Vodič starých myslivců, těžký, dlouze zavěšený pes, sloužící uvázaný na silném provazu k zištění nejen stop, ale pomocí těchto i k stáni zdravé zvěře vysoké, zmizel úplně.

Krev jeho přešla, počínajíc polovici 16. století pomalu v barváře. Dnes používá se názvu "vodič" pro psy na řemenu zvěř raněnou sledující.

Práce psa na řemenu jest základem a velmi často i jediným východiskem sledovaček za zvěří raněnou. Považuji zavedení psa a řádný výcvik téhož ve sledování na řemenu za nevyhnutelné. Aby pes k řemenu přilnul, musí cvičitel před i při cviku jednati s ním laskavě, hleděti mu sledování usnadniti dostatkem barvy v umělé dráze, nepracovati s ním nikdy do omrzení, netahati, neškubati a netrestati ho řemenem ani jinak, býti mu při obtížných místech nápomocen, jeviti zájem o stopy a celou práci, což na psa neobyčejně příznivě působí a k píli ho pobádá.

Pes, opatřený již popsaným nesdrhovacím obojkem, jest připnut k barvářskému řemenu 6 až 7 m dlouhému, as 2 cm širokému, na jednom konci přeskou na druhém okem zakončenému.

Krátkosrstý ohař jako vodič na řemenu u nástřelu.
(Dora Litomyšl)

Dora dovedla k srnci.

Cvičitel přivede psa klidně po levé jeho straně jdoucího na krok k "nástřelu", nechá ho lehnouti, stoupne rozkročeně přes něho, drží pravou rukou řemen zkrátka a ukazuje, jsa ku předu nakloněn, levou rukou k naznačenému nástřelu, pobízí psa „ukaž". Pes na nízkou zvěř již zapracovaný bude se snažiti, zalehnuv do řemene, sledovati. Přidržením psa za řemen, podvlečený pod hruď mezi běhy, jak obrázek znázorňuje, tomu cvičitel zabrání, hladě ho, při tom pomalu jej od nástřelu na krok zpět odtahuje, načež opět, obyčejně již chtivého psa s rozkazem "ukaž", k nástřelu pouští, nechávaje tímto způsobem psem nástřel "vyšetřiti" a barvu nebo odstřelky psem navětřené, si ukázati.

Zpočátku, aby psa nesrážel po druhém vyšetření poručiv "po barvě", nechá ho as na 2 m povoleném řemenu odkročiv před tím k levé straně psa, sledovati, čili "dá mu vůli", a dbá toho, aby bez chvatu na napjatém řemenu sledoval. Na cvičební, zřetelně pořízené dráze, bude bloudění výjimkou. Kdyby však nastalo, tedy cvičitel pomalu stáhne řemen až k obojku, "odtrhne" nebo "odtáhne" psa k své levé noze, jako u chybně sledované vlečky, poručí "zpět" a obloukem nad větrem jde zpět k nástřelu, kde psa opět přiloží, načež před místem v kterém počal blouditi, vybízí psa "ukaž", pomáhaje mu při tom vypátrati střik barvy. Když pes se u barvy nosem poněkud pozdrží, barvu "ukáže", dá mu vůli na řemenu tak dalece, že po vypracování as pěti krátkých znatelných drah, sleduje pes na pěti metrech řemenu, kteroužto délku možno považovati za přiměřenou pro práci přírodní.

Dopracuje-li cvičitel se psem ke kusu předložené zvěře a pes tuto navětří, seznav po několika sledováních účel cviku, počne býti chtivým. Tu jej cvičitel krotí, zkrátiv řemen, nechá psa lehnouti a teprve po uklidnění k zvěři dotáhnouti. Pes smí zvěř jen krátce ověřiti. Nesmí ani barvu olizovati, ani se pokoušeti o dávení, nesmí se jinak než krátce nosem zvěře dotknouti, tuto ovětřiti, načež jej cvičitel několik kroků od zvěře odloží, kus sebere a odnese stranou. Pokud pes jest pod přímým dozorem cvičitele, používá se kusu vyvrženého, bez veškerého opatření, a po vypracování několik drah, zůstane pes v dosahu kusu delší dobu, arci vždy pozorovaný, odložen.

Pes s dobrým apelem jest v brzku tímto jednoduchým počínáním tak utvrzen, že se kusu ani po odchodu cvičitele nedotkne. Když je pes v sledování jistým i na drahách dlouhých, klikatě tažených a s chutí pracuje na rozkaz "ukazuje" nástřel a lože, nechá cvičitel poříditi dráhu barvou čerstvou, ještě "teplou", za účelem vycvičení psa v "odvedení od stopy" nebo "odnesení".

"Odvedení" (nezaměnit s "odtrhnutím" nebo "odtáhnutím") se děje tím způsobem, že psa po hlavě hlazeného pravou rukou cvičitel od stopy k levé své straně odstrkuje, řemen sbalí a tiše se k "nástřelu" vrací.

"Odnesení" je starý zvyk, při bývalém hanoveránském loveckém dvoře používaný, když psa pohladiv ho, myslivec levou rukou přes hřbet položenou pod předními běhy podebere, předek psův nadzvedne a psa zpět otočí, na sebraném řemenu ho odváděje. Je to znamení pro psa, že dobře vedl, a že po chvíli bude v místě, kde byl odebrán nebo odnesen, opět dále sledovati. Místo se označí zlomkem, větévkou to listnatou nebo jehličnatou, úlomkem ve směru dráhy a spodní, nápadnější stranou vzhůru, ve stopy položeným. Na "teplou" barvou potřísněnou stopu přiloží se pes as po čtvrt hodině. Sleduje obyčejně lépe, než na předchozích drahách. Již "nástřel" náruživěji vyšetřuje a počne hbitě táhnouti. Snahou cvičitele musí býti, udržeti psa v klidu. Nechá psa sledovati as 50 kroků, ukázat si barvu, zalomí místo to a psa odnese, nejlépe nad vítr. Vyčká as 3/4 hodiny, načež nechá u zlomku vyšetřiti a ukázati, dá psu vůli a dopracuje až ke kusu. Brzo pes pozná rozdíl mezi odtržením a odnesením. Přiložený pak po odnesení pracuje s velkou chutí, jak jsem u svých psů často zjistil.

Mladší cvičitelové tu budou potřebovati vysvětlení, jaký účel počínání to má. Protože knížka tato pojednává o cviku psů, a není učebnicí ušlechtilé myslivosti, musím přes důležitost této látky přejiti stručným vysvětlením. Je pravidlem vyšetřiti nástřel za účelem zjištění znamení, která vedle značení zvěře různými střelami zasažené, jsou myslivci vodítkem, zda má poraněný kus ihned sledovali nebo vyčkati ochuravění. Mnohdy přímo na nástřelu potřebných znamení nenajde, ano bez pomocí dle našeho návodu vycvičeného psa, ani tohoto nástřelu nevypátrá, a tu je nutno malou část stop poraněné zvěře psem nechati sledovati a vyšetřovat, až do odhadu, za jakou dobu se k dalšímu jednání odhodlá.

To spadá však již do vykonávání myslivosti a ne cviku psů. Musí proto býti cvičitel psů, zavádějící je v přírodě na zvěř poraněnou, zkušeným myslivcem a jistým střelcem. Pravidlem tu je, že táhne-li pes chybně, musí býti odtrhnut či odtáhnut, pracuje-li správně, sledování další z jakékoliv příčiny však není žádoucí, je odveden nebo odnesen. Mnohý myslivec navádí psa k tomu teprve při sledování zvěře raněné a má-li dostatek příležitostí, není třeba, obzvláště psům chytrým, z rodin k barvářské práci používaných, zřizovati zvláštní dráhy. Cvičení tato se opakují za každého počasí v různých porostech, přes pole atd., jako při vlečkách.

Poslední návod na řemenu směřuje k tomu, pomoci psu nalézti pokračování přerušené dráhy v místech, přes která zvěř nezanechá takového větření, aby po delší době nos psa je vnímal. Jsou to širší vody a močály. Sleduje-li pes v krátké době zvěř po přeplavání nebo přebrodění, najde i na hluboké, arci tiché vodě, dostatek větření. Po delší době nebo ve vodě tekoucí. nemá pes žádného přidržení, a tu je k zjištění pokračováni pobarvených stop nejjistější pomůckou řemen i u psů jindy volně sledujících. Za účelem cviku vyhledá cvičitel lesní rybník, nebo aspoň rybník poblíž lesa, nechá poříditi as 200 m dlouhou dráhu přes hráz až k vodě,. náčiní opatrně, aby barva neodkapovala, přenésti na protější hráz. Je-li loďka s veslařem na rybníku, možno nechati pomocníka převézt, pak loďku ukliditi.

Na řekách se dráha svede k vodě poblíž mostu nebo jiného přechodu. Na druhé hrázi nebo břehu od vody jde dráha dále. Dovede-li pes cvičitele až k vodě, odnese tento psa, obejde rybník nebo přejde na druhý břeh řeky, kde dá psu as na 2 m vůli, postupuje proti větru a pobízí psa "ukaž". Zpočátku je dobře pokračování dráhy naznačiti zřetelně barvou. Správně zaváděný pes vždy pokračování navětří, počne vyšetřovati a ukáže barvu, načež za pochvaly ke kusu dopracuje. Při sledování poraněného kusu "odnese" cvičitel v tomto případu psa jen krok dále, a pobízeje ho "ukaž", obchází rybník do kola, na řece přejde nejdříve kus protějšího břehu dolů po proudu.

Neukáže-li pes pokračování, obejde celý rybník a pátrá, případně nechá při opravdovém sledování poraněné zvěře, volně psa prohledati rákos a trávu v krajích i rybníku, u řeky se vrátí na břeh původní, kde stopy u vody zmizely, a nechá psa dolů, nahoru kus břehu přezkoumati. protože raněný kus mnohdy, pozbývaje síly, vrací se zpět a vystoupí z vody několik kroků od vstupu do ní. Pes takto zapracovaný na řemenu, s chutí sledující, má základ i pro ostatní tři způsoby zajištění zvěře.

Aby mohl s prospěchem úkol svůj jako vodič, hlásič a oznamovač dokončiti, musí pes k výkonům těmto použitý, dovést živou, raněnou zvěř strhnouti a zadávili. Pes má uchopiti srnčí zvěř za ohryzek, strhnouti k zemi a zadáviti. Některý pes tak učiní bez návodu, většina psů však se ostýchá zpočátku srnčí zvěř napadnouti a strhnouti. Je to asi následek předběžných cviků, nedovolujících psu, aby se předložené zvěře dotekl. Příležitost k tomuto návodu nebývá tak častou, jak by se dalo mysliti.

Srnčí není zajíc, na kterého střelí myslivec z brokovnice, kde může druhou ranou nedostatek prvé napraviti. Zvěři srnčí, jako každé zvěři spárovité, patří kule a zajisté se nenajde pravodatný lovec, který by zúmyslně posadil zvěři kuli tak, aby jen poranil, neboť druhý výstřel tu bývá zřídka možný a mladý učeník špatnou zárukou dobrého výsledku.

A jako při zjištění pokračování ztracené, pobarvené dráhy, i tu je nejlepším východiskem pes na řemenu. Opět je to důležitá práce na řemenu, která dává psu nejspíše za přispění vůdce příležitost, raněnou zvěř strhnouti a dáviti. Bylo by nelovecké, poštvati v cviku se nacházejícího hlásiče nebo oznamovače za raněnou zvěří srnčí, aniž by bylo známo, zda ji dovede strhnouti a zadáviti. Štve ji buď do vyčerpání a vyhoní do dálky, nebo ji strhne obyčejným hmatem necvičených psů za kýtu, kterou za živa rozerve, na měkko střelenou zvěř, které výhoz z výstřelu visí po zlomení pak jistě načne.

Po výstřelu na zasaženou srnčí zvěř, nechá cvičitel ležeti psa tam, kde po ráně ulehl a jde opatrně k nástřelu za účelem zjištěni, jak zvěř kuli chytila. Vidí-li kus ležeti opodál, a je přesvědčen že není pouze pérován, jest buď zhaslý nebo těžce raněný. Není-li. tedy usoudí podle značení a znamení na nástřelu nalezených, jaké poranění je a učiní si úsudek jak brzo počne se psem sledovati. Při kusu zhaslém, opodál nástřelu zlomeném, vrátí se pro psa, připne ho k řemenu a vede as po čtvrt hodině k nástřelu. který nechá vyšetřiti pak ke kusu vysledovati, kde psa odloží a kus na cestu vynese. Není-li kus dosud zhaslý a jeví známky života, nebo jest raněn tak, že jest mu odňat pohyb z místa, kus vztyčuje předek, snaže zvednouti se, poštve po vyšetření nástřelu cvičitel psa se řemenu vypuštěného na kus.

Většina ohařů má nectnost, že chytí od zadu za kýtu, některý se vůbec nechce srnčího dotknouti a jen málokterý hned napoprvé chytí za ohryzek, nejlepší to hmat, který srnčí od útrap rychle osvobodí. Psa, který chytá za kýtu, chopí cvičitel za obojek, odtrhne, zavede ku předku zvěře poručí "chytni", psu to známý rozkaz při dávení škodné, ukazuje při tom na pohyblivý srnčí požerák. Brzo pes, zvláště ostrý, pochopí.

Srnčí, které se již nemůže zvednouti jest dobrým cvičným objekten pro psa, který není odhodlán, srnčí chytit. Cvičitel se snaží přidržev vyčerpaný kus, nebo ještě příliš života schopný, vražením zavazáku do komory ochromiv, přiměti psa k chycení kusu za ohryzek. Mnohý pes dáví již i života schopný kus, jakmile má druhou příležitost, jiný teprve při pátém, šestém kusu. Dokud nedáví pes jistě, nesmí býti za prchajícím poraněným kusem poštván. Toto, na prvý pohled surově vypadající zavádění, které žádný myslivec neprodlužuje, naopak s největším uspíšením hledí zakončiti, jest nevyhnutelno a v uvážení co zvěře dobře vycvičený pes od těžkých útrap a zničení zachrání, zajisté odpustitelno.

Vždyť i v přírodě sami pytlačící psi nebo silnější škodná zadáví mnohý kus zvěře, načínajíc ho ještě za živa. Nenajde-li cvičitel nástřelu, vrátí se pro psa, kterého připne k řemenu, dovede v místa kam na zvěř střelil, nechá vyšetřiti a ukázati, případně kus sledovati, až zjistí, jak as kus jest raněn, načež psa odnese, aby dle nalezených znamení určil dobu, po které bude v sledování pokračováno.

Než počne dále sledovati prchlý kus, jest dobře vyčkati nejméně půl hodiny, aby vymizelo vrchní větření zvěře, svádějící psa k povrchní práci, při které rád bloudívá a přechází na zvěř zdravou. Pes jest potom nucen, upnouti celou svou pozornost k stopám a znamením, což jedině zaručuje jistý výsledek. Již u nástřelu poznal pes, že se jedná o něco zajímavějšího než strojenou dráhu, a dle toho také živěji pracuje, při čemž cvičitel musí zachovati nejen ledový klid, ale i naprosté ticho. Počne-li divočiti, sebere cvičitel řemen na krátko, táhlým "sssst" poručí psu, aby lehl (což arci musí býti již v přípravě nacvičeno) pohladí ho. šeptem mu domlouvá a je-li uklidněn, tichým "po barvě", poručí dále sledovati, při klidu, dávaje vůli pomalu i na celý řemen. Bude se tu jednati většinou ještě o kus úprku schopný, který však následkem poranění drží a při tichém sledování k sobě dosti blízko dojiti nechá.

Během sledování ukáže pes barevné lože, což je dobrým znamením a napomíná k opatrnému postupu. Obyčejně po krátkém sledování se raněný kus vylomí z druhého lože a "sssst", lehnout - po chvilce dopracuje cvičitel se psem k tomuto loži, nechá krátce vyšetřiti a při prvých štvanicích rozkazem "chytni", poštve vypuštěného psa za zvěří. Za nedlouho slyšet zavýknutí a vydáváni čili hraní, někdy krátce na to nářek strženého kusu a nastane ticho. Cvičitel spěchá za štvanici a brzo stojí nad kusem, u kterého leží jeho cvičenec. Dáví-li ještě, rychle kus zarazí a psa odloží. Pes zůstane u kusu ležeti, cvičitel odejde as 200 kroků a písknutím přivolá psa k sobě, připne k řemenu, na kterém se nechá, psa pochvaluje, za rozhovoru "ukaž srnečka", ke kusu dovésti, což ihned ještě jednou opakuje.

Tímto způsobem se odehrá většina sledovaček a vycvičený pes, který podobně tři až čtyři za přispění zkušeného vůdce dokončil, je plně platným barvářem, který vykoná svou úlohu i za obtížných okolností.

Nepotřebuje-li pes již pomoci vůdcovy při stržení a zadávení kusu, vypne tento mezi sledováním, je-li odhodlán k štvanici, psa tiše, bez rozkazu a nechá mu plnou vůli. Pes má hráti i za srstnatou zvěří nízkou, ač mnohý tak nečiní, jsa jako mladík násilně od štvaní zajíců odnaučován. Psi, kterým v zimě z jara nebylo prohánění zajíců trpěno, zůstanou při tom němí. Pes podobný se nestane nikdy psem všestranným, nárokům myslivce plně vyhovujícím. Mnohý pes honící tiše zvěř nízkou, však za poraněným srnčím vydává a to jest nejen výhodné, ale pro barváře věcí nezbytnou. Stane se, že sledován a štván je kus lehčeji raněný, kterého pes teprve po delší štvanici strhne a zadáví. Tu dle vydávání pozná vůdce směr štvanice a zalomiv zřetelně místo, odkud vypustil psa, spěchá směrem tím, aby psa písknutím přivábil a ochotně se nabízejícího k řemenu připnul, nechávaje se ke kusu dovésti.

Po několika úspěšných sledovačkách, chytrý pes nevyčká odpískání a spěchá sám pánu svému vstříc, který mu potřebuje jen přiučili, aby vyskakováním nebo nabídnutím hlavy k připnutí řemene naznačil, že u kusu byl, načež má oznamovače hotového. Je to arci oznamovač pracující většinou pod dozorem svého vůdce, ale zato barvář, který rozluští nejobtížnější případy i druhý, třetí den po nástřelu zvěře, a který umožní vůdci leckterý lehčeji poraněný kus, tiše vysledovaný buď v loži nebo po vylomení dostřeliti. To má velký význam, obzvláště při malých revírech, kde z různých důvodů není sledování v sousedství možné.