Většinou už po několika trénincích pes princip lovení kořisti, které po
něm vyžadujeme, pochopí a
můžeme tedy ve výcviku pokročit mírně dál. Celá činnost zůstává stejná,
pouze s tím rozdílem, že figurant začne sledovat zákus psa a dbát na kvalitu
zákusu.
Po vydráždění figurant umožní psovi zákus stejně jako v předchozím
případě, ale pokud pes neuchopí kořist (kůži, peška, rukáv) pevně do
celé tlamy (až na zadní zuby) figurant psovi kořist nepustí a provede
následující činnost. Tahem za kořist napne psa na vodítku (psovod stále
stojí na místě a vodítko pouze pevně drží) tak, že se pes na obojku
začne dusit a je pomalu nucen kořist během chvilky pustit. To, že něco
není v pořádku a kořist uniká, pes dobře cítí. A proto, že má již
většinou rozvinutý kořistnický pud, má pes snahu "něco s tím udělat". V
té chvíli figurant tah na okamžik povolí a umožní psovi kořist takzvaně
dobrat (pevně uchopit do celé tlamy). Po celou dobu této činnosti psovod
pevně stojí na místě a psa ve snaze získat kořist pouze slovně
povzbuzuje. Pes by měl provést jeden pevný překus a rázně dobrat kořist
do celé tlamy. V té chvíli figurant psovi kořist přenechá a psovod se
psem odbíhá a odnáší si kořist. Při boji psovod psa samozřejmě hlasem
povzbuzuje a při žádoucí činnosti chválí!
Pokud pes při povolení tahu kořist
nepřekousne, figurant znovu "vezme psa do tahu" a znovu psovi povolí až
po kratším tahání o kořist. Jestliže ani potom pes kořist nepřekousne na
plnou tlamu, přenechá mu ji figurant poté co pes projeví snahu o kořist
zabojovat. Při povolení tahu při překusu kořisti musí figurant dbát na
to, aby pes provedl jen jeden pořádný zákus a ne několik malých překusů.
Proto je důležité, aby napínání psa na vodítku prováděl pouze figurant,
který má detailní přehled o kvalitě zákusu (cítí ho na sobě) a ne
psovod, který toho ze vzdálenosti cca 2 až 4 metry tolik nevidí (a
necítí). Zde si dovolím dvě malá odbočení:
Mnozí psovodi si psa do tahu na vodítku uvádí sami, což já osobně
považuju za chybu, nebo alespoň nepříliš šťastné řešení, protože o tom
kdy psovi povolit a kdy ho vzít do tahu by měl rozhodovat figurant.
Další chybou je to, že mnoho psovodů napíná při zákusu vodítko
neustále. Pokud pes provede zákus dobře a při přetahování ("boji") o
kořist nepřekusuje a pevně drží, měl by celý boj o kořist probíhat na
prověšeném (povoleném) vodítku a figurant by měl pouze krátkým tahem
prověřit pevnost zákusu a drží-li pes pevně, měl by figurant znovu tah
vodítka povolit. Viděl jsem už mnoho psů, kteří na napnutém
vodítku kousali jako "draci", ale jakmile necítili na obojku tah,
okamžitě se při zákusu objevila nejistota, velké množství překusů,
ohlížení za psovodem a podobně. Mám za to, že mnohý pes může časem
začít neustálý tah vodítka považovat za jakousi podporu ze strany
psovoda a když najednou tah zmizí, pes znejistí.
Tvrdý a pevný zákus na celou tlamu není pouhým IPO výmyslem, jak někteří, hlavně
starší psovodi ve služební kynologii rádi tvrdí, ale opodstatněnou a
velmi důležitou součástí způsobu boje velkých šelem. Pokud pes kouše
předními zuby a překusuje, způsobuje protivníkovi nepříjemná hluboká
svalová zranění, ale protivník je přesto schopen boje a obrany. Ale
razantním plným zákusem na dlouhou kost končetiny (předloktí, paže,
stehno, holeň a lýtko) dojde k tomu, že stoličky, na kterých dokáže pes
vyvinout největší tlak, přitlačí svaly, šlachy a hlavní nervová vlákna
k dlouhým kostem a neuvěřitelně intenzivní bolest protivníka okamžitě
paralyzuje.
To, že někdo nechráněný v pohodě ustojí tvrdý zákus na předloktí nebo
paži, je ve skutečnosti velmi nepravděpodobné až nemožné. Proto je
potřeba takový způsob kousání trénovat. Samozřejmě, že na ringo oblek,
manžety nebo rukávy typu VEGA už dokonalý zákus na celou tlamu není
možný. Zkušenost (podmíněný reflex), že zákus musí být na celou tlamu a
velmi razantní, musíme v psovi vypěstovat při kousání na kůži, peška a
rukáv, ještě před přechodem na výše uvedené pokročilé pomůcky.
Pokud pes sám kořist nedobere na celou tlamu a při
povolení tahu figurantem ani nejeví snahu o opravu zákusu a kořist stále
pasivně drží jen za přední zuby, přistoupí psovod ke psu a psa tzv. vyvěsí
(sundá ze zákusu). Vyvěšení psa provede takto: Uchopí psa za obojek a
zvedne jej všemi čtyřmi končetinami nad zem. Zároveň psa povzbuzuje např:
"kde to máš!, drž to!, uteče ti to!" a pod. Figurant přitom stojí v klidu
a psa nijak nedráždí. Jakmile pes povolí stisk a kořist pustí, figurant s
kořistí se dá ihned do pohybu směrem od psa a znovu jej kořistí dráždí. Po
dostatečném vydráždění dostane pes možnost nového zákusu. Pokud provede
zákus správně, dostane kořist za odměnu.
Důležitým prvkem výcviku je správný pohyb figuranta a
správné podání kořisti. Figurant se pohybuje stejně jako při
dřívějších trénincích (tj.
zhruba po tečně kruhu který může pes na vodítku obsáhnout) a tak aby pes
musel pro rukáv vyrážet za figurantem a kořist pronásledoval. Figurant by
měl celkem svižně běžet aby si pes zvykal na rychlý pohyb kořisti.
Samozřejmě, že rychlost musí být úměrná fyzické vyspělosti psa. Samotnou
kořist (kůži, peška, rukáv) nese figurant zhruba ve výšce spodních žeber -
prostě nad pasem a pod hrudníkem. Klín rukávu (peška) musí směřovat proti
psovi. Kořistí by figurant neměl zběsile pohybovat, ale naopak ji před
psem zafixovat do stabilní polohy, aby se na ni pes mohl zaměřit a
odhadnout směr jejího pohybu.
Našim cílem je prozatím naučit psa, že zákus na
přední zuby je špatný a kořist má snahu utíkat, kdežto tvrdý, pevný
a rychlý zákus až na stoličky znamená vítězství - ulovení kořisti!
Víťa