrž prostou náhodou. Barva psů, používaných v poli, splývá s terénem tak dokonale, že na vzdálenost několika set metrů jeho pohyb terénem ujde vůbec pozornosti pozorovatelově. Vysoce vyvinutý instinkt a předtucha nebezpečí vedou psa cestami bezpečnými a konečně i jeho vysoká inteligence, jakož i řada vrozených pudů a schopností činí ho pro splnění této služby neobyčejně schopným.

V donášení zpráv může ovšem pes býti cvičen teprve tehdy, když odolává všem nynějším svodům a překvapujícím efektům. (Štvaní zvěře, toulavost, střelba, explose atd.)

Ale i sebelépe vycvičený pes stal by se nespolehlivým při nerozvážném a nerozumném zacházení, zvláště při odesílání a přijímání zpráv. Proto je nutno, aby osoby, které tyto funkce vykonávají, byly jasně a správně o zacházení se psem poučeny a osoby jiné aby si psa vůbec nevšímaly, nepokřikovaly na něho, nelákaly ho k sobě nebo dokonce ho nebily a nekamenovaly, krátce, aby nerozumným po­čínáním nebyl pes ve svém výkonu rušen.

Na laika působí pravidelně donesení zprávy psem dojmem mohutným, zvláště jedná-li se o mnohakilometrovou vzdálenost, těžký terén s překážkami, vodními toky, lesy atd., ba dokonce je-li zpráva nesena za noci a po dlouhém pobytu v cizí stanici. Výkon psa ho překvapuje a považuje jej za něco mimořádného, nepochopitelného a těžkého. Ve skutečnosti jest však donesení depeše od cizí osoby k pánovi výkonem úplně samozřejmým, snadným a pro psa naprosto přirozeným. Cvičíme-li psa v donesení zprávy za pánem, využíváme těchto jeho přirozených pudů a potřeb:

1. Touha po cvičiteli.
2. Hlad.
3. Nepohodlí.
4. Případně touhu po ostatních psech, kteří zůstali u pána.

Jsou to pudy a potřeby velmi silné a působivé, a proto vyřešíme-li je správně a takticky, bude pes donášeti depeše naprosto spolehlivě a s překvapující rychlostí.

Správné vyřešení přirozených pudů a potřeb bude pak asi takovéto:

1. Od pána odvede na novou stanici psa osoba cizí, psu neznámá.

2. V místě, kam byl pes odveden, nedostane žádnou potravu, vyjma pitné vody, která se mu musí poskytnouti za parných dnů, nebo vykonal-li delší pochod.

3. Od okamžiku, kdy jest od pána odváděn, až do návratu k pánovi má pes náhubek. Sejme se mu jen, když pije. V nové stanici jest uvázán na řetízku, ovšem na místě chráněném před nepohodou. Žádný s ním zde nesmí přátelsky rozmlouvati nebo se s ním mazliti. Musí býti ignorován, aby pocit opuštěnosti a cizoty byl co nejvíce vystupňován.

4. Nesmí v nové stanici, a to ani když jest perfektně vycvičen, býti zdržen déle než 12 hodin a jeho pán nesmí během této doby změniti své původní stanoviště, z něhož pes byl odveden.

Je-li pak pes vypuštěn, aby se vrátil se zprávou k svému pánovi, vyrazí jako vichr a vyzbrojen dobrou pamětí a orientační schopností, jakož i výborným nosem, peláší cestou, kterou byl odveden, zpět, aby se co nejdříve dostal k pánovi, na němž se cítí závislým a o němž bezpečně ví, že ukojí jeho hlad a zahrne ho vším, pohodlím. Pán se přirozeně musí postarati, aby ve své stanici připravil psu dojmy co možná nejlepší, aby jeho potřeby a pudy ukojil a tím dal nápadně psovi pocítiti rozdíl mezi domovem a cizinou.

Postup výcviku:
Výcvik můžeme začíti jenom s hotovým psem, který umí stopovati, je netečný ke zvěři, nalezené potravě a k cizím lidem, nebojí se střelby, plave, skáče, přechází překážky atd. Bude to tedy pes již starší, 15 až 18-ti měsíční.

Depešování doporučuji cvičiti pouze se psem hladovým. Pán odvede svého psa do rovného a přehledného terénu. Se psem provádí veselé cviky (aportování, skoky atd.) a hraje si s ním. Krátce, snaží se přivésti psa do dobré nálady. Jak­mile toho docílí, poručí psu sednouti a přátelsky naň rozmlouvaje, rozloží před ním na zemi vábivě vonící snídani. V tomto okamžiku přistoupí ke psu rázně a beze slov cizí osoba (zjednaný pomocník), převezme psa na vodítku od pána a za energického povelu „pojď!" vykročí s ním řízně volným terénem ve směru, stanoveném pánem. Jde zcela přímočárně, vede psa krátce a nezmění své tempo, ani když se pes vzpírá, nechce ho následovati a obrací se toužebně k pánovi. Řízným povelem a krátkým držením za vodítko psa k další chůzi naprosto nekompromisně, ale ne hrubě, donutí. Ve vzdálenosti asi 50 kroků energicky zastaví, obrátí psa čelem k pánovi a povelí mu sednouti. Pán při předávání psa pomocníku stojí naprosto klidně a nehybně. Snaží se vyvolati dojem, že proti odvedení psa jest bezmocný. Jakmile však pes jest asi 10 kroků vzdálen, začne ho toužebným hlasem k sobě volati a vábiti, upozorňovati všemožně na sebe i na potravu, od které byl pes odveden. Volání za psem několikráte opakuje. Jakmile vidí, že pomocník se psem došel na stanovené místo a psa usadil, zmlkne a stojí naprosto klidně.

Pomocník usadiv psa, chvíli klidně stojí a každý pokus psa vstáti a rozběhnouti se za pánem energicky opakovaným povelem „sedni!" rázně potlačí. Tento moment považuji za velmi důležitý, aby pes poznal tvrdost cizího a nesnaží-li se povstati a rozběhnouti se k pánovi sám, musí k tomu býti chováním pána vyprovokován, aby pomocník měl příležitost zakročiti. Po chvíli poklekne pomocník po pravé straně psa na pravé koleno a na lístku bílého papíru píše depeši. Tuto nápadným způsobem vloží potom do specielní schránky, zavěšené na obojku psa. Pak vypne vodítko z obojku, uchopí pravou rukou psa za obojek, levou podsadí pod zadek psa a tlačí ho jemně k zemi. Nutí ho tak klidně seděti.

Pán vše klidně pozoruje a jakmile vidí, že pes jest k odeslání depeše připraven, počne náhle naléhavým voláním a živou gestikulací psa k sobě volati. Pes přirozeně jest počínáním pánovým přímo elektrisován a živě projevuje touhu k pánovi se vrátiti. Tohoto okamžiku využije pomocník. Pravou rukou obojek psa pustí a levou ho za ostrého povelu „vpřed!!" mocně, ale ne hrubě vystrčí ku předu.

Pes chtivě vyrazí a pán stupňováním volání a gestikulací jeho běh zvyšuje. Jakmile pes dobíhá, pán nápadně zvážní, poručí psu sednouti a za naprostého klidu, teprve po chvíli, depeši nápadným způsobem vyjme, dá ji psu čichnouti a teprve potom ho slovem, laskáním a hlavně potravou řádně odmění.

Tento cvik se opakuje denně asi třikráte. Časem se vzdálenost prodlužuje a cvik se komplikuje volbou pestřejšího (nepřehledného a obtížného) terénu, delším zdržením v cizí stanici, tmou, deštěm, frekvencí, střelbou, zvěří atd. Zásadou však jest nekomplikovati psovi úkolu dříve, pokud úkoly dosavadní neplní perfektně a spolehlivě, a před každou novou komplikací důkladně s ním opakovati průpravný cvik. Má-li na příklad pes, který doposud se vracel k pánovi pomocí orientace zrakové a paměti, pracovati terénem nepřehledným pomocí čichu, je nutno opakovati s ním stopování. Má-li během cesty býti překvapen střelbou, musí se s ním před cvičením v depešování opakovati výcvik v návyku střelbě. Tak je tomu i s netečností ke zvěři, při plování, skoku atd., aby na novou komplikaci byl řádně připraven, aby ho nepřekvapila a aby nezklamal jedině vinou nedostatečné průpravy. Během několika týdnů docílíme pak výsledků, jak je popisuji v hlavě této stati. Pes, který je vycvičen v depešování, má býti posílán se zprávou pokud možno každý den. Seznáme-li, že cestu psa mohly by křížiti překážky, jimž by těžce odolal, na př. háravá fena nebo pod., přeložíme cvičení na jiné místo nebo necvičíme raději vůbec. Stavěti takovéto překážky psu, zvláště na počátku výcviku, do cesty úmyslně, není rozumné ani správné.

Stane-li se, hlavně při větších vzdálenostech, že pes zklamal a od pomocníka místo k pánovi běžel domů, musí býti znovu na totéž stanoviště odveden a cvičení musí se opakovati. Krmen smí býti až po řádném splnění úkolu.

Poněvadž pes se dovede výborně orientovati a zaveden kamkoliv ví a pamatuje si, kde je jeho domov, bude vždy pracovati lépe a spolehlivěji ve směrech ke svému domovu, než opačně. Bylo by však velikou chybou vědomě takto práci psu usnadňovati a později by se nám tato prakse jistě nemile vymstila.

Právě naopak, od samého počátku, pokud se jedná ještě o malé vzdálenosti a kdy psa můžeme hlasem snadno ovládnouti, musíme voliti situaci těžší, aby pes depešoval stejně dobře bez ohledu na to, jestli se při nesení depeše vzdaluje nebo se mu blíží. Učiti psa této lhostejnosti, když se už jedná o vzdálenosti mnoha kilometrů, je velmi těžké a pes vymaniv se z pánova vlivu, prosazuje rád svou vůli, a jsa hladov, běží domů, kde doufá obdržeti potravu.

Důležité také jest, aby psa po návratu krmil pán sám.

To je jeden způsob depešování. Velmi snadný a spolehlivý, poněvadž je vybudován na přirozenosti psa. Prakticky však méně vyhovuje, poněvadž jest jednostranný a proto neúplný. Pes, který v jednom směru od cizího k pánovi depeši donese, musí ve směru opačném býti odveden.

Schopný pes může však býti snadno vycvičen i v depešování oboustranném. To je však psu ve své druhé polovině, kdy nese zprávu od pána k osobě cizí, něčím nepřirozeným. Proto musíme hledět od samého počátku tuto nepřirozenost správným řešením co nejvíce zmírniti. Úplně se odstraniti nedá prostě proto, že pes může míti a uznává pouze jedinou osobu za kompetentní autoritu, a tou jest jeho pán. Na něm jest závislý, k němu lne a proto se k němu také spolehlivě vrací. Proto bude v prvé řadě nutno odstraniti všechny příčiny a pohnutky, které při depešování jednostranném pudily psa z cizí stanice a od cizího člověka k pánovi. V prvé řadě padá na váhu osoba pomocníkova. Tato musí býti psovi známá, pes jí musí důvěřovati a oblíbiti si ji pokud možno tak, jako pána samotného. Musí v ní spatřovati pánova zástupce. Aby toho pomocník docílil, musíme mu poskytnouti možnost, aby se časem se psem stýkal a ukájel jeho přirozené potřeby, hlavně hlad, žízeň, pohodlí atd. Podotýkám předem, že při vynikající schopnosti pomocníkově v, zacházení se psem vzniká snadno nebezpečí, že pomocník pro tento úkol méně schopnému pánovi psa snadno odloudí a připoutá ho k sobě poutem tak pevným, že to ani není žádoucno, a je to na úkor výcviku. Poměr se úplně obrátí a pes jde eventuelně od pomocníka k pánovi jen velmi nerad. Proto smí se pomocník začíti seznamovati se psem teprve potom, až pouto mezi psem a pánem jest naprosto pevné a nerozlučitelné, a kdy vloudění se, abych tak řekl třetí osoby mezi psa a pána - je vyloučeno.

Z celého výcviku pak musí býti zřejmo, že pán si dobrý poměr mezi psem a pomocníkem přeje a že nežárlí. Pán buduje při tomto výcviku na pevném a nerozlučném přátelství psa k sobě (na autoritě), kdežto pomocník využívá všech pomůcek, na kterých při spojení jednostranném budoval pán. Cvičení je nutno prováděti co možná vesele a živě, aby pes od samého počátku běhal v obou směrech rád, vesele a rychle.

Postup výcviku jest téměř analogický jako při depešování jednostranném, jenom že všech pomůcek, kterých za účelem přilákání psa k sobě používal dříve pán, používá nyní pomocník. Důležité je, aby od samého počátku pes vykonával první cestu vždy od pána k pomocníkovi. Počátek výcviku doporučuji prováděti na dlouhé šňůře, aby pes případně mohl býti pomocí této k přebíhání mezi pánem a pomocníkem donucen.

Pes vycvičený v depešování jednostranném jest pak pojítkem opravdu ideálním. Bohužel, že z po­žadavků, které na něho můžeme klásti ve spojení v jednom směru, musíme něco sleviti, poněvadž požadavky zde na psa kladené příčí se často jeho přirozenosti.

Depešování jest velice důležitou službou praktickou a vedle boje může býti výborně využito finanční stráží, četnictvem, lesním personálem a i v soukromí, krátce všude, kde osoby nacházející se na dvou vzdálených místech potřebují jednoduchým a rychlým způsobem se dorozuměti.

Podle statistických záznamů z francouzské fronty vykonalo na př. v úseku Vaudesonském 7 psů, dirigovaných šesti lidmi, za 26 minut totéž spojení jako 34 poslové za 105 minut.

U Verdunu přenesl jeden pes několik poselství na trati, kde se o to před tím marně pokoušelo 17 poslů a všichni zaplatili své hrdinství životem.

Veliká a slavná je historie psů válečných poslů a dala by se o nich napsati celá obsáhlá kniha samostatná.