Jak má uměti každý pes poslouchati - chůze při noze
Vydáno dne 24. 03. 2009 (9469 přečtení)

Vodění psa na vodítku a poslušná "chůze u nohy" jest pro psa, zvláště mladého a čilého něčím naprosto nepřirozeným a nepříjemným již proto, že v něm vyvolává nesporně pocit omezení svobody.

Poslušná a klidná chůze u nohy jest však první fází výcviku každého psa a jest základem zjevné jeho poslušnosti. Proto se jí pes musí naučiti v prvé řadě. Aby nácvik klidné chůze psa u nohy nevyvolal ve psu k cvičiteli odpor, jest nutno, aby mezi psem a cvičítelem byl již před zahájením tohoto cvičení vypěstován úzký vztah duševní, krátce, aby pes byl na svém pánu již naprosto závislým a měl ho opravdu rád. Tento poměr závislosti a přátelství již sám o sobě bude příčinou, že pes půjde s pánem rád a nebude se od něho snažiti uniknouti, i když případně půjde úplně volně, na vodítku neuvázán. Jakmile cvičitel jest jist, že mezi ním a psem tento poměr stává, může začíti s výcvikem. Asi dva nebo tři dny před první vycházkou dá cvičitel psovi na krk obojek, poněvadž i ten bude pro psa novinkou a jest nutno, aby si naň zvyknul předem, aby při první vycházce byl klidný a nesoustřeďoval se na to, jak by se obojku zbavil. Obojek nesmí býti tak volný, aby jej pes mohl smeknouti přes hlavu, nesmí však také psa škrtiti.

Asi čtvrtý den, když si pes na obojek zvykl, podnikneme první vycházku. Cvičitel přijde k hladovému psu po ránu a hrou a lahůdkou snaží se ho přivésti do dobré nálady. Pak na uzavřeném místě psa vypustí a dá mu příležitost, aby se vyskotačil a vyprázdnil. Vidí-li, že pes svoji přebytečnou energii vyčerpal, postaví se po pravé straně psa a zapne vodítko do kroužku na obojku. Vodítko vloží pak do otevřené dlaně levé ruky asi 10 cm nad obojkem, jeho volný konec uchopí pak za tělem rukou pravou, okolo níž vodítko pevně ovine a připaží. Levou rukou vodítko volně probíhá, povoluje nebo přitahuje se pravou. Potom přistoupí cvičitel se svým psem levým bokem těsně k rovné stěně (plotu, zdi atd.) a za řízného povelu „pojď" rázně vykročí. Jde bez ohledu na eventuelní vzpírání psa, přímo vpřed, stále těsně vedle stěny. Levým kolenem přidržuje stále psa mezi sebou a stěnou. Jakmile pes jde klidně u nohy, změní cvičitel o malý úhel do prava směr, jde do volného prostoru a jemným přidržením šňůry udržuje psa po svém levém boku tak, že hlava psa jest stále v úrovni s jeho levým kolenem. Každý mladý pes bude se snažiti cvičitele předběhnouti. Zabraňuje se mu v tom rázným trhnutím za vodící šňůru a současným ostrým povelem „k noze!" Máme-li co činiti se psem tvrdým a svéhlavým, používáme místo obojku obyčejného obojku ostnatého. Pak nesmíme však trhati příliš rázně za vodítko, abychom psa nezranili, anebo mu vodění na šňůře nezhnusili.

Procházíme-li se psem místa, kde se dá čekati přítomnost zvěře, vedeme psa vždy pevně a zkrátka na vodítku, a všemi prostředky budeme se snažiti, aby pes loveckou vášeň vůbec nepoznal. Zpozoruje-li pes zvěř a snaží-lí se tuto pronásledovati, musí býti za řízného povelu: „Fuj! - k noze!" rázně stržen zpět.

Dobře se osvědčuje učiti chůzi u nohy několik psů současně ve skupině, kde cvičitelé, jdoucí stejným krokem, si do pochodu zpívají. Zvuky řízného pochodu mají na roztěkané psy přímo čarovný vliv a tito cupitají u nohy klidně jako beránci. Chůzi psa u nohy musíme cvičiti způsobem příjemným a zábavným, budou to jaksi více méně vycházky, při kterých pes doprovází cvičitelé, jsa veden na vodítku těsně u nohy. Tento cvik vyvrcholí pak tím, že pes bude choditi poslušně u nohy i volně, neuvázán na vodítku, a to i když cvičitel směr libovolně mění a tempo pochodu zrychluje nebo zvolňuje. Časem docílí se i toho, že volný pes následuje pána u nohy i v pouličním ruchu. Povel: „k noze!" lze postupně nahraditi zvukem jiným, na př. hvízdnutím na píšťalku a nebo také mimikou, na př. zpažením ruky nebo pod.

Sezení

Sezení jest psu výkonem docela přirozeným. Pes si sedá sám, aniž tomu musel býti učen. Jest však veliký rozdíl mezi sezením přirozeným (samovolným) a sezením podle rozkazu. Sedne-li pes sám, hoví si a sedne si tak, jak je mu to příjemné. Z rozkazu sedí pes, když si to pán přeje, nebo když to potřebuje, a musí seděti správně a přesně. Bude tudíž často nucen seděti i proti své vůli, mnohdy i dosti dlouho a přesně, aniž by si nějak hověl nebo ulehčoval. Aby se psovi tento výkon neznechutil, nesmíme ho v době výcviku nutiti, aby sedal na místa mokrá, studená, drsná atd.

Při výcviku počínáme si asi takto: Cvičitel jde rázným krokem se psem rovným terénem. Pojednou rázně zastaví, uchopí rázně psa za obojek pravou rukou v týlu, levou ve slabinách tak, aby palec ležel po levé straně psa, podívá se psu hluboko a vážně do očí a táhle artikuluje povel: „s é é d n i!" Při tom současně tlačí hřbet psa levou rukou kolmo k zemi a pravou přitahuje psa za obojek dozadu šikmo vzhůru. Obě ruce pracují současně. Jakmile pes sedí, podrží ho cvičitel v této posici asi půl minuty, pak psa náhle pustí a za energického povelu: „pojď!" vykročí s ním v původním směru. Cvičení se několikráte opakuje a sezení psa vždy o několik vteřin prodlužuje. Od samého počátku musí pes seděti perfektně na obou hýždích se vzpřímeným hřbetem a napjatýma předníma nohama. Pohled jeho je upřen na cvičitelé. Asi ve třetím dnu výcviku přestává levá ruka psa držeti, je však stále připravena přitlačiti ho resolutně k zemi, kdyby vstával. Čtvrtý den přestáváme psa přidržovati i rukou pravou. Jakmile se cvičitel přesvědčil, že pes povel pochopil, nechává psa seděti několik minut. Sám s počátku klidně stojí a pozoruje-li, že pes sedí klidně dále, povolí poněkud vodítko a ponechav si jeho volný konec v ruce, psa klidně v malém okruhu obchází. Nejprve ze předu, pak se stran a konečně stane i za psem. Pokouší-li se pes vstáti, usadí ho resolutním povelem: „sedni!" Toto cvičení opakuje a zdokonaluje se pak ještě dva až tři dny.

Když pes sedí a obcházení cvičitelé ho nerozčiluje, pustí cvičitel nenápadně volný konec vodítka na zem, předstoupí před psa a dívaje se mu upřeně do očí, pomalu ustupuje na vzdálenost 10 - 20 kroků. Každý pokus psa vstáti rázně potlačí. Vstane-li však pes přece a rozběhne se za cvičitelem, musí ho tento bezpodmínečně usaditi na místě, se kterého se svévolně vzdálil. Sedí-li pes klidně, i když cvičitel se od něho na několik kroků vzdálil, nechá ho cvičitel asi 2 minuty seděti, načež ho veselým (zavýsknutým) povelem a živou gestikulací k sobě zavolá a za správné provedení řádně odmění.

Toto cvičení koná se v uzavřeném prostoru a psu nesmí se nikdy podařiti utéci. Ve cvičení pokračuje se soustavně den ze dne, až docílíme toho, že pes klidně sedí 15 i 20 minut, a to i tehdy, když cvičitel se vzdálí nebo schová a za jeho nepřítomnosti třebas cizí osoba psa k sobě láká.

Cvičení věnujeme asi jeden týden. Je samozřejmé, že za tuto dobu nedocílíme konečných výsledků a že se bude denně po 10 - 20 minutách opakovati alespoň půl roku, než pes je bude naprosto perfektně vykonávati. Dobrou pomůckou je, když cvičitel, vzdalující se od psa, položí mu k nohám nějaký svůj předmět (čapku, rukavice, kapesník atd.).

V pozdější době zvykáme psa nahraditi povel „sedni" hvízdnutím na píšťalku nebo znakem ruky. Cvičíme-li později ve skupině, naučí se psi snadno sedati na př. na povel: „zastavit, státi", který instruktor velí skupině cvičitelů, a to zvláště tehdy, když cvičitelé dbají, aby při zastavení hlasitě a nápadně srazili podpatky a levou rukou mírně trhli psem za vodítko zpět.

Ležení

Aplikace přirozenosti psa pro výkon je zde úplně stejná jako při sezení, a proto se zmíním jenom o správném postupu výcviku.

Vzhledem k nevýraznosti a měkkosti českého povelu : „l e h n i !" používá se často anglického povelu „Down" (čti daun). Nácvik výkonu provádí se zásadně z polohy „sedni!". Pochodující cvičitel na volném rovném místě zastaví a velí psu sednouti. Pak udělá klidně čtvrtobrat vlevo, přenese současně vodítko před sebe a udržuje jeho volný konec v pravé ruce, pustí jej volně k zemi. Pravou nohou jej (zašlápne. Levá ruka současně jemně hladí psa po hřbetě, od šíje ke slabinám. Když je pes klidný, velí cvičitel volně a jadrně: „Daúúún!", při čemž hlásku „ú" vysokým hlasem nápadně prodlouží a táhne současně jemně pravou rukou vodítko vzhůru, čímž psa nutí lehnouti. Vzpírá-li se pes, stlačí mu současně levou rukou zadek k zemi. Správně ležící pes má přední běhy rovně nataženy před sebe, hlavu drží zpříma a hled upírá na cvičitele. Ležícímu psu cvičitel povel „Daun!" několikráte opakuje, udržuje ho v této poloze asi půl minuty, pak přenese vodítko do levé ruky a za povelu „pojď" rázně vykročí.

Tento výkon cvičí se v prvních dnech asi 10x a setrvání psa v poloze „lehni!" se den ode dne prodlužuje.

V pozdějších dnech zvyká si pes lehati bez pomoci vodítka a rukou, a cvičí se v této poloze vytrvati týmž způsobem, jak jsem jej popsal při sezení. Jakmile pes na povel jistě reaguje, připojuje se povelu rázné vzpažení pravé ruky. Na toto znamení rukou zvykne si časem pes tak, že si ihned lehne, jakmile tento znak zpozoruje, aniž by vyčkával povelu hlasového, a dá se tak snadno na velké vzdálenosti ovládati.