Cvičení 13 - Pátrání (Revieren)
Vydáno dne 28. 12. 2012 (4754 přečtení)

Úkolem psa při tomto cvičení je prohledání vymezeného území na určitý rozkaz a zaštěkati tam každého, koho tam zastihne.

Mnohý snad se domnívá, že nežli přejdeme k tomuto cvičení, má pes umět štěkání na rozkaz, ale podle mého názoru a zkušeností to není nutno. Pes totiž sám z vlastního popudu zaštěká osobu, ukrytou v křoví nebo ležící v širém poli, protože ho sama mocně ke štěkání dráždí. Při tom lehce pochopí, co vlastně od něho chceme. Naproti tomu pes, který by se nejprve naučil štěkání na rozkaz a pak na základě této své vědomosti měl zaštěkávati nalezené osoby, těžko by se tomu učil a dlouho by to trvalo, než by pochopil, že má jednati samostatně a ne teprve na náš rozkaz.

Již při předešlých cvičeních, kde nám pomáhal pomocník, utvořil si o něm pes mínění, že je naším nepřítelem. Také k tomuto cvičení upotřebíme pomocníka a opatříme ho ochranným oděvem a lehkou hůlkou. Uschová se někam tak, aby ho pes neviděl, my pak odebereme se se psem poblíž jeho úkrytu, ale tak, aby ho pes nezvětřil. Teprve jsme-li v bezprostřední blízkosti zavedeme psa tak, aby mohl zvětřiti a při tom náš pomocník nějak na sebe upozorní, zakašle, zašramotí nohama nebo pohne holí atd. Pes uslyší šelest, napne uši, my ho pustíme se šňůry a kážeme „revieren". (Zkoušeli jsme jako povel zavésti slovo „pátrej", ale neosvědčilo se nám tak, jako starý a dlouho užívaný název „revieren". To, že je slovo vzato z němčiny, nikterak nerozhoduje o jeho ceně. Neboť konečně kdybychom chtěli všude stůj co stůj počešťovati terminy, mnohdy bychom více pokazili než napravili.)

Většina psů rozběhne se do křoví a jakmile najdou cizí osobu, hned ji zaštěkají. Když se pes rozštěká, má se pomocník uklidniti a hned jak pes umlkne, má se znovu začíti pohybovati. Vůdce psa zvolna následuje a neustále ho chválí „To ibra, revieren, to ibra". Na slovo „revieren" položíme zvláště silný důraz a vyslovíme je zvláště zřetelně. Psa necháme chvilku štěkat, pak ho přivážeme a odvedeme pomocníka. Při této příležitosti učí se pes také doprovázeti transport zatčeného.

Podle mého názoru největší bezpečnost při transportu zločince skytá pes exponovanému úředníku tehda, jde-li mezi ním a zatčeným. Protože pak pes uvykl choditi po naší levé straně, je dobře transportovati zatčeného rovněž v levo a tak bude pes mezi námi. Pokusí-li se pes za transportu po zatčeném rafat, zarazíme mu to trhnutím šňůry a přísným „fuj".

Po chůzi asi dvaceti metrů náhle nás zatčený napadne. My jsme však před tím již psa odvázali se šňůry a vedli ho jen za obojek. Nyní ho pustíme a pobídneme, aby na útočníka vyrazil a popadl ho. Po několika okamžicích uklidní se pomocník, my couvneme několik kroků, odvoláme psa, přivážeme ho a hra začne znovu tím, že pomocník se jde opět schovat. Pro tentokrát nezáleží na tom, jde-li do téhož úkrytu jako dříve a vidí-li pes, kam jde, protože chceme docíliti hlavně toho, aby pes poznal, co na něm chceme při povelu „revieren".

Po několika cvičeních pokusí se možná pes kousati nalezeného pomocníka v úkrytu. Proti tomu nechť se brání tak, že holí mává před sebou v takové výši, že psu, kdyby se přiblížil, zasáhl by nohy. Pochopil-li pes, oč jde, nechť střídá pomocník častěji své úkryty. Kdykoli pak psa vysíláme, vždy mu označíme rukou směr, aby si zvykl běžeti  naznačeným směrem. Psa následujeme co možná pomalu, aby byl nucen hodně dlouho sám zaštěkávati. Umlkne-li nebo je-li nepozorný, nechť se pomocník šramotem, pohyby atd. vynasnaží psa znovu podrážditi. Při transportu kromě útoků na vůdce nechť se pokusí též o útěk. Při tomto cvičení dbejme vždy přísně toho, jakmile se pomocník chová klidně, aby ho pes okamžitě nechal na pokoji.

Výcvik zdokonalíme po čase tím, že střídáme cvičební terrain. Policejní pes musí právě tak dobře zaštěkati lidi, kteří se krčí někde v noci v koutě, nebo sedí na lavičce v parku jako ty, kteří leží někde těsně při zdi. Při tom nepoužijeme již také ochranného oděvu, za to však pes dostane bezpečnostní košík Henze-ho systému a pomocník ozbrojí se pytlem a holí. Ostatně i pomocníky nutno střídati. Abychom ve psu znova a znova probouzeli chuť k pátrání, zařiďme to tak, že při každém odvádění nás vypátraný pomocník napadne. Není-li pomocník chráněn, musíme psa věsti na šňůře a zařídíme věc tak, aby se mohl zakousnouti leda jen db pytle.

Psa musíme naučiti též tomu, aby klidně doprovázel transport opilého a nepovažoval jeho kymácení za příčinu k svému útoku.

To cvičíme tak, že pomocník jde po naší pravé straně, my ho pravou rukou podpíráme a jakmile pes jeví zálusk přeběhnouti s levé strany na pravou, zarazíme ho řízným „fuj".

Připojuji podrobný návod, jak si počínati, chceme-li obzvláště důkladně vycvičiti psa v revirování (na př. cvičíme-li jej pro pohraniční stráž atd). Cvičení samo o sobě zabere však dosti času, celkem asi 20 - 30 dní, a lze je rozdělili ve tři oddíly.

Aby mi bylo lépe porozuměno, připojuji tři náčrtky.

Nejprve začneme cvičiti v rovině, a vybereme si malé, chráněné místo, prozatím bez křoví a stromů, porostlé travou. Na obrázku prvém naznačeno jest, jak prohledáme na př. louku mezi rozcestím dvou Silnic, potokem a lesem.

Vyjdeme od mlýna (bod A), psa mámě volně u nohy a projdeme šikmo několik kroků, při čemž psa pošleme mávnutím ruky vpřed. (Nepřetržitá čára značí cestu psovu, přerušovaná linie značí naši cestu.) Když přijdeme do bodu B, zahneme ostře šikmo zpět k bodu C, a tak projdeme cik-cak celým územím, až vyjdeme u myslivny (v bodě D). Pokaždé, když dojdeme ke špičce a měníme směr, dáme psu zřetelný povel „revieren" a pokyneme rukou novým směrem. Pes by ovšem nepochopil, oč jde, a nové cvičení by ho nikterak nezajímalo, kdybychom mu nedali pokaždé příležitost, aby něco sám našel. Pro poprvé postačí vezmeme-li si s sebou několik věcí, jež nenápadně pohodíme, tak aby je pes našel při zpáteční cestě. Jakmile na ně pes přijde, velmi živě ho chválíme a povzbuzujeme.

Na náčrtu druhém znázorněno je, jak si počínáme, pochopil-li pes, co mu vlastně chceme. Náš pomocník rozložil na území, po němž se bereme, několik drobností, sem tam nějakou větší věc, a konečně si sám také lehl někde do příkopu. Jak je z náčrtu patrno, narovnává cvičitel znenáhla svou stopu, kdežto pes probíhá tak jako zprvu celým územím cik-cak. Podotknouti sluší, že jednotlivé kličky jeho stopy musí býti tak blízko u sebe, aby mohl provětřiti prostor mezi nimi. Jenom tak jsme si jisti, že nebylo nic vynecháno nebo přehlédnuto. Menší předměty nám pes přinese, větší zaštěká. Pomocníka zaštěká, a při pokusu o útěk, nebo přepadení vůdce (jež rozhodně inscenujeme, aby se psu stalo hledání interesantnějším) pomáhá tak, jak se tomu dříve už vyučil.

Teprve když už jsme si jisti, že pes dobře ví, oč jde, cvičíme s ním, jak naznačeno na skizze třetí. Volíme krajinu obtížnější, s úkryty, keři, příkopy, event. lesnatou atd., a nakážeme pomocníkovi, aby ukryl předměty tak, že o nich sami nevíme. Svou stopu narovnáme úplně, to znamená: projdeme územím přímým směrem podle jeho velikosti 3x až 4x, jak je vidno z náčrtu, kdežto pes probíhá cik-cak jako z počátku.

Kdežto při prvých cvičeních opakovali jsme povel při každé zatáčce, omezíme se nyní na jediný rozkaz („revieren") při začátku, pak již nemluvíme, nýbrž dirigujeme psa pouze rukou.

Když i se pes osvědčí, ztížíme později cvičení tím, že s ním hledáme v noci, z počátku za jasných měsíčních nocí, později za větru a bouře.

Cvičení 14. Hledání pomocníka

Při tomto cvičení učíme psa, aby dle zvětřeného pachu sledoval cizí stopu a zaštěkal nalezeného člověka.

Zprvu dostaví se pomocník k tomuto cvičení v ochranném oděvu, který ovšem není tak těžký, aby mu vadil v chůzi. Máme-li psa, který rafá jen po vyšších partiích těla, nemusí si pomocník chrániti nohou a může se lépe pohybovati. Použijeme-li však Henze-ho bezpečnostního koše, nepotřebujeme vůbec ochranného oděvu.

Vůdce drží psa na šňůře, pomocník ho dráždí a pak se rychle vzdálí. Psa při tom držíme tak, aby neviděl, kam pomocník prchá. Nejlépe se nám to podaří, jsme-li se psem za nějakým valem nebo úkrytem. Na útěku upustí pomocník buď klobouk nebo kapesník. O větru platí totéž, co řečeno v cvičení 12., a upozorníme na to svého pomocníka, jak si má v tom kterém případě počínati. Stopa se klade hned od začátku na 100 - 200 m. Myslíme-li, že pomocník došel už svého krytu, zavedeme psa ke ztracenému klobouku nebo kapesníku, poručíme mu lehnout, přidržíme mu předmět k nosu a poručíme „po stopě - hledej lumpa". Hned po té pustíme psa a kážeme „hledej lumpa" při čemž hlavní důraz klademe na slabiku ,,lu".

Máme-li psa, který při cvičení 12. nebyl s to přijíti na stopu, zkrátíme pro něho z počátku stopu, ne však méně než 75 m. Při tomto druhu psů však předpokládám, že se zvláštní chutí cvičí se ve výkonech s mužem. Pes, nerad nosící předměty a ještě k tomu nerad se cvičící s mužem nebude jakživ policejním psem, nehodí se k tomu naprosto a lépe uděláme, ušetříme-li si práce, času i zlosti, protože s ním nic nesvedeme i kdybychom byli ve výchově psů sebe většími umělci.

Najde-li pes stopu, zvolna ho následujeme. Pomocník nechť se snaží vždy o to, aby pes, jakmile ho jednou dostihne, byl nucen věnovati mu veškerou svou pozornost a zaštěkávati ho. Jakmile dojdeme k pomocníkovu krytu, odvoláme psa, pochválíme ho, kážeme pomocníkovi vyjiti a transportujeme ho. Při tom možno improvisovati zase nějaké přepadení, jež možno dosti často opakovati. Občas znázorníme také nějaký transport bez přepadení.

Po několika cvičeních přejdeme k práci na řemeni. Celá tato práce nemá vlastně jiného smyslu, než naučiti psa pomalejšímu a důkladnějšímu čtení stopy. V praksi nikdy bych psa nenechal pracovati na řemeni, protože tím bych značně omezoval jeho samostatnost. Starou stopu pak sleduje každý pes tak pomalu, že je možno ho pohodlně sledovati i bez řemene. (Je-li však nutno, aby pes pracoval na čerstvé stopě, pak je lépe, držíme-li ho přece jen na šňůře).

Není třeba, aby šňůra nebo řemen, jehož k tomuto cvičení užíváme, byla delší než 5 m a nesmíme ji také upevniti na obojku. Psa jsme dosud vychovávaly že nesmí se opírati do obojku a táhnouti za šňůru, nyní pak chceme na něm pravý opak. To ovšem ho zpočátku mate a on neví, jak se má vlastně zachovati. Jde nyní o to, jak upevniti šňůru. Na mnoha místech je předepsáno, že se má šňůra nebo řemen podvléci skrze nohy. Ale to je pro psa nezvyklý pocit a on se neustále bude snažiti šňůru překročiti. Zajisté je možno, že si i na to zvykne, ale půjde to vždy těžko, neboť nelze ho tomu jinak naučiti, než při cvičení, a máme-li psa citlivého, tu neustálým korrigováním lehce vyvoláme u něho jen nepříjemné pocity vůči celému cvičení a více zkazíme než pořídíme. Abychom těmto nepříjemnostem předešli, použijeme zvláštního postroje pro výkony na řemenu. Tento postroj můžeme psu dáti kdykoliv a kdekoliv, takže si naň zvykne a při práci samé není už mu ničím novým a nezvyklým.

Než začneme se psem na řemeni sledovati stopu, proženeme párkrát pomocníka, při čemž psa držíme na řemeni. Pes si tím zvykne na nezvyklou situaci. Pomocník rozdráždí psa a pak prchne, a my poručíme upoutanému psu, aby ho pronásledoval, při čemž necháme ho, aby se důkladně opřel do obojku. Než se pes opře, dbejme toho, aby byl řemen napjat, jinak by pes při náhlém vyražení a napjetí šňůry pocítil velmi prudký zpáteční náraz. Na to dbáme i později, když už pes je na stopě. Držíme ho nejprve na krátko a zvolna mu pak řemen prodlužujeme.

Při tomto cvičení bude nám přemáhati cestou i různé překážky. Máme-li přelézti nějakou zeď, plot nebo přeskočiti příkop atd. obyčejně potřebujeme k tomu obou rukou i nemůžeme tudíž psa držeti; je tedy třeba, abychom na uvykání psa pomýšleli už dříve. Proto často při sledování stopy poručíme psu lehnout, aby si navykl pokojně ležet, až budeme přelézati překážku. Přijdeme-li k plotu, jejž může pes prolézti, pošleme ho napřed, kážeme lehnout (daun) a pak přelezeme sami. Přijdeme-li k příkopu, odvážeme psa, poručíme lehnout, přelezeme na druhou stranu, pak necháme psa přeskočit, znovu ho uvážeme a velíme „po stopě, hledej lumpa". Přijdeme-li ke křoví nebo živému plotu, kážeme psu prolézti napřed. Pamatujme si však, že nesmíme příliš často pracovati se psem na řemenu, protože by si odvykl samostatné práci.

Při práci na řemenu není zapotřebí, aby si pomocník oblékal ochranný oděv. Vůbec pak je lépe, jakmile jednou pes pochopil svou úlohu, raději neužívati ochranného oděvu. Jenomže je jen velmi málo lidí, kteří se nebojí postaviti se psu bez ochranného oděvu. Psi většinou nedovedou totiž přenésti přes srdce, aby klidně ležícího pomocníka nerýpli aspoň nosem. Je-li pomocník jen trochu úzkostlivý, chrání se před obávaným kousnutím třeba i malým pohybem a nehoda je tu, protože pes je přesvědčen, že má plné právo k útoku. Obratný člověk ubrání se lehkou holí i nejútočnějšímu psu. Většinou jsou však lidé, s nimiž pracujeme, příliš nešikovní a buď místo aby se chovali zcela klidně, brání se rukou (a tím více ovšem dráždí psa k útoku), nebo zase kolem sebe mlátí tak slepě holí, že tím psa zkazí úplně, není-li pes náhodou zvláště chrabře založen.

Při hledání bez řemenu bude tedy vždy na pováženou, nebudeme-li míti zručných pomocníků nebo aspoň nebudou-li po ruce stromy, na něž by pomocník vylezl. Ale i to je věc nepříjemná - uvažme, jak často možno spadnouti se stromu a zraniti se. Všem těmto nepříjemnostem lze zabrániti, použijeme-li zvláštních skládacích klecí. Jsou dobře přenosný a dají se sestaviti v trojboký hranol, v němž najde pomocník útočiště. To nám umožňuje používati ke svým cvičením i dětí. Velmi praktické jsou skládací klece Henzeovy, jež můžeme změniti obratem ve znamenitý a přenosný úkryt tím, že do nich vpleteme chvojí nebo slámu.

Cvičení zdokonalíme tím, že vedeme stopu po frekventovanějších polních cestách, po cestách sypaných popelem, po silnicích, zprvu menších, později větších. Pomocník nedráždí již psa, než se vydá na cestu, za to však cestou upustí několik předmětů. Psu pak dáme zvětřiti jenom u otisku nohy.

Přejdeme ponenáhlu k zacvičování psa na staré stopě. Za cvičiště nejlépe se nám hodí volné pole. Stopu klademe zpočátku asi na 300 m. Pomocník, než odejde, upustí klobouk nebo kapesník a p. Při prvním pokusu budeme následovat asi za 20 minut. Nejlépe se cvičí při mírném větru. Vypracuje-li pes tuto stopu bez obtíží, necháme příští stopu vychladnouti na půl hodiny. Psu ponecháme úplnou volnost, udáme však pomocníku přesně cestu krok za krokem, abychom mohli nějak kontrolovati, jde-li pes správně po stopě. Seběhne-li pes se stopy a jsme-li po uvážení směru větru přesvědčeni, že není snad sveden pachem zaneseným vanem vzduchu, zavoláme ho zpět ke stopě, ukážeme na ni a poručíme: „Po stopě, hledej lumpa". Chytne-li si pes správně stopu, pochválíme ho „to ibra, hledej lumpa". Nepouštíme se do starší stopy, dokud pes nevypracuje správně stopu půlhodinovou. Teprve pak zkusíme stopu hodinovou, nejde-li to však, vrátíme se znovu ke stopě půlhodinové a pokračujeme zvolna na 40, 50 minut a konečně hodinu. Den ode dne cvičíme psa na starší stopě, avšak s většinou psů narazíme už na obtíže při stopě dvouhodinové. Stane-li se tak, slevíme zase něco se svých požadavků a opět zvolna zvyšujeme. Když jsme konečně dokázali, že pes přečte a sleduje dvouhodinovou stopu ve volném terrainu, začneme cvičiti na tvrdých cestách, při čemž opět začneme se stopou 20ti minutovou. Zvolna zvyšujeme a kdo vycvičí svého psa tak, že dovede bezpečně sledovati stopu dvouhodinovou na tvrdé silnici, nechť je naň hrdý, protože takových psů je velmi málo.

Na pomocníku nemůžeme ovšem žádati, aby seděl ve svém úkrytu dvě hodiny, než stopa vychladne. Proto jakmile stopu položí až k úkrytu, vzdálí se obloukem a vrátí se opět v ustanovenou dobu, ale tak, aby pes nezvětřil pak jeho čerstvé stopy.

Dalším úkolem policejního psa jest, aby dovedl podle poskytnutého zvětření vyhledati člověka ve skupině lidí, nebo vyhledati jeho předmět mezi předměty patřícími jiným lidem.

První úlohu cvičíme takto: Cvičitel ukryje se se psem v nějakém úkrytu, za zdí, živým plotem, domkem, křovím, pahorkem atd. Ve vzdálenosti asi 100 m nebo i více seskupí se několik psu neznámých lidí v hlouček, při čemž půda mezi hloučkem a stanovištěm cvičitelovým nesmí býti křižována žádnými stopami, zvláště pak nesmějí se cestou tou ubírati lidé, seskupení v hloučku. Pomocník je bez ochranného oděvu, má v ruce svinutý pytel a pustí se k cvičiteli, (ale rovněž tak, aby nevkročil do zmíněného území a předstírá jeho přepadení. Pes je na šňůře, nedá se mu však příležitost popadnouti pytel, tím se jen rozdráždí a projeví zvýšenou touhu vyhledati a dopadouti pomocníka. Po krátkém zápolení dá se pomocník na útěk, upustí po několika skocích klobouk, kapesník, nebo podobný předmět, odebere se ke hloučku lidí cestou, po níž dosud nikdo z přítomných nešel a postaví se doprostřed hloučku. Lidé nechť nejsou příliš těsně u sebe. Zatím vůdce povzbuzuje neustale zájem psův o uprchlíka („pozor, hledej lumpa ) a vede psa k předmětům, jež ztratil.

Na předmětech dá mu zvětřiti a pustí ho se šňůry s rozkazem „hledej lumpa". Máme-li psa příliš řízného, takže by pomocník bez ochranného oděvu před ním neobstál, dáme mu hledati na řemenu. Dobrý pes však nikdy nemá napadnouti někoho, kdo se mu nebrání. Pro začátek znamenitě se hodí některá z užívaných ochranných klecí nebo bezpečnostní náhubek. Každý pes nedovede hned na poprvé zaštěkati sám od sebe pomocníka, ukrytého mezi o-statní společností. Navykl si totiž tomu, že hledal a nalézal pomocníka samotného vždy v nějakém úkrytu.

Necháváme psa, aby se pokud možno sám vpravil do nové situace, jedině dovolíme pomocníku, aby psu trochu pomohl tím, že upoutá na sebe pozornost, když by snad pes hledal marně, a to jednak pohyby pytle, a nepomůže-li to, tedy rychlými pohyby nebo dupnutím nohou. Tak ho nejjistěji pohneme k štěkání. Zaštěkával-li ho pes nějakou chvíli, přiblíží se vůdce, pochválí psa a odvede ho zpět do úkrytu. Cely pochod se ještě dvakráte opakuje, aniž by se měnily osoby nebo místo. Teprve pak změní místo jak cvičitel, tak i zjednaní lidé. Cvičení zdokonalíme tím, že střídáme lidi i pomocníky. Není ani později zapotřebí, aby pomocník napodoboval útok, nýbrž prostě zanechá nějaký předmět a odebere se mezi skupinu ostatních. Jednou umístíme pomocnou skupinu v bezprostřední blízkosti tak, aby pes bez sledování stopy ihned vyhledal pomocníka, podruhé naopak prodloužíme stopu hodině daleko. Konečně kážeme pomocníkovi vejiti do některého domu a usaditi se ve světnici mezi domácí lidi. Jak už několikráte podotknuto, střídáme hodně často všecky lidi, aby si pes na ně nezvykl.

Pak cvičíme, jak se má vyhledati předmět, patřící člověku, jehož pach pes zvětřil, mezi předměty jinými. Tři až pět lidí položí na zem své sbalené kapesníky, do polokruhu, nepříliš blízko u sebe. Pak vyšleme někoho obloukem asi 75 - 100 m a požádáme ho, aby položil rovněž svůj kapesník k ostatním a to tak, aby pes, jenž přijde po jeho stopě, nejprve narazil na jeho kapesník. Při tom však pošleme ho podle směru větru, aby pes nemohl kapesník zvětřiti na dálku. Když vykonal, oč jsme ho požádali, vrátí se k nám obloukem.

My pak poručíme psu, aby zvětřil přímo na něm, pak ho uvedeme na stopu a rozkážeme, aby hledal. Při tom pro začátek bylo by snad lépe míti psa na řemeni. Popadne-li pes nepravý kapesník, dáme mu na jevo svou nelibost, ihned mu kapesník odejmeme a znovu poručíme, aby hledal. Máme-li psa na řemeni, ušetříme sobě i psu nepříjemnost tím, že jakmile hotoví se popadnouti nepravý šátek, zadržíme ho trhnutím za řemen. Uchopí-li konečně kapesník správný, pochválíme ho. Cvičení několikráte opakujeme a po nějaké době umístíme šátky tak, aby pes nejprve narazil na šátek, patřící někomu jinému. Cvičení zdokonalíme podobně, jako jsme to činili při vyhledávání pomocníka ve skupině cizích lidí.

Cvičení 15. Štěkání na rozkaz

Psa učíme, aby dovedl na daný rozkaz vytrvale štěkati. Musíme využiti každé příležitosti, při které štěká a vyslovujeme při tom hezky zřetelně a hlasitě rozkaz „štěkej". Nejsnáze pohneme psa ke štěkání, držíme-li ho na řemeni a pomocník ho dráždí z povzdálí. Nebo někam psa uvážeme, sami odejdeme opodál a lákáme ho za sebou.

Této methody možno však užiti jen tenkrát, nezná-li pes dosud cvičení „daun". Mnozí psi s vyvinutou nosiči vášní štěkají, když jim dosti rychle neházíme zamilovaný předmět. Takové psy necháme chvíli štěkat a pak jim teprve učiníme zadost a předmět hodíme. Když jsme tedy vypátrali, při kterém počínání pes nejvíce štěká, použijeme toho a provádíme to tak dlouho, až štěká pes na rozkaz „štěkej". Ponenáhlu upouštíme od vnějších okolností, na něž pes je zvyklý, a učíme ho štěkat kdykoli a kdekoli, a zároveň učíme psa, aby pokaždé, když mu dáme rozkaz štěkati, si sedl. Hned z počátku ho navykejme, aby štěkal hezky dlouho a provede-li svou věc dobře, neopomeňme nikdy ho pochváliti. Selže-li pojednou pes, nebo štěká-li náhle zase špatně, sáhneme opět k pomocným prostředkům, jimiž jsme hned z počátku přiměli psa ke štěkání. Hleďme vždy, aby pes zaštěkal vícekrát za sebou neboť nestačí jedno neb dvě vyštěknutí. Psa nechme štěkati až 5 minut.

Cvičení 16. Odmítání potravy

Psa učíme, aby nevšímal si pochoutek, jež mu nabízejí cizí lidé, nebo jež nalezne.

Pes chápe toto cvičení rychle. Vyžaduje to však mnohého cviku a přísného dbaní zásady, že pes nesmí žráti nic, než co najde ve své misce. Jinak se nám, nepodaří dosíci svého cíle.

Nejprve požádáme někoho známého, aby přidržel psu před nosem nějakou pochoutku. Při tom držíme psa na šňůře s ostnatým obojkem. Pomocník, v našem případě někdo, koho pes dobře zná, drží kousek masa na dlani tak, aby ho pes nemohl naráz uchopit. Jakmile se pes pokusí uchopiti pochoutku, uštědří mu náš známý rukou, v níž maso drží notný klofanec do čenichu. My se při tom chováme zcela klidně. Celá věc opakuje se tak dlouho až už si pes podávaného kousku nevšimne. Pak provedeme psa a za chvíli zkoušíme znova, jak odolá.

Psy, kteří nedbají klofanců a stále ještě lapají po soustu, zarazíme silným trhnutím šňůrou a zvoláním „fuj". Po mnoha pokusech, když už pes nelapá po soustu, předhodí mu pomocník kousek masa na zem a láká ho, aby ho pozřel. Když se pes k tomu chystá, zarazíme ho trhnutím a mocným „fuj". Když se to několikráte opakuje, ujasní si pes, že nesmí pozříti nic hozeného ani podaného. Pak rozházíme kousky pečeného masa nebo vuřtů a vedeme psa k nim proti větru. Pokusí-Ii se pes byť i jen sehnouti hlavu ve snaze zmocniti se mlsku, zarazíme ho trhnutím šňůrou a známým rozkazem. Konečně psa odvážeme, ale připravíme si karabáč a jakmile uvidíme podezřelý pohyb, ihned ho ztrestáme. Nebylo by na místě, chtíti z počátku postupovati nějak mírně, nýbrž musíme ihned zakročiti se vší přísností.

Hlasatelům trpělivosti možná že se srdce v těle lítostí sevře, až budou čísti, jak násilné prostředky doporučuji, totiž bič a ostnatý obojek. Nic si z toho nedělám, však oni uhlídají sami, jak se svou přílišnou trpělivostí stanou se otroky vlastních psů. Mám však pro tyto jemnocitné pány ještě malé překvapeníčko a sice použití pastí na vrabce. V každém železářském krámku lze dostati za pár haléřů černě nalakovanou pasť na ptáky, která nám při tomto cvičení znamenitě poslouží. Pes totiž po několika cvičeních, jakmile bude vědět, že ho pozorujeme, ničeho se ani netkne. Jinak je tomu ovšem, pustíme-li ho s očí. Na dvoře, v zahradě, nebo v kuchyni, kterou každý pes velmi dobře zná, lze vždy nalézti nějakou tu kostičku nebo soustečko a zvláště truhlíky na uhlí skrývají pro psí nos nejedno radostné překvapení. Na všecka tato místa rozložíme pár pastí a v nich upevníme důkladně nějakou psí pochoutku. Psa necháme pobíhati a nestaráme se oň, ale přece jen ho pozorujeme, abychom byli při ruce, až ho past polapí. Tato methoda je sice pro psa trochu bolestivá, ale je znamenitá. Když pes přiběhne s nářkem a tlamou v pasti, osvobodíme ho, a pak mu vycinkáme slovy „to je fuj!" Chceme-li dosíci plně svého účelu, nepodáváme psu ničeho z ruky, ani my, ani členové rodiny a vůbec nikdo, a rovněž mu ničeho nepředhazujeme, nýbrž vždy mu dáváme potravu do jeho žlábku nebo talíře. Stane-li se, že mu někdo něco podá nebo hodí, naprosto netrpíme, aby pes věc přijal.

Chceme-li psa důkladně poučiti, že nesmí jisti, co kde najde, použijeme elektrického proudu. Vnadidlo (kousek masa nebo kosti) ovineme jedním polem proudu (obnaženým drátkem, který na několika místech vyčnívá), a položíme je na sklo nebo suché prkénko (oboje je spatným vodičem) někam, kudy pes nejčastěji chodí, třeba i do psince. Zemi kolem dobře polejeme, aby byla vodivá. Dotkne-li se pes sousta, spojí tím oba póly, proud projede jeho tělem z nalíčeného pamlsku do země a pes se poleká tak, že už jistě nikdy nezvedne pohozenou potravu, ani doma ani venku.

Cvičení 17. Skok

Policejní pes snadno octne se v situaci, kdy musí skákati přes překážky a jest proto záhodno vycvičiti ho v tom. V úvahu přijde skok do výšky. Aby pes pochopil, že na rozkaz „hop" má vyskočiti do výše, použijeme takové překážky, při níž může zároveň podlézti. Nejlépe vezmeme asi dvoumetrovou lať, již dobře upevníme vodorovně ve výši asi 50 - 60 cm. Psa přivedeme na šňůře k lati, sami přelezeme a pobídneme psa, aby následoval. V pokusu podlézti zabráníme mu tím, že šňůru držíme tak napjatu, že musí držeti hlavu vzhůru. Volnou rukou klepeme na lať a ukazujeme mu tak cestu, při čemž mu přátelsky domlouváme a hodně často a zřetelně pronášíme rozkaz „hop". Přeskočí-li pes, pochválíme ho a opakujeme pokus s té strany, kam přeskočil.

Nepodaří-li se nám popsaným způsobem přimněti ho ke skoku, tu levou rukou zvedneme mu přední nohy a položíme je na lať, pravicí pak přitáhneme silněji šňůru. Ke skoku lze přinutiti psa také dosti snadno, když se sami rozběhneme a přeskočíme překážku. Pes poběží s námi, a obyčejně přeskočí rovněž. Po několika cvičeních pochopí pes, co má činiti na rozkaz „hop", a my nepřelézáme pak už sami napřed přes překážku, nýbrž zůstaneme na místě a poručíme psu, aby sám skočil. Při vyřknutí rozkazu současně ukážeme rukou na překážku.

Když psa přivádíme před skokem k lati, držíme šňůru tak, aby měl hlavu vzhůru, tedy napjatou, jakmile však skočí, ihned povolíme, aby při dopadu nepocítil příliš prudkého škubnutí. Když přeskočí, rozkážeme, aby skočil hněď zase zpět. Znenáhla vyvýšíme lať až db 80 cm, a pak začneme cvičiti s prkennou stěnou. Dosud pes skákal volně, teď se musí naučiti, jak se provádí skok se šplhem po stěně. Stěnu volíme zpočátku ve výši asi 1 m. Dovedeme psa ke stěně, přidržíme napjatou šňůru k hořenímu kraji a sami přejdeme na druhou stranu, takže pes nás nemůže následovat. Pak povzbudíme psa poklepáním rukou na stěnu, a přátelsky mu domlouváme, aby přeskočil. Šňůru držíme tak, že nás nemůže obejiti, nesmíme ji však napínati vzhůru, nanejvýš lehounkým zatáhnutím pomůžeme psu, když již se odhodlal ke skoku. Popřejme klidně psu času, až se rozmyslí. Jakmile vyskočí, pochválíme ho. Bojí-li se pes prvního skoku, natáhneme se přes stěnu, popadneme ho za šíji a přetáhneme nahoru, při čemž ho chválíme „to ibra, hop!" Po třech či čtyřech pokusech skočí pak pes konečně sám. Skákání necvičíme však překotně, nejvýše 10 skoků za sebou, sice ztratí pes chuť k dalšímu cviku.

Překážku zvýšíme, skáče-li pes již bez obtíží a bez naší pomoci, takže není již třeba, abychom přecházeli na druhou stranu. Překážku zvyšujeme vždy o 15 - 20 cm, jakmile však pes není s to, některou výšku zmoci, nestoupáme dále, nýbrž cvičíme tak dlouho, dokud neskáče přes překážku bez obtíží. Čím výše pes skáče, tím více ho šetříme a nenutíme ho příliš často do skoku. Na př. při výšce 1,70 m postačí k jednomu cvičení, přeskočí-li pes pětkráte. Při výškách ještě větších nehoňme psa nikdy víckrát, než třikráte za sebou. Pozorujeme-li, že pes při skoku zpět béře si malý rozběh, počkáme, až skočí za stěnu, pak přejdeme k němu a zařídíme potřebný rozběh. Nepodaří-li se psu skok, ukonejšíme ho a přátelsky mu domluvíme, ale pak dáme mu výkon provésti ještě jednou. Když už je pes tak daleko, necháme ho skákati bez šňůry. Budeme-li s ním však cvičiti skok přes nezvyklou překážku, na poprvé neuškodí, uvázati ho a počínati si, jak zpředu popsáno, dokud si nezvykne. Skáče se přes zeď, přes živé ploty atd.

Varuji před cvičením skoku na plotech dřevěných nebo železných s vyčnívajícími hranami nebo hroty, protože pes zůstane snadno viset za zadní nohy. Rovněž drátěné ploty a zvláště ostnaté dráty jsou nebezpečné. Je-li již nutno, aby pes přes nějaký takový plot skákal, prostřeme na hranu plotu po délce kabát, plášť nebo pod., čímž zmenšíme nebezpečí uváznutí za zadní běhy.

Cvičení 18. Apportování přes překážky

Psa cvičíme, aby dovedl přeskočiti překážku s předmětem v tlamě.

Psu na šňůře poručíme, aby nějakou chvíli nosil lehké dřevo, pak ho přivedeme k lati, upevněné ve výši asi 30 - 60 cm a kážeme přeskočiti. Rozkaz k tomu zní „apport hop - apport!". Upustí-li pes při skoku dřevo, snížíme překážku asi na 40 cm. Udrží-li pes dřevo, zvýšíme lať o něco, a pokračujeme pak podobně i na stěně jednometrové. Když to pes dobře dokáže, cvičíme ho přinášeti předměty hozené přes překážku. Psa máme na šňůře (nikoli však na ostnatém obojku!), asi 2 m před latí, upevněnou ve výši asi 50 cm, poručíme mu lehnout, a hodíme pak dřevo nepříliš daleko za překážku. Pak rozkážeme mu „hop, apport", a jakmile dřevo popadl, znovu velíme „hop". Dřevo neházíme příliš daleko, jen pokud nám stačí šňůra.

Dovede-li to pes dobře, cvičíme bez šňůry. Daří-li se i to, cvičíme skok přes stěnu. Nebude ani nutno přivazovati znovu psa na šňůru - pes pochopí sám, co na něm chceme. V dalším postupu házíme psu těžší předměty, a podle jeho výkonnosti a dovednosti zvýšíme překážku. Předmět nechť však není nikdy těžší jak 1% kg u silného psa, a překážka nebudiž vyšší než 1,60 m. Mohli bychom ovšem leckterého horlivého psa přiměti k větším výkonům, to by však bylo jen týrání zvířat.

Cvičení 19. Nošení depeší

Je téměř nepochopitelno, proč se toto cvičení vyškrtlo z požadavků, kladených při zkouškách policejních psů. V praxi má výcvik tento ohromnou cenu. Nelze pokládati za vážně námitky, že cvičiště neodpovídá praktickým poměrům nebo že pes to, co na cvičišti dokáže, v praxi jistě pokazí, a pod. Vezmeme-li to přesně, vidíme, že cviky prováděné na cvičišti nikdy vlastně neodpovídají výkonům, jaké se od psů požadují v praxi. Cvičiště nám jenom umožní zjistiti, zda pes celkově pochopil, co se od něho jako od policejního psa požaduje. A dalo by se tedy i na cvičišti docela dobře demonstrovati nošení depeší, jak se asi v praxi děje. Ten pak, kdo tvrdí, že pes v praxi konec konců přece jen vždy selže, ukazuje, že je špatným učitelem.

Při tomto cvičení pokračujeme takto: potřebujeme nutně pomocníka, tentokráte však někoho, koho pes velmi dobře zná. Pomocník podrží psa na šňůře, my pak se vzdálíme asi na 50 metrů, ale tak, aby nás pes dobře viděl. Pomocník ukáže pak psu hezky nápadně kapesník a uváže mu ho kolem krku, nikoli však na obojek, protože by se kapesník při běhu třepal a rušil psa. Při tom často a nápadně vysloví rozkaz „depeše". Když uvázal kapesník, pustí psa a vysloví znovu zřetelně zmíněný rozkaz. My pak dbáme, aby k nám pes běžel nejkratší cestou a co nejrychleji, a když je nám na blízku, přátelsky chválíme slovy „to ibra depeše", kážeme sednout a odvážeme kapesník. Pak ho zase psu nápadně ukážeme a se slovy „depeše" znova přivážeme kolem krku a pošleme k pomocníku.

Na poprvé žádný pes nebude chtít vzdáliti se od nás. Pomocník ho sice volá a láká, ale přece jen bude pro začátek nutno dojiti se psem k němu. Při tom psu neustále ukazujeme na svého přítele a povzbuzujeme ho, aby k němu doběhl sám. Když jsme psa přivedli, uváže si ho přítel zase na šňůru, aby mu neutekl, a my se znovu odebereme na své místo. Rozumí se, že pomocník psa pochválí, když jsme ho k němu dovedli; pak ho nechá sednout, nápadně odváže a znovu uváže mu kapesník kol krku a hra se opakuje tak dlouho, až pes poběží sám k pomocníku na naše vybídnutí. Nebude to dlouho trvati, a my jsme pak jisti, že pes pochopil, co znamená slovo „depeše". Ostatně snaživému psu bude největším potěšením běhati od jednoho k druhému a zase zpět, a celá hra se mu zalíbí.

Znenáhla zvětšíme vzdálenost mezi oběma, stále však ještě tak, aby pes od jednoho k druhému viděl. Potom, když pes byl doběhl k pomocníku, postavíme se tak, aby nás se svého místa neviděl. Později zařídíme cvičení tak, že pomocník psa chvíli zdrží, a my ujdeme zatím několik set metrů dále a schováme se. Totéž učiní pak i náš přítel. Místo kapesníku použijeme pak malé taštičky, již lze pevně připevniti k obojku. Do tašky pokaždé vsuneme kousek papíru, jejž také pokaždé, když pes doběhne k cíli, vyjmeme. Toto nápadné manipulování papírem (právě tak jako z počátku šátkem) nemálo přispívá k tomu, aby pes řádně pochopil, co celé cvičení vlastně znamená. Zpočátku, kdy vzdálenosti nejsou ještě tak značné, opakujeme cvičení najednou asi pětkrát až sedmkrát. Později, když jsou vzdálenosti větší, necvičíme tak často za sebou. Jeví-li pes únavu a nepozornost, zakončíme cvičení, ale cestu už začatou nutno ovšem ještě dokonati.

Nošení depeší v poli nemá pro policejního psa konečně nijakého zvláštního významu, za to však prakticky velmi cenné jest, dovede-li ve městě donésti depeši od vůdce na strážnici. Normálně by si ho asi nikdo nevšiml, dokud by před strážnicí důkladně neštěkal, proto ho v tom vycvičíme. Strážnice musí býti ovšem vždy táž. Nejprve ho vycvičíme v tom, aby štěkal, chce-li si vymoci vstup na strážnici. Pomocník podrží nám psa pár kroků přede dveřmi strážnice, my pak vejdeme do dveří, staneme za nimi, poněkud je pootevřeme, a skulinou rozkážeme psu, jenž zatím za námi přiběhl, aby štěkal. Teprve když pes důkladně a nějakou dobu štěkal, vpustíme ho dovnitř a s radostí ho pochválíme. To opakujeme po chvíli a tak několikráte. Po prvních třech nebo čtyřech cvičeních propustí pomocník psa za námi s rozkazem „depeše", aby mu byla jasna souvislost mezi oběma výkony, totiž přenesením depeše a štěkáním za dveřmi, jakmile pes štěká bez rozkazu, zvětšíme vzdálenost a cvičíme s ním docela pravidelně tak, jak jsme to činili v polích: když pes přinese depeši, pošleme ho k pomocníku zpět. Provádí-li to pes dobře, umístíme na strážnici svého pomocníka a sami odešleme psa s depeší. Při tom bude pro začátek dobře, zvolíme-li zase tak krátkou vzdálenost, aby pes viděl, že pomocník mizí ve dveřích strážnice. Nezaštěká-li pes, jedná pomocník tak, jako jsme my jednali s počátku. Při tom hned od počátku napodobuje přijímání a vysílání depeše.

Je-li pes už i v tomto výkonu jist, zvětšíme znovu vzdálenost. Nyní musíme však psa naučiti též tomu, že i jiní úředníci mají právo odebrati mu depeši. Abychom toho docílili, cvičíme jednou s tím, podruhé s oním přítelem - úředníkem, zprvu v polích a na kratší vzdálenost, později na vzdálenosti delší. V městě samém nikdy nesmíme cvičiti jinde, než se strážnicí, a nesmíme cvičiti nošení depeší ani1 do našeho domu, ani do domu pomocníkova atd. Selže-li pojednou pes, zkraťme zase vzdálenost a zkusme to několikráte znovu. Nejlépe daří se nám výkon, cvičíme-li jej v noci nebo časně z rána. Jednak nikdo neobtěžuje psa, jednak pes sám se lépe ve své úloze soustředí. Cvičení zdokonalíme tím, že zvětšujeme vzdálenost, a že střídáme často místa, z nichž odesíláme depeše

Cvičení 20. Výkony psa ve vodě

Psa učíme vynášeti předměty z vody. Jde-li sám do vody, nebude nesnadno ho cvičiti. Obtížnější je, máme-li zvykati vodě psa, jenž se jí bojí. Chceme-li takového psa zvyknouti vodě a naučiti plavat, vybereme si k tomu vodu s břehem volně spadajícím. Máme-li člun, vstoupíme doň s pomocníkem, jenž vesluje, kdežto my držíme psa na 2 - 3 metrové šňůře. Loďka dá se zvolna do pohybu, my pak klidně táhneme za sebou vzpírajícího se psa; jakmile začne plavati, chválíme ho neustále a přátelsky mu domlouváme „to ibra" atd. Po krátké jízdě přistaneme, neustále chválíme psa, chvíli se s ním projdeme po břehu a pak začneme znova.

Máme-li psa, který vášnivě rád apportuje, můžeme ho navyknouti vodě také tak, že mu kážeme nejprve vytáhnouti z mělčiny kousek bílého dřeva (dobře se odrážejícího od vody), jež jsme tam hodili. Pokaždé, když dřevo vynese, ho co nejživěji pochválíme. Ponenáhlu pak házíme psu dřevo dál a dál. Je při tom radno vzíti si s sebou několik kousků dřeva, poněvadž snadno hodíme dřevo trochu daleko a pes bojí se proň doplavati. Teprve, když pes ztratil poprvé půdu pod nohama a poznal, že to ve vodě není tak zlé, jak to vypadá, teprve pak se nám podaří přimněti ho k plavání na rozkaz. Nikdy ho však nestrkejme násilně do vody, dokonce pak ho tam neházejme. Nemáme-li loďky, musíme ovšem často db vody sami. Cvičíme pouze v létě při teplém počasí. Při tomto cvičení velíme slovem „apport". Psům, kteří zpočátku bijí vodu předními prackami, dáme vynášeti těžší předměty, dřevěné tyče nebo košaté křoviny. Dbejme vždy, aby lehké předměty, jež pes vytáhne, podle předpisu vždy odevzdal nám, kdežto těžší předměty dovlékl ke břehu.

Psa učíme dále zachraňovati tonoucí. Tomu nelze jinak učiti než na loutce, již si sestrojíme lehce sami. Vezmeme silnou lať asi zdélí 1 metru. Ve vzdálenosti 20 cm pod hořením koncem připojíme souměrně na přič druhou lať, asi půlmetrovou, rovněž takovou lať připevníme stejným způsobem na dolením konci. Na obě příčné latě upevníme silnou šňůrou na každou stranu po nové lati, rovněž asi 50centimetrové, a to tak, aby se volně mohly pohybovati. Pohyblivé latě upevněné na hoření příčce, představují ruce, dolení latě nohy. Celou kostru oblečeme do starého kabátu a kalhot, a loutka je hotova. Aby při cvičení šaty nesklouzly, přibijeme je, ale tak, aby nikde nevyčníval žádný hřebík, sice se pes poraní. Postavě oblečeme jednou mužské, podruhé ženské šaty. Velmi zhusta budou psi nejprve rváti šatstvo, to jim však zarazíme řízným „fuj" hned na začátku. Nepomůže-li to, hodíme loutku do vody blízko břehu, psů poručíme vytáhnouti ji, při čemž ho držíme na řemenu a každé Svévolné rvaní mu hned prudkým trhnutím zarazíme.

Chceme-li pak přizpůsobiti celé cvičení skutečnosti, požádáme pomocníka, aby oblékl se do starých šatů, opatřil se záchranným pásem a skočil do vody. Pomocník chová se ve vodě klidně, roztáhne ruce a nastaví rámě psu k uchopení. Aby se uchránil poranění, bude dobře, ovine-li si něčím rámě.