Policejní pes - úvod
Vydáno dne 23. 02. 2005 (5910 přečtení)

Dva zemští tvorové, člověk a pes, stoji proti sobě, žijíce od pravěku pospolu a doplňujíce se navzájem svými vlastnostmi, než ohromnou propast mezi nimi tvoří jich schopnosti duševní.

Člověk stojí sice na nejvyšším stupni vývoje, ale i mezi jednotlivými plemeny lidskými nalézáme ohromné rozdíly, jakož i lidé jednotlivých plemen vykazují různou inteligenci a rozmanité vzdělání. Čím jednotvárnější a prostší jest život lidí, tím menší jsou rozdíly v jich duševní vyspělosti.

Podobné tomu jest i u zvířat a obzvláště u psů. Jest známo, že jednotlivé schopností psů jsou tak vyvinuty, že připouštějí, by rozmanitým způsobem byly využitkovány. Člověk nespokojuje se pouze výcvikem psů loveckých, nýbrž vychovává si jednotlivé druhy psů k zvláštním účelům. Veškeré tyto zvláštní účely vyžadují však různé inteligence, vlastně vytříbení vrozených vloh ku zvláštním účelům.

Má-li pes sloužiti člověku k určitému účelu, jest nutno by vlohy jeho byly k tomuto účelu zdokonaleny cvikem. Touto zásadou dlužno se řídili vždy, jelikož inteligence psa v poměru ku člověku vykazuje zcela nepatrné odchylky. Tím není však řečeno, že by nebylo třeba bráli ohled na individualitu jednotlivých psů, neboť jen zcela nepatrné odchylky v inteligenci nevylučuji nikterak různost charakteru, obzvláště jedná-li se o zvířata domácí, u nichž vždy nacházíme větší neb menší příznaky a vlastnosti přirozeného charakteru.

Při zacházení se psy nutno bráti patřičný ohled na jich charakter, prudkost neb kousavost, bojácnost neb ostražitost, dobro- nebo zlomyslnost, temperament a konečné i na vlohy, Vlohy tyto neznamenají pouze duševní vyspělost, nýbrž směr, jímž duševní tato činnost jest člověkem vedena a řízena.

Člověk přenáší zpravidla myšlenky své pouze na zvíře, aniž se soustředili na vlohy jeho: čili jinak řečeno, člověk chce vše míti dle své lidské vůle. Tímto způsobem nedocílí se však nikdy patřičného úspěchu, i kdyby předpisy byly sebe dokonalejší, neboť jednoho se nám nedostává, to jest umění, aby tylo předpisy působily na zvíře a proč jsou dány tak a ne jinak.

Tisíce předpisů dopouští se tisíce chyb v příčině zacházení se zvířaty, jakmile předpisy tylo neznají mezí v příčinách i v učení. V jakém poměru stojí učitel, který po prvé hodlá cvičiti psa? Jako učitel nalézá se v postaveníi žáka a prvá jeho myšlenka musí byli, že se sám musí učiti. Učiti, jak pes my slí a cítí, jak se svého stanoviska jako pes pohlíží na svět. Pouze ten, kdo ovládá duševní vlohy svého psa, jest s to uvážiti, kde jest vzdor a kde nezpůsobilost. Pouze ten, kdo zná vlastnosti a vlohy psa, jakož i jeho individualitu, muže býti dobrým a spravedlivým cvičitelem. Jedině člověk cítící se psem může mu rozuměti a kdo psu rozumí, dokáže též, by i pes jemu porozuměl. Kdo psu rozumí a cvik jeho zařídí dle jeho duševních schopnosti a vloh, lomu jest úplně jasno, jakým způsobem cvičení díti se má a ne jinak. Proč nutno se psem zacházeti lak a nikoliv jiným způsobem? Proč při tomto cvičení nesmí pes býti potrestán bitím, proč při jiném jinak si dlužno počínati? Proč bojí se pes psů, proč jiný jest velmi poslušný? Ku všem těmto otázkám jest jediná odpověď, totiž, že pes byl špatně vychován a že jinak jest jej cvičiti.

Dnešní výchova psů jest ponejvíce vybudována na zkušenostech a výsledcích. Pakli jeden neb druhý způsob cviku se osvědčil, vybaví se z docílených výsledků určitá methoda, která v jistých případech může býti správnou, než nedostává-li se ji vnitřní spojitosti, systematického postupu a odůvodnění, pak v četných případech úplně selže.
Učitel musí rozlišovati myšlenku lidskou od představy psů, sezná-li pak způsob duševní činnosti psa, pochopí směr, jakým cvičení bráti se musí. Tu má pak jasný postup a spojitost jednotlivých cvičení a proto každý dobrý učitel má svou vlastní cvičební methodu.

Pes neumí mluviti, není mu možno postřehnouti ani lidské myšlenky ani vůli a možno jemu porozuměti jen tehdy, když člověk se snaží nalézti k tomu nutných pomůcek, jež odpovídají a jsou přiměřeny vlastnostem a představám psů. Každá cvičební methoda musí tudíž vybudována býti na duševních schopnostech psa, nikoliv na duševních schopnostech lidských. Stále stejnoměrně nutno působiti na smysly psa, aby u něho vzbuzena byla jistá představa a tato byla zapamatována tak, aby čin, který vznikne z léto představy, stal se zvyklostí psa.

Pes štěká, štěká však rozmanitým způsobem, kterýž pak odpovídá dotyčným pojmům a představám, jež jsou štěkotu příčinou. Jest nemožno dorozuměti se se psem mluvou, poněvadž mluviti neumí, nemaje k tomu možnosti, Známe-li však duševní vlohy psa, to jest jeho způsobilost ku pojímání představ a jeho individualitu, není cvik ničím jiným, než vyvoláváním u něho přiměřenými vlivy jistých představ, jež pak u něho vzbuzují požadované činy. Úmyslu cvičitele nemusí tudíž pes znáti. Pro psa bude tudíž pohnutkou k činu jedině představa u něho vzbuzená, jež dle toho, vzbudí-li chuť či nechuť, podněcuje jej ku činností neb nečinnosti. Při každém jednotlivém cvičení vyvolává se u psa účelným vlivem určitý pojem a současně označí cvičitel tento vliv jistým slovem. Jest to jedině a vždy jen pojem a představa duševní, jež vyvolává jistou jeho činnost, nikdy však rozkaz či mluvené slovo cvičitele. Význam těchto pojmů a představ duševních u psů ještě jasněji pochopen býti musí, má-li se vniknouti do podstaty výcviku, neboť okolnost tato má velmi důležité důsledky. Představu, jež má za následek čin, není nutno provázeti slovem, nýbrž dostačí, provází-li se určitým pokynem, kterýž pak nastupuje místo povelu (slova) a vyvolává u psa stejnou představu a pobízí jej k určité činnosti či výkonu. Každé cvičení, to jest každý jednotlivý od psa požadovaný výkon vyžaduje, by u něho vyvolána byla určitá představa, a jest lhostejno, používá-li se k tomu povelu či pokynu aneb, aby vyvolán byl silnější u něho dojem, povelu a pokynu zároveň.

Bylo by omylem se domnívati, že ku srozumění se se psem jest mnoho slov třeba. Naopak, každý požadovaný výkon musí označen býti pouze jedním slovem, jež, vzhledem k tomu, co má představovati, co nejostřeji zníti a zvukem svým od jiných výrazně lišiti se musí a uzpůsobeno má býti tak, by sluch psa byl s to určité je postřehnouti. Pří opakování těchto slov dlužno též vyslovovati je způsobem vždy stejným.

Má-li se pes cvičiti k určitému účelu, jest dobře, když mozek jeho neobtěžuje se příliš velkým počtem slov a povelu, nýbrž používá-li se těchto v míře co nejmenší, Jest již obtížné, nutno-li k jednomu povelu použíti dvou slov, aby vyvolán byl jistý pojem, poněvadž v takovém případě různost zvuků není možno patřičné uplatniti. Uvědomí-li si cvičitel význam vlivu na smysly psa, vystříhá se mnohých chyb a ihned sezná, že nikoliv povel nebo pokyn, nýbrž že představa duševní u psa jest hlavním činitelem. Tato musí opětovné u psa vzbuzena býti, než vyvolá se u psa známka, že jí porozuměl, pokud tudíž pes nejeví známky, jež si přejeme, nepůsobila představa dosti dlouho na jeho smysly anebo cvičitel nepoužil patřičného vlivu, který by u psa vyvolal příslušnou představu či dojem a jej podnítil k dotčenému činu či výkonu.

Okolnost, že pes musí býti ve stálém cviku, má-li udržen býti na žádoucí výši výcviku, jest opodstatněna nejen nezbytností výcviku každého jednotlivce, nýbrž i tím, že pokyny a známky ztrácejí se znenáhla z paměti zvířat, nejsou-li stále a bezprostředně spojovány s představami a pojmy duševními, jež jsou vlastními pohnutkami ku žádaným výkonům. Představy a pojmy tyto dlužno občasně oživiti patřičnými vlivy a známkami i pokyny, jinak dotčená představa z paměti vymizí. Pokyny pak nevyvolávají žádoucí představy a tudíž ani požadovaných výkonů a ztrácejí pak na svém významu, i když cvičitel úzkostlivě nedbá jich stejnoměrnosti.

Přijde-li pak pes k jinému majiteli, který používá jiných povelů a pokynů než jeho předchůdce, nemůže v mozku psa vyvolána býti žádná patřičná představa, jelikož nové povely tyto nevzbuzují v mozku jeho žádného známého pojmu. Cvičí-li pak nový majitel psa novým způsobem, změní se jeho představy duševní a vyvolávají se jiné výkony. Z toho jest zřejmo, že pro psa není povel tím, čím jest pro člověka a kdo jen poněkud výcvikem psů se zabývá, záhy sezná, že pro psa u velké většiny případů povel vlastně neexistuje. Výkony, související s vlastní přirozeností psa, nejsou tomuto nutností, nýbrž potřebou a záleží tudíž na cvičiteli, aby výcvikem odnaučil jej proti jeho vlastní přirozenosti a potřebě těmto výkonům. Jest tudíž mnohem správnějším, když mluví se ne o povelech, nýbrž o zvukových nebo optických značkách a pokynech.

Necháme-li mimo to však psa vykonati nějaký čin, kterýž byl zvyklý konati již před cvičením, bude stále čin opakovati, aniž by k tomu bylo pokynu člověka třeba. Mnohé výkony, které od psa žádáme, sestávají z více činů, jež jednak leží v přirozenosti psů vůbec, jednak jsou i proti jeho přirozenosti, na př. přinášení některých předmětů, jichž chytání leží v jeho přirozenosti a bylo by mu to ku prospěchu, kdyby na př. nalezenou nebo chycenou zvěř mohl si ponechati, případně pozříti. Poněvadž však tomu tak není, nestačí tudíž při podobných výkonech působiti zrakem, čichem a sluchem vyvolaný pojem, nýbrž zde nutno působiti ještě na city psa, čehož se dosáhne bud „pochvalou" nebo „trestem".

Pes od přírody hledí pouze svého prospěchu a právě proto jest nám dána možnost cvikem změniti způsob jeho života tak, aby viděl svůj prospěch pouze ve výkonech od něho požadovaných. Takovýmto způsobem upravené životní podmínky nevyvolávají tudíž výkony, jež by psu přímo byly užitečnými, nýbrž ony, jež, aniž by pes toho si byl vědom, člověku slouží a jsou ku prospěchu, V předu zmínil jsem se o pochvalách a trestech, než správnějším jest, mluvíme-li při výcviku psů spíše o libosti či chuti a nelibosti či nechuti. Nevy-koná-li pes požadovaný výkon, jelikož týž odporuje jeho přirozenosti, nemá-li totiž k němu chuti, čili je-li výkon ten proti jeho přirozenosti a vůli, musíme v něm vyvolati představu, že podobnému projevu nechutí či nevůle následovati bude pro něj ještě větší nepříjemnost, než se kterou by vykonání požadovaného na něm výkonu bylo spojeno, následkem toho pak zvolí pes menší zlo z obou a vykoná raději požadovaný výkon, a tak změní se jeho nechuť v ochotu. Tedy jest to, co nazýváme trestem, pro psa projevem nepříjemnosti, a to, co zoveme pochvalou, projevem libosti. Správné a patřičné pochopení těchto pojmů předpokládá znalost schopností psa. Hlavní úkol cvičitele spočívá v tom, aby těchto pojmů použil tak, by pes seznal jich spojitost s určitými výkony.

Při vzbuzení nelibosti, na př. úderu, nutno rozeznávati, chceme-li tím docíliti, by pes pokračoval nebo ustal v určitém výkonu, Jedná-li se o to, by pes u výkonu přestal, týká se to ponejvíce těch výkonů, jež zpravidla pes koná dle své přirozenosti a které ku své potřebo konal již dříve. Odporují-li výkony tyto našemu prospěchu, provázíme je projevy nelibosti, by pes jich zanechal, Za tím účelem dlužno projeviti svou nelibost pravé v tom okamžiku, kdy pes vykonává takovýto čin anebo tehdy, kdy pes připravuje se k podobnému činu, Kdyby však pocit nelibostí vyvolán byl později, nemohl by pes uvésti jej s dotyčným činem v souvislost. Výcvikem mění se tudíž výkony psům užitečné již od přirozenosti, tudíž příjemné, ve výkony spojené s nelibostí čili nepříjemné a na této zásadě spočívá možnost výcviku. Účinek, že pes ustane vzhledem k našemu užitku v jistém výkonu, svádí ku nesprávnému úsudku, že činí tak vědomé z povinností, ačkoliv on má pouze na myslí z toho jemu plynoucí prospěch.

Stejně tomu jest, když pes na základě výcviku s ochotou vykoná nějaký výkon směřující zdánlivě proti jeho přirozeností. Ochota tato nikdy nesmí se přičísti na vrub vědomí, že pes chce se ukázati člověku užitečným, nýbrž jedině a výhradně na vrub toho, že pes jest si vědom, že výkon ten má za následek projev libosti se strany cvičitele, t.j. že má pro něho příjemné následky.

Nelibost projevuje se jako překážka tehdy, když žádáme, by pes ustal od jistého výkonu. Oproti tomu musí v psu býti jistá vůle ku provedení výkonu. Aby pak patřičného výsledku se docílilo, dlužno nelibost projevovati velíce opatrně, poněvadž příliš silný projev nelibosti namnoze působí na duševní stav psa tak, že upustí od každého výkonu vůbec. Dále jest nutno, by projevu nelibosti následoval projev libostí a vzbuzen byl u psa příjemný pocit, ustane-li od nežádaného výkonu. Velký omyl spočívá v tom, že prý jest dobře, když potrestá se pes za vykonaný výkon, který člověk nežádal, ještě později. Tím prodlužuje se pouze nepříjemný pocit čí nelibost psa a tento neví vlastně proč, a následkem toho jednání podobné obrací se vůči svému cvičiteli a pes stává se plachým, nespokojeným.

Pocit nelibosti, nepříjemný, musí u psa vzbuzen býti náhle a právě v okamžiku, kdy vykonává čin od člověka nežádaný, aby takřka u psa vzbuzen byl pocit strachu před výkonem lakovým, nikoliv však strach před cvičitelem. Vždy však musí býti učiněno opatření, aby pes nemohl se vyhnouti pocitu nelibosti projevovanému cvičitelem. Výjimku pří projevování nelibosti lze učiniti pouze tehdy, když dána jest možnost, aby příslušná věc psu předložena býti mohla, by ji očichal aneb aby ji viděl. Na př. zadáví-li pes slepici aneb roztrhá-li nějakou věc, možno tuto psu ukázati a dáti očichati a současně několika údery vyvolati u něho nepříjemný pocit a nelibost, aby věci tyto déle uchoval ve své paměti, Účinek pak dostaví se ihned, jakmile pes takovou věc zvětří, neboť tehdy vzbuzený a déle trvající pocit nelibosti ihned si připomene a pak zcela netečně se zachová k takovým věcem.

Může se státi, že pes jeví zřejmou vzodorovitost vůči cvičiteli, že naň vrčí aneb i snaží se jej kousnouti. V takových případech jest nutno bezpodmínečně, ale nikdy hrubě zakročiti, aby pes ucítil převahu člověka, tu dlužno jej uchopiti za obojek a tak dlouho bíti, až vrčení promění se v bojácné vytí, V tom okamžiku, jakmile tak se stane, nutno v bití ustáti a zacházeti se psem tak, jako by se nic nestalo. Pouze vyvoláním protiv jest možno psu dáti na jevo, že určitý výkon má za následek nelibost a nepříjemnost. Ihned však po projevu nelibosti, dle toho, jak to podstata cvičení vyžaduje, jest nutno, by cvičitel zapomněl a přeměnil se v milujícího pána, aby tím více vystoupil projev nelibosti s určitým výkonem. Naučí-li cvičitel cítiti psa tak, aby tento správně si představil projevy spokojenosti i nelibosti, nikdy pes naň nezapomene, Ovšem projevy tyto musí býti dávány tak, by u psa vyvolaly naprostou příchylnost ku cvičiteli. Jest naprostá chyba, jestliže cvičitel vůči psu stále představuje pána. Lze se psem dováděti, hráti i se honiti, aniž by snad tento zapomněl své podřízenosti a zachováme-li při tom patřičné míry, jest možno ihned sebevědomým vystoupením přivésti výkony psa do patřičných kolejí. Láska ku psu jest první podmínkou výcviku!

Než láska mužná, která dobrotou i mocí potřebnou i vytčeným cílem se řídí a nezapomíná-li se při tom na individualitu psa.

Dlužno ještě se zmíniti o prostředcích, jimiž projevuje se spokojenost i nelibost. V první řadě děje se tak způsobem, jakým na psa se mluví, Mluvou ve vysokých tóninách povzbuzuje se pes, kdežto mluvou v tóninách nízkých pes se kárá a uklidňuje, Též dlužno rozlišovati zabarvení slov. jedná-li se o láskání či o povely. Ku skutečným projevům nelibosti slouží nejlépe pružný bič nebo rákoska, v každém však případu má býti pes opatřen stahovacím obojkem. Ku projevu spokojenosti není ničeho jiného třeba, než psa polaskati, pohladiti a zvyknouti jej na zvláštní slovo pochvaly. Podávati pochoutky psům za dobré výkony není třeba.

Další zásadou výcviku psů jest, že se nemá přistupovati k dalšímu cvičení, dokud pes započaté dobře nezná a neumí. V tomto pravidle lze však připustiti výjimky a to úplně bez obavy. Změna a rozmanitost jednotlivých cvičení umožňuje rychlý postup a zamezuje, by pes stal se nevrlým. Poněvadž pouze pro výkon psa jsou směrodatnými pojmy duševní není třeba, by tyto působily jednotvárně, a jest nezbytno, má-li výcvik bez ztráty času rychle postupovati, by pes udržen byl stále pří chutí ku práci a toho jediné se docílí rozmanitostí výkonů a k tomu nezbytných cvičení. Dlužno si představiti, že po mnoho dnů stále stejně se opakující cvičení, doprovázené případně i projevy nelibosti, zejména opakuje-li se stále na jednom a témž místě, musí nezbytně u psa působiti nepozornost, ba i otupělost. Co má na př. činiti vodění na šňůře při výcviku bdělosti a ostražitosti?

Proč by nemělo býti psu, který se cvičí ve vodění na šňůře, popřáno nějakého cvičení, jež mu působí radost? V té příčině nutno se vymaniti z jednotvárnosti a měniti cvičení, jež pro psa jsou snad méně příjemná, s příjemnými, Pokud jde o podstatu jednotlivých cvičení, nutno tato ovšem zaříditi tak, by těžší a složitější následovala po lehčích a jednodušších, Rovněž závisí mnohý výkon na dřívějším cvičení. Na př. nelze psa učili, by hledal ztracenou stopu dříve, dokud nenaučil se bezvadné přinášeti (apportovati) rozmanité věci. Rovněž nesmíme se domnívati, že jest nutný výcvik v pokoji, dříve než pes se vezme do přírody, právě naopak cvičení ve volné přírodě jsou nejen ku prospěchu, ale namnoze nezbytně nutnými, by pes navykl svému cvičiteli. Každý cvičitel buď přesvědčen, že prostora neb místnost, ve které pes každodenně učiti se musí, jest tomuto vězením. Již pohled na takovéto místo, kde jest stále donucován k určitým výkonům, musí v něm vzbuditi pojem nelibosti, kterýž pak působí velice rušivé na celé další cvičení, a následek toho jest, že psi stávají se nevrlými, ba i bázlivými.