Mláďata
Vydáno dne 12. 03. 2009 (6848 přečtení)

Za dva měsíce po připuštění dochází k radostné události. Chovatel má připraviti co nejpečlivěji pro vlastní vrh potřebné podmínky, jako jest úprava kotce a rozumná regulace potravy pro fenu.

Podrobně zmíním se o tom v příslušných statích výživy a ubytování psů. Jedná-li se o fenu, která očekává radostnou událost po prvé, jest dobře ji nenápadně pozorovati a ukáže-li se porod těžkým, povolati zvěrolékaře, aby zakročil. Jinak doporučuji nechati fenu v naprostém klidu, vržená štěňata jí neodebírati ani neovlivňovati její zčištění. Fena vedena vrozeným pudem postará se o všechno nejlépe sama.

Novorozené štěňátko je slepé, neschopné samostatného života. Svým dětským instinktem hledá matčiny struky a ssaje z nich pramen života. Matka je vůbec zřídlem veškerého jeho blaha. Blízkým tvorem, z něhož sálá teplo, bezpečí, potrava, čistota a láska. Teplý matčin dech zahřívá, vlažný vlhký jazyk hladí a čistí mladý kožíšek, ostré a jinak nebezpečné zuby bezbolestně přenášejí slepého tvorečka na výsluní a jemně a opatrně louskají dotěrné blešky. Aniž by štěňátko matku vidělo, dovede jí přesně pod tlamu nastaviti hřbítek, aby je zbavila nemilého příživníka.

Proto štěně svou matku bezmezně miluje a slepě jí důvěřuje. Jsouc k tomu nadáno přírodou, vidí ve svých sourozencích smečku a v matce jejího pána, živitele, ochránce a učitele. Vyrůstajíc, hledá při sebemenším nebezpečí záštity a rady matčiny, později i potomci sourozenců - smečky. Štěňátko opičí se ve všem po své matce. Chvěje se strachem před jedovatým hadem, ale s důvěrou zakousne se do králíka, přineseného matkou. Stane-li se, že fena vrhne štěňata v ústraní, kde teprve po týdnech budou objevena, budou jistě při prvním příchodu člověka ustrašená, naježená a plachá; přibatolí se k němu však ihned s důvěrou, jakmile uvidí, že matka bez bázně se k člověku tulí a lichotí. Jsouce bezradná, přijímají prostě počínání matčino a jednají právě tak, jak jedná ona. Matka jest jim vzorem a směrnicí života.

Po dvou měsících stává se štěňátko více méně samostatným. Opouští matčin struk a chtivě vrhá se na podanou potravu umělou, jejíž přiměřenou teplotu a kvalitu neopomene matka vždy předem řádně přezkoušeti. Denní doba jest nepsaným rozvrhem hodin rozdělena na práci a odpočinek. Za úporného vedra najdete v ohradě nebo na dvoře štěňátka rozlezlá, hovící si ve stínu. Zdá se, že každé žije už na vlastní pěst, nepodřízeno žádnému společnému řádu. To je přestávka v denním zaměstnání. Podíváte-li se na ně však časně zrána neb za soumraku, naskytne se vám pohled docela jiný. Fena rozumí pedagogice. Ví, že má před sebou děti a jako takové je učí a zaměstnává. Hraje si s nimi. Hraje si s nimi však promyšleně, t. j. tak, aby hra jim byla průpravou pro budoucí jich život. Běháním utužuje jejich svaly a učí je rychlosti, při čemž v nich hned probouzí řevnivost, zdravou konkurenci a snahu vyniknouti. Náhlou změnou směru nebo prudkým obratem učí je hbitosti a mrštnosti a vodíc je přes prohlubiny a překážky, připravuje je na skok. Ve zdánlivém batolení a laškování štěňat postřehne by­strý pozorovatel základní cviky boje a zápasu. Fena sama ukazuje štěňatům na jejich vlastním těle, jak je nutno nepřítele povaliti, jak ho uchopiti za hrdlo, ohroziti slabiny atd.

Jindy vidíme, kterak fena vyučuje štěňata lovu. Štěňata, která v hodině tělesných cvičení pobíhala za fenou jako stádo, následují ji pojednou pěkně v zástupu jako husy. Nosíky při zemi, běží za fenou. Z výrazu oka poznáte, že se na cestu nedívají. Běží po čichu. To je škola ve stopování. Jindy fena učí, jak číhati a náhle skočiti po kořisti, jindy zase, jak se uhnouti útoku pronásledovatele. Zde potom vidíme střídání úloh. Fena znázorňuje jednou kořist, po druhé útočníka a štěňata se v této funkci svorně střídají.

Pozoruhodným zjevem rodinného života jest také toaleta. U štěňat působí neodolatelnou komičností a roztomilostí. Malá štěňata jsou směšně neohrabaná a je na ně podívání, když vytáhnuvše hlavu z misky s mlékem, bezradně sedí s tlamičkou bílou až po oči a pomoc hledajícíma očima všechna současně prosí fenu o umytí. Fena je postupně všechny olíže a již po několika dnech vidíme, jak po krmení vždy dvě a dvě štěňátka proti sobě sedí a jak si vzájemně olizují mordičky. Dlouho to trvá, než si štěně jedinečným, pouze psům vlastním pohybem jazyka umí po jídle utříti pusu tak důkladně, že při tom nevynechá ani nosní dírky. Každodenní první prací feny po ránu jest vyčištění očního hnisu štěněte.

Směšné jsou první pokusy samostatného lovu blešky. Všemožně se malé štěňátko kroutí a namáhá, funí a zlobí se, ale ne a ne, nemůže zahnouti mordičku ke hřbetu, kde bleška bezohledně řádí.

Zvláštní zmínky zasluhuje škola psí řeči. Původní divoký pes neštěkal. Zdivočí-li domácí pes, štěkání zapomene, míšenci vlků a psů se brzy štěkání naučí. Zajímavé jest, že i zdomácnělí psi některých divokých kmenů neštěkají, nýbrž jenom kňučí a vyjí. Pro laika jest štěkot psů jednotvárný, nic nevyjadřující, a nepozná v něm nuancí. Zkušený kynolog však ví, že psí řeč má bohatou modulaci hlasu a pestrou artikulaci, a zaujímá mezi řečmi zvířat čelné místo. Hluboký chvějící se zvuk jest projevem netrpělivosti, tiché vrčení projevuje omrzelost, kdežto opačně ostrý štěk prozrazuje příchod cizince. Přátelsky veselé štěkání vítá pána a přítele, a naopak zuřivý štěkot, vyčerpávající plně jeho plíce a hlasivky, doprovází útok a obranu. Vyzývavý štěk volá soupeře k boji, kdežto omlouvavé provinilé zakňučení vyjadřuje podrobení se silnějšímu soupeři. Smutný nářek, bolestné kňučení, táhlé vytí a úpění spustí pes po utrpěném zlu nebo větří-li v blízkosti stopu morany. Povzbudivě a srozumitelně zaštěká pes na lovu, zvětřiv kořist, vážně a úsečně štěkání opakuje, zůstalo-li jeho hlášení nepovšimnuto, a konečně lovci i hlubokým a drsným zabafáním vyhubuje, nechá-li kořist uniknouti. Že toto hubování provází často pohrdavým pohledem, mohli by potvrdit sváteční lovci.

Také škála výstražných, polopolykaných tónů psů ovčáckých, kterými udržují stáda pohromadě a pak velitelský štěkot, kterým nutí stádo k návratu domů, je charakteristický. Jaká je to bohatá a výrazná stupnice zvuků pro pocity od nejhlubšího bolu, nářku, žalu a smutku až k hněvu a zlosti a od radosti až ke zpupnosti a nespoutanému veselí.

Psí řeč nespočívá však jenom v mluvě zvuku. Psi dorozumívají se svým moudrým, krásným okem, napřímením slech, držením prutů, naježením srsti, vyceněním tesáků a jistě ještě i jinak. Štěňata stále pozorují matku a podle jejího vzezření a štěkotu se řídí. Jestliže slechy matčiny se vzpřímí a prut se rychle chvěje, běží štěňata za ní, poněvadž pochopila, že matka našla stopu zvěře. Naježila-li však srst a zlověstně zavrčela, řítí se štěňata pod její ochranu, poněvadž porozuměla, že blízko jest nebezpečí. Neúnavně dorážejí štěňata na matku ve hře, pokud tato spokojeně vrčí a vrtí prutem a jazykem štěňata hladí. Okamžitě však pochopí, že ji hra unavila a omrzela, jakmile za výstražného zavrčení blýskne tesákem. Horempádem utíkají do ústraní, odkud po chvíli mazlivým dotíráním jednotlivců snaží se příměti matku k nové kratochvíli. Kus psí řeči můžeme konečně vyčísti i ze všeobecného pohybu těla. Jen si všimněte, jak dva psi, kteří se dosud neznají a svou sílu dosud nezměřili, se obcházejí ve velkém oblouku se zrakem upřeným na protivníkovu šíji. Jak nezvyklý jest jejich krok, poněvadž všechno svalstvo jest napjato a připraveno ke skoku. Všimněte si slabšího psa, který byl silnějším poražen a rád by si s ním vypořádal účty, jak při prvním setkání s protivníkem bude se ploužiti na přikrčených nohách se spuštěnou hlavou a zrakem upřeným na zadní kýty protivníkovy, za které by ho rád popadnul, poněvadž zakousnouti se mu do šíje není naprosto schopen.

Dopřejte si té radosti a posaďte se zcela nepozorovaně poblíže ohrady se štěňaty, pozorujte jejich výcvik v boji a řeči a snažte se mu porozuměti. Pak teprve počínání štěňat řádně porozumíte a pes bude vám nejen vzácným přítelem, ale stane se okénkem, kterým je možno nahlédnouti do tajů přírody a od kterého jen neradi budete odcházeti. Studium psa stane se vám pak milou a ušlechtilou zábavou i poučením.

Kdybychom mohli pozorovati štěňata už tříměsíční ve volné přírodě, shledali bychom se již s účelně rozdělenou prací smečky. Některá ležela by na čekané na zaječích cestičkách, jiná by jim zvěř nadháněla. Fena pak jako ředitel cvičení dávala by zde i onde moudré rady, eventuelně by vymýšlela situace takové, aby každá nešikovnost a neopatrnost byla potrestána.

S dospíváním vyvinuje se u štěňat samostatnost a sebevědomí, to jest, tvoří se pojem silného na straně jedné a zákon pospolitosti - smečky - utvrzuje se na straně druhé. Slabší štěňátko bez pohoršení ustoupí kost silnějšímu, neboť nezbytnost ustoupiti před silou zmenšuje pocit ztráty a není řídký zjev, že štěně, oloupeno silnějším druhem o lahůdku nebo hračku, vrtí zcela přívětivě proutkem. Podstoupí však v okamžení s nepřítelem stejně silným rozhodný zápas pro hloupost a jen čistě proto, aby neustoupilo. Psi, lovící společně, nebo hlídající jeden dvůr, jsou spojenci, pes cizí je vetřelcem a nepřítelem. Může se však státi spojencem po splnění psích etiket, vzájemným představením a účastí na společné úloze nebo podniku, na příklad štvaní a chycení zajíce, nebo útoku na cizího silného vetřelce a podobně. Jestliže cizí pes se připojí k smečce při lovu, bude ihned přijat za jejího člena, není-li smečka již tuze početná. Kdyby však týž pes se vetřel do dvora, když smečka nic nepodniká, vrhne se na něho celá smečka jako na nepřítele.

Štěňata, representující dorost smečky, požívají mezi dospělými psy imunity. Nepotřebují žádného zvláštního protektora. Ochrání je snadno fena, těšící se podivuhodnému soucitu a ohleduplnosti i nejvíce zlých psů. Je známo, že barzojoví psi v Rusku darují život i mladému vlku, poněvadž v něm vidí bezbranné štěně. Na druhé straně jsou známy i případy, kde člověkem zkažení a poštvaní psi dáví bezohledně i štěňata.

Pozorujeme-li vnitřní život psů, vidíme, že si vzájemně rozumějí daleko lépe než jiná zvířata. Slabý pes dává najevo nejvyšší pokoru před silnějším tím způsobem, že se převalí na hřbet, skrčí nohy a obnažené slabiny zřejmě nasvědčují, že se vzdává na milost a nemilost silnějšímu. Nikdy se však nestane, aby silnější pes nevzal pokoru slabšího kamaráda blahovolně na vědomí a zahryznul se mu do nechráněných slabin. Jsou však ještě jiné, méně nápadné projevy pokory slabších psů před siláky. Hravé vzezření, radostné vrtění prutem, úsměvné stažení horního pysku, zvláště přátelský záblesk v oku, spojený s nezvyklými hrdelními zvuky, podobnými dušenému smíchu.

Radostným kňučením a plíživou chůzí hledí na sebe slabší pes upoutati pozornost silného, a zve ho tak k společné práci nebo hře. Připadá mi to, jako by říkal: „Já sice sám nic neznamenám, ale povedeš-li mne, učiním všechno možné a nezklamu tě". Zahrávání se silnějším psem není však pouze vyzvou ke hře, nýbrž žádostí o uzavření spojenectví a prosbou o ochranu. Slabší pes obyčejně před silnějším usedne, vrtí radostně prutem, z líce vyzařuje radostný a pokorný úsměv, a jakmile sezná, že silnější pes s jeho návrhy souhlasí, radostně vyskočí, nového přítele a ochránce zlíbá, olizuje mu milostně mordu, přeskočí ho, plazí se úlisně před ním a společnou hrou jest spolek uzavřen. Padne-li však kosa na kámen, t j. střetnou-li se dva psi stejně bojovní, v nichž obou dřímou vlastnosti pro příští vůdcovství smečky, nastane zuřivý boj, který končí vzdáním na milost a nemilost teprve po vážném zranění a neschopnosti k boji, eventuelně i smrtí jednoho ze soupeřů.

Samozřejmě, že i pohlavní pud silně ovlivňuje po­měr jedinců stejného pohlaví k sobě vzájemně. Nejsou však řídké ani případy, že slabší pes svému ochránci důvěrně poví o roztoužené krásce. A co konečně myslíte, že vám povídá pes, který si před vámi lehne na hřbet, milostně kňučí a pokorně se plazí? Nic jiného vám nemíní říci, než že bezpodmínečně uznává vaši svrchovanost a převahu a prosí vás o ochranu. Bláznivě skáče, raduje se, lísá a tulí, pohladili-li jste ho a smutně zaleze, zůstala-li jeho výzva k uzavření přátelství, resp. kratochvilné zábavě nepovšimnuta, nebo byl-li dokonce hrubě odehnán. Tím můžete si vysvětliti, že jeden člověk získá si úplně důvěru psa okamžitě a jinému se to případně nepodaří vůbec. Připomeneme-li si vrozený pud psa žíti ve smečce, uznávati jejího pána a ochraňovati štěňata a aplikujeme-li tyto jeho vlastnosti na život v rodině, uvidí me, že všichni členové rodiny mohou psu býti přáteli, avšak pouze jediná osoba může mu býti pánem a cvičitelem, on pak sám může býti dobrým ochráncem v prvé řadě malých dětí. Stává se pravidelně, že psa krmí žena a přece za pána uznává pes téměř bez výjimky muže, poněvadž cítí jeho autoritu, řídící denní život rodiny a usměrňující i život psův. Stávají se i případy, že pes přes to, že je ženou krmen a mužem veden životem, zuřivě proti nim vyskočí, když vidí, že bitím trestají malé děcko.

Tyto zjevy nejsou ničím naučeným, to jsou vesměs projevy přirozeného pudu a citu, doplněné vysokou inteligencí psa, který dokonce dovede potrestané děcko jako vlastní mládě svým jazykem na bolestných místech pečlivě léčiti a svědomitě ošetřovati. Tyto poznatky považuji za velmi důležité pro každého cvičitele, poněvadž úspěch výcviku jest zajištěn jenom tehdy, když jsou pochopeny a cvičitel se jimi řídí.

Snad se čtenář pozastaví nad tím, že napsav tak mnohé o matce, nezmínil jsem se doposud o otci psa. U domácího psa dohrál vlastně otec roli tím, že připuštěním k feně stal se otcem rodiny. Další poslání otce psů divokých, t. j. opatřování potravy a ochranu rodiny převzal úplně člověk. Proto je jeho další přítomnost a spolužití s fenou úplně zbytečná, ba mohu uvésti i doklady toho, že by mohla štěňatům býti na újmu. Pes - otec nemá ani matčino srdce, ani matčinu trpělivost. Je také do jisté míry sobcem. Vyžaduje teplé místo v boudě vedle feny bez ohledu na to, že jí znemožňuje pohodlně si lehnouti a kojiti štěňata. Často sám hltavě se pustí do podané potravy a zlostně vrčí na štěňata i na fenu, chtějí-li se s ním živiti. Je mrzutý, když fena, hrajíc si se štěňaty, jeho si nevšímá. Brzo přestává ve feně viděti i matku a cítí v ní samici, kterou obtěžuje milostnými návrhy, ač ovšem jsou i zde povahové výjimky psů starostlivých a snášelivých. Avšak hlavní důvod je ještě jiný. V divočině zachvacuje pohlavní vzrušení feny přibližně ve stejnou dobu a divoký pes uzavírá proto v sezoně pouze jedno a pevné manželství. Jinak je tomu u psů domácích. Feny podle poměrů (ubytování, způsob výživy atd.) hárají velmi nestejnoměrně a můžeme říci, že mnohdy mezi háráním podzimním a jarním není při větším počtu fen velkého intervalu. Proto se snadno může státi, že pes, který byl ponechán společně s březí fenou, která dnes šťastně povila rodinu, ucítí zítra v blízkém okolí pach jiné háravé feny a tu celý jeho zájem o dosavadní družku a děti mizí. Pes trhá pouta, která ho k rodině víží a snaží se uniknouti za novou milenkou. Z uvedeného vidíme, že pes jest v rodině zbytečným a proto učiníme lépe, když ho včas odstraníme.

Jednu výjimku však chovatelům doporučuji. Stane se někdy, že štěňata vrhne zhýčkaná, nezkušená a bázlivá, jinak třeba i krásná fena. Její nedůvěru, bázeň, úzkost atd. štěňata velmi snadno odkoukají a vycítí, a je jisto, že většina dětí zvrhne se povahově po ní. Toto nebezpečí může snadno odstraniti pes, je-li zkušený a neohrožený. Necháme klidně štěňata feně až do doby, kdy je odstaví, a potom vystřídáme fenu psem, kterému svěříme další jich výchovu. Snad je připravíme o kus mateřské lásky, snad se jim dostane častěji výprasku než od maminky, za to však zmizí všechna bázeň a nedůvěra a dostane se jim praktické výchovy pro život.

Vzdálil jsem se poněkud od života vlastní rodiny, která zatím povyrostla, a vraťme se proto k ní.

Štěňatům bude už pomalu půl roku. Rodiče jsme jim již vzali a tím převzali jsme na sebe samozřejmě povinnost starati se o jejich další výchovu a životosprávu. Mnoho lidí, kteří psy chovají, si tuto povinnost neuvědomuje nebo ji béře příliš na lehkou váhu. Tvrdím, že tak činí jenom chovatelé neodpovědní, pokud štěňata prodávají, a při nejmenším nepraktičtí, pokud je chovají proto, aby je později cvičili. Máme-li po rodičích převzíti odpovědnost za výchovu dětí, na jejichž pozdějším blahobytu nám záleží a za něž jsme zase někomu odpovědni, učiníme zajisté všechno možné, abychom dítě poznali, seznali i poměry, v nichž doma vyrůstalo, cesty, kterými se jeho rozum ve svém vývinu ubíral, schopnosti, vlastnosti, povahu, sklony atd., abychom si vytvořili základnu, na kterou svůj vliv a své výchovné methody navážeme. K této povinnosti měl by se hlásiti i každý pěstitel psů, ať štěňata chce prodati, anebo sám z nich pořádné psy vychovati.

Pokusím se podati zde několik pokynů z vlastní prakse, ačkoliv předem vím, že ani zdaleka nemohu toto théma vyčerpati plně, poněvadž kolik psů, tolik povah a tolik různých jedinečných zjevů ve vzrůstu, exteriéru a individualitě psa vůbec.

Hlavní věcí jest uvědomiti si, že máme před sebou štěně, tudíž ještě dítě. Výchova mládeže spočívá v pilném pozorování a studiu povahy, charakteru, vývinu těla, potlačování špatných a povzbuzování dobrých vlastností, a konečně i v neúmorné trpělivosti. Cesta, kterou se výchova mláďat ubírá, musí býti schůdná, příjemná a lákavá. Je to hra. Každá výchova musí míti program. Prakticky řečeno, musím si především říci, jakého psa chci vypěstovati a čemu ho chci naučiti. Potom teprve mohu si vytýčiti cestičku, po které svá štěňata povedu, aby, hrajíce si, nevěděla, že rostou a učí se tak, jak já si to přeji - podle mého promyšleného programu.