úvod  .  anatomie  .  etologie  .  fyziologie  .  hygiena  .  nemoci  .  první pomoc  .  výživa

Nemoci psů

Při stručné charakteristice některých důležitých nemocí psů je třeba nejprve objasnit základní pojem - nemoc. Nemoc je zevní výraz procesů nebo stavů, které se odchylují ve větší nebo menší míře od normální funkce nebo normálního stavu zdravého organizmu.

Nemoci mohou být způsobeny zevními nebo vnitřními činiteli a mají charakter infekční nebo neinfekční. Některé nemoci zanechávají na orgánech změny různého charakteru, jiné probíhají tak že je lze diagnostikovat pouze z projevů zvířete, jež jeví poruchu určité funkce.

Některá infekční onemocnění psů

Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganizmy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa), schopné pronikat do organizmu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.

Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.

Každé infekční onemocnění má svoji inkubační dobu. Inkubační doba je časový úsek, který uplyne od okamžiku vniknutí patogenního činitele do organizmu až do okamžiku, kdy se objeví první příznaky onemocnění. Inkubační doba je u různých onemocnění různě dlouhá.

Způsoby zavlečení infekčního onemocnění do stavu služebních psů jsou různé. Může k němu dojít zejména při kontaktu služebních psů s nakaženými zvířaty, při přechodném ustájení v cizím a po zdravotní stránce neznámém prostředí, popř. ustájení nově přivedeného nakaženého psa v prostoru ustájení služebních psů, dále prostřednictvím infikovaných předmětů, krmiv, osob, hmyzu, případně dalšími způsoby.

Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který psa odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.

Vzteklina (rabies, lyssa)

Vzteklina je nakažlivé onemocnění zvířat a člověka s akutním průběhem, končící smrtí. Onemocnění postihuje především centrální nervový systém.

Původce:

Původcem vztekliny je virus, který je poměrně odolný vůči vlivům vnějšího prostředí, např. při teplotách až do -70 °C neztrácí schopnost vyvolat onemocnění po několik roků. Virus se v těle nemocného zvířete nachází zejména v mozku, míše, slinných žlázách a slinách.

Způsob nakažení:

Vzteklinou mohou onemocnět všechny druhy teplokrevných zvířat, extrémně vnímavé k onemocnění jsou lišky. V přírodě se vzteklina vyskytuje především u lišek, lesní zvěře a u vlků. Z domácích zvířat rozšiřují tuto nemoc zejména toulaví psi a kočky. Přenos vztekliny se děje porušenou kůží, především po kousnutí nemocným zvířetem, kdy je v jeho slinách přítomen původce onemocnění.

Inkubační doba v případě výskytu vztekliny u psa trvá zpravidla 2 až 5 týdnů. Délka však závisí na množství viru, který se dostal do rány, a na místě pokousání (čím blíže krajinám hlavy, tím je průběh onemocnění rychlejší a nebezpečnější).

Klinický obraz:

Klinicky se u psů vzteklina projevuje ve dvou základních formách, ve formě zuřivé a ve formě tiché.

V případě zuřivé formy rozeznáváme tři stadia. Začáteční stadium trvá 1 až 3 dny. Zvíře bývá posmutnělé až apatické, přestává poslouchat, schovává se na tmavá místa, nereaguje na povely, přestává rozeznávat známé lidi, předrážděně reaguje na vnější podněty, často vstává a znovu uléhá, chodí dokola, určí, vyje, vrhá se vpřed. Je možné pozorovat svrbění kousnutého místa, které si pes líže, mnohdy hryže. Typickým příznakem je požírání různých předmětů. Později se v důsledku obrny hltanu dostavuje těžkostí při polykání, zvíře nemůže pít a přijímat potravu a nastává vylučování slin. Tělesná teplota bývá zvýšená až na 40 - 41 C.

Druhé stadium, stadium zuřivosti, trvá 3 až 4 dny. Příznaky onemocnění jsou poněkud výraznější než ve stadiu počátečním. Pes má snahu utéct kouše do všeho živého i neživého, je útočný, zuřivě štěká, bez výstrahy napadá člověka i zvířata, má vytřeštěný pohled, často bývá zornice na jednom oku rozšířená, na druhém zúžená. Psi zavření v kotcích se bez příčiny vrhají na mříže a boudy, přičemž si zraňují dásně, jazyk, zuby a mohou si zlomit i sanicí.

Ve třetím stadiu - paralytickém, se pes uklidní, ochrne na zadní končetiny, nemůže polykat, má vyplazený jazyk, v důsledku obrny hlasivek nemůže štěkat. Původně vysoká tělesná teplota klesá na normál a pes hyne. Třetí stadium trvá 4 až 5 dní.

Při tiché formě jsou příznaky podobné jako v začátečním stadiu formy zuřivé, náhle však stav přechází do stadia paralytického bez známek zuřivosti a pes po 3 až 5 dnech hyne za příznaků celkového ochrnutí. Tato forma se u psů vyskytuje v 15 až 20 % případů.

Prevence:

Vzteklina je smrtelná a nelze ji zatím léčit. Je proto velmi důležité dodržovat řadu opatření týkajících se této choroby. Předně je nutné pravidelně provádět preventivní ochranné očkování proti vzteklině u psů starších 6 měsíců (možno očkovat již od 3 měsíců stáří) a opakovat ho každý rok.

Při přemisťování služebních psů mimo hranice okresu je povinností každého majitele dodržovat nařízení příslušných veterinárních správ a splnit podmínky přesunu.

V současné době platí povinnost předvedení psa k veterinární prohlídce v případě, že poranil člověka. První prohlídka má být provedena do 24 hodin po poranění, druhá za 5 dní. Je-li výsledek vyšetření negativní, vystaví veterinární lékař protokol o zdravotním stavu zvířete pro zdravotnické zařízení, které ošetřuje poraněného člověka. Vzhledem k závažnosti onemocnění je nutné přivést psa k prohlídce vždy, i při sebemenším poranění člověka.

Přes zavedenou vakcinaci psů, koček a v posledních letech i lišek je vzteklina na území našeho státu stále aktuálním infekčním onemocněním.

Parvoviróza

Parvoviróza je jednou z nejnebezpečnějších chorob, která postihuje zejména štěňata v nejútlejším věku. Poprvé byl výskyt parvovirózy zaznamenán v roce] 1977 ve Spojených státech amerických, ve státě Texas, jako hromadný výskyt průjmů a zvracení psů.

Původce:

Původce této závažné choroby je virus z čeledi Parvoviridae, tzv. Parvovirus canis.

Způsob nakažení:

K nakažení zdravého zvířete může dojít přímým kontaktem s nemocným zvířetem, ale i zprostředkovaně, kdy se jako faktor přenosu mohou uplatnit mechanicky lidé, hmyz, různé předměty apod. Parvoviróza postihuje především štěňata ve věku 6 až 12 týdnů. To je způsobeno tím, že v tomto období života psa vymizí z jeho organizmu mateřské protilátky (protilátky získané z mateřského mléka) a štěně ztrácí ochranu nejen proti parvoviróze, ale i proti dalším infekčním onemocněním. Inkubační doba trvá zpravidla 7 až 14 dní.

Klinický obraz:

Klinicky se tato infekční choroba vyskytuje ve dvou základních formách. První forma tzv. parvovirusový zánět střev, se projevuje úporným zvracením a těžkými vodnatými, odporně zapáchajícími průjmy s příměsí krve. Tělesná teplota ve většině případů vystupuje na 40 až 40,5 °C. Psi jsou apatičtí, nepřijímají potravu. Opakované zvracení a průjmy způsobují velké ztráty tělesných tekutin a psi většinou po 2 až 5 dnech hynou, za příznaků těžké dehydratace.

Druhá forma, tzv. parvovirusový zánět srdečního svalu, je méně častá než forma první. Štěňata při ní hynou náhle, zpravidla bez klinických příznaků onemocnění. Někdy se objeví dušnost, popř. zvracení.

Ve většině případů není léčba parvovirózy úspěšná. Velkou měrou se na této skutečnosti podílí fakt, že se veterinární lékař ve své praxi setkává s nemocným zvířetem často až v pokročilé fázi onemocnění. Proto je nutné, aby byl nemocný pes přiveden k ošetření již při objevení se prvních příznaků onemocnění (nezájem o okolí, zvýšená tělesná teplota, nechutenství, celková slabost, malátnost, otupělost apod.).

Prevence:

Jediným poměrně spolehlivým ochranným opatřením je včasné provedení vakcinace zdravých štěňat. Většina domácích i zahraničních výrobců vakcín doporučuje provést očkování proti parvoviróze již v 6 až 8 týdnu života štěněte.

Dalším důležitým opatřením zabraňujícím rozšíření nákazy do populace psů při hromadném výskytu nemoci omezení pohybu psa, tzn. vyhnout se hromadným kynologickým akcím (výstavy, bonitace, svody, soutěže apod.).

Psinka

Jde o akutní nakažlivé onemocnění, které bylo zavlečeno do Evropy z Ameriky v 18. století. Na našem území byla psinka zaznamenána po první světové válce jako velmi nakažlivé onemocnění s vysokou úmrtností zejména u psů.

Původce:

Původce psinky je virus z čeledi Paramyxoviridae, poměrně odolný ve vnějším prostředí.

Způsob nakažení:

Z nemocného zvířete se virus vylučuje do vnějšího prostředí všemi výměšky. Přenos infekce je realizován přímým kontaktem mezi psy, ale i zprostředkovaně (krmivem nebo nápojem, potřísněným výměšky nemocného psa, po olíznutí infikovaných předmětů apod.). Popsán byl ~ přenos vzduchem v případě ustájení nemocných a zdravých psů v jednom prostoru. Nejčastěji psinkou onemocní psi do jednoho roku stáří. Onemocnět mohou však i psi starší. Psinka často probíhá v tzv. "vlnách", zpravidla z jara a na podzim. Podstatný vliv na vznik a průběh onemocnění má u psa i jeho celkový zdravotní stav (nachlazení, trávicí poruchy apod.) a to, jak je zvíře vyživováno (podvýživa, nedostatek minerálních látek a vitamínů).

Inkubační doba u psinky je 3 až 7 dní. V některých případech probíhá ,nemocnění velmi rychle. Jedná se o případy, kdy se virus po náhlém vzestupu teploty pomnoží, vyplaví do krve a pes uhyne, zpravidla do 3 dnů.

Klinický obraz:

Podle toho, které orgány jsou původcem nejvíce postižené, rozeznáváme čtyři základní formy psinky: plicní, střevní, nervovou a kožní. Průběh onemocnění je rozmanitý. Každá forma se může vyskytovat samostatně (nervová forma se vyskytuje samostatně vzácně), popř. může jedna forma přecházet v druhou. Zpravidla však u všech druhů začíná psinka zvýšenou tělesnou teplotou, nechutenstvím, malátností, pes se chová samotářsky, chvěje se, je nevrlý, snadno unavitelný, srst bývá zježená.

U plicní formy se brzy objevují příznaky zánětu dýchacích cest (výtok z nosu, pes si tře nos o přední tlapky), výměšek z nosu je řídký, později hlenovitý až hnisavý s příměsí krve. Později se dostaví kašel, občas až záchvatovitý, poukazující na zánět hrtanu a průdušek. Tento stav může přejít až v zánět plic. Současně s příznaky postižení horních cest dýchacích se objevují i záněty učních spojivek, vzácně i rohovky. Oko je citlivé na světlo (tzv. světloplachost).

Při střevní formě vystupují do popředí příznaky zánětu hltanu, mandlí, žaludku a střev. Pes zvrací (zvratky jsou hlenovité, žlutě zbarvené), trus je řídký, 111enovitý, často s příměsí krve.

Nervová forma většinou nastupuje v průběhu formy plicní nebo střevní a projevuje se místními záškuby (v obličejové části, na čenichu, na pyscích, tvářích, žvýkacích svalech, na svalech krku a končetin), které se objevují rytmicky buď trvale, nebo s určitým časovým odstupem. V některých případech se objevují i celkové nervové příznaky připomínající epileptické (padoucnicové) záchvaty. Záchvaty často končí obrnami, zejména zadních končetin.

V současné době se méně často objevuje forma kožní. Projevuje se zrohovatěním a popraskáním vrchní vrstvy pokožky na polštářcích tlap.

Léčba psinkového onemocnění je velmi problematická a zpravidla neúspěšná (odborná literatura uvádí až 60% neúspěšně léčených případů).

Prevence:

Základním ochranným opatřením proti nakažení psa tímto onemocněním je včasná vakcinace. Podobně jako v případě parvovirózy i u psinky většina výrobců vakcín doporučuje zahájit očkovací program v 6. až 8. týdnu věku psa. V případě výskytu psinky v populaci psů je vhodné omezit vzájemný kontakt psů v rámci hromadných kynologických akcí apod.

Infekční zánět jater

Infekční zánět jater psů, tzv. Rubarthova choroba (pojmenovaná podle švédského vědce Rubartha, který v roce 1947 prokázal virový původ tohoto onemocnění), je zánětlivé onemocnění jater psů s horečnatým průběhem.

Původce:

Původce onemocnění je virus, který je poměrně odolný, např. přežívá vysušení i teplotu -20 °C.

Způsob nakažení:

Zdravý pes se může nakazit virem cestou dutiny ústní a trávicím ústrojím, přenos však mohou zprostředkovat i krev sající vnější paraziti (např. blechy). Inkubační doba této choroby je 2 až 14 dní.

Klinický obraz

Nejprve je možné pozorovat nechutenství a skleslost až apatii doprovázenou vysokými teplotami (40 - 41 °C). Průvodním příznakem bývá často výtok z očí a zánět mandlí. U některých psů se objevuje zvracení a průjem. Asi u 20 nakažených psů je možno zjistit zánět oční rohovky, tzv. "bílé oko". Toto postižení zpravidla trvá až několik týdnů a pak samovolně mizí. Nákaza může mít u psů průběh prudký, pozvolný, nebo probíhá skrytě (latentní průběh). Při skrytém průběhu nejsou výše uvedené příznaky zřetelné, při prudkém onemocnění pes náhle hyne, při výskytu pozvolné formy se pes obvykle do 14 dnů uzdraví.

Prevence:

Preventivní opatření spočívá ve včasném a pravidelném provádění vakcinace vhodnou očkovací látkou. V současné době se toto onemocnění vyskytuje v populaci psů díky prováděnému očkování poměrně zřídka.

Infekční kašel (laryngotracheitis)

Infekční kašel je nakažlivé onemocnění, které postihuje dýchací aparát.

Původce:

Původce onemocnění je virus. Poprvé byl izolován z nemocných psů v roce 1962 v Kanadě. Později byl také prokázán v USA, Velké Británii Německu a Holandsku. Tento virus je velmi blízký viru infekčního zánětu jater psů.

Způsob nakažení:

K nakažení psa dochází cestou dýchacího ústrojí. K onemocnění jsou vnímaví především mladí psi, kteří nejsou proti němu očkováni, může se však objevit i v populaci starších psů. Šíření nastává kapénkovou infekcí při kašli nemocných zvířat.

Inkubační doba onemocnění je 2 až 12 dní.

Klinický obraz:

Charakteristickým příznakem nemoci je krátký a suchý kašel, dochází k zánětu hrtanu, průdušnice a průdušek. Hrtan je na pohmat bolestivý. Někteří psi zvracejí. Stav je provázen zrychleným dechem, výtokem z nosu a zvýšenou teplotou. Onemocnění nemívá smrtelný průběh.

Prevence:

Preventivním opatřením je pravidelné provádění ochranného očkování.

Chřipka psů (paraintluenza)

Chřipka psů je nakažlivé onemocnění zejména dýchacího aparátu v případě atypické formy mozku.

Původce:

Původce onemocnění je virus. Poprvé byl izolován v roce 1967, je málo odolný a citlivý na vyšší teploty. Ničí ho běžné desinfekční prostředky.

Způsob nakažení:

K nakažení psa dochází kapénkovou infekcí, virus se vylučuje i močí. Inkubační doba tohoto onemocnění je 4 až 9 dní.

Klinický obraz:

Nemoc probíhá ve formě mírné, těžké a atypické.

V případě mírné formy pozorujeme suchý kašel, slabý výtok z dutiny nosní a z očí. Těžká forma se projevuje úporným dávivým kašlem přecházejícím ve zvracení, výtokem z očí a z nosu, který je z počátku vodnatý, později hlenovitý až hlenohnisavý. Charakteristická, zvláště u mladých psů, je ztráta hmotnosti. V případě lehké i těžké formy jsou výše uvedené příznaky provázeny nechutenstvím, malátností a ospalostí psa, tělesná teplota bývá zvýšená pouze v počátku onemocnění. U neléčených případů se může vyskytnout řada komplikací v důsledku souběžného uplatňování dalších mikroorganizmů, od zánětu mandlí až po zánět plic. Průběh atypické formy onemocnění byl zaznamenán v roce 1980 v USA. Tato forma se projevuje nekoordinovaností pohybů a ochrnutím zadní části těla.

Prevence:

Preventivním opatřením je pravidelné provádění ochranného očkování.

Leptospiróza u psů

Leptospiróza u psů je infekční onemocnění vyvolané bakteriemi rodu Leptospira. U psů se vyskytuje především ve formě tzv. Weilovy choroby a Stuttgartské choroby psů.

Původce:

Původce Weilovy choroby je Leptospira icterohaemorrhagiae, původce Stuttgartské choroby psů je Leptospira canicola.

Způsob nakažení:

Psi se mohou nakazit zejména přímým kontaktem s nemocnými jedinci případně přímým nebo zprostředkovaným kontaktem s hlodavci, kteří většinou sami zjevně neonemocní, ale často po celý život vylučují Leptospiry močí.

Klinický obraz:

Weilova choroba se vyskytuje zejména u mladých psů. Onemocnění začíná horečkou, zvracením, nechutenstvím a apatií psa. Po týdnu se objevuje žloutenka, na sliznicích mohou být zjištěny drobné krváceniny. Většina psů hyne v průběhu 5 až 9 dnů.

Stuttgartská choroba psů začíná příznaky vysoké horečky, objevují se krvavé průjmy, pes nadměrně přijímá tekutinu. Po přechodu onemocnění do chronického stadia, se objevuje nechutenství, zvracení, skleslost a ospalost psa, kůže ztrácí elasticitu, spojivky očí a sliznice dutiny ústní jsou zarudlé, později se sliznicích objevují vřídky. Při chronické formě bývá tělesná teplota v hodnotách fyziologického rozmezí.

Prevence:

V oblastech výskytu tohoto onemocnění se provádí ochranné očkování. Důležité je pravidelné odborné provádění deratizace v objektech, ve kterých jsou ustájeni služební psi.

Některá neinfekční onemocnění psů:

Nemoci dýchacího ústrojí

Akutní zánět nosní sliznice

Hlavním projevem akutního katarálního zánětu sliznice dutiny ústní (rýmy je výtok z dutiny nosní, její zarudnutí a otok.

Příčiny:

Na vzniku rýmy se velmi často podílí povětrnostní vlivy (nachlazení). Dál to mohou být vlny fyzikální a chemické (prach, cizí tělesa, alergeny, kouř, různé chemikálie - např. bojové otravné látky). Zánět může být i výsledkem postižení spodních částí dýchacího ústrojí.

Klinický obraz:

Na zanícené sliznici se tvoří zvýšené množství sekretu. Ten vytéká z nosních otvorů a v jejich okolí může zasychat. Tak dochází i k dráždění nosní houby a jejím zánětlivým změnám. Sekret je většinou vodnatý, sliznice překrveni celkově bývá apatie, někdy mírná teplota. Otok sliznice působí potíže při dýchání slyšitelné i ve spánku, a pes dýchá pomocí ústní dutiny, tzv. lícní dýchání. Je-li při rýmě výrazně zvýšená teplota a výtok se mění na hlenovitý až hnisavý, bývá rýma v tomto případě jedním z příznaků celkového, ve většin případů infekčního onemocnění.

Prognóza:

Je příznivá, jestliže se rýma vyskytne jako akutní, samostatné a ničím nekomplikované onemocnění.

Zánět hltanu a hrtanu

Jde o akutní nebo chronické onemocnění charakterizované kašlem, změnou hlasu a bolestivostí při tlaku v oblasti hrtanu.

Příčiny:

Nejčastější příčinou je nachlazení (pokud se uhřátý pes napije studené vody, požírání sněhu, promoknutí psa a jeho pobytu v průvanu), také např. při dlouhodobém vytí v prašném a suchém prostředí. Mohou se uplatnit i vlivy fyzikální a chemické. K postižení hrtanu dochází také při rozšíření zánětu r. okolí, např. při zánětu průdušnice.

Klinický obraz:

Kašel, změněný hlas (chrapot), bolestivost při tlaku v oblasti hrtanu, zduření. Kašel může být s výhozem. Teplota nebývá zvýšena. Při úporných dlouhodobých záchvatech kašle může pes zvracet. Při silné bolestivosti je kašel povrchní. Při výhozu hlenu s hnisem a zvýšené teplotě je podezření na celkové infekční onemocnění.

Prognóza:

Akutní zánět se většinou vyléčí do 1 až 2 týdnů, prognóza je příznivá. (chronický zánět velmi často odolává léčbě, prognóza je nejistá.

Zánět průdušek a plic

Zánět průdušek a plic je onemocnění, které se nejčastěji projevuje katarálním či hnisavým zánětem postižené tkáně.

Katarální forma se projevuje obvykle povrchovým zánětem průdušek a plicních sklípků, který provází tvorba vodnatého sekretu.

Hnisavá forma (často vzniká z formy katarální) je charakterizována postižením hlubších vrstev cest dýchacích. Je provázena i tvorbou ohraničených zánětlivých ložisek vyplněných hnisem.

Příčiny:

Katarální forma zánětu průdušek vzniká nejčastěji po silném nachlazení nebo jako pokračování zánětu nosní dutiny, hrtanu a průdušnice. Vliv mají i fyzikální a chemické faktory (prach, cizí tělesa, dráždivé plyny, chloroformová nebo éterová narkóza). Katarální zánět plic se nejčastěji vyvíjí ze zánětu průdušek, příčiny jsou většinou společné. Hnisavá forma zánětu průdušek a plic vzniká po komplikaci ve formě virové či bakteriální infekce.

Klinický obraz:

U katarální formy se vyskytuje kašel, nejprve suchý a bolestivý, později vlhký s výhozem. Při záchvatech kašle se objevuje zvracení. Současně většinou probíhají příznaky rýmy a zánětu hrtanu. Tělesná teplota je mírně zvýšená, celkový zdravotní stav nemusí být z počátku výrazněji postižen, později se objevuje apatie a nechutenství, u těžších forem dechové potíže podle rozsahu postižení. U hnisavého zánětu průdušek a plic jsou výraznější dechové potíže a teplota, hnisavý výtok z nosních otvorů zasychá v jejich okolí. Pes nepřijímá potravu a často značně hubne.

Prognóza:

Je u katarální formy a při nekomplikovaném průběhu obecně příznivá, při hnisavé formě a výraznějším postižení celkového zdravotního stavu nejistá až nepříznivá, v závislosti na stupni poškození plicní tkáně.

Zánět pohrudnice

Jako samostatné onemocnění se vyskytuje poměrně vzácně. Většinou bývá spojen se zápalem plic.

Příčiny:

Nejčastější příčinou je přestup zánětu z plicní tkáně na pohrudnici. Zánět bud' suchý (bez výpotku), nebo vlhký (s výpotkem).

Klinický obraz:

Je závislý na charakteru zánětu. Objevuje se obtížné břišní dýchání, citlivost na tlak v oblasti hrudníku, nechutenství, hubnutí. Při výrazném zmnožení v potku tlačí tento na plíce a způsobuje značné zhoršení dýchacích potíží.

Prognóza:

Zánět pohrudnice je velmi vážné onemocnění, prognóza je nejistá, při zhnisání výpotku spíše nepříznivá.

Nádory na dýchacím ústrojí

Nejčastěji se jedná o zhoubné nádory, tvořící se hlavně v plicní tkáni.

Příčiny:

Vzácně se jedná o primární novotvary, ve většině případů jde spíš o následek druhotného rozsevu rakovinných buněk z jiných tkání organizmu (metastáz).

Klinický obraz:

Z počátku nespecifické příznaky (dýchací potíže), v konečném stadiu těžký plicní nedostatečnost, kašel (i s výhozem a krví), výtoky z dutiny nosní.

Prognóza:

Je absolutně nepříznivá.

Nemoci ústrojí krevního oběhu a krvetvorných orgánů

Zánět srdečního svalu

Akutně nebo chronicky probíhající onemocnění srdečního svalu, často spojené s probíhajícími infekčními či jinými procesy v organizmu.

Příčiny:

Mezi prvotní příčiny zánětu srdečního svalu řadíme vlivy virové, bakteriální, toxické a traumatické. Druhotně se zánět může vyvinout jako důsledek přechodu zánětu z nitroblány srdeční či osrdečníku.

Klinický obraz:

Onemocnění se projevuje příznaky srdeční slabostí, tzn. bušivou, zrychlenou a nepravidelnou srdeční činností a dále změněným, velmi frekventovaným a slabým pulsem. Objevuje se též obtížné dýchání, zfialovění sliznic, někdy až poruchy vědomí. Může dojít i k náhlé smrti v důsledku ochrnutí srdce, Chronické postižení má z počátku nevýrazné příznaky, které se později zesilují.

Prognóza:

Je ve většině případů nejistá až nepříznivá.

Zánět nitroblány srdeční

Jedná se o akutně nebo chronicky probíhající zánět blanité vrstvy pokrývající vnitřek srdečních dutin a přecházející do velkých cév.

Příčiny:

Primárně je tento zánět vyvolán infekcí patogenními zárodky bakterií. K infekci dochází krevní cestou (např. sepse - otrava krve). Druhotně se objevuje jako následek různých srdečních chorob.

Klinický obraz:

Projevují se značné poruchy celkového zdravotního stavu, potíže při dýchání u teplota. Srdeční činnost je velmi zrychlená, hlasitá až bušívá, nepravidelná, s údery mimo rytmus. Puls je nepravidelný, vynechává a může být i nehmatný.

Prognóza:

Podle míry postižení je nejistá až nepříznivá.

Zbytnění a rozšíření srdce

Zbytněním srdce označujeme stav, kdy dochází k zvětšení srdce zmnožením srdeční svaloviny. Rozšířením srdce označujeme stav, kdy dochází k rozšíření srdečních dutin náhlým nebo pozvolným ochabnutím srdečního svalu. Tím dochází k zvětšení srdce, jež má za následek poruchy v cirkulaci krve z důvodu zmenšení síly srdce.

Příčiny:

Primární příčinou zbytnění srdce je dlouhodobá zvýšená srdeční práce (dlouhotrvající tělesná námaha), např. u pravidelně k práci používaných loveckých či pracovních plemen psů. Tehdy se zbytnění vytváří hlavně v levé polovině srdce. Druhotně vzniká zbytnění srdce jako kompenzace poruch cirkulace krve při anomáliích aorty, chlopňových vadách a při chronickém emfyzému plic v pravé polovině srdce a při chronickém zánětu ledvin v levé polovině srdce. Rozšíření srdce vzniká primárně nejčastěji jako důsledek zvýšeného nitrosrdečního tlaku vyvolaného nadměrnou nezvyklou námahou a vyčerpáním, druhotně jako důsledek předešlých chorob srdce.

Klinický obraz:

Zbytnění srdečního svalu není nemocí, nezpůsobuje poruchy zdravotního stavu a nevyžaduje léčbu. Klinicky je možné zjistit zesílení srdečního úderu a pulsu. Nekompenzované druhotně vzniklé zbytnění srdce může přejít do stavu rozšíření srdce. Rozšíření srdce se klinicky projevuje akutní nebo chronickou srdeční slabostí, dušností, otoky na končetinách a spodině hrudníku .l vodnatelností.

Prognóza:

Je u rozšíření srdce dle klinického nálezu nejistá až nepříznivá.

Srdeční slabost a srdeční vady

Srdeční slabostí rozumíme stav, ke kterému dochází při rozšíření srdce. Srdečními vadami rozumíme poruchy oběhu krve v srdečních dutinách v důsledku anomálií chlopní a otvorů srdečních.

Příčiny:

K chronické srdeční slabostí dochází při rozšíření srdce. Akutní srdeční slabost vzniká náhle jako důsledek horečnaté nemoci s těžkým průběhem kdy srdce nevydrží nadměrné přetěžování. Mohou se zde uplatnit i chorobo plodní činitelé a toxiny (jedy). Častou příčinou srdečních vad jsou prodělané záněty - nejčastěji nitroblány srdeční, kdy dochází k poruše činnosti chlopní. Uplatňují se i nezánětlivé vlivy - ruptury chlopní, novotvary v blízkostí chlop ní, rozšíření otvorů srdečních při rozšíření srdce, vrozené deformity a defekty:

Klinický obraz:

K příznakům srdeční slabostí patří zrychlený tlukot srdce, velmi špatně hmatný tep, dýchací potíže a namodrání sliznic. Srdeční vady se projevuji kašlem, ztíženým dýcháním, slabostí, snadnou unavitelností, závraťovitými stavy a bezvědomím. Dále vodnatelností, srdeční arytmií, modráním sliznic, otoky končetin a spodní části hrudi, poruchami pulsu, neklidem a celkovým vyčerpáním.

Prognóza:

Závisí na stupni postižení, na možnostech diagnostiky a léčby. Může být příznivá, nejistá i nepříznivá.

Záněty krevních cév

Zánět tepny

Zánět tepny u psů je velmi zřídka se vyskytující onemocnění. Nejčastěji vzniká na vnitřní straně stěny tepny a může být příčinou vzniku trombů.

Příčiny:

Dráždění vnitřní strany tepny traumatickými, parazitárními či mikrobiálními vlivy, které vede k jejímu poškození.

Klinický obraz:

Záleží na míře postižení a velikostí tepny a je závislý na míře postižení zásobování zasažené oblasti krví.

Prognóza:

Je nejistá.

Zánět žily

Poměrně často se vyskytující onemocnění s akutním nebo chronickým průběhem. Může být hnisavý či nehnisavý.

Příčiny:

Nejčastější příčinou nehnisavého zánětu žíly bývá aplikace dráždivého injekčního roztoku do žíly. Hnisavá infekce vzniká při zavlečení patogenních zárodků do místa vpichu nebo jejich přestupem z okolních zánětlivých tkání. U psů méně častou formou je zánět pupečních žil u novorozených štěňat

Klinický obraz:

V místě postižení dochází k otoku, zvýšené bolestivosti a teplotě. Průtok krve bývá zachován. Někdy dochází i ke komplikacím celkového zdravotního stavu (apatie, nechutenství, zvýšená tělesná teplota). Při komplikacích se objevují píštěle a dochází až k nekrotizaci okolní tkáně.

Prognóza:

Dle míry postižení příznivá až nejistá.

Anémie (chudokrevnost)

Anémie není vlastním onemocněním, ale pouze klinickým příznakem či komplikací jiného onemocnění. Jedná se o snížení kapacity nosičů kyslíku v krvi jako důsledek poklesu hematokritu, hemoglobinu nebo celkového počtu červených krvinek pod normální hodnoty.

Příčiny:

K chudokrevnosti dochází například při poruchách tvorby červených krvinek nebo při jejich rozpadu, při krvácení (vnitřním nebo vnějším) po poranění, při krvácení z močových nebo pohlavních cest a z trávicího traktu. Velmi častou příčinou chudokrevnosti jsou u psů otravy způsobené jedy na hubení hlodavců.

Klinický obraz:

Akutní úbytek je provázen viditelným zblednutím sliznic, potácivou chůzí, chvěním, poklesem teploty, zrychleným a málo hmatným srdečním tepem a ztíženým dýcháním. Může dojít ke kolapsu. Při chronickém vzniku chudokrevnosti mohou být z počátku příznaky jen nepatrné - unavenost, slabost, ztráta živosti a čilosti, hubnutí, bledé sliznice, zrychlený tep a dech.

Prognóza:

Závisí na konkrétní příčině vzniku anémie a možnosti jejího dalšího léčebného ovlivnění. Obecně nelze stanovit.

Leukémie

Leukémie je onemocnění krvetvorných orgánů, postihující bílou krevní řadu.

Příčiny:

Leukémie jako onemocnění krvetvorných orgánů se projevuje zmnožením určitého typu bílých krvinek. U některých forem však počet bílých krvinek nemusí být zvýšen. Mohou být virového původu.

Klinický obraz:

Zvětšení mízních uzlin v podkoží i jinde v těle, zvětšení sleziny a jater. Příznaky se liší podle postiženého orgánu.

Prognóza:

Je nejistá, spíše však nepříznivá.

Nemoci trávicího ústrojí

Zánět sliznice dutiny ústní

Záněty sliznice dutiny ústní mohou být nakažlivé nebo nenakažlivé, prvotní nebo druhotné.

Příčiny:

Příčiny mohou být mechanické (ostré kostní úlomky), chemické (poleptáni

tepelné (opaření) a infekční (virové či bakteriální infekce) . Na vzniku zánět dutiny ústní se podílí například i zubní kámen, nedostatek vitamínů ve výživ a onemocnění vnitřních orgánů (druhotné příčiny).

Klinický obraz:

Viditelné změny různého charakteru na sliznici dutiny ústní, zvýšené množství slin, zápach z dutiny ústní, snížený příjem krmiva, hubnutí při déletrvajícím zánětu, zvětšené podčelistní mízní uzliny. Při větším rozsahu postižení i zvýšená tělesná teplota.

Prognóza:

Závisí na rozsahu a příčině postižení, je většinou příznivá.

Zubní kámen

Zubní kámen je velmi častou příčinou mnoha problémů zubů a dutiny ústní Vyskytuje se asi u 1/3 vyšetřovaných psů. U některých plemen (hlavně mat rasy) se vyskytuje už v mladém věku.

Příčiny:

Zubní kámen se tvoří vysrážením minerálních látek obsažených ve slinách a jejich usazením na zubech. Při tvorbě kamene se uplatňují také odloupané epitelie ze sliznice dutiny ústní, zbytky potravy, bakterie apod. Usazování kamene začíná na zubním krčku a postupně se šíří na celý zub. Kámen brán samočištění mezizubních prostorů, potrava tam usazená se rozkládá a cel proces se zhoršuje. K tvorbě zubního kamene přispívá též jednostranné kane pouze měkkou potravou (chybí mechanické obrušování).

Klinický obraz:

Žlutohnědý, žlutozelený až tmavohnědý drsný povlak na různě velké ploše zubů, záněty dásní a sliznice dutiny ústní, odporný zápach z tlamy, slinotok. V pokročilém stadiu vypadávání zubů, tvorba zubních kazů, nechutenství; bolestivé přijímání potravy a hubnutí.

Prognóza:

Nejistá, neboť ani po odstranění zubního kamene (mechanicky nebo ultrazvukem), nelze vyloučit všechny příčiny vzniku a zabránit tak tvorbě nového kamene.

Zubní kaz

Zubní kaz se u psů nevyskytuje tak často jako u lidí. Náchylnější na vznik jsou spíše domácí psi, psi krmení sladkostmi a psi, kteří mají mechanicky narušenou zubní sklovinu, ulomené špičáky apod.

Příčiny:

Plemenná predispozice, častý výskyt zubního kamene, dietní chyby, mechanická poškození skloviny zubů.

Klinický obraz:

Postiženy jsou především stoličky nebo špičáky. Kaz se projeví poškozením skloviny, postupně pak dochází k prohlubování procesu a infekci bakteriemi.

Objevuje se zápach z dutiny ústní, neochota k přijímání potravy (bolestivost) u při silném poškození dochází k rozkladu zuboviny a zub vypadne.

Prognóza:

Při včasné diagnostice kazu a odborném ošetření je prognóza poměrně příznivá.

Zánět mandlí

Zánět mandlí je poměrně často se vyskytující onemocnění psů.

Příčiny:

Uplatňuje se nachlazení, pití ledové vody po uhřátí, požírání sněhu. Dojde přitom k pomnožení choroboplodných zárodků (streptokoky, stafylokoky) tl zhnisání mandlí. Zánět mandlí je příznakem i u některých nakažlivých onemocnění.

Klinický obraz:

Vysoká teplota, bolestivé otoky na krku, polykací obtíže, zarudnutí sliznice hrtanu, zarudlé mandle, někdy s hnisavými čepy, zduřelé podčelistní mízní uzliny, nucení ke zvracení, nechutenství a apatie.

Prognóza:

Ve většině případů je příznivá.

Zánět žaludku

Jde o jedno z nejčastěji frekventovaných onemocnění u psa, vyvolané velkým množstvím příčin.

Příčiny:

Častou příčinou jsou dietní chyby (příliš teplé nebo studené krmivo, znečištěné krmeno, náhlá změna krmení, zaplísněné, nakvašené nebo jiným způsobem znehodnocené krmivo). Poměrně často vyvolávají zánět žaludku cizí tělesa pozřená psem (kamínky, pecky, kousky rozkousaných hadrů, dřeva, umělých hmot apod.). Uplatňují se i parazitární infekce, choroby vnitřních orgánů (játra, ledviny) i druhotné vlivy infekčních onemocnění.

Klinický obraz:

Zesílení, zduření a zřasení žaludeční sliznice (možno zjistit jen prohloubeným vyšetřením, např. kontrastním RTG), trávicí potíže, plynatost z kvasící potravy, nechutenství, nucení na zvracení a zvracení (často se žlučí nebo l s krví), apatie a celková slabost až vyčerpání spojené s dehydratací organizmu.

Prognóza:

Poměrně příznivá při včasně zahájené léčbě. U chronických nebo celkovou infekcí komplikovaných případů i nejistá a méně často příznivá.

Otočení žaludku

Velmi prudce probíhající postižení organizmu, ke kterému dochází ve většině případů u velkých plemen psů.

Příčiny:

Jako nejčastější příčiny se uvádějí prudký pohyb těsně po nakrmení zvíře částečně naplněný žaludek, sedimentace jednotlivých složek krmení v žalud podle specifické hmotnosti, predispozice některých plemen daná jejich anatomickými poměry apod. Mechanizmem vzniku je otočení žaludku kolem podélné osy, které uzavře (podle stupně otočení bud' částečně nebo úplně) vstup jícnu a do tenkého střeva. Dojde k zaškrcení velkých cév, zastavení pohybu žaludku, potrava v žaludku začne velmi rychle kvasit a při nemožnosti chodu plynů dochází k prudkému zvětšování jeho objemu. Výrazně se zvětší tlak na bránici, čímž se ovlivňuje jak činnost srdce, tak i plic. Často dochází společně s otočením žaludku též k otočení sleziny. Vznikají velké biochemii změny v krvi. Velmi rychle dochází k úhynu z důvodů akutního oběhoví selhání a celkového šoku organizmu.

Klinický obraz:

Akutní zvětšení dutiny břišní, často ve spojitosti s předchozím krmením. Změna chování, sténání, zrychlení srdeční a dechové činnosti. Bolestivost stěny břišní, na poklep bubínkový zvuk. Nucení na zvracení, avšak bez výhozu

Prognóza:

Je velmi nejistá, spíše nepříznivá. Závisí na rychlosti rozpoznání prvních příznaků a poskytnutí pomoci, která je v tomto případě možná jen operativním zákrokem.

Zánět střev

Po zánětu žaludku další velmi frekventované onemocnění psů, často probíhající současně.

Příčiny:

Jsou v podstatě totožné s příčinami vzniku zánětu žaludku.

Klinický obraz:

Hlavním klinickým příznakem zánětu střev je průjem. Výkaly jsou řídl zapáchající, někdy potažené hlenem, případně s krví. Okolí konečníku je potřísněno trusem. Břicho je bolestivé, napnuté, pes je neklidný, při vážnějším průběhu až apatický, vyhublý a dehydratovaný. Objevuje se i teplota, plynatí a uchem slyšitelná činnost střev.

Prognóza:

Obecně platí prognóza jako při zánětu žaludku.

Zácpa

Zácpa je stav, kdy dochází k nahromadění trusu ve střevě a k jeho ucpání. Vyskytuje se hlavně u starších psů.

Příčiny:

Nejčastější příčinou zácpy je překrmení psa kostmi, kdy v žaludku dochází k nedostatečnému odvápnění přijatých kostí a jejich rychlé pasáži do další úseků střeva. Tam dochází k zahuštění jejich obsahu, vstřebání vody a vzniku kostního trusu. Trus pak uvízne v konečníku a vyvolá zácpu. Další možno příčinou vzniku zácpy jsou mechanická ucpání trávicího traktu (zvětšená prostata, nádory), poruchy v nervové regulaci činnosti střev apod.

Klinický obraz:

Neustálé nucení ke kálení bez efektu, bolestivost břicha, kňučení, naříkání.

Při déletrvajícím postižení malátnost, únava, apatie, zvracení, nepřijímání potravy. Může dojít ke krvácení z konečníku (mechanické podráždění a zánět sliznice střeva), v neřešených případech až k nekróze střeva, jeho ruptuře a k zánětu pobřišnice.

Prognóza:

Většinou příznivá, u zanedbaných případů nejistá, u nádorovitých změn nepříznivá.

Hnisavý zánět análních váčků

anální váčky, uložené u psa po obou stranách konečníku na přechodu sliznice konečníku v kůži, vylučují značně páchnoucí sekret pastovité konzistence. Sekret určuje výraznou pachovou identitu jedince.

Příčiny:

Při dlouhodobě řídkém trusu se anální žlázky nevyprazdňují, sekret se v nich hromadí a tuhne. Váček zduří, vývody se ucpou, obsah se může druhotně infikovat a zhnisat.

Klinický obraz:

Zduření okolí konečníku, bolestivost, sáňkování. Při dlouhodobém zánětu i tvorba píštělí.

Prognóza:

Příznivá.

Zánět slinivky břišní

Zánět slinivky břišní je v posledních letech stále se častěji vyskytující onemocnění psů.

Příčiny:

Při zánětu slinivky břišní dochází k poruchám v nervovém a hormonálním řízení vylučování enzymů slinivky břišní a následným poruchám celkového zdravotního stavu. Zánět slinivky břišní probíhá ve formě akutní nebo chronické. Často je spojen s krmením vysoce tučného masa a může být vyvolán i některými léky.

Klinický obraz:

Při akutním postižení se projevuje výrazná bolestivost v horní části břicha, zrychlený dech a puls, zvracení, deprese, dochází k rapidnímu zhoršování zdravotního stavu a šoku. Při chronickém postižení a nedostatečné produkci enzymů slinivky břišní dochází k hubnutí psa s nemožností přibrat na váze, často při stejném i zvýšeném příjmu potravy. Pozorujeme objemově zvýšené množství trusu s nestrávenými zbytky potravy, páchnoucí průjmy, zvýšené množství tuku v trusu a jeho světlejší barvu, nadýmání a občasné bolesti břicha.

Prognóza:

Při akutním zánětu slinivky břišní je prognóza nejistá až nepříznivá (záleží na včasnosti rozpoznání diagnózy a okamžité léčbě), u chronického postižení je nejistá.

Zánět jater

Zánět jater je vážné onemocnění, které může postihnout různé věkové kategorie psů. Zánět je bud' infekční nebo neinfekční, probíhající akutně nebil chronicky.

Příčiny:

K nejzávažnějším příčinám vzniku zánětu jater patří virové infekce. Uplatňují se též bakteriální infekce a parazitární invaze. Neinfekční zánět jater mohou způsobit jedovaté látky (postřiky, záměrné otravy, těžké kovy, plísně) a poruchy látkové přeměny (cukrovka, větší dietetické chyby, podvýživa).

Klinický obraz:

Klinický obraz má mnoho podob v závislosti na příčinách vzniku jaterního zánětu. Při akutních stavech dochází k poruchám funkce jater, jež mohou vést až ke zhroucení metabolizmu - tzv. jaterní kóma. Chronické procesy s·e navenek mohou projevit trávicími poruchami, střídavými průjmy, občasným nechutenstvím, hubnutím, únavou, vodnatelností a někdy žloutenkou. Ke spolehlivé diagnostice a potvrzení zánětu jater slouží metabolické testy (laboratorní biochemické vyšetření krve).

Prognóza:

Záleží na příčině a stupni funkčního poškození jater. Obecně ji nelze stanovit.

Nemoci močového ústrojí

Zánět ledvin

Poměrně často se vyskytující onemocnění psů s akutním nebo chronickým průběhem.

Příčiny:

Virové a bakteriální infekce, otravy a lékové otravy, nevhodná výživa., metabolické poruchy, mechanická poškození, prochladnutí apod.

Klinický obraz:

Akutní zánět je provázen celkovou poruchou organizmu, nechutenstvím a únavou. Objevují se i horečky. Oblast beder je citlivá na pohmat, pes se neochotně pohybuje, chodí strnule a nahrbeně, bolestivě močí. Sekrece moči je snížená, v konečném stadiu může přestat úplně. V moči se může objevit krev. Chronický zánět ledvin se vyvíjí z akutní formy nebo vzniká jako proces chronický už od počátku onemocnění. Příznaky jsou podobné jako u akutního zánětu, probíhají však mírněji. Diagnosticky cenné je laboratorní vyšetření moči.

Prognóza:

Při včasném rozpoznání nemoci a zahájení léčby je příznivá, v těžších případech nejistá až nepříznivá.

Zánět močového měchýře

U psů poměrně frekventované onemocnění s akutním nebo chronickým průběhem a různým charakterem postižení sliznice močového měchýře.

Příčiny:

K zánětu dochází velmi často rozšířením infekce z ledvin nebo vývodných močových cest. Uplatňuje se i nachlazení a prochladnutí. Zánět mohou vyvolat i močové kameny, které dráždí a poškozují stěnu močového měchýře. Dráždění vede k jejímu zbytnění, močový měchýř ztrácí pružnost a moč v něm stagnuje. Vliv na vznik mají i dráždivé látky pozřené psem a uplatnit se mohou i poruchy v nervové regulaci vyprazdňování močového měchýře.

Klinický obraz:

Častější nucení na moč, moč odtékající po kapkách, bolestivost při močení, zvětšení močového měchýře a jeho citlivost na tlak. V moči může být i krev, někdy i hnis.

Prognóza:

Je většinou příznivá.

Močové kameny

Usazeniny rozličného organického a minerálního složení ve formě kamenů, močového písku a drtě.

Příčiny:

Příčiny vzniku jsou bud' zánětlivé, nebo nezánětlivé. Základem jsou koloidní částečky organické hmoty, na které se ve vrstvách nalepují minerální součásti moči. Z mnoha faktorů, které ovlivňují vznik kaménků, lze uvést například malý příjem tekutin, nevhodné složení stravy, nadbytek minerálních solí, poškození ledvin opakovanými záněty.

Klinický obraz:

Časté nucení na močení, močení po kapkách (i s krví) a projevy bolestivosti, hrbení se, často až zástava močení.

Prognóza:

Po chirurgickém odstranění kamenů většinou příznivá, z hlediska další tvorby kamenů nejistá. Závisí na příčině vzniku a možnosti jejího odstranění.

Nemoci pohlavního ústrojí

Hnisavý zánět dělohy

Jedná se o velmi vážné onemocnění zejména starších fen.

Příčiny:

Jako hlavní příčina vzniku se uvádí nadměrné cystózní bujení děložní sliznice vlivem samičího pohlavního hormonu. Dochází k němu například při opakovaných falešných březostech u fen a nepravidelností v hárání (prodloužené hárání). Hnisavý zánět může vzniknout i z katarálního zánětu dělohy při vniknutí infekce do dělohy. Častou příčinou vzniku hnisavého zánětu dělohy je i aplikace hormonálních preparátů sloužících k přerušení nežádoucího krytí.

Klinický obraz:

Červenohnědý až čokoládový výtok z pochvy s vločkami hnisu různé intenzity. Výtok může být i čistě hnisavý (např. žlutavé barvy), silně zapáchající. Při uzavřené formě zánětu se sekret hromadí v děloze a dochází k zvětšování objemu dutiny břišní. Objevuje se výrazná žíznivost, apatie a nechutenství. Při vstřebání děložního obsahu do krve dochází k celkové otravě organizmu sepsi. Na probíhající zánět dělohy může kromě klinických příznaků upozornit i souvislost s nedávno proběhlým háráním feny či umělé přerušení březosti.

Prognóza:

Záleží na průběhu onemocnění, může být příznivá až nejistá, v zanedbaných stavech nepříznivá.

Zánět předkožky

Zánět předkožky je velmi často se vyskytující problém u psů.

Příčiny:

Vznik souvisí s malou možností psa provádět si sám hygienu předkožkového vaku. Zvláště v období pohlavního dospívání a následkem častých erekcí pyje dochází k infekci předkožkového vaku a hnisavému zánětu.

Klinický obraz:

Hlenovitě hnisavý výtok, mnohdy značného rozsahu, vychází z předkožkového vaku psa. Jedná se o místní onemocnění bez postižení celkového zdravotního stavu.

Prognóza:

Je příznivá.

Nemoci pohybového ústrojí

Záněty svalů, kloubů a šlach

Patří k nejčastěji se vyskytujícím onemocněním pohybového aparátu. Mohou se vyskytovat samostatně, ale často se navzájem kombinují.

Příčiny:

K nejčastějším příčinám patří mechanická traumata, přechod zánětu z okolní tkáně, celkové infekční onemocnění organizmu nebo následná infekce po zranění. K zánětu může dojít i po celkovém fyzickém přepětí organizmu.

Klinický obraz:

Obecně se objevuje silná bolestivost, otok a teplota postiženého místa, kulhání, neochota k pohybu a porucha funkce.

Prognóza: Nejčastěji je příznivá, může však být i nejistá.

Dysplazie kyčelních kloubů

Jedná se o poměrně frekventované a sledované onemocnění hlavně u velkých plemen psů.

Příčiny:

Dysplazie kyčelních kloubů je nemoc vrozená a dědičná. Kyčelní kloub u zdravého psa je kulový kloub, ve kterém se otáčí hlavice stehenní kosti. Hlavice zapadá ze dvou třetin do kloubní jamky. Kloub zpevňují vazy a šlachy. U dysplazie se řádně nevytvoří kloubní jamka, která zůstává plochá v protáhlejší a kloubní hlavice do ní nezapadá. Kloubní hlavice může být také svarově změněná. Při těžších formách dochází k úplnému vysunutí kloubní hlavice z kloubní jamky. Časem se této změně přizpůsobí i šlachy, vazy a svaly a může nastat trvalá deformace. Podle intenzity deformace se rentgenologicky rozlišují 4 stupně dysplazie. Dysplazie nemusí postihovat oba kyčelní klouby současně.

Klinický obraz:

Závisí na stupni postižení. U lehkých případů nemusí být přítomny žádné klinické příznaky. Těžší postižení se projevují například kolísavou chůzi, snadnější unavitelností a neochotou k pohybu, potížemi při chůzi do schodů, kulháním, odlehčováním postižené končetiny, případně i bolestivostí.

Prognóza:

Závisí na stupni dysplazie, věku psa a klinických příznacích. Postižení jedinci se vyřazují z plemenitby.

Zlomeniny kostí

Při zlomeninách kostí dochází k úplnému nebo částečnému porušení jejich celistvosti.

Příčiny:

Nejčastěji jsou to mechanická poškození, uplatnit se mohou i poruchy v mineralizaci kostí a kostní nádory.

Klinický obraz:

Porucha funkce a bolestivost, otok, neobvyklá pohyblivost, uchem slyšitelné zvuky při tření zlomených kostí o sebe, tvorba podlitin, změna teploty tkáně v místě zlomeniny.

Prognóza:

Je stanovena na základě lokalizace zlomeniny a jejího charakteru a možnosti léčby.

Křivíce (rachitis)

Jedná se o metabolickou poruchu, která postihuje zejména mladé kategorie psů, a to především velkých a intenzívně rostoucích plemen.

Příčiny:

Příčinou rachitidy je nedostatek vápníku a fosforu v krmné dávce nebo nepoměr v příjmu mezi nimi, případně porucha v jejich vstřebávání a zabudovávání do organizmu při současném nedostatku vitamínu D. Na vzniku onemocnění se též může podílet porucha žláz s vnitřní sekrecí (příštítná tělíska) a chronické onemocnění střev a ledvin. Dále se uplatňuje překrmování štěňat převážně rostlinnou potravou (alkalizace žaludeční šťávy a. následná nemožnost dostatečného uvolnění vápníku z potravy pomocí kyseliny solné) a nedostatek slunečního záření (nemožnost syntézy vitamínu D, nutného pro ukládání minerálních látek). Příčinou může být i masivní parazitární invaze (škrkavky).

Klinický obraz:

K prvním klinickým příznakům patří tzv. zvrácené chutě (lízání podle a stěn, požírání vlastních výkalů a cizích předmětů). Dále se objevuje neklid a trávicí poruchy. Při delším postižení se hlavní změny objevují na kostech dochází k jejich měknutí a deformaci (dlouhé kosti končetin), nápadné zduření kloubů a tzv. rachitický růženec v místě spojení žeber s žeberní chrupavkami. Dochází k opožděnému růstu, zvířata se obtížně pohyb a v těžších případech se objevuje bolestivost kloubů. Velmi vzácně dochází ke zpomalení či horšímu vývinu chrupu.

Prognóza: Je závislá na rozsahu postižení a na věku zvířete. Při včasně zahájené léčbě je příznivá, v zanedbaných případech je nejistá až nepříznivá. (Viz také lap. 5.4.)

Nemoci nervového ústrojí

Zánět mozku a míchy

Jde o poměrně vzácné onemocnění, obvykle akutně probíhající.

Příčiny:

Podle původu se záněty mozku a míchy rozdělují na infekční (bakterie, viry a neinfekční (parazité, otravy, poranění lebky) apod.

Klinický obraz:

Do klinického obrazu patří změny chování, excitace až otupělost, nefyziologické postoje, křeče a obrny, záškuby svalových skupin, poruchy v reakci zorniček apod. Klinické projevy se dále liší v závislosti na lokalizaci, velikosti a charakteru zánětu.

Prognóza:

Je nejistá.

Otřes a zhmoždění mozku a míchy

Příčiny:

Příčinou otřesu mozku a míchy je silný mechanický inzult (úder, náraz na hlavu, pád apod.), kdy nedochází k makroskopicky zjistitelným změnám v mozkové tkáni. Při zhmoždění mozku, které vzniká ze stejných příčin jako otřes mozku, dochází k makroskopicky viditelným poškozením mozková tkáně.

Klinický obraz:

Psychické deprese a svalová slabost, potácení, nekoordinace pohybů, v těžších případech mdloby až bezvědomí. Svalové záškuby až křeče, u psů zvracení. Objevuje se též bezděčné močení a kálení. V lehčích případech dochází k nápravě stavu za několik hodin až dnů. V těžších případech trvá postižení mnohem déle a můžou zůstat trvalé následky.

Prognóza: Závisí na stupni traumatizace. V lehčích případech je většinou příznivá, v těžších nejistá až nepříznivá.

Nemoci očí

Zánět spojivek, zánět víček a zánět třetího víčka

Zánět spojivek, zánět víček a zánět třetího víčka patří u psů k velmi frekventovaným onemocněním.

Příčiny: K nejčastějším příčinám patří mechanická poranění (poškrábání, píchnutí), chemické vlivy (aplikace nevhodných léčiv agresivní roztoky či plyny), infekce, parazitární onemocnění (demodikóza) a alergie.

Klinický obraz:

Hlavními příznaky zánětu spojivek jsou zarudnutí, otok a mhouření víček, utírání hlavy o předměty, slzení a výtok z očního koutku, u zánětu víček při déletrvajícím postižení i vypadávání srsti a zvýšená teplota.

Zánět třetího víčka je nejčastější formou zánětu spojivek a projevuje se vodnatým, hlenovitým, hlenovitohnisavým až hnisavým výtokem. Zánět způsobují zduřelé drobné mízní uzlíky na vnitřní straně třetího víčka, které mechanicky dráždí rohovku.

Prognóza:

Je příznivá.

Vchlípení a vychlípení víček

Onemocnění postihující nejčastěji lymfatická plemena s větším množstvím volné kůže.

Příčiny:

Jedná se o poruchu anatomického utváření víček, u některých plemen danou rasovou dispozicí. Okraje víček jsou oproti normálu buď vchlípené dovnitř (entropium) nebo vychlípené ven (ektropmm).

Klinický obraz:

Slzotok, často hnisavý, dráždění oční koule, zarudnutí, otírání o překážky, při dlouhodobém silném dráždění i postižení rohovky.

Prognóza:

Po chirurgickém zákroku příznivá.

Nemoc slzného aparátu - suchý zánět rohovky a spojivky

Suchý zánět rohovky a spojivky (keratoconjunctivitis sicca) je onemocnění především starších psů. Nejčastěji postižená plemena jsou kokršpaněl, jezevčík a anglický buldok. Výskyt byl zaznamenán i u německých a belgických ovčáků.

Příčiny: Jedná se o zánětlivé onemocnění rohovky a spojivky způsobené nedostatečnou produkcí slz. Přesný mechanizmus vzniku není znám. Za možné příčiny se považují traumatické stavy, infekční onemocnění oka, toxické působení léků a autoimunitní procesy.

Klinický obraz: Většina případů postihuje obě oči, i když v některých případech bývá na začátku onemocnění postiženo oko jenom jedno. Proces je nápadný suchostí rohovky z důvodu nedostatečné tvorby slz za příznaků hlenohnisavého zánětu spojivek (tvorba hlenovitého sekretu, tvorby vředů na rohovce a ukládání pigmentu.

Prognóza:

Je nepříznivá.

Zákal rohovky

Jedná se o poměrně často se vyskytující postižení očí psů.

Příčiny:

K zákalu rohovky dochází při poranění a poleptání, při zánětu rohovky dlouhodobém dráždění, některých infekcích a nedostatku vitamínů.

Klinický obraz: Šedavé až bílé zbarvení rohovky, slzotok, neprůhlednost rohovky a následné orientační potíže psa. Při těžším postižení až porušení celistvosti rohovky a tvorba rohovkového vředu.

Prognóza:

Je nejistá, záleží na příčině vzniku a rozsahu postižení.

Zákal čočky

Onemocnění psů hlavně starší věkové kategorie.

Příčiny:

Nejčastější příčinou je stáří psa, kdy dochází k úbytku vody v organizmu tedy i čočce), změnám v poměru jednotlivých stavebních součástí čočky a jejímu zakalování. K dalším příčinám patří poranění oka, přestup zánětu z okolí, dědičné vlivy a následky jiných onemocnění (cukrovka, infekční zánět jater).

Klinický obraz: Šedé až šedobílé zbarvení čočky, poruchy ve vidění a orientaci.

Prognóza:

Je nepříznivá.

Nemoci uší

Onemocnění zevního zvukovodu

Nemoci uší jsou nejčastějším zdravotním problémem psů a onemocnění zevního zvukovodu je často hlavní důvod návštěvy veterinárního lékaře.

Příčiny: Podle poznatků se příčiny a faktory vzniku onemocnění zevního zvukovod řadí mezi predispoziční, primární a udržovací. K predispozičním faktorům (ty nevyvolávají záněty zevního zvukovodu samy o sobě, ale výrazně zvyšuji dispozici k onemocnění) patří tvar ušního boltce a utváření zvukovodu, obstrukce zvukovodu, macerace zvukovodu (zvýšená vlhkost), traumata a imunodeficience. K primárním příčinám patří parazité, přecitlivělostní (hypersenzitivní kožní reakce, cizí tělesa, mazotok, autoimunitní onemocnění, juveuilní celin slita a plísňová onemocnění. K udržovacím příčinám náleží bakterie, kvasinky, progresivní patologické změny a zánět středního ucha.

Klinický obraz:

Třepání hlavou, škrábání se v okolí ušní báze, zarudnutí, zduření a bolestivost na tlak. Zvýšená tvorba ušního mazu různého charakteru. Při těžším postižení čvachtavý zvuk na ušní bázi (nahromadění hnisavého výtoku) a naklánění hlavy na postiženou stranu.

Prognóza: Obecná prognóza je příznivá, záleží však na řadě faktorů. Největším problémem efektivní léčby je zábrana recidivám.

Krevní výlev v ušním boltci

Vyskytuje se často jako komplikace při onemocnění zevního zvukovodu.

Příčiny: Příčinou je výlev krve z prasklé cévky po mechanickém dráždění ušního boltce do prostoru mezi kůží a chrupavkou ušního boltce.

Klinický obraz: Vznik různě velkého naplněného útvaru mezi kůží a chrupavkou ušního boltce, třepání hlavou, bolestivost.

Prognóza:

Po chirurgickém ošetření je příznivá.

Onemocnění kůže

Zánět kůže

Zánět kůže vzniká působením mnoha vnějších, vnitřních a jiných činitelů. V pravém slova smyslu se nejedná přímo o samostatné onemocnění, ale o příznak jiného onemocnění.

Příčiny:

Na vznik zánětu kůže mohou mít vliv kožní virózy, bakteriální, plísňová a parazitární onemocnění, poruchy žláz s vnitřní sekrecí, imunitní poruchy a poruchy pigmentace a keratinizace. Dále se uplatňují fyzikální a chemické příčiny, psychogenní vlivy (sebepoškozování) a kožní novotvary.

Klinický obraz:

Projevují se obecné znaky zánětu. Zarudnutí, mírný otok a citlivost na dotek, zvýšená teplota postiženého místa a změna struktury kůže (strupy, šupiny, skvrny, mazotok, vředy, puchýřky a další). V komplikovaných případech dochází i k postižení celkového zdravotního stavu psa.

Prognóza:

Nelze obecně stanovit prognózu vzhledem k velké šíři možných příčin vzniku.

Kopřivka

Jedná se o toxicko-alergické onemocnění charakteristické rychlým vznikem svědivých edematózních kožních změn.

Příčiny:

Příčiny jsou imunologické (přecitlivělost na biopreparáty, léky, krmivo, toxiny vnitřních parazitů a bodavého hmyzu apod.) a neimunologické (psychogenní faktory, dráždivé chemické sloučeniny, fyzikální příčiny - tlak, chlad, teplo atd., genetické abnormality).

Klinický obraz: Edematózní prosáknutí kůže s různou svědivostí a velmi rychlý nástup účinku, tvorba kožních pupenů, zježení srsti. Kopřivkové změny jsou nejrůznější velikostí a tvaru.

Prognóza:

Je příznivá.

Některá parazitární onemocnění psů

Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývin a růstu a disponují organizmus pro celou řadu onemocnění.

Škrkavky

Invaze škrkavek je častým parazitárním onemocněním psů, je nutné jí věnovat soustavnou pozornost.

Původce:

Invazi vyvolává škrkavka psí (Toxocara canis). Jedná se o parazita kruhového průřezu žlutavé až narůžovělé barvy, který nepotřebuje ke svému vývoji mezihostitele. Vyskytuje se prakticky na celém světě. Sameček dosahuje délky 8 až 12 cm a šířky 2 až 2,5 mm, samička je větší, dosahuje délky 16 až 18 cm a šířky 2,5 až 3 mm. Vajíčka jsou vylučována trusem, ve kterém se za 9 až 1 dní vyvíjí larvální stadium schopné invaze.

Způsob nakažení:

K invazi do organizmu psa může dojít třemi způsoby. Jednak pozření vajíček škrkavky potravou, dále pozřením tepelně neupraveného masa nespecifického hostitele a průnikem larev do štěněte z těla matky v průběhu březosti. Během několika vývojových stadií se zárodky, larvy a dospělí jedinci škrkavek dostávají do orgánu dýchacího a trávicího ústrojí i do krevního oběhu.

Klinický obraz:

Příznaky onemocnění se zpravidla projeví pouze tehdy, když se v organizmu psa objeví větší množství škrkavek. Příznakem jsou chronické průjmy, občasné nechutenství, poruchy trávení, hubnutí, malátnost, zvracení, matná srst.U štěňat se může objevit až ochrnutí končetin, záchvaty křečí a psychického podráždění různého stupně, zpoždění růstu a apatie. Klubíčka škrkavek mohou způsobit ucpání střeva s břišními bolestmi. Při průchodu larev přes dýchací aparát se může u psů objevit ztížené dýchání, pokašlávání až dráždivý kašel, zvýšená teplota a ztráta rovnováhy.

Opatření:

Jediným možným opatřením je odborné odčervení postiženého psa vhodným odčervovacím přípravkem v dávce doporučené výrobcem.

Prevence:

Vhodným preventivním opatřením je pravidelné provádění laboratorního (koprologického) vyšetření trusu s následným cleným odčervením psa. Stejně lak je vhodné provést laboratorní vyšetření trusu s případným odčervením u feny před krytím. Nutné je odčervit narozená štěňata v termínech, které doporučuje výrobce příslušného odčervovacího preparátu.

Na našem trhu je v současné době celá řada odčervovacích preparátů našich i zahraničních výrobců.

Tasemnice

Původce:

Tasemnice je plochý červ skládající se z článků. Dosahuje délky několika milimetrů až metrů. Častěji než štěňata a mladí psi jsou invazí tasemnic postižení dospělí psi. Tasemnice se nepřenáší přímo, ale prostřednictvím mezihostitele (prase, hovězí dobytek, člověk, blecha), v němž se vyvíjí larvální stadium tasemnice, tzv. boubel. Jakmile pes tuto boubel sežere, ve střevě psa se uvolní z boubele hlavička tasemnice, která se přichytí na střevní stěnu a začne růst. Na hlavičku navazují jednotlivé články. Poslední zralé články tasemnice se oddělují a odcházejí s výkaly ven. Ve výkalech jsou viditelné (tvar rozmáčknutého zrnka rýže), případně jsou zachycené v okolí konečníku.

Způsob nakažení:

K invazi dochází bud' požitím mezihostitele (např. blecha), nebo syrového masa, popř. vnitřností s boubelem.

Klinický obraz:

Charakteristickým příznakem je zejména přítomnost článků tasemnice v trusu psa, dále otírání konečníku o podložku, zvýšená chuť k přijímání potravy, hubnutí psa, zhoršení kvality srsti, zažívací potíže.

Opatření:

Opatřením je provedení odčervení vhodným odčervovacím preparátem v dávce doporučené výrobcem.

Prevence:

Preventivní opatření jsou stejná jako v případě invaze škrkavek, tzn. pravidelné provádění laboratorního vyšetření trusu a odčervování, dále průběžné sledování trusu a okolí konečníku psa.

Blechy

Blechy jsou u psů jedním z nejčastěji se vyskytujících parazitů.

Původce:

V našich podmínkách způsobuje zablešení psa blecha psí (Ctenocephalides canis) a blecha obecná (Pulex irritans). Jedná se o drobného hnědého cizopasníka velikostí 1,5 až 5 mm. Samičky jsou větší než samečci. Blechy se živí krví svého hostitele, nejčastěji se vyskytují na krku, hřbetu a u kořene ocasu.

Samičky kladou vajíčka do srsti, ty pak odpadávají do prostředí, kde se do jednoho týdne líhnou larvy. Larvy se opakovaně svlékají, po třech týdnech s zakuklí a asi za 14 dní se vylíhne dospělá blecha, která žije asi 6 měsíců. mezihostitelem tasemnice psí.

Způsob nakažení:

Blechy se vyznačují mimořádnými skokanskými schopnostmi, dokážou doskočit až na vzdálenost 1,5 metru. Tímto způsobem se blechy šíří při vzájemném kontaktu psů.

Klinický obraz:

Nejčastějším příznakem napadení psa blechami je svědivost kůže, pes se intenzívně drbe, na kůži můžeme objevit malé červené ranky, v srsti psa se nalézají drobná zrnka tmavého trusu, pes je neklidný, může vyhubnou. U některých psů může bleší kousnutí vyvolat rozsáhlé alergické změny, které psa svědí. Drbáním na kůži pak vznikají další změny, často rozsáhlé strupy.
Opatření: Odblešení vhodným antiparazitárním přípravkem ve formě koupele, spreje apod. Současně je nutné provést důkladnou desinfekci prostředí, ve kterém pes pohybuje (bouda, kotec apod.).

Prevence:

Vhodným preventivním opatřením je použití antiparazitárního obojku, pudru nebo spreje.

Demodikóza

Jde o onemocnění kůže, které se projevuje charakteristickými kožními změnami a vypadáváním srsti.

Původce:

Původcem je trudník psí (Demodex canis). Jedná se o parazita doutníkového tvaru se čtyřmi páry končetin velikostí 0,2 až 0,3 mm. Při invazi pronik, do mazových a tukových žláz kůže, kde snáší po stovkách svá vajíčka, zde s. i množí. Trudník psí proniká i do vnitřních orgánů a místních uzlin.

Klinický obraz:

Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží.

V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak je možné nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu.

Opatření:

Opatřením je včasná návštěva veterinárního lékaře, léčba je obtížná a mnohdy zdlouhavá.

Prevence: Hlavní zásadou prevence demodikózy je udržovat psa v dobré kondici v oblasti výživy a hygieny.

Vši a všenky

Původce:

Původce zavšivení psa je veš psí. Jedná se o 1 5 až 2 mm dlouhého parazita, který se živí krví (neskáčou jako blechy). Všenky jsou parazité podobné vším, neživí se však krví, ale povrchovými vrstvami lupů, odměšky mazových žláz a částmi chlupů.

Způsob přenosu:

Je realizován přímým kontaktem psů.

Klinický obraz:

Příznakem postižení je přítomnost vajíček nalepených na chlupech, svědivost a změny na kůži, které jsou způsobené drbáním psa.

Opatření:

Opatřením je koupel ve vhodném antiparazitárním přípravku, případně použití spreje.

Prevence:

Dostatečná hygiena a péče o srst, sledování a pravidelná kontrola srsti.

Klíšťata

Původce: V našich podmínkách žije několik druhů klíšťat (klíště obecné, klíště lužní, piják stepní ) Nejčastěji se vyskytuje klíště obecné. Je velké 2 až 4 mm před nasátím, po nasátí až 10 mm. Výskyt klíšťat je nejhojnější v keřovitých porostech, v listnatých lesích, v travnatých porostech apod. Klíště obecné parazituje na třech typech hostitelů. Larvy cizopasí na drobných hlodavcích (hraboši, myši), po nasátí je opouštějí, nymfy se přichytí na větších savcích (králíci, veverky, ježci). Dospělá klíšťata pak parazitují na velkých hospodářských zvířatech, psech i člověku. Dospělá klíšťata žijí až 19 měsíců. Aktivita klíšťat začíná zpravidla v březnu a končí v listopadu.

Po přichycení na hostitele sají klíšťata krev, do rány vylučují toxické látky a mohou přenášet různé nákazy (u psů např. boreliózu).

Způsob nakažení:

Z větví stromů a keřů a z travního porostu se vývojová stadia i dospělá klíšťata spouští a zachytávají se teplokrevného živočicha, který se o porost otře.

Opatření:

Opatřením je vyjmutí zachyceného klíštěte (pomocí pinzety nebo versatilky vytočíme směrem ven z kůže) a vydesinfikování rány (jodová tinktura, Septonex sprej apod.). Před vyjmutím klíštěte je dobré je zakápnout olejem, který ucpe dýchací otvory. Při vytáčení je nutné postupovat opatrně, může dojít k přetržení klíštěte, zbytek obvykle způsobí zhnisání rány. V tomto případě je nutné zbytek-klíštěte vyndat chirurgicky. Po vyjmutí je nejlépe zničit klíště ohněm.

Prevence: Vyhnout se prostředí, které je zamořeno klíšťaty. Preventivně je v současné době možné využít některých antiparazitárních sprejů (např. na bázi fipronilu).