Německý ohař krátkosrstý
Vydáno dne 15. 10. 2009 (6323 přečtení)

Když v r. 1879 se sešli zástupcové stávajících tehdy plemených spolků, by stanovili plemené značky, zkušební a výstavní pravidla pro psy, určili si přátelé tak zvaného "německého" stavěcího psa, který, pokud se týče psa krátkosrstého, vůbec ani neexistoval, heslo za směrnici svého počínání "toho psa nově vytvořiti, s kterým otcové již honili".

Tento pes je ale, dle obsáhlého bádání v lovecké a lesnické německé literatuře, starý španělský pointer, a jeho před staletími provedené křížení s domorodými několika rodinami psů stavěcích, při knížecích dvorech chovaných. Ale tento starý španělský pointer, kterého Španělové, Francouzové a Vlaši do německé země přivezli, byl dlouho před rokem 1848 s anglickým pointerem křížen, a čistokrevný španěl dlouho před rokem 1848 as již v Německu k nalezení nebyl.

Jak t. zv. "staroněmecký stavěč" vypadal, dovídáme se z loveckých a lesnických klasiků: "Byl to těžký pes, většinou barvy bílé s hnědými skvrnami, také jednobarevně hnědý, častě ji ještě hnědý se žlutými odznaky na hlavě a bězích, jak je vykazuje černočervený a hnědočervený jezevčík. Byly také jednobarvé žluté a černé kmeny, též bílé se žlutými a černými skvrnami.

Do roku 1848 byl chov výhradně v rukou myslivců z povolání. Po revoluci byla uvolněna honba, následkem čehož chovu se chytili namnoze zcela nepovolaní lidé, kteří stále více křížili se psy anglickými, vynikajícími v poli daleko nad "němce". Tím tito "novoněmečtí" psi pozbyli jistotu stopování, ale také utrpěli pro hbitou práci před koroptvemi. Psi ti byli opět těžcí a neohrabaní jak jejich předkové, aniž ale by byli zachovali dobrý nos těchto."

Řádky tyto napsal jeden z nejlepších znalců stavěcích psů, německý inženýr Rudolf Klotz a odpovídají zcela pravdě. Napsat je někdo jiný, zvláště odborník jiné národnosti, byl by zajisté officielními kruhy německé kynologie přímo rozsápán. To, co Klotz napsal, dotvrdil i Dr. P. Kleemann, vedoucí osoba berlínského "Kurzhaar-Klubu", svými přednáškami a pojednáními.

První propěstovaní stavěči přišli do Německa také asi z Itálie, Španělska a většina cestou přes Francii. Co jest po těchto přiznáních vedoucích osob německé kynologie německý krátkosrstý pes? Odpověď je dosti nesnadná.

Nesporno je, že Němci mají velikou zásluhu o vypěstování tohoto psa, upotřebitelného k různým způsobům honby. Tvrzení však, že pes ten je čistě německého původu, jest nesprávno, což dotvrzuje před uvedené.

Tvrdívali svého času, že anglické krve pointera bylo opatrně a mírně použito k "regeneraci" těžkého němce. Novodobí psi ale se podobou, stavbou kostry, hlavou, postavením běhů, jemností nosu, rychlostí a vytrvalostí přiblížili tak značně pointeru, že některé jedince jen podle useknutého prutu co novoněmce poznáváme.

Vyjma pointera koluje však v žilách krátkosrstého němce ještě jiná krev. Je to ona zlověstného "Gollo-Holzweiler", dědícího dlouhou srst a obtížnost výcviku, zaviněnou prarodiči, neb "Unkas 94" pocházel z krátkosrsté feny po německém dlouhosrstém psovi a "Frigga von Berry 1339" po psu "Hektoru", jehož otec byl irský setr a matka hnědka krátkosrstá. Jak byl z počátku "Gollo" k chovu hledán, tak byl později zatracován a hleděno, jinou krví dědičnost jeho přerušiti. Dnes jsou feny prosté krve "Gollo" hledanými.

Svobodný pán Zedlitz (Hegewald) v roce 1881 zle naříká, že "Niemand kann mit Bestimmtheit mehr behaupten, ob der alt deutsche Hühnerhund unter uns weilt!" Při tom, ač do nebes chválí anglického pointera, zuřivě doráží na "Blendlaterne", jak jmenuje bělavé křížence, u kterých prorazila silnější krev dávno pěstěné rasy anglické. Starý praktik vypozoroval, že propěstěný pointer, bude-li k té regeneraci častěji použit, porazí chabou krev kříženců a bude dominovati, čili v krátké generaci nabude vrchu. Tomu chtěl zabránit, znaje německého ducha, ne vysvětlením pravdy, ale poukazem na neúčelnost barvy, prozrazující psa jednak zvěři a pak ochrance lesa a zvěře "Blendlaternou" za ním běžící a daleko svítící. To se mu také povedlo, arci jen do jisté míry. Hegewald vedl boj tento s houževnatostí a bezohledností jemu vlastní.

Toho času se přihodila Mehlichovi nehoda, že totiž jeho "Hola-Hoppenrade 395" byla bez jeho přispění připuštěna těžkým pointerem "Donnerem." Mehlich prý poslal těžkou "Hollu" Rossbachovi do Kahly, by vrh utratil. Rossbach však toho neučinil a tak zachránil "Maitrank-Hoppenrade 715, "Balsam II Hopr. 676" (oba hnědí bělouši) a "Bosko II Hopr. 679" (bílohnědý), po nichž 700 potomků jest ve svazcích I, II, III St. K. zaneseno, s nezapsanými pak v r. 1913 počítáno potomstvo to na 2000 psů.

Někteří, mezi nimi i Klotz, nevěří, že se tak stalo. Tvrdí, že kdo znal dědičnost po "Maitrank Hoppenrade", nevěří bajku o křížení s pointerem. To právě bych za důkaz neměl; opak. Než, budiž to pravda neb nikoliv, jisto jest, že mnohý vítěz z hledaček pro potřebu se právě krví "Maitranka" honosí. Boj Hegewaldův to byl prý, který zmírnil toto nedopatření tím, že bezohledně vymýtěna barva bílohnědá na "Donnera" poukazující, čímž eventuelní krev pointera systematicky byla "vyřazena" (?) Po 12 létech stálého vymýtění barvy pointera byla krev ta prý německými psy úplně absorbována - a ponechávám nyní odborníkům rozhodnutí, co vlastně zde za krev zbylo.

Dle Klotze staroněmecký pes vůbec neexistoval, dle Hegewalda týž pes "nedlí již mezi námi", starý,španělský pointer již dlouho před r. 1848 byl Angličanem překřížen - a anglickým pointerem byli němečtí psi "regenerováni".

Mnozí jedinci, někdy i celé rodiny psů novoněmeckých, nacházející se v rukou myslivců honících v polích a používajících psa málo nebo nic v lese a vodě, jsou znamenití, rychlí stavěči, ale nebývají ani ostří na škodnou, neznají sledování barevné stopy a leckterý neumí ani plavat, a velmi těžce se všemu tomu naučí, a to jen v ruce zkušeného vůdce, někdy vůbec ne.

Psi ti se přiblížili svou prací tak jako postavou pointeru. U rodin používaných po více jak 50 roků ke všem loveckým výkonům, se vyskytují jedinci, kteří, majíce až na useknutý prut úplně postavu pointera, ukazují vlohy pro všechnu práci. V některých rodinách, obyčejně trochu volně stavějících, prý koluje něco krve hanoveránského barváře, a psi ti bývají hrubší postavy, mívají lalok, tlustý prut, těžší tak zvanou německou hlavu, a často červené neb žluté značky. Tohle arci se dovíme pouze soukromě od pěstitele, který pomáhal bez vědomí oficielních kynologů polaři k lesnictví. Z uvedeného je patrno, že mnoho záleží u psa pro veškerou službu loveckou na používání jeho předků po mnoho generací zpět ku těmto výkonům a že možno i z pointerů,' po dlouhou řadu let postupně zapracovávaných, potřebných psů pro tento účel dosáhnouti, aniž by míšení krve a křížení bylo nutným.

Uvážíme-li, že po padesátileté práci na poli pěstění t. zv. "psa pro veškerou potřebu" žádný pěstitel se nemůže dosud zaručiti, že každé dobře vyvinuté štěně z vrhu i při odborném výcviku potřebných výkonů bude schopno, znamená to úctyhodnou vytrvalost a trpělivost, ale ne příliš velký úspěch.

Vzpomínám tu s politováním psů, o kterých jsem. v roce 1910 psal v "Loveckém obzoru": ,,Vmyslím-li se zpět, kdy o kynologii se u nás vědělo asi tolik, jako o Zeppelinu, vidím v duchu před sebou stavěči psy našich vesnic (kol Litomyšle a Vys. Mýta), z kterých i já rekrutoval své psy pro "potřebu". A co byl takový pes a jak vypadal? Postava ušlechtilá, rovné vysoké běhy, tělo pevné, pěkná hladká srst barvy bílé se žlutými nebo hnědými skvrnami, též čistě žluté (těch jsem měl několik a znamenitých), ještě dnes jsou v dobré paměti (1921), palice široká, nos též se širokými nozdrami, v týle nescházela charakteristická "kostka", prut jako opravdový prut, rovný pěkně nesený - jedním slovem pointer. A psi ti konali všechnu službu. Pátral jsem po původu, až starý náš nadlesní Seemann (zemřel stár jsa 90 roků v aktivní službě), rozvázal své upomínky a sdělil, že psi ti byli bývalým pánem panství Litomyšlského, hrabětem Antonem Waldsteinem po roce 1848 z Anglie přivezeni, u myslivců na panství chováni a tak se pro svou krásu a znamenité vlastnosti pomalu po kraji rozšířili a dlouho udrželi. Bohužel mizí a to následkem křížení se psy německými, kterých i v naší krajině rychle přibývá."

Bohužel tohle jsem napsal, ale tehdy tolik rozhledu neměl, bych je byl hleděl čistě, jak držáni byli, pěstit dále. Psi ti nejen, že znamenitě stavěli, aniž je to kdo přiučovati musel, oni drželi pevně stopy, zadávení kočky a lišky bylo u nich věcí samozřejmou, do vody byli jak námořníci a nikdy mne ani nenapadlo, dělat vlečky. Cvik záležel v tom, že pes musel po ráně a před vyvstalou zvěří lehnout a že se vycvičil pevně v bezvadném donášení zvěře a to všechno nedalo obyčejně ani třetí díl práce, co výcvik nynějších moderních němců. Zdomácněním a užíváním těchto bezvadných pointerů k různé honbě postupem času a generací psi ti nabyli vyjma vrozeného vystavování i druhých k honbě potřebných vlastností.

Dlouho to trvalo, než jsem přišel na rod němců, který se rovnati mohl přibližně mým často oplakávaným pomerančovým žluťáčkům - ti jsou pryč, ale zkušenost zůstala.

Zkušenost ta káže, bychom se nyní drželi toho dobrého, co tu máme. Mnoho toho není, ale je toho tolik, že s malou pomocí odjinud se můžeme postaviti na vlastní nohy.

Pěstitelům, kteří věc béřou vážně, nastává dosti těžká úloha, by vybrali vhodný materiál ku dalšímu pěstění. Pražská výstava poskytla malý přehled exteriéru našich krátkosrstých a ukázala dosti dobrého, vedle velmi poučného, chybného. Je na čase, aby přísně vedené hledačky, u kterých celá věc se provede důkladně, bez obvyklého chvatu, nám ukázaly způsobilost našich krátkosrstých pro různá odvětví provozování honitby, by pěstitelé i zde potřebné si vybrati mohli. Bude nutno z chovu vymýtiti malé, slabé fenky a psíky, obyčejně nervosní. Taktéž lymfatičtí těžcí kolohnáti patří pryč, a hleděti k tomu, by pěstěni byli psi od 60 - 65 cm výšky, feny ne pod 57 cm, dobře vázané, suchých hlav a běhů, krátkých hřbetů, dlouhých beder a kříže, dosti hlubokého hrudníku, hrubší krátké srsti, kryjící též břich. Jen pes takový může splniti, je-li z rodičů ku všechné práci používaných, to co od psa pro všechnu potřebu žádáme.

By nám cizí psi k připouštění našich fen snáze byli přístupnými, je nutno, by svaz s urychlením prosadil uznání Č.K.R. vedením Oe.H.St.B. (rakouské knihy) Sw.H.St.B. (švýcarské knihy), D.H.St.B. (německé knihy) a St. K. (kmenové knihy krátkosrstých v Berlíně).

Pěstitelů s porozuměním pro dobrou věc naši a s chutí ku práci je bohudík dosti a sneseme-li všichni své zkušenosti během let nabyté v tomto časopisu dohromady, dočkáme se zajisté dobrých výsledků.

KAREL PODHAJSKÝ, Litomyšl:
časopis Lov a Kynologie roč. I. čísl. 6 (1922)