úvod  .  anatomie  .  etologie  .  fyziologie  .  hygiena  .  nemoci  .  první pomoc  .  výživa

Základy fyziologie psa

• Funkce nervové soustavy
• Reflexy
• Funkce krve, srdce a krevního oběhu
• Dýchání
• Trávení
• Tělesná teplota psa a její měření
• Funkce kůže
• Rozmnožování
• Porod
• Pohyb, svalová soustava
• Stres, adaptace, aklimatizace

Funkce nervové soustavy

Nervová soustava je základním regulačním systémem organizmu psa. V organizmu plní tři základní funkce:

• přijímá podněty smyslovými orgány tzv. receptory ( receptory),
• přenáší informace ve formě nervového vzruchu do centrální nervové soustavy (CNS),
• informace v CNS zpracovává a předává je jako signály výkonným orgánům.

Základem nervové soustavy jsou navzájem propojené nervové buňky. Nervová soustava se skládá z centrálního nervového systému, periferních nervů a vegetativní nervové soustavy. Centrální nervový systém představuje mozek a mícha. Mozek a mícha se skládají z šedé a bílé hmoty. Šedá hmota je bohatá na nervové buňky, bílá na nervová vlákna. Periferní nervy rozlišujeme mozkové a míšní. Mozkových je dvanáct a vycházejí z mozkového kmene a prodloužené míchy. Míšní nervy vystupují ze spodní části míchy a mají dvě základní funkce:

• motorickou (pohyb)
• senzitivní (citlivost)

Vegetativní nervová soustava vykonává funkce nezávisle na CNS. Dělí se na část sympatickou a část parasympatickou, které působí protichůdně. Řídí činnost životně důležitých orgánů (srdce, žaludek, střeva, žlázy a další) a zajišťuje fyziologický průběh látkové výměny.

Reflexy

Reflex je základním funkčním prvkem nervové soustavy. Je možné ho charakterizovat jako převod vzruchu ze smyslového orgánu (receptoru) nervovou drahou přes CNS na výkonný orgán (efektor).

Podle podmínek vzniku a vlastností spojení dělíme reflexy na nepodmíněné (vrozené s trvalým spojením smyslového a výkonného orgánu (za odpovídajících podmínek se dostavují vždy a stereotypně) a na podmíněné (získané), které vznikají a zanikají během života psa a zajišťují jeho přizpůsobování nejrůznějším, stále se měnícím podmínkám prostředí. K vytvoření nepodmíněných reflexů není třeba nácviku (zkušenosti), podmíněné reflexy se vytvářejí v souvislosti s určitými zkušenostmi, které jsou pro psa nové. Na rozdíl od nepodmíněných se vytvářejí podmíněné reflexy pouze jako dočasné, opakovanými situacemi (aktivizace) se mohou posilovat nebo naopak vyhasínají, pokud chybí podněty, které je vyvolaly.

Funkce krve, srdce a krevního oběhu

Krev je nejdůležitější součástí vnitřního prostředí organizmu, je hlavní mimobuněčnou tekutinou. V organizmu psa plní krev řadu důležitých regulačních a koordinačních funkcí. Zajišťuje životní pochody v buňkách, účastní se pochodů, jež vytvářejí a udržují stálé vnitřní prostředí v organizmu, přímo se účastní humorálního řízení organizmu a plní také funkci ochrannou.

Krev se skládá z krevní tekutiny (plazma) a krevních buněk (červené a bílé krvinky a krevní destičky). Barva krve je červená a mění se podle nasycení kyslíkem od jasně červené (v tepnách) po tmavě červenou (v žilách). Krev je chuti mírně slané, pach krve není příliš specifický, pH kolísá v úzkém rozmezí 7.3 až 7,5.

Krevní plazma je tekutina mírně nažloutlé barvy. Obsahuje plazmatické bílkoviny, vitamíny, hormony, kyselinu mléčnou, acetooctovou a další organické kyseliny, dále minerální látky, enzymy a další složky.

Červené krvinky (erytrocyty) jsou bezjaderné buňky. Tvoří nedílnou součást krve. Zajišťují přenos kyslíku z plic do tkání (prostřednictvím hemoglobinu), účastní se na přenosu kysličníku uhličitého z tkání do plic, podílí se na udržování stálého pH krve, transportují živiny, mají schopnost absorbovat na svůj povrch různé jedy a přenášet je do systému (RHS), kde dochází k jejich zneškodnění. Součástí erytrocytů jsou krevní faktory, které určují krevní skupiny. Bílé krvinky (leukocyty) jsou jaderné buňky. Dělíme je na granulocyty, lymfocyty a monocyty. Bílé krvinky mají schopnost vlastního pohybu, mohou i prostupovat cévami. Jejich hlavní úkol v organizmu spočívá v likvidaci a zneškodňování cizorodých látek, které pronikly do organizmu, mají zásluhu na trvalé asanaci vnitřního prostředí organizmu.

Krevní destičky (trombocyty) jsou bezjaderné útvary nestejné velikosti. V proudící krvi jsou volně roztroušeny v krevní plazmě. Vlastností trombocytů je přilnavost ke smáčivé ploše a vzájemné slepování. Tato vlastnost je základním předpokladem k plnění jejich funkce v organizmu - účast na srážení krve a zástavě krvácení.

Srdce je dutý svalový orgán, má tvar kuželu. U psa tvoří hmotnost srdce asi 1 % z jeho tělesné hmotnosti, skládá se ze dvou síní a dvou komor. Levá polovina srdce je od pravé zcela oddělena. Srdce představuje tlakové čerpadlo, nabírá krev ze žil a vhání ji do tepen, udržuje tak stálý krevní oběh. Pro bezchybný výkon srdce je nutný neustálý přísun živin a kyslíku pro srdeční sval. Toto se děje věnčitým oběhem, který odčerpává až 10 % veškeré krve, která je vtlačena do aorty pro vlastní potřebu srdce.

Krevní oběh tvoří nezbytné zařízení sloužící k rozvodu živin a udržování stálosti vnitřního prostředí organizmu psa. Umožňuje krvi plnit dýchací funkci, zajišťovat výživu tkání a buněk, rozvádět látky uplatňující se v řízení metabolizmu, podílet se na termoregulaci a na obranných pochodech. Základní podmínkou krevního oběhu je rozdíl mezi tlakem v tepnách a v žilách.

Dýchání

Dýcháním označujeme proces, ve kterém dochází k příjmu kyslíku z vnějšího prostředí a zpětnému výdeji oxidu uhličitého mezi organizmem a prostředím. Zjednodušeně můžeme rozdělit dýchání na vnější a vnitřní. Vnějším dýcháním označujeme výměnu kyslíku a oxidu uhličitého mezi vzduchem a krví v plicích. Jako vnitřní dýchání pak výměnu plynů mezi krví a tkáněmi. Žádný organizmus s výjimkou některých mikrobů nemůže žít bez kyslíku.

Potřeba kyslíku v organizmu stoupá s intenzitou jeho metabolismu.

Systémy zajišťující dýchání v organizmu psa můžeme rozdělit na vlastní dýchací ústrojí a na tzv. transportní prostředky. Dýchací ústrojí tvoří dýchací cesty a plíce; zajišťuje výměnu plynů mezi organizmem a atmosférou. Transportními prostředky jsou krev jako nosič a soustava krevního oběhu, která krev rozvádí po celém organizmu. Při dýchání se tedy výměna plynů realizuje na několika úrovních. Je možné je označit jako:

1. plicní ventilaci,
2. výměnu plynů mezi vzduchem a krví,
3. dopravu plynů (kyslíku a oxidu uhličitého) krví
4. výměnu plynů mezi krví a tkáněmi (buňkami).

Dýchání je řízeno nervovou a humorální regulací.

Funkce horních cest dýchacích

Horní (přívodné) cesty dýchací slouží k příchodu vzduchu z vnějšího prostředí. Tvoří je dutina nosní, hrtan a průdušnice. V horních cestách dýchacích se vdechovaný vzduch předehřívá na teplotu 30 až 35 °C, prosycuje se vodními párami a tím se zvlhčuje. U psů může vdechovaný vzduch proudit jak dutinou nosní, tak dutinou ústní (stejně tak při výdechu). V zadní části dutiny nosní je lokalizováno čichové bludiště, kde jsou umístěny čichové receptory. Čichový vjem je zprostředkován tím, že vdechnuté pachy příslušné čichové receptory podráždí.

Hrtan představuje spojku mezi hltanem a průdušnicí. Je zde umístěno hlasové ústrojí.

Průdušnice je elastická trubice, která se větví na dvě průdušky, které se vnořují do plic.

Funkce dolních cest dýchacích

Mezi dolní cesty dýchací řadíme především plíce. Přívodný systém tvoří průdušky, průdušinky a sklípkové chodbičky. Vlastní funkční tkáň představují plicní sklípky.

V plicních sklípcích dochází k samotné výměně plynů. K tomu musí být plíce zásobeny dostatečným množstvím čerstvého vzduchu.

Výměna vzduchu se děje vdechem a výdechem. Při vdechu se objem plic zvětšuje, při výdechu se zmenšuje. Při vdechu a výdechu (působením dýchacích svalů dochází k aktivnímu rozšiřování a zužování hrudníku. Nejdůležitějším dýchacím svalem je bránice. Počet dechů u malého psa se pohybuje v rozmezí 15 až 30, u velkého psa v rozmezí 10 až 20 (fyziologické rozmezí).

Hlas psa

Mezi členy zvířecích společenstev je nutná a nezbytná vzájemná komunikace a výměna informací. Zvířata postrádají schopnost řeči, mají však vrozenou schopnost signalizace, která je provázena zaujetím určitých postojů nebo vytvořením specifické mimiky.

Hlasovým ústrojím psa je hrtan s hlasivkami, které při výdechu kmitají, přerušují plynulý proud vzduchu a vydávají charakteristické zvuky. Zvukovým projevem psa je štěkot, který je relativně pestrý a vyjadřuje jeho stavy. Pro nepříjemné pocity je charakteristické kňučení nebo vytí, vrčením pes projevuje pasivní obrannou reakci.

Trávení

Trávicí ústrojí psa je složené z dutiny ústní, jícnu, žaludku a střev, je uzpůsobeno k zajištění přívodu živin potřebných pro organizmus.

Ústní dutina slouží k uchopení krmiva prostřednictvím řezáků a špičáků tak jeho částečnému zpracování třenovými zuby a stoličkami. Jazyk slouží psu především jako součást ochlazovacího systému. Při přehřátí pes jazyk hluboko vyplazuje a jeho pohybem přispívá k ochlazování organizmu. Jazyk je na povrchu vybaven chuťovými pohárky, sloužícími pro vnímání chuti přijímané potravy. Do dutiny ústní vyúsťují slinné žlázy produkující sliny , které ovlhčují jazyk a dutinu ústní, zčásti tráví jednoduché cukry, zvlhčují povrch sousta, čímž usnadňují jeho lepší klouzání dále jícnem do žaludku. Sliny slouží i k ovlhčování povrchu těla při čištění srsti.

Jícen je svalová, značně elastická trubice, kterou se sousto dopravuje do žaludku.

V žaludku začíná vlastní trávící proces. Žaludek psa je relativně velký roztažitelný vak. Jeho stěna je složena z hladké svaloviny a sliznice, ve které l jsou četné žlázy vylučující složky tzv. žaludeční šťávy (její součástí je zejména kyselina solná a enzin pepsin).
V žaludku dochází k promíchání celého jeho kyselina solná a enzym pepsin). V žaludku dochází k promíchání obsahu a probíhá zde trávení bílkovin, které se rozkládají na jednodušší složky. Natrávená potrava dále postupuje ze žaludku do dalších úseků trávicí trubice.

V tenkém střevě je na rozdíl od žaludku (kyselé prostředí) prostředí zásadité. Na částečně netrávenou potravu zde působí tzv. dvanáctníková šťáva, kterou tvoří sekrety žláz sliznice dvanácterníku, slinivky břišní a žluč tvořená v játrech. V tenkém střevě dochází k trávení bílkovin, cukrů a tuků. Z hlediska definitivního zpracování a vstřebávání živin je tenké střevo nejvýznamnější.

Tlusté střevo má největší význam pro vstřebávání minerálních látek a vody zpět do organizmu. Z nevstřebaných zbytků potravy se v zadní části tlustého střeva (v konečníku) formují výkaly.

Tenké i tlusté střevo je tvořeno obdobně jako žaludek hladkou svalovinou u sliznicí, peristalticky se pohybuje a tím se jeho obsah promíchává a posunuje. Střevo u psa má schopnost tzv. jehlového efektu, který umožňuje psovi při- I(mat kosti. Při kontaktu střeva s ostrým předmětem dochází v místě tohoto kontaktu ke smrštění svalové vrstvy a posunutí předmětu dále do lumina střeva. Tento efekt umožňuje průchod ostrých předmětů střevem bez jeho poranění. Důležitou součástí trávicího aparátu je také slinivka břišní, která vylučuje silně zásaditou pankreatickou šťávu obsahující enzymy, které tráví bílkoviny, cukry a tuky. Významně se na procesu trávení podílí také játra, která tvoří žluč (viz kap. 4.6.).

Funkce jater

Játra patří k nejdůležitějším orgánům v těle, představují přibližně 2,6 hmotnosti dospělého psa. Jsou především ústředním orgánem přeměny látek v organizmu. V játrech se odehrává řada složitých přeměn a pochodů, v organizmu psa plní řadu důležitých funkcí. Ukládají se zde živiny (tuk, glykogen, vitamíny a další), vznikají zde důležité bílkoviny (fibrinogen, proimmbin a heparin), tvoří se zde mastné kyseliny a močovina. Dále se zde tvoří ;l vylučuje žluč. Žluč se v játrech vytváří neustále a dále je odváděna přes žlučník do dvanáctníku. Má zlatožlutou až hnědavou barvu hořkou chuť, reakci slabě zásaditou. Za 24 hodin se u psa vyloučí 250 až 300 m1 žluči. Žluč obsahuje látky organické (žlučová barviva, kyseliny žlučové a jejich soli, cholesterol, lecitin, tuky, mucin a močovinu) a anorganické (chlorid sodný a draselný, fosforečnan hořečnatý a vápenatý, železo, uhličitany a měď). Žluč pomáhá snižovat kyselost obsahu dvanáctníku, napomáhá trávení tuků, umožňuje vstřebávaní mastných kyselin a vitamínů D a K, podporuje motoriku tenkého a tlustého střeva, reguluje růst bakterií ve střevě a stabilizuje tukové emulze. Řízení tvorby žluče je nervové a humorální.

V játrech probíhá také tvorba a destrukce červených krvinek. Další důležitou funkcí je likvidace jedovatých látek vstřebaných ze střeva, některých hormonů a dalších látek.

Tělesná teplota psa a její měření

Pes patří mezi živočichy stálotepelné (homoiotermní). Tito živočichové (dále do této skupiny patří většina savců a ptáci) se vyznačují tím, že teplota jejich těla se vlivem teplot vnějšího prostředí mění jen ve velmi úzkém rozmezí.

Z hlediska termoregulace dále rozdělujeme živočichy do skupiny živočichů nestálotepelných - poikilotermních (k nim patří všichni živočichové nižší a z obratlovců ryby, obojživelníci a plazi, teplota jejich těla se mění téměř souběžně s teplotami prostředí) a do skupiny živočichů heterotermních. Do této skupiny patří řada savců, kteří se při vyšších teplotách chovají jako stálotepelní a při nižších teplotách jako nestálotepelní. Jedná se o živočichy upadající v různém stupni do zimního spánku (ježek velký, netopýr, svišť nebo letního spánku (např. žlutý turkestánský sysel. Některá zvířata v zimě pouze pospávají (medvěd, jezevec).

Tělesná teplota psa

Fyziologické rozmezí tělesné teploty se u dospělých psů pohybuje mezi 37,5 až 39,0 °C. U mladých psů tělesná teplota dosahuje fyziologicky až hodnoty 39,5 °C. Vliv na naměřenou hodnotu má kromě momentálního zdravotního stavu i podrážděnost v cizím prostředí, vliv přepravy zvířete, měření teploty po fyzickém zatížení psa, denní doba (obecně nejvyšší hodnoty večer, nejnižší ráno), příjem potravy (při příjmu potravy zpravidla dochází ke krátkodobému zvýšení tělesné teploty, hladovění je provázeno snížením tělesné teploty).

Měřeni tělesné teploty psa

Tělesnou teplotu u psa měříme teploměrem v konečníku. Postup při měření teploty je následující:

• setřepeme rtuťový sloupec teploměru minimálně na 36 °C,
• konec teploměru potřeme vazelínou nebo jinou indiferentní mastí případně olejovým přípravkem,
• citlivě přidržíme ocas psa směrem vzhůru a stranou a opatrně šroubovitým pohybem zasouváme teploměr asi 3 cm do řitního otvoru,
• teplotu měříme podle typu použitého teploměru 1 až 4 minuty.

Funkce ledvin

Ledviny jsou základním orgánem vyměšování. Významně se podílejí na regulaci objemu a osmotického tlaku tekutin vnitřního prostředí. Jejich důležitost pro život psa spočívá v tom, že zabezpečují vylučování konečných zplodin metabolizmu, přebytečné vody, elektrolytů a cizích součástí krve. Zastavení funkce ledvin vede ke smrti zvířete. Ztrátu nebo podstatný výpadek funkce jedné ledviny kompenzuje organizmus zvýšenou funkcí zbývající ledviny.

Nepotřebné zplodiny látkové výměny jsou v organizmu vylučovány z největší části močí (z části pocením, u fen se určitý podíl z těla vylučuje mlékem). Moč psů je fyziologicky nažloutlé až žlutohnědé barvy, kyselé reakce, je řídká, zpravidla průzračná, obsahuje organické (močovina, organické kyseliny, aceton, lipidy, monosacharidy, kreatin a další) a anorganické (chloridy, sírany, fosforečnany, uhličitany a další) součásti. Dále i některé hormony, enzymy, močová barviva, odloupané výstelkové buňky a spermie. Výjimečně se fyziologicky ve vyloučené moči objevují i složitější cukry (při jejich vysokém přívodu do organizmu).

Zplodiny látkové výměny, které mají být močí vyloučeny, přivádí do ledvin krev. Moč se v ledvinách vytváří nepřetržitě.

Činnost ledvin je řízena nervovými a humorálními regulačními mechanizmy.

Funkce kůže

Kůže je orgán, který v organizmu psa zastává mnoho důležitých funkcí. Má funkci ochrannou a zprostředkovává styk s vnějším prostředím. Umožňuje částečnou výměnu látek, má význam pro hospodaření organizmu s vodou H pro termoregulaci. Kůže je složena z buněk, které jsou pro tyto funkce specializovány. Kůže má schopnost reagovat na různé fyzikální, chemické i psychické podněty.

Ochranná funkce kůže

Kůže chrání organizmus proti vlivům mechanickým, tepelným, chemickým a také proti záření a některým biologicky škodlivým vlivům.

Mezi vlivy mechanické řadíme především různá poranění od drobných oděrek až po velká narušení celistvosti kůže, dále působení opakovaného tlaku, tahu a tření. Většina plemen psů má kůži pokrytou srstí, jež zesiluje ochranný vliv. Na působení opakovaného tlaku reaguje kůže přizpůsobením a zesílením pokožky (tvorba mozolů), tlak a tah se přenášejí z pokožky na škáru, kde jsou organická vlákna se základní mezibuněčnou hmotou a tento systém umožňuje určitou pohyblivost pokožky vůči škáře. Posun kůže jako celku proti podkladu, který tvoří povázky a svalstvo, umožňuje tukové vazivo v podkoží. Velký význam pro dokonalou funkci pokožky mají maz a pot.

Proti tepelným vlivům chrání organizmus zejména tuková vrstva kůže, která izoluje vnitřek těla od okolí, a tím chrání proti chladu. Velký význam mají také četné krevní cévy ve škáře. Vlivem chladu dochází k jejich zúžení a k převedení části krve z krevního řečiště v kůži do vnitřních orgánů pro jejich ochranu před podchlazením. Za horka naopak dochází k rozšíření krevních cév v kůži, což umožňuje snazší výdej přebytků tepla do vnějšího prostředí.

Proti chemickým vlivům je vytvořen na povrchu kůže tenký povlak, tvořený především tuky, obsahuje však i enzymy, maz, pot a mikroby kožního povrchu. Pod rohovinou kůže je bariéra, která brání či zpomaluje pronikání vody a jiných látek do pokožky. V hlubších vrstvách kůže se mohou vázat těžké kovy. Ve škáře jsou umístěny buňky, které se účastní na rozrušování a zneškodňování chemických látek, jež pronikly přes povrchové vrstvy. Totéž platí i pro tkáň tukovou.

Ochranu proti záření zajišťuje především srst psa. Další ochrannou vrstvou je zrohovatělá vrstva kůže.

Kůže představuje poměrně dokonalý systém ochrany organizmu také proti biologicky škodlivým vlivům. Jedná se zejména o pronikání jiných organizmů do organizmu psa, především bakterií, virů a plísní. Ochrana představuje několik pásem. Jedná se o povlak na povrchu kůže, který obsahuje mastné kyseliny a enzymy, jež působí antibakteriálně. Hlubší vrstvy kůže a potní žlázy se spolupodílejí na vytváření stabilního pH kožního povrchu.

Zprostředkovací funkce kůže

Kromě ochranné funkce organizmu plní kůže také zprostředkovací funkci mezi organizmem a okolním prostředím. Kůží jsou realizovány různé smyslové kvality (bolest, hmat, chlad, teplo, svědění atd.). Přenos smyslových vjemů umožňuje přítomnost četných nervových vláken.

Kůže zajišťuje částečně také komunikaci mezi zvířaty. Z povrchu kůže vychází pach, který může být pro jiné jedince přitažlivý či odpudivý. Jsou za něj na prvním místě odpovědné kožní žlázy.

Změny v srsti vyvolané vlivy prostředí

V srsti psa lze sledovat sezónní změny, jež jsou odrazem fyziologických změn probíhajících v organizmu. K nim patří také pravidelná výměna srsti línání, ke kterému dochází 2x ročně. Zimní srst je kvalitnější, narůstá na podzim a chrání před prochlazením. Letní srst je řídká, narůstá na jaře a zabraňuje přehřátí. Línání související s věkem je možné pozorovat u štěňat při výměně srsti.

Při línání se chlup oddělí od buněk chlupové pochvy a chlupové bradavky, přeruší se výživa chlupu, ten vypadává a roste nový. Na sezónní línání má větší vliv světelný faktor než teplota prostředí.

Rozmnožování

Schopnost rozmnožování je jednou ze základních vlastností živé hmoty. Umožňuje zachování druhu. Způsob rozmnožování je u odlišných živočišných forem různý. Rozlišujeme způsob nepohlavní a pohlavní. Nepohlavní forma se vyskytuje u nižších organizmů a noví jedinci vznikají dělením mateřské buňky.

Forma pohlavního rozmnožování se vyskytuje u ostatních druhů (některé nich jsou zároveň schopné i rozmnožování nepohlavního). V tomto případě nový jedinec vzniká ze dvou buněk (samčí a samičí), které jsou pro tuto funkci specializované (gamety). Nově vzniklá buňka (zygota) představuje kombinaci genetických možností obou výchozích buněk.

Pes se rozmnožuje pohlavně. Nový jedinec se vyvíjí z buňky, která vznikla spojením vajíčka a spermie. Tyto buňky jsou vytvořeny v pohlavních žlázách (varlata u samců, vaječníky u samic).

Pohlavní orgány samčí

K samčím pohlavním orgánům psa řadíme varlata, nadvarlata,chámovody, přídatné pohlavní žlázy a pyj. Varle a nadvarle jsou uloženy v šourku, pyj v předkožce.

Šourek je vak, který představuje vychlípeninu stěny břišní. Na jeho povrchu je kůže porostlá jemnými chlupy. Je rozdělen přepážkou na dvě poloviny. V šourku je teplota o 3 až 4 C nižší než v konečníku, to má význam pro správný vývoj spermií ve varleti.

Varle je párová samčí pohlavní žláza uložená v šourku. Tvoří se v ní spermie samčí pohlavní hormon testosteron.

Nadvarle je útvar připojený k varleti. Představuje orgán, ve kterém se spermie vytvořené ve strukturách varlete shromažďují a dozrávají.

Chámovod vystupuje z nadvarlete, tříselným kanálem vstupuje z šourkové dutiny do dutiny břišní a ústí do močové roury.

Z přídatných pohlavních žláz je u psa vytvořena pouze předstojná žláza (prostata). Sekret této žlázy představuje přirozené ředidlo spermií, obsahuje některé živiny pro spermie důležité a látky, které spermiím upravují prostředí během jejich průchodu močovou rourou a v pochvě. Sekret předstojné žlázy představuje průzračná kapalina, která obsahuje volné aminokyseliny, anorganické soli a neobsahuje cukr.

Pyj je orgán plnící dva účely. Slouží k vypuzování moči a k vpravení semena do pohlavního ústrojí samice. Má schopnost topoření (erekce). To je umožněno přítomností topořivých těles. Topoření (erekce) je reflexní děj, jehož centrum se nachází v bederní míše. Celý pyj je v době pohlavního klidu zastrčen v předkožce, která je uvnitř tvořena bezchlupou kůží s četnými mazovými žlázami, které vyměšují předkožkový maz (smegma).

Pohlavní orgány samičí

Pohlavní orgány samičí slouží k tvorbě pohlavních buněk a hormonů, k páření a na rozdíl od samců vytváří prostředí, ve kterém se vyvíjí oplozené vajíčko v zárodek a plod, který je pak při porodu vypuzen z těla matky. Řadíme mezi ně vaječníky, vejcovody, dělohu, pochvu a vulvu (ochod).

Vaječníky jsou párové samičí pohlavní žlázy, ve kterých se tvoří a vyvíjejí samičí pohlavní buňky - vajíčka a tvoří se zde pohlavní hormony - estrogeny a progesteron.

Od vaječníků do děložních rohů vedou vejcovody. Jedná se o párový orgán tvořený klikatou trubicí. Přední konec je volný. Je otevřen do břišní dutiny, k vaječníkům naléhá zvláštní rozšířenou částí, tzv. nálevkou vejcovodu.

Děloha je dutý orgán, který slouží k vývoji zárodku. Je rozdělena na tělo, dva děložní rohy a děložní krček.

Pochva je vlastní kopulační orgán uložený v pánvi. Pochva je rozdělena panenskou blánou na vlastní pochvu a poševní předsíň. Na spodní straně ústí močová roura.

Vulva (ochod) je tvořena u feny dvěma stydkými pysky, na spodní spojce je poštěváček.

Páření, pohlavní reflexy

Páření (pohlavní akt) je složitý reflexní děj tvořený řadou podmíněných a nepodmíněných reflexů, při nichž je ztopořený pyj zasunut do pochvy. Závěrem pohlavního aktu je semeno ejakulováno do pochvy samice. Mezi nepodmíněné (vrozené) pohlavní reflexy řadíme reflex ztopoření pyje, pojímací reflex, zasunutí pyje, reflex tření a reflex vysemenění. Podmíněné pohlavní reflexy vznikají zejména u samců používaných k inseminaci.

Osemenění

Osemenění je uskutečněno u psů v rámci pohlavního aktu (přirozená cesta) nebo inseminací. V obou případech se jedná o vpravení ejakulátu do pohlavních orgánů říjící samice. Častější způsob je u psů osemenění cestou přirozenou. V současné době se inseminace u psů využívá pouze vzácně, zejména v případech, kdy není možné z různých důvodů zajistit osemenění cestou přirozenou.

Říje (hárání) feny

Pohlavní dospělost provázená rozvojem pohlavních orgánů feny se projevuje vnějšími a vnitřními změnami, které se nazývají říje nebo hárání. Tyto změny jsou podmíněny složitým mechanizmem působení hormonů podvěsku mozkového, brzlíku a vaječníků. Zpravidla je říje feny vyvolána dvakrát do roka, ve výjimečných případech hárá fena fyziologicky i třikrát do roka. Někteří vnější činitelé (např. mimořádná zima, nesprávná výživa) mohou nástup říje oddalovat. Vliv na termín hárání má také společné ustájení fen. Termíny jejich hárání se zpravidla během jednoho roku sblíží natolik, že dochází ke skupinovému hárání s rozdílem několika týdnů až dnů. Tomuto jevu říkáme synchronizace říje.

Říji feny dělíme na tři fáze: proestrus, estrus a metestrus

V proestru (začátek říje) sliznice dělohy silně zduřuje, ke konci tohoto období fena začíná krvácet (barvit), vulva je zduřelá.

Estrus je období vlastní říje, ve vaječnících se uvolňují vajíčka, silně červené zbarvení přechází v hnědavou barvu a slábne. V tomto období je vulva zduřelá, fena se často vylizuje, močí častěji ve velice malých množstvích. V období 3. až 8, dne říje krvácení natolik zesílí, že se fena již nestačí očišťovat a krev z ní po kapkách kape na zem. Sliznice pochvy je výrazně lesklá a načervenalá, vulva je až dvakrát zvětšená. Fena ještě není svolná k páření, ale ztrácí poslušnost, má tendenci utíkat, sama vyhledává psy, dráždí je, je neklidná a trvale sleduje možnost úniku. Říji je možné pohodlně zjistit u feny, která je držena v bytě a je tedy denně pozorována. U fen držených v hromadném ustájení v kotci nebo ve výběhu je mnohdy obtížné zjistit zejména počáteční stadium říje. Období uvolňování vajíček u většiny fen probíhá v období 9. až 13. dne, u některých fen až do 16. dne, proto je zjištění počátku říje velmi důležité pro stanovení nejvhodnější doby pro nakrytí feny. Nesprávný odhad tohoto termínu je hlavním důvodem převážné většiny neúspěšných krytí. Stanovení nejvhodnější doby krytí feny je velmi individuální,některé feny je nutné krýt již 9. až 10. den, jiné vyžadují krytí až kolem 14. dne, vyskytují se však i feny, které porodily zdravá štěňata po krytí v 16. až 19. dnu říje.

Metestrus je období, kdy říje končí, děložní sliznice je připravena přijmout uvolněná oplozená vajíčka, ve vaječníku vzniká žluté tělísko. V tomto období dochází bud' k březosti (žluté tělísko ve vaječníku přetrvává) v případě, že došlo k oplození, nebo fáze metestru přechází v diestrus (děložní sliznice se zklidňuje, žluté tělísko se vstřebává) a říje přechází do období celkového klidu - anestrus.

Krytí feny

Fena by měla být kryta pouze v případě, že je zdravá, parazitologicky vyšetřená, příp. odčervená, očkovaná proti běžným infekčním onemocněním a v termínu, který je pro krytí vhodný.

Krytí feny můžeme rozdělit na tři stadia: 1. předehra před krytím, 2. vlastní krytí feny, 3. svázání psa s fenou.

Ve stadiu předehry se zvířata probíhají, hrají si spolu, pes fenu olizuje za ušima a na vulvě, naskakuje na ni a fena mu uniká, očichává psa v okolí předkožky. Účelem předehry je seznámení zvířat a vzájemné vydráždění sexuálních reflexů. Ve stadiu vlastního krytí zůstává fena psovi stát, prohýbá se ve hřbetě, rozkročuje zadní končetiny a trpělivě čeká.

Za příznivých vnějších a vnitřních podmínek pes zasune pyj do pochvy a stadium krytí přechází do stadia svázání. V tomto stadiu dochází k enormnímu zvětšení topořivých těles a žaludu pyje psa a je nezbytné pro dopravení celé dávky do pochvy, resp. dělohy feny. Ejakulace semene u psa probíhá po kapkách s jedno až třísekundovými intervaly po celou dobu svázaní. Pes po svázání s fenou zůstává v poloze, kdy břicho psa je na zádi feny a přední nohy vedle předních nohou feny nebo se k feně otáčí zády tak, že si zadní končetinu "přehodí" přes záď feny a stojí tak na všech čtyřech končetinách zádí k zádi. Při těchto polohách dochází k natahování pochvy a dělohy a v děloze vzniká podtlak, který umožňuje nasávání vyměšovaného semene děložním krčkem do dělohy. Svázání trvá různě dlouhou dobu, nejčastěji od 10 do 30 minut.

V některých případech, zejména v důsledku požadavků některých chovatelů se provádí tzv. opakované krytí. Obvykle se provádí minimálně po 48 hodinách.

Březost

Březost je fyziologický stav organizmu feny, kdy se v děloze vyvíjí obvykle více plodů. Začíná uhnízděním oplozeného vajíčka a končí vypuzením zralého plodu při porodu. Jedná se o stav organizmu feny, jehož cílem je zdárný vývin nového potomstva. Tomu se také podřizují všechny ostatní funkce. Březost u feny trvá v průměru 63 dnů (58 až 70).

V průběhu říje se z vaječníku uvolní během tří až pěti dnů několik desítek tisíc vajíček, která se v dalších 3 až 10 dnech dostávají do dělohy. K oplození vajíček dochází zpravidla ve vejcovodech. Po splynutí jádra spermie a vajíčka vzniká zygota. Zygota dále ve svém vývoji pokračuje dělením - mitózou. Oplozené vajíčko sestupuje vejcovody do dělohy, zde se uhnízdí v děložní sliznici a dochází k jeho dalšímu dělení. Dále prochází stadii moruly a blastuly. Po dalším dělení se buňky diferencují a vzniká zárodek - embryo, kolem něhož se tvoří plodové obaly. Na povrchu plodových obalů se vytváří placenta pronikající do sliznice a stěny dělohy. Každý plod má svoji placentu. Ta zajišťuje plodu přijímání živin a vylučování jeho metabolitů, což je nezbytnou podmínkou jeho úspěšného vývoje.

Těsně po nakrytí má mít fena klid. Pro zdárný vývoj plodu je od začátku březosti nutné, aby fena měla dostatečný pohyb, zejména v první polovině březosti může být fena zatížena takovou pracovní zátěží, na jakou byla zvyklá před nakrytím.

Zabřeznutí je u feny charakterizováno různými příznaky, které se projevují především změnami v chování. Fena se stává na první pohled pohodlnější a je méně ochotná k práci. Dalším příznakem je zvýšená žravost, v některých případech se však u feny vyskytne nechutenství (pravděpodobně v důsledku silných hormonálních přeměn), které samo po několika dnech vymizí. Klidné feny se v březosti stávají obvykle dráždivější, ostré naopak klidnější, mnohé feny jsou mazlivější.

Příprava k porodu

Vlastnímu porodu předchází fáze přípravy k porodu. Mezi příznaky blížícího se porodu patří propadlé břišní stěny nad slabinou, vulva zduří a oplošťuje se partie mezi sedacími hrboly, zčervená sliznice vchodu do pochvy, přechodně se objeví hlenovitý, průhledný výtok, fena je neklidná, snaží se o olizování vulvy, zduří vemeno a struky, vemeno je na pohmat teplé, načervenalé, fena zalézá na porodní místo (do boudy, temných a klidných míst v bytě apod.). Dalším příznakem je snížení množství přijatého krmiva 12 až 24 hodin před porodem. Posledními příznaky fáze přípravy k porodu jsou první slabé bolesti, fena se často otáčí k břichu, vstává a lehá, občas hrabe končetinou, častěji močí, začíná zrychleně dýchat. Čím je fena citlivější, tím jsou tyto příznaky intenzivnější a dříve se objeví. Obecně trvá fáze přípravy k porodu l až 2 hodiny, u některých fen až 10 hodin.

Porod

Porod je fyziologický proces, při němž je zralý plod vypuzen z dělohy po hlavními cestami. Vypuzení se děje aktivními stahy svaloviny dělohy a břišního lisu za spoluúčasti celého organizmu.

Průběh vlastního porodu rozdělujeme do tří fází: 1. fáze otevírací, 2. fáze vyluzovací, 3. fáze poporodní.

Ve fázi otevírací jsou stahy dělohy poměrně slabé a zevně nezřetelné. Těmito stahy je plodový vak s plodem vtlačován do děložního krčku, který se postupně roztahuje, až vytvoří s pochvou stejnoměrně širokou rouru. Plodový vak tudy postupuje dále do dělohy. Fena vykazuje neklid.

Ve fázi otevírací jsou porodní bolesti větší a častější a jsou podporovány stahy břišních svalů. Toto stadium je považováno za vlastní porod. Štěně je vytlačováno porodními cestami buď hlavou a předními končetinami, nebo zádí a zadními končetinami napřed. Většina fen zaujímá v tomto stadiu polohu vleže na boku nebo na břiše, menšina rodí v poloze v sedě. Během porodu se u fen objevuje výtok tmavozelené barvy. Jakmile štěně opustí porodní cesty, fena prokousne plodový obal a vylizováním zbavuje narozené štěně plodové vody z obalu, který požírá. Pokud vyjde s plodem placenta, požírá ji. Po přerušení pupečního provazce dochází k prvnímu vdechu štěněte.

Fena rodí většinou více štěňat. Intervaly mezi vybavováním jednotlivých štěňat jsou různě dlouhé, na konci vypuzovací fáze se prodlužují (průměrně 1 hodina).

V průběhu poporodní fáze dochází k vypuzení zbylých lůžek, která bud' odstraní majitel, nebo je fena za jeho nepřítomnosti pozře. Příznakem ukončeného porodu je propadlá břišní stěna. V tomto období dochází k uzavírání děložního krčku, úpravě dělohy do původního stavu a mění se i poměry hormonální.

Pohyb, svalová soustava

Životní projevy všech zvířat jsou úzce vázány na pohyb. Pohyb i změny napětí vnitřních orgánů zajišťují svaly.

Základem pohybové aktivity u psa je kostra, svalová a nervová soustava. Kostra slouží jako opěrný systém, svaly jsou zdrojem kinetické síly, nervy vedou podnět a umožňují koordinaci pohybu. Pohyblivost celého pohybového ústrojí zajišťují klouby.

Svalstvo můžeme rozdělit na kosterní (příčně pruhované), hladké a srdeční. Zdrojem kinetické síly jsou příčně pruhované svaly, tvořené svalovými vlákny, kterým dodávají impulsy k činnosti nervy. Na svalová vlákna nasedají ,jemná zakončení nervů, kterými je předán impuls k činnosti. Svalová vlákna jsou vyživována živinami dodávanými krví prostřednictvím tenkých vlásečnic. Zdrojem energie jsou především cukry. Ty při činnosti svalů oxidují, a tím se uvolňuje potřebná energie. Zplodinou tohoto procesu je kyselina mléčná (patří mezi tzv. únavové látky). Při činnosti svalů pes spotřebovává 35 až 40 % přijaté energie, zbytek je využíván pro dodržování tělesné teploty. Teplo vzniká i při činnosti svalů (při podchlazení psa dochází proto k třesu svalů, čímž se aktivně kryje spotřeba tepla).

Hladká svalovina se významně odlišuje od příčně pruhované svaloviny. Hladké svaly představují obecně v organizmu psa stavebně jednodušší druh svaloviny, pracují pomaleji, delší dobu a prakticky bez únavy. Hladké svaly netvoří samostatné orgány jako kosterní svaly, ale podílí se na stavbě orgánů ve spojení s jinými tkáněmi.

Stres, adaptace, aklimatizace

Stres

Stresem (zátěží) nazýváme každý zásah do organizmu, který porušuje nebo vychyluje jeho dynamickou rovnováhu. Zátěž vyvolá reakci která má organizmus psa ochránit před poškozením a napravit poruchu. Stres vyvolává tzv. stresor. Jako stresor se mohou uplatnit vlivy prostředí, v němž zvíře žije (např. náhlé změny prostředí, tepelné a chladové vlivy, velká námaha, poranění, neinfekční nemoci, hromadně prováděné zákroky), vlivy výživy (nedostatek vody, nedostatek krmiva, vitamínů a minerálních látek apod.), vlivy infekční (zde se uplatňují choroboplodné zárodky - bakterie, viry, plísně, atd.) a vlivy psychické.

Každý stres vyvolá určité opotřebení v organizmu zvířete. Pes na zátěž odpovídá tzv. adaptačním syndromem, který má tři fáze: 1. poplachová reakce, 2. stadium odolnosti, 3. stadium vyčerpání. Ve stadiu poplachové reakce se uvede organizmus do stavu tzv. mobilizace. Tento stav umožňuje náhlou svalovou práci (příprava k boji, k útoku nebo k uchopení kořisti). Ve stadiu odolnosti účinek stresoru trvá, ale organizmus se mu přizpůsobil. Přestane-li nadále stresor působit nebo působí-li mírně, organizmus psa se zátěží vyrovná a stává se proti ní odolný. Pokud intenzivní vliv stresoru trvá, nastává stadium vyčerpání, kdy dochází k těžkým metabolickým poruchám a pes hyne.

Adaptace a aklimatizace

Adaptace je přizpůsobení organizmu psa podmínkám vnějšího prostředí. Aklimatizací rozumíme různou dobu trvající přizpůsobování organizmu klimatickým podmínkám, při nichž se teplota prostředí pohybuje mimo rozsah termoneutrální zóny, při níž organizmus žil. Aklimatizace probíhá také při změně prostředí, ve kterém pes žije. Například při nákupech služebních psů a jejich následnému zařazování do stavu v rámci hromadného ustájení může aklimatizace přinášet některé změny v hematologickém nebo biochemickém obrazu při vyšetření krevního vzorku, trvající zpravidla 2 až 3 týdny, někdy i déle. Proto je vhodné, abychom tento faktor vyloučili, odebírat krev psům v rámci jejich nákupu až po 2 až 3 týdnech po jejich zařazení mezi ostatní psy.