Jak si pes zvykne na střelbu
Vydáno dne 27. 03. 2009 (9388 přečtení)

Střelba vyvolává zvukem a zápachem velmi silné, psu nepochopitelné efekty a proto k ní mají psi nedůvěru, případně se jí bojí, jestliže jí nepřivyklí od útlého mládí, nebo jestliže se konečně již jako úplní kliďasové nenarodili.

V návyku na střelbu má býti vycvičen nejenom pes lovecký, policejní a vojenský, nýbrž každý pes, s nímž chceme vážně prováděti jen cviky zábavné, ba dokonce i každý pes, kterému jako hlídači svěřujeme ochranu svého majetku.

Pes, který se střelby bojí, je zbabělý. Se zbabělým psem pak jest práce opravdu velice těžká a svěřiti mu pod ochranu svůj majetek je věcí hodně ilusorní.

Nedůvěru ku střelbě projevuje ohromná většina psů, hlavně mladých, což si snadno vysvětlíme právě velikostí a působivostí efektu zvuku a zápachu a poměrně velmi řídce se v běžném denním životě vyskytující střelbou, která často bývá psu i ve značném stáří úplnou novinkou, nepříjemným a nedůvěru budícím překvapením.

Proto je nutno a opravdu účelno každého psa v návyku na střelbu řádně vycvičiti a z nedůvěry ke střelbě úplně ho vyléčiti. Pes musí v sobě vlastně překonati vrozený pud opatrnosti a nedůvěry a proto výcvik v návyku střelbě a naprosté lhostejnosti vůči ní vyžaduje mnohdy dlouhé doby, pilné, trpělivé práce a každodenního opakování. Poněvadž bázlivost bývá mnohdy dědičná, nemají se plachá, bázlivá zvířata pro chov vůbec používati a ten, kdo si opatřuje mladé štěně, má se vždycky zajímati o temperament a povahu jeho rodičů a má voliti vždy štěně z rodičů nebojácných, spíše ostrých nežli mírných.

Výcvik v návyku střelbě má začíti již od nejútlejšího mládí, kdy štěňata jsou pod fenou ještě nevidoucí. Pod mohutným dojmem výstřelu chvěje se celé hnízdo jakoby zachváceno zimnicí, tulí se dohromady a hledá u matky ochrany proti mocnému dojmu, který sice nechápe, ale jehož se pro jeho novost a úžasnou působivost bojí. Fena, hlavně ovšem nebojácná, dovede pak svojí psí mluvou štěňátka uklidniti a pověděti jim, že není naprosto žádné příčiny střelby se báti a k vůli ní se zneklidňovati. A je opravdu krajně zajímavé pozorovati, jak štěňata matčině řeči rozumějí a jak několikeré jich olíznutí fenou, její naprostý klid a lhostejnost stačí, aby střelbou vyvolaný pocit strachu zmizel a po krátkém čase vidíme štěňata batolící se docela lhostejně a netečně, ať je střelba jakákoliv. Zdává se mi, že fena klid a netečnost štěňatům přímo vsugerovala a vtělila jim svou chrabrost, klid a lhostejnost vůči střelbě jednou pro vždy do připravené, ale doposud nevyplněné přihrádky v mozku štěněte.

Naopak ale strach a nervosita feny bázlivé a plaché přechází v plném rozsahu na štěňata a nepostaráme-li se, aby co nejdříve byla od feny odloučena! a vychovávána samostatně, nebo se psem příkladně chrabrým, nemůžeme se dočkati ničeho, než zbabělců. V takovémto případě ovšem můžeme začíti se střelbou, až když štěňata jsou od feny odloučena a nejlépe tehdy, když dostanou svého pána, budoucího cvičitele, k němuž celou svou bytostí záhy přilnou, a který stříleje sám, dovede je také snadno a brzy o neškodnosti střelby přesvědčiti.

Výcvik v návyku střelbě musí se prováděti opatrně, z počátku na veliké vzdálenosti. Postupem času se vzdálenosti zmenšují, psu se občas dá zbraň očichati, spouští se před ním natažená spoušť nenabité zbraně a pes se neustále chválí a odměňuje, chová-li se při tom klidně a netečně.

Dobrou pomůckou bývá stříleti při krmení a nebo ještě lépe před krmením, aby se střelba stala jaksi návěštím krmení.

Psa, který není ke střelbě naprosto netečný, nesmíme ranou zblízka nikdy překvapiti, poněvadž bychom tím případně mohli pokaziti těžce vypracované výsledky dlouhodobé práce na návyku psa ve střelbě. Výcvik v návyku střelbě musíme řešiti čistě individuelně a nedá se proto pro něj předepsati žádná šablona.

Doporučuji jenom, aby se postupovalo velmi opatrně a nikdy aby se pes neučil býti na výstřel (střelce) ostrým a útočným, poněvadž by pak případně ohrožoval i svého pána. Na osobu cizí učí se útočiti při střelbě pouze na daný povel. Zmiňuji se o tom proto, že je mnohem snadnější naučiti psa na střelbu a střílejícího útočiti, nežli naučiti ho býti při střelbě klidným a lhostejným. Jenom u psů nenapravitelně bázlivých doporučuji postup opačný, t. j. učím je nejprve proti střelbě (střelci) útočiti a teprve, vypěstuji-li v nich žádoucí chrabrost a odvahu, učím je klidu a netečnosti. Je to sice veliká oklika, ale mnohdy bývá jedinou cestou, která cvičiteli zbyla.

Výcvik v návyku psa střelbě doporučuji rozumě kombinovati s výcvikem v hlídání předmětů, resp. v osobní obraně. Psy nervosní tímto výcvikem příliš neunavujme.

Konečně ještě podotýkám, že jest nutno dobře si všímati a seznati příčiny strachu před střelbou a nepovažovati za zbabělé ty psy, jichž strach je vyvolán defektní činností mozkovou a srdeční.