Výchova k poslušnosti
Vydáno dne 23. 12. 2012 (6350 přečtení)

Poslušnost je základem a klíčem všeho dalšího cvičení, a proto s ní začínáme nejdříve. Nenaučíme-li psa dobře poslouchati, bude často při cvičení roztržitý a nic s ním nepořídíme. Každé jednotlivé cvičení není než ukázkou a výronem poslušnosti, neboť úplně dobrovolně a bez nátlaku neprovede pes žádné cvičení bezvadně, protože je bude považovati za hračku.

Nejprve požadujeme na psu naprostou poslušnost. Na nepatrné zapísknutí, zavolání nebo jiná znamení musí pes okamžitě přiběhnouti k svému pánu a tak dlouho zůstati u něho, dokud nedostane zase povolení k odběhnutí. Takto vychovaný pes jest zlata cennější. Jest několik způsobů, jak ho naučiti poslušnosti. Velmi dobře účinkuje nenápadné používání praku, musíme ovšem hledět, abychom zasáhli psa co nejčastěji. Jakmile ho zasáhneme, stane, udiveně se rozhlédne, pak přichvátá k nám a bude u nás hledati ochranu. Po několika pokusech pozná, že není radno bez rozkazu se vzdalovati a zařídí se dle toho. Velmi prospěšné jest též použití jiného triku, který nám prokáže mnoho dobrých služeb. Nosíme s sebou obyčejně svazek klíčů nebo stahovací řetízkový obojek; chce-li nás pes předběhnouti nebo uchýliti se stranou, obratně po něm hodíme řetízkem nebo svazkem klíčů, abychom ho zasáhli na některém citlivém místě. Rána psu neublíží, ale prudký úder, nezvyklý pocit a podivné zachrastění poleká ho tak, že později stačí jen zachřestění klíči a pes okamžitě si uvědomí, že ho dobře pozorujeme a vykoná, co si přejeme.

Chceme-li, aby se rychle vracel na zavolání, požádáme přítele, aby v příhodnou chvíli, až mu dáme rozkaz, náhle a nečekaně hodil po psu kamenem. Pes přiběhne postrašen a rozhořčen k nám, my pak ho hladíme po hlavě a říkáme při tom „sem". Pes pochopí, že dojde ochrany jen u svého pána, Jiný, velmi jednoduchý a při tom účinný způsob jest: jsme-li se psem na procházce, náhle se mu schováme za strom, za keř nebo za dům a p. Pak lehce zapískejme. Pes nás pohřeší, ohlédne se, a s velkým nepokojem bude nás hledat. Najde-li nás, nezapomeneme ho pochváliti!

Stálým opakováním brzy se naučí, že se otočí rychle na zapísknutí nebo zavolání, i když nejsme schováni. Zároveň pozná při tomto cvičení, jak možno upotřebiti nosu, bude míti podruhé pána ustavičně na očích, a nebude se bezmyšlenkovitě a nepozorně potulovati. Rychlému přiběhnutí naučíme psa též tím, že naň zavoláme nebo zapískáme, otočíme se a utíkáme zpět. Pes jistě se okamžitě za námi rozběhne. Přeslechne-li povel, nebo je-li jeho pozornost obrácena jinam a nevšímá si povelu, užijeme praku. Vrátí-li se k nám, nikdy jej netrestejme, vždy ho pochvalme, a eventuelně i obdarujme. Kdybychom potrestali psa, jenž se k nám navrátil, nevrátí se k nám už podruhé s radostí, a stane-li se to víckrát, nabude z nás takového strachu, že buď neposlechne vůbec, nebo poběží pomalu za námi, nebo bude obíhati kolem nás. Zkrátka stane se z něho plachý tvor. Jest velmi dobré, máme-li s sebou staršího psa, který už dovede poslouchati, a vrací se k nám na zavolání nebo písknutí. Mladší pes naučí se tak znamenitě poslouchati, protože vždy poběží za starým.

Znovu podotýkám, že nikdy nesmíme zapomenouti psa pochváliti a odměniti, učinil-li nám něco po vůli.

Výcvik psa jako průvodce

Chceme-li ze psa míti průvodce a společníka, musíme ho k tomu vychovati. Cvičení, k tomu potřebná, jsou jednoduchá, a zároveň jsou základem, na němž staví se celá eventuelní pozdější výchova psa, tak na př.: výchova psa pro ochranu, policejního atd.

Základní cvičení, nutná pro psa průvodce, jsou:
1. vodění na šňůře,
2. sednout,
3. lehnout,
4. volně chodit u nohy,
5. poslušnost.

Cvičení 1. Vodění na šňůře

Dobře vychovaný pes jde se svým pánem i v největší tlačenici vždy tak, že jeho čumák nepřečnívá v předu pánovo levé koleno.

Abychom to psa naučili, dáme mu ostnatý obojek, přivážeme ho a vedeme po své levé straně asi ve výši kolena, t. j. aby hlava jeho nepřečnívala ani vpřed, ani nezůstávala zpět. Zvykneme-li psa na toto místo, máme ho později, kdy běhá volně, stále na očích a nemusíme se za ním ohlížeti. Ostatně ten, kdo navykne psa běhati za levou nohou, brzy pozná, jak chybil, protože se unaví neustálým ohlížením. Krom toho pes zatím odskočí si tady k rohu, tamhle ke stromu, tady se pobaví se psem, tam zas spáse jinou nectnost, a my jdeme stále nic nevědouce. A když se konečně ohlédneme, nepoznáme zase nic, protože pes nás zatím doběhl a cape za námi, jakoby se nechumelilo. Jak trpí autorita, vidí každý. Krom toho však stane se pes obejdou, který očenichá, kde jaký roh, a chceme-li ho tomu v budoucnu odnaučiti, dá nám to pak ohromnou práci. Vidíme-li však při chůzi neustále čenich svého psa, zjistíme okamžitě každé jeho opoždění a napravíme chybu včas.

Šňůru držíme v levé ruce tak na krátko, aby pes byl přinucen sledovati nás těsně u nohy. Při každém pokusu uchýlili se stranou, vpřed nebo vzad pocítí ostny obojku, které mu připomenou, že činí něco, co nemá. S povelem „pojď" kráčíme asi středním tempem, ne rychle, ne pomalu, z prvu rovně, pak opisujeme velký kruh, a to jednou v levo, podruhé v pravo. Při tom častěji a zřetelně vyslovujeme povel „pojď", ne však příliš nahlas.

Prvé cvičení nemá trvati déle nežli půl hodiny. Při druhé cvičební hodině můžeme připojiti cvičení 2., které se dá snadno s ním spojiti.

Cvičení 2. Sedni, zůstaň sedět

Psa provedeme několikráte tu i tam, pak staneme, pravou rukou vezmeme šňůru na krátko až u obojku, levou rukou uchopíme psa ve slabinách a tiskneme k zemi, kdežto pravicí zatáhneme na zad a poněkud do výše. Jakmile zpozorujeme, že pes začíná sedat, zřetelně rozkážeme „sedni". Sedí-li pes, dáme levou ruku pryč, pravicí však neustále lehce táhneme zpět. Několikrát opakujeme slovo „sedni".

Sedí-li pes nějakou chvíli klidně, povelíme „pojď", projdeme se s ním několika oblouky a kruhy, a pak cvičení opakujeme. Často se stane, že psi, zvláště větší a silnější, odporují tlaku na slabiny a nechtějí usednouti. Tu uchopíme levicí psa místo ve slabině v koleně pravé zadní nohy a tlačíme k zemi, při čemž táhneme pravicí silně za obojek jako dříve. Při tom opět opakujeme několikrát povel „sedni". Po několika lekcích nebude již třeba tlačiti psa k zemi. Jakmile se ho dotkneme na zadní noze, sedne si sám.

Pokročili-li jsme při1 tomto cvičení tak, že není již třeba naší pomoci, spojíme obě cvičení, prvé i druhé. Při cvičení 1. děláme kruhy menší a menší a obraty v právo a v levo, jdeme brzy rychle, brzy zas zvolníme tempo, někdy se rozeběhneme, pak zase klidně staneme a při tom povelíme „sedni". Můžeme se brati i přes překážky, ovšem jen takové, které lze snadno přeskočiti.

Cvičení druhé ztěžujeme tím, že ponecháme psa delší dobu sedět, uchýlíme se z počátku jen na krok či na dva od něho stranou, do předu i do zadu, obejdeme ho, staneme za ním, pak ho zavoláme z pravá, z leva, z předu či ze zadu povelem „sem" nebo písknutím.

Máme-li k tomu dosti volného času, můžeme takto psa navyknouti, aby zůstal klidně sedět, i když se od něho vzdálíme na větší vzdálenost. Není toho však nutně zapotřebí; ani pro praxi ne, protože později se tomu naučí pes sám při hlídání našich věcí. Cvičení může trvati ,až 3/4 hod., ale mezi to zařadíme asi desetiminutovou přestávku, při níž necháme psa se vyběhat.

Doporučuje se nepřikročiti ke cvičení 3., dokud pes neovládá důkladně cvičení 1. a hlavně cvičení 2.

Cvičení 3. Lehni, zůstaň ležet. („Daun")

Jako při předešlém cvičení, i zde má pes ostnatý obojek a jest na šňůře. Provedeme ho několikrát na šňůře, a po několika obratech staneme a poručíme mu „daun". Při tom spustíme volně šňůru až na zem, pravou nohou šlápneme na ni, a pak zatáhneme pravicí za šňůru nahoru, takže pes je tažen k zemi a musí si lehnout. Nechce-li si lehnouti docela, to jest: klesne-li na přední běhy, ale zadkem nepovolí, dopomůžeme mu k tomu levou rukou. Takto naučíme psa co nejsnadněji a nejrychleji lehnouti na povel.

Již po několikerém cvičení lehne pes hned, jakmile zpozoruje, že stoupáme na šňůru, a ani nevyčká našeho povelu. V prvých hodinách cvičíme tento výkon asi 10 - 15krát. Ve třetí hodině několikrát, ne však často, zopakujeme též cvičení 2.

Psa po výkonu zavoláme vždy povelem „sem". Provedl-li několikráte už na povel „daun" svou věc dobře, zkusíme u něho ležení „na vytrvalost" jako při cvičení 2. Jdeme krok, dva kroky i více stranou, v před, i do zadu, z počátku pokud šňůra stačí. Chce-li pes povstati, přinutíme ho znovu do správné polohy, při čemž vložíme do povelu varovný tón. U psů „měkkých" a příliš citlivých zkusíme cvičení bez ostnatého obojku.

Cvičení zdokonalíme tím, že položíme šňůru volně na zem, postavíme se několik metrů za psem a nějakou chvíli tam setrváme. Pak psa několikrát obejdeme.

Pokaždé, chceme-li již zakončiti jednotlivý výkon, zvedneme šňůru, chvíli klidně postojíme, pak zvoláme „sem" a nějakou chvíli psa ještě provádíme.

Dle uvážení vzdalujeme se při cvičení dál a dále. Zvedne-li se pes a chce odejiti, přivedeme ho co nejrychleji zpět na totéž místo, a energickým přitažením k zemi potrestáme ho za nevyplnění rozkazu. Plní-li pes řádně svůj úkol, nezapomeňme ho chváliti a odměniti.

Posud měli jsme psa uvázaného. Teď, kdy již umí řádně ležeti, uvolníme šňůru, odejdeme asi na 5 metrů a zavoláme ho povelem „sem". Přiběhne-li, kážeme sednout, pak ho znova upoutáme a chvíli s ním chodíme. Několikrát opakujeme, a jde-li vše dobře, stupňujeme vzdálenost na 20 metrů.

Poslouchá-li pes na zavolání, začneme zacvičovati ho na písknutí. Netřeba ovšem podotýkati, že nutno hvízdati vždy tímže způsobem. Již na začátku jsme podotkli, že si nejraději opatříme takovou píšťalku, jakých není mnoho v oběhu, zvláště pak jakých neužívají děti, protože jim to dělá náramnou radost, mohou-li nám pokaziti cvičení a odvolati psa. Ze vzdálenosti asi 50 m pískneme, hned po té velíme „sem" a znovu pískneme. Cvičení opakujeme tak dlouho, až pes sám pochopí, že má přiběhnouti i na písknutí.

Vzdálenost prodlužujeme dle potřeby, a konečně se schováme psu za vrch nebo svah, ale tak, aby, jakmile přeběhne hřeben, nás ihned spatřil. Vstává-li pes předčasně, nebo utíká-li z místa, musíme ho dovésti zpět a posadit na totéž místo, kde dříve seděl, při čemž mu domlouváme a varovným „fuj" dárne mu na jevo, že jsme nespokojeni.

 Je-li pes již dostatečně zacvičen na zavolání a pisknutí, přikročíme k dalšímu cviku: aby lehnul nebo přišel na pouhé znamení. K lehnutí nejlépe se hodí znamení rukou dolů, kdežto chceme-li psa zavolat, zdvihneme ruku. (Proč volíme právě tyto pohyby, vysvětlím později.)

Již z počátku, kdy začínáme se psem cvičiti lehnutí, dáváme rukou vždy příhodné znamení (mávnutím k zemi), kdykoli mu velíme „daun". Pes si na znamení zvykne tak, že později bez nesnází vykoná rozkaz na pouhý pokyn.
Znamení k přiběhnutí začneme cvičiti teprve tenkrát, přiběhne-li pes už přesně i na zapísknutí. Kdykoli pak jej voláme písknutím, zvedneme a spustíme současně ruku. Pes i tomuto znamení brzy porozumí.

Pak učíme jej, aby zůstal ležet, i když nevidí svého pána, což není nikterak obtížné cvičení.

Cvičíme někde, kde máme na blízku nějaký dobrý úkryt. Několikrát vzdálíme se na pár kroků od psa a zase se k němu vrátíme. Vzdálenost pomalu stupňujeme, konečně psu zmizíme v úkrytu. Zdržíme se tam zcela krátkou dobu, pak pomalu vyjdeme, odvedeme psa, chválíme ho, několikrát ho provedeme a procvičíme s ním několik obratů. Cvičení opakujeme několikráte, při čemž dbáme přísně, aby pes zůstal ležeti vždy tam, kam jsme ho položili. Úkryty měníme, aby si nenavykl neustále na totéž místo, a zůstáváme v nich postupně déle a déle.

Rád bych promluvil ještě několik slov o povelu samém.

Snažíme se vždy, abychom zbytečně nezaváděli do své terminologie cizích slov, někdy však je velmi těžko najiti vhodné české slovo. Pes má jiný sluch než my, potřebuje povelu výrazného, jadrného, krátkého, jehož nelze zaměniti s jiným, a který se, abych tak řekl, psím uším dobře poslouchá. A o ty bývá v češtině někdy nouze: Němci mají pro slovo „lehnout" výraz „ablegen", který zkracují na slabiku „ab", jež se výborně hodí k povelu, protože je krátká, řízná, nelze ji ničím zaměniti a psi jí rádi poslechnou.

My pokusili jsme se naše „lehnout" zkrátiti na slabiku „le". Někteří psi skutečně ji poslouchali, ale většině je to povel příliš měkký a nevýrazný. Je třeba povedu jadrnějšího, a nechceme-li obraceti se k němčině, vzpomeneme si na anglické slovo „down" (vyslov daun), beztak u nás už dávno užívané, zvláště u psů loveckých. Slovo zní velmi pěkně, je krátké i výrazné, má všecky podmínky, jaké klademe na jadrný povel. A kdo chce poznati, jaká výhoda a jaký rozdíl v obou povelech je, ať jde někam ven, a volá na své psy půl hodiny nebo ještě déle povel „daun" a povel „lehni". Pozná velmi brzy, čím se dříve unaví, a čeho psi lépe uposlechnou, zvláště bude-li třeba volatí povely na větší vzdálenost. Výhoda ta je zvláště patrna u psů nechápavých nebo tvrdohlavých, nebo za silného větru, kdy nutno udíleti ostré rozkazy. Ustálíme se proto na anglickém slově „daun" jako rozkazu k lehnutí, kdežto slova „lehnout" respektive jeho zkratky „le" budeme užívati později, až budeme psa učiti hlídati předměty.

Velmi často vídáme, že je pes cvičen, aby si lehl, zvedne-li cvičitel ruku. Je to starý předpis, který se bezmyšlenkovitě opisoval z knížky do knížky, ač je to znamení pro praktický život nepotřebné. Na cvičišti to vyhlíží sice velmi hezky, zdvihne-li cvičitel ruku a pes si okamžitě lehne, ale představme si, jak by to vyhlíželo, kdybychom se psem přišli do společnosti nebo do nějaké místnosti a tam najednou zdvihli ruku. Když jsme si však vycvičili psa, jak jsem už svrchu uvedl, aby ulehl na pouhý nenápadný pokyn dolů, pak to má svůj význam, neboť u policejního psa bývá často zapotřebí, abychom mu dali nenápadně a bez hluku znamení, které nemá nikdo zpozorovati, nebo nechceme-li hlasitými povely nebo živými posuňky upozorňovati na sebe.

Chci upozorniti ještě na jednu zbytečnost, kterou často vídáme, aby totiž pes, když leží dal hlavu na zem mezi přední nohy. Škoda času, který se zde ztratí učením tak nepotřebné maličkosti. Jest přece zcela přirozeno a chvalitebné, dívá-li se pes starostlivě, kam jde jeho pán, kterého má tak rád A jak má pes dávati pozor na naše znamení i kolem sebe, má-i hlavu u země?

Neméně zbytečné a zastaralé jest cvičení, které učilo psa za trest plaziti se po břiše. Co vyžaduje to času, než se tento nesmysl vtluče psu do hlavy!

Nejlepším trestem je rána prutem. Kdyby mělo míti plazení jako trest nějaký smysl, musel by se pes plaziti po zemi tak dlouho, až by byl, úplně vyčerpán. A myslím, že cvičitel, který by na to čekal, vyčerpal by se dřív a potrestal by vlastně sám sebe.

Stane se také, že pes, cvičíme-li s ním blízko domova a necháme-li ho ležeti bez dozoru, pojednou se sebere a rozběhne se domů. Podaří-Ii se mu to jednou, zkusí to i víckrát a pozlobí nás pak hodně často. Trest nepomůže, škodil by zde více než prospěl, pročež raději použijeme v tomto případě zvlášť upraveného řemení, které znemožní ležícímu psu zdvihnout] se a odejiti (t. zv. „Ablegriemen").

Cvičení 4. Volné sledování nohy při chůzi.

Jako při minulém cvičení, i zde začneme s tím, že psu dáme ostnatý obojek a přivážeme ho. Nejprve vedeme psa docela pomalu, aby šňůra visela volně k zemi. Pak jdeme krokem i klusem, konáme ostré obraty v levo i v pravo. Předbíhá-li pes, nebo opožďuje-li se, voláme ho povelem ,,k noze", a ne-pomůže-li to, přivedeme ho ostrým zatažením šňůry tam, kam patří. Sleduje-li nás dobře, nepozorovaně zase povolíme šňůru (v chůzi). Dělá-li však pes při chůzi chyby, staneme ihned, vezmeme jej za obojek, mírně trhneme, varovně proneseme slovo ,,k noze" a vedeme tak dále. Chceme-li psa, který učinil nějakou chybu uchopiti za obojek, počínáme si takto: počkáme, až přijde úplně až k nám, chopíme ho nikoliv shora, nýbrž zdola, a ne zlostně, ale zcela mírně a zvolna. Obzvláště buďme opatrní u t. zv. „měkkých" psů. Těm dáme obyčejný obojek, nikoliv ostnatý a netrestáme je trhnutím, nýbrž chodíme s nimi chvíli sem a tam, držíce e za obojek; pak je opět pustíme, a učiní-li chybu, hned se zastavíme nebo jim kážeme sednout. Pak teprve pokračujeme ve cvičení dalším. Postup u tohoto cvičeni je zcela týž jako u cvičení 1., rovněž vždy psa pochválíme nebo odměníme, provede-li svou věc dobře.

Stane-li se, že dostaneme do rukou psa nevychovaného, ba přímo zkaženého a všem nectnostem uvyklého, vyžaduje to mnoho námahy, než z něho „něco uděláme". Nejlépe ještě učiníme, začneme-li s ním nejprve probírati cvičení 5.

Cvičení 5. Poslušnost.

Poslušnost sama o sobě netvoří vlastně nijakého zvláštního cvičení, nýbrž poslušnosti učíme psa při všech předcházejících cvičeních tím, že je přiměřeně zostříme.

Začneme na př. s cvičením 1. a jdeme se psem živými ulicemi. Při tom držíme ho na šňůře ne příliš zkrátka, přece však tak, abychom ho mohli rázem potrestati trhnutím, kdyby začal někde něco očumovat nebo se opozdíval atd. Každé trhnutí provázíme zřetelným povelem „k noze". Netrpíme psu žádných zastávek s jinými psy, u rohů, luceren, stromů atd. Sejdeme-li se se známým, který jde rovněž se psem, kážeme svému psu sednout a netrpíme, aby mezi rozmluvou povstal. Příležitostně cvičíme se psem na ulici nebo ve veřejné místnosti cvičení 3., ale vždy tak, aby lidé nebyli nuceni psa překračovati, nebo aby dokonce přes něho neupadli. Přísně dbáme, aby provedl přesně náš rozkaz, a nedbalost nebo nějakou úchylku mu nepromineme. Velmi dobré cvičení poslušnosti naskytne se nám, jdeme-li se psem neuvázaným po ulici. Musíme ovšem pátrati po všech cizích psech, abychom je spatřili dříve, než pes náš a dle toho se zařídili. Seběhnou-li se oba psi na dosah ruky, potrestáme svého psa prutem přes záda. Rozběhne-li se však náš pes cizímu psu vstříc, nenápadně střelíme ho prakem (větším brokem nebo menším kaménkem) do zadku. Pozor ovšem, abychom někoho neporanili nebo nenatropili jiné škody. Pes se okamžitě otočí, my však nedáme na sobě znáti, že o celé věci něco víme.

Ještě jinak můžeme psu vštípiti hned v mládí na mysl, že si naprosto nepřejeme, aby si hrál a se rval s jinými psy. Poručíme mu lehnout, a pak jdeme s nějakým cizím psem kolem. Jakmile pes vstane, přetáhneme ho přes záda, nebo je-li z dosahu naší ruky, dáme mu jednu ostrou prakem do žeber.

Chceme-li upevniti jeho poslušnost a přivésti mu v kterýkoli čas na mysl, že něco nemá činiti, potřebujeme k tomu jednotného povelu. Rozhodli jsme se pro slovo „fuj!"

Provedení tohoto cvičení popisuji v následující stati.

Cvičení 6. „Fuj!"

Cvičení toto jest velmi potřebné a nutné, zvláště máme-li co činiti se psy, kteří mají různé nectnosti; rvou se, dáví drůbež, divoši atd. Mladí psi často hryží vše, nač přijdou, ale nebylo by rozumné trestati je za to, protože tak činí z dlouhé chvíle. Raději dopřejeme jim víc pohybu, aby se unavili; pak dají pokoj sami.

Když ani pak nepřestávají hrýzti, dejme jim suché chlebové kůrky a měkké telecí kosti, ohrožené věci odstraňme a zbavme tak psa možnosti něco zničiti.

Stane-li se, že máme dva psy, kteří se k smrti rádi rvou, využijeme příležitosti, abychom je oba této nectnosti odnaučili. Oběma bojovným kohoutům nasadíme ostnaté obojky a pevně je přivážeme k sobě na krátko, tak, že se nemohou odpoutati. Po ruce máme dobrý prut nebo rákosku. Psi začnou na sebe vrčet. Varujme je slovem „fuj", a nepřestanou-li, pusťme je zkrátka a nestarejme se o ně. To několikráte opakujeme, a nepomůže-li to, zakročíme důkladně metlou a obojkem. Nesmíme se báti rány. Psi - rváči si z rány nic nedělají, nejsou to nijaká něžná stvoření, a nic než důkladný výprask na ně nepůsobí. Nedbejme tedy nářku a proseb okolí a jen důkladně řežme.

Jak odehnati od sebe psy, kteří se rvou? Máme-li po ruce vodu, vleje ji někdo třetí psům na tlamy a majitelé odtáhnou si své psy za nohy nebo za ocas. Někdy postačí, chytneme-li psy za zadní nohy a odtáhneme je od sebe. Někdy se pes zakousne druhému do těla a nechce povoliti. Zmáčkneme-li mu hrdlo, pustí hned. Druhý pes dychtí ovšem po pomstě, my však ho k tomu nepustíme, svého psa odtáhneme a důkladně mu napráskáme.

Velmi nepříjemná nectnost jest dávení drůbeže. Psům dáme ostnatý obojek a vedeme je na volné šňůře k drůbeži. Je zbytečno předem ho varovati slovem „fuj", poněvadž to na zvrhlíka nijak nepůsobí, leda jen pro tu chvíli, kdy mu udílíme povel. Jakmile však pes skočí po slepici nebo i jen jeví úmysl po ní skočiti, trhneme jím tak, že jej třeba povalíme, několikrát ho přetáhneme prutem a nakazujeme mu „fuj"! Trest budiž ostrý, jinak nemá významu, nebo jen na krátký čas. Později trestáme každé ohlédnutí po slepici silným trhnutím a slovem „fuj". Většině psů tato lekce postačí.

Někteří psi však znepokojují drůbež i potom, a podaří-li se jim nějakou tu slepičku zakousnouti, zalíbí se jim toto lupičství teprve. Pokud jsou uvázáni na šňůře, chovají se velmi způsobně, jakmile však jsou bez dohledů, objeví se skrytá vášeň v plné síle. Tu je nejlépe, držíme-li se psu na blízku a vyčkáváme, co se stane. Dříve nebo později slepičku chytne, ale pak ho chytneme my, rychle na řemen a teď mu ukážeme, jak dovedeme vládnouti karabáčem i obojkem. Rány dobře měříme a každou provázíme ostrým „fuj"! Mám-li se vyjádřiti vulgárně, tedy je nutno „střískati psa na kaši". Snad se to zdá leckomu surové a neurvalé, ale je to naprosto nutno; víckrát nemusíme k takovéto exekuci přikročiti, protože si ji pes zapamatuje pro celý život.

Trestáme-li psa, nesmíme ho mlátiti na pořád, hlava nehlava, nýbrž vyměříme si ránu, pořádně udeříme, po malé přestávce ho přetáhneme podruhé atd. Nedáme ran mnoho, asi snad deset, ale za to silných. Je-li pes puštěn, zasáhneme ho na některém citlivém místě prakem. Má-li pes v tom okamžiku nějaké nedorozumění se slepicí, bude bolest vztahovati na ni a domnívati se, že ho trestá slepice sama.

Doporučuje se také přinésti si s sebou na cvičiště slepice v drátěné kleci a cvičiti se psem v jejich blízkosti.

Nejvýhodnější je, mohou-li mladí psi žiti hned od narození společně mezi drůbeží. Jsou-li pak starší, ani jim nepřijde na mysl, aby si jí všímali.

Tímže způsobem jednáme i s daviči koček.

Také bývá velmi těžko vyhnati psům z těla loveckou vášeň. Musíme ji proto potlačovati neúprosně hned z mládí a ve všech jejích počátečních projevech. Nedovolíme psům, aby honili holuby, vrabce, myši atd., neboť těmito maličkostmi začíná se v nich hlásiti jejich lovecký pud ke slovu. Každý takový pokus pokárejme ostrým „fuj"; psa pak vezměme na šňůru a chvíli ho provádějme. Potom ho přivažme k ostnatému obojku, zaveďme k nějaké zvěři a každou pozornost, kterou jí projeví, potrestejme obojkem i ostrým slovem.

Nepomáhá-li to vše, zkusíme ještě tento prostředek: Vezmeme s sebou hříšníka do nějakého  revíru a připravíme si 9 mm flobertku, nabitou šrotem. Psa necháme jiti volně podle nohy. Ucítí-li pes zvěř (zajíce), začne větřiti, ale ještě se bojí i a drží se nás. Jakmile však zajíc vyrazí, pes se již neovládne a pustí se za ním. Uběhne-li asi 15 - 20 metrů, pustíme mu náboj do zadku. Psu se nic nestane, náboj mu nijak neublíží, za to však důkladně poleká. My pak jdeme dále, jako by se nás tato afféra netýkala a hlavně se snažíme, aby pes nevypozoroval, že my jsme příčinou neznámé bolesti, která ho zarazila v běhu. Je-li třeba, zavoláme psa slovem „sem" a připoutáme ho šňůrou. Vyrazí-li někde jinde zajíc, varujeme psa předem slovy „fuj, sem"! Také možno postaviti na cvičiště klec s králíky a cvičiti v jejich blízkosti.

Jindy uvazuje se psu klacek tak, že ho tluče v běhu přes nohy.

Velmi dobře nám poslouží zvlášť sestrojené řemení (Ablegeriemen), které lze upraviti tak, že znemožňuje každý rychlejší výpad a dovoluje jiti jen krok za krokem.

Kárejme vždy, kdy je toho třeba, pouze slovem „fuj" a eventuelně dodejme své hrozbě důrazu ranou přes zadek.