Fyziologie vyšší nervové činnosti psa  .  Zdravověda, výživa a ošetřování psa  .  Teorie výchovy štěněte  .  Výcvik psa v poslušnosti a obratnosti  .  Výcvik psa na obranné práce  .  Výcvik psa na pachové práce

Výcvik psů na pachové práce

• VŠEOBECNÉ POZNATKY O PACHU A JEHO PŮSOBIVOSTI A STÁLOSTI V RŮZNÉM PROSTŘEDÍ
• O LIDSKÉM PACHU A TVOŘENÍ PACHOVÉ STOPY
• TEORETICKÉ ZÁKLADY UPLATŇOVANÉ PŘI PRAKTICKÉM VÝCVIKU STOPOVÁNÍ V TERÉNU
• STOPA VE FREKVENCI
• SPECIÁLNÍ PACHOVÉ PRÁCE

Výcvik psů v pachových pracech je jeden z nejnáročnějších z celé výcvikové práce. Je velmi náročný na vůli, jejich vztahu k práci se psem a v žádném případě se neobejde bez základních znalostí fyziologických procesů nervové soustavy psa, jeho citlivého analysátoru. Budě velmi správné v následujících kapitolách rozebrat vrozené schopnosti psa, zejména jeho citlivý čich, který využíváme v pachových pracích ku prospěchu lidí.

Začátky používání psů na stopách nejsou přesně známy. Z dostupné literatury se jen dozvídáme, že již v roce 595 věděli staří Řekové o psech stopařích. V tu dobu je také používali v Jižní Africe Kafrové, v Egyptě aj. Hlavní využití psů. v tomto směru spočívalo k pronásledování a vyhledávání zlodějů dobytka, při různých loveckých výpravách a také k vyhledávání uprchlých žen k jiným kmenům.

Vedle toho ve válečnictví bylo psů ještě více využito v zemích Orientu. Používali je Rusové, Turci, Japonci, Číňané, Afgánci, Peršané aj. Turci však používali psů ojediněle. V plném rozsahu jich začali používat až v 11. století při stěhování národů. Zanechme však staré minulosti a zalistujme v dějinách současnosti. Dočteme se, že využívání psů pro stopařskou práci v bezpečnostních službách se ve světě začalo teprve kolem roku 1900. U nás bylo poprvé použito psů pro tuto službu až v roce 1910 na Ostravsku. Byli to tři psi dobrmani a výcvik byl tehdy prováděn v Písku. Z popsaných stručných údajů je zřejmé, že způsoby využívání psů byly rozšířeny o jednotlivé druhy služeb a neustále zdokonalovány až úzce specializovány.. Specializace je upevňována a zpřesňována na základě schopností a vrozených vlastností psa, které jsou dodnes nenahraditelné. Bude nutné zmínit se alespoň krátce o původu psa jako jednoho z účelných prostředků používaného v kriminalistické praxi.

O psu víme dobře, že je svým původem šelma psovitá. Typickým a charakteristickým jevem pro tento druh zvířat je obstarávání si potravy lovem v době, kdy život v přírodě se ubírá na určitých úsecích ku spánku, a to v podvečerním soumraku. Právem je proto dodnes jeho začlenění do skupiny zvířat šerosvitu. Proč o tom hovoříme? Jelikož příslušnost k této skupině zůstává psovi dodnes a my si musíme i v tomto směru určité zákony přírody respektovat. Projevuje se to hlavně při stopování, kde pes lépe pracuje v době večerní a noční, ale již méně dobře pracuje v době denní, zejména za poledne. Jsou to úkazy přirozené. Jednak příslušností psa k dané skupině a za druhé, existencí vlivů, působících na pachovou stopu v určité denní či noční době, a to buď kladně nebo záporně. Tyto vlivy budou podrobně rozebrány v následujících kapitolách. Jsou to úkazy z části vědecky prozkoumané na úseku vzniku pachové stopy a o vlivu působícím na ni v různých směrech. Proto i tyto části musí být psovodům při výuce podrobně vysvětlovány.

Dalším neméně důležitým činitelem ve stopařské práci je vliv samotné osoby - psovoda. Ne každý psovod a také ne každý pes se pro tuto práci hodí. I zde jako v každé práci je zapotřebí určité talentovanosti. Do další práce by také neměla chybět praktická zkušenost, kterou psovod získává pod neustálým odborným dohledem a vedením. Každé počínání a tady nevyjímaje práci ve stopování, musí mít určité cíle, ale vždy s převahou dobrovolnosti k dané práci. Zdůrazňujeme to proto, že hlavně ke stopařské práci je zapotřebí člověka s pevným odhodláním dosáhnout požadovaného cíle i přes úskalí a potíže jako je nepřízeň počasí, nedostatek času, neúspěchy ve výcviku aj.

Je tedy naší povinností neustále zpracovávat své bohaté praktické zkušenosti, neustále prověřované praktickými zkouškami a pokusy, aby sloužily v plném rozsahu při, výchově nových psovodů k zajišťování bezpečnosti osob, soukromého vlastnictví, soukromého majetku a ochrany státních hranic.

KAPITOLA I. VŠEOBECNÉ POZNATKY O PACHU A JEHO PŮSOBIVOSTI A STÁLOSTI V RŮZNÉM PROSTŘEDÍ

Složení pachu a vlivu působícím na něj:

V této stati si podrobně rozebereme složení různých pachů a jejich intenzitu. V prostředí, kde žijeme, nebo chceme konat. určité úkony, obsahuje velké množství různých - jemných, výrazných, příjemných, stálých a prchavých pachů, které se rozprostřou nebo dočasně působí v rázném prostředí, v terénu či v ovzduší. Každý předmět za určitých podmínek má svůj osobitý pach, který je závislý přímo na složení předmětu a skupenském stavu, ve kterém se daný předmět nachází.

Intenzita pachu:

1. Je buď výrazná tak, že jsme sami svým čichovým analyzátorem schopni ji zaregistrovat a diferencovat od jiných.
2. Je tak slabá, že sami svým čichovým analyzátorem na to Již, nestačíme a jsme nuceni hledat prostředky k jejich identifikaci a diferenciaci. Na určitý druh pachů či chemických látek nám stačí základní způsoby pomocí průkazníkových souprav aj. To však je jen hrubé dělení, které pro naši práci nestačí.

My si musíme otázky složení, stálosti či intenzity pachu vysvětlit podrobně.

Již z fyziky víme, že každé těleso se odpařuje za různých teplot větších, než je absolutní bod mrazu, to je -273 stupňů C. Za větší teploty se odpařuje velmi rychle. Dochází tak k oddělování molekul od jednotlivých těles a jejich rychlému rozprostírání - rozptylování. V určitém prostředí a k usazování na zemi či jiných předmětech.

Jak dochází k šíření pachu v ovzduší či určitém prostoru:

K tomu pro názornou demonstraci nám může posloužit jednak pohyb různých lehčích částic vzduchem - mouka, prach, různé aerosolové postřiky, které demonstrují usazování částic na předmětech v prostředí. Pro snazší pochopení vlivu teploty na odpařování a pohyb pachových neviditelných molekul nám velmi dobře poslouží voda. Voda je tou látkou, která nejlépe může znázornit, jak se odpařují ostatní tělesa. Jako jiná tělesa, tak i voda se odpařuje za všech teplot. To i za mrazu, když mění skupenství tekuté na pevné. Pozorujeme odpařování za různých teplot. Vidíme, že za normální teploty odpařování zrakem nezjistíme. Ale když ohřejeme vodu na takovou teplotu, že z jejího povrchu se odtrhává maximální počet molekul, vidíme molekuly v podobě páry. Ovšem pára již nejsou jednotlivé molekuly, ale shluky molekul, které se odtrhly následkem velkých tlaků na povrchu vody a nebo. shluky molekul, které se spojily až po odtržení z vody; následkem ochlazení, tj. zpomalení pohybu molekul a tak pára vytváří kapičky.

Než přejdeme k dalším otázkám, ukážeme si ještě na okolnosti, jak ovlivňují různá skupenství těles a jejich odpařování. Řekli jsme si, že tělesa se odpařují všechna bez rozdílu. Avšak intenzita odpařování není u všech těles stejná. Nejrychleji se vypařují tělesa, která mají ve svém složení prvky ve své vazbě lehčí než vzduch a zejména mají rozdílný bod tání než prvky vzduchu. To znamená, že za stejné teploty se jejich molekuly pohybují rychleji než molekuly vzduchu. Obecně říkáme těmto látkám těkavé (benzin, čpavek, různé silice a těkavé oleje). Tedy i když skupenství látky má zásadní vliv na stupeň odpařování, tak i látky pevné se odpařují a jsou mnohdy daleko více cítit než látky kapalné.

V předešlé stati jsme si vysvětlili některé zásady odpařování. Naším úkolem je rozebrat problém pachu, který s procesem odpařování přímo souvisí.

Pach je tedy část odpařování molekul, které svým chemickým složením dráždí sliznici nosní. Podívejme se tedy v závislosti na to co jsme si ověřili na páře, ještě jednou na tu část páry, které říkáme pach. Řada pokusů ukázala, že zakončení čichových nervů je citlivé na nespočetné množství látek bez ohledu na to, zda se jedná o látky kyselé nebo zásadité. Je to. tedy vysoce citlivý analyzátor, kterému se může ze současné techniky přiblížit pouze ten vědní obor, kterému se říká polarografie. Ani dnes však není znám celý chemickofyzikální proces, který nastává při analýze pachu. Je však dosti poznatků z řady pokusů, podle kterých můžeme vyvodit závěr o nejdůležitějších částech tohoto procesu pro naši práci.

Za jakých podmínek analýza probíhá:

K dosažení smyslových vjemů je třeba, aby vnější a vnitřní orgány tedy i nerv, který je spojuje, byly v pořádku, aby zde bylo potřebné dráždění smyslů. Toto dráždění musí být tak silné, aby vyvolalo smyslový vjem, přičemž se pozornost organismu musí soustředit na toto podráždění. Zde musí být dosaženo a dokonce překročeno tak zvaného "prahu dráždivosti", aby se podráždění stalo vjemem. V našem případě jde o čichový analyzátor. Tady jsou pachové molekuly nasávány společně se vzduchem do dutiny nosní, kde se dostávají do přímého styku se zakončením čichových nervů.

Uvědomíme-li si velikost molekul, zjistíme, že ne každá molekula přijde do styku s nervem. Ty, které přijdou do styku s nervem, nejsou zatím samy schopny vyvolat nervové podráždění. Protože analýza pachu je procesem především chemicko-fyzikálním, a i když se jedná o orgán velmi citlivý, nemůže analyzovat jednotlivé molekuly hmoty. Podnětem pro podráždění čichového nervu se tedy může stát jedině určité množství molekul, u kterých však muselo předeme dojít jednak k určité koncentraci a jednak k přeměně na sloučeniny s vodou. Tato skutečnost je zdůvodněna tím, že kdyby molekuly byly ve stavu suchém, byly by snadno strženy proudem vdechovaného vzduchu, čímž by bylo nemožné, aby pouze krátkostí doteku molekul pachu na čichový nerv, došlo k podráždění. Dále také tím, že koncentrace pachových molekul je daleko silnějším účinnějším podnětem, než molekuly jednotlivé.

Z hlediska fyzikálního dochází při koncentrování molekul pachu s molekulami vody ke koloidnímu stavu podle známého vzorce elektromagnetické stavby koloidní částice.

Kdy dochází k vhodným podmínkám tvoření těchto částic? Při této otázce se znovu setkáváme se známými parametry a to tlak, teplota a vlhkost vzduchu. Za určitého tlaku, jehož ukazatele nesmí překročit kritický bod směrem ke snížení tlaku, dochází u pachových molekul ke zrychlení pohybu a tím k větší pravděpodobnosti setkání s molekulami vody. Stoupá-li však při tomto stavu sníženého tlaku teplota bez zvyšování vlhkosti, dochází k přílišnému ředění a tím k nevhodné koncentraci vzhledem ku schopnosti čichových nervů. K takovým stavům dochází jak v laboratorních podmínkách, tak i ve volné přírodě.

Ve volné přírodě jsou podmínky přece jenom odlišné. V laboratoři můžeme v přístroji uzavřít určité množství látky, které necháme vypařit ve zcela přesně známém množství vzduchu o přesně zjistitelné teplotě a vlhkosti. V přístroji můžeme podle libosti měnit tlak, teplotu i vlhkost, přičemž množství odpařené těkavé látky tam zůstává. To jsou ovšem ideální podmínky, které nám mají pomoci zjistit chování molekul těkavé látky určité koncentrace za zcela přesně známých podmínek. Dnes právě díky těmto laboratorním podmínkám známe chování plynů za různých podmínek a tyto poznatky můžeme aplikovat na plyny dráždící nervové buňky, to je pachy.

V čem se tedy odlišují přírodní podmínky působící na pach od podmínek laboratorních. Především nelze přesně určit množství pachu a za druhé v přírodě zůstává zdroj pachu a tím se množství pachu mění pod vlivem měnících se podmínek prostředí. Q poznání těchto vlivů nám především jde a ty si rozebereme ještě v dalších statích.

Obecné poznatky o pachu:

Především je zde vlastnost rozptylovací, což znamená, že molekuly pachu se nedrží u sebe a jejich rozptyl se řídí podle určité zákonitosti.

Krátce o této vlastnosti: odtržení molekul hmoty prochází postupně a přesto, že na odtržené molekuly působí jednak přitažlivost základní hmoty, ze které se molekuly odtrhly a přitažlivost zemská, přece se molekuly pohybují V opačném směru než působí tyto síly:

Tato skutečnost je zaviněna:

1. kynetickou silou, kterou jsou molekuly odtrženy od hmoty,
2. především jejich teplotou.

To jsou dva vnitřní základní činitelé určující rychlost pohybu. Vedle nich zde působí pohyb vzduchu, tzv. sálání a vítr, který však má převážně vliv pouze na směru rozptylu molekul i výpar vody ze země. U těchto sil se krátce zastavme.

I. Kynetická síla: která působí na molekuly pachu jsme si řekli, že je síla, kterou jsou molekuly odtrženy od základní hmoty. Tato síla je tím větší, čím je základní hmota chemicky labilnější. To je, že má ve svém složení více nasycených chemických vazeb, obecně řečeno - je těkavější.

Z prvků, které snáze vytvářejí tyto vazby je to především .uhlík a dusík a ty jsou součástí bílkovin, ze kterých se skládá živá hmota. Zejména tyto dva prvky se silně uvolňují při rozpadu bílkovin.

Tato síla působí pouze krátkodobě a vzhledem k váze molekul a odporu vzduchu je při praktickém posuzování jejího vlivu zanedbatelná. Daleko důležitější je síla, která je udělována molekulám vzhledem k jejich teplotě, ve vztahu k teplotě okolí.

Čím jsou tělesa teplejší, tím je množství odtržených molekul větší, tedy je více pachu. Odtrhují-li se tyto molekuly do prostředí, kde nastává jejich prudké ochlazení, je omezen i jejich rozptyl. Ochlazené molekuly padají k zemi a zde nastává další ochlazení na teplotu půdy, čímž jejich pohyb způsobený vnitřní teplotou končí. Další jejich pohyb je již určován pouze vnějšími podmínkami. Uvážíme-li, že specifická váha molekul je nepatrná, má na ně jakákoliv síla okamžitý účinek a této síle molekuly podléhají.

Bylo-li v předešlé stati hovořeno o molekulách, nejde tedy o jednotlivé molekuly, ale o celé shluky molekul.

Podmínky vnějšího prostředí a jak nám působí na vlastnosti pachu:

II. Teplota: je třeba tuto chápat jak z hlediska teploty půdy, tak i teploty vzduchu.

Teplota půdy je způsobena zářením slunce. Jelikož intenzita záření se mění, mění se i teplota půdy. Tepelnou energii, kterou země přijímá ve dne od slunce, spotřebovává jednak pro pohlcování tepla samotnou zemí, další část energie spotřebovává země na výpar vody a zbývající teplo odevzdává do přilehlých vrstev vzduchu. V noci ustane příjem tepla od slunce a nastává vyzařování tepelné energie země do ovzduší. Na místo spotřebovaného tepla na výpar vody, které v noci ustává, dostává země teplo z kondenzace vody (rosy). Část tepla, které země vydává za dne do ovzduší se jí v noci vrací tím, že vzduch předává teplo zemi. Toto předání se zvětšuje při pohybu vzduchu způsobeného vánkem.

Tyto poznatky aplikované na vlastnosti pachu nám říkají, že ve dne:

• a) V důsledku silného ohřívání země ve dne dochází k intenzivnějšímu pohybu molekul pachu, které se odpoutávají z důvodů nám již známých, od zdroje pachu, to je od stopy nebo předmětu.
• b) Při zvýšeném výparu půdní vody dochází k odnášení molekul pachu kolmo vzhůru a do značné výšky. Pach se tím rozptyluje (ředí), stopa rychleji stárne.
• c) Teplo odevzdávané do ovzduší ohřívá přilehlé vrstvy vzduchu, které stoupají a působí na pach jako dříve popsaný výpar.

V noci jsou tyto vztahy poněkud jiné:

• a) Jelikož ustává ohřívání a povrch země se ochlazuje, zmenšuje se relativně i množství odpařených molekul. Zmenšuje se i jejich kynetický pohyb.
• b) Jelikož ustává výpar vody, snižuje se pohyb molekul vzhůru, množstvím energie dodávané jim pohybem molekul vodního výparu.
• c) Následkem toho, že v noci přestává stoupavý pohyb ohřátých vrstev vzduchu, ale naopak nastává jeho ochlazování a kondenzace vodních par na povrchu země, odpadá zde unášení molekul pachu od jeho zdroje a kondenzace par umožňuje v důsledku ovlhčení molekul pachu jejich koncentraci v kapičkách vody a tím jejich udržení blízko zdroje pachu. Proto stopa v noci zůstává déle čerstvou.

Stopa na ledě:

Řekli jsme si, že i led se odpařuje, avšak výpar je poměrně malý, ale vlhkost vzduchu nad ledem je značná. Nad ledem a i na samotném ledě jsou velmi dobré podmínky pro udržení pachu. Snížená teplota je však příznivá. i k vytvoření námraz, které zastírají zdroj pachu. Snížená teplota omezuje značně i rozptyl pachu, a proto zůstává pach na omezeném prostoru.

Jaké jsou tedy podmínky pro pachovou práci psa na ledě Všechny klady, které jsou uvedeny by ukazovaly na to, že led je dobrým podkladem pro stopu. To však platí o stopě pouze čerstvé za bezvětrného počasí. Jakmile se jedná o stopu starší, převažují zde všechny negativní stránky a je-li větrné počasí, neudrží se na hladké ploše ledu žádný pach, neboť je strháván jednak sám a jednak s výparem, který se ve větru zvětšuje.

Teplota vzduchu:

1. Hlavním zdrojem tepla pro ovzduší je povrch země. Teplo z půdy do vzduchu přechází několika způsoby. V prvé řadě mluvíme o vedení tepla mezi částicemi země a vzduchu a i mezi částicemi vzduchu. Toto vedení je způsobeno tím, že se jednotlivé molekuly mezi sebou dotýkají. Tento způsob přenosu tepla sám o sobě je účinný jen do nepatrné vzdálenosti. Nehybný vzduch je prakticky nejhorším vodičem tepla.
2. Druhým způsobem přenosu tepla je tak zvaná tepelná konvekce. Jedná se zde o stoupání přízemní vrstvy vzduchu, ohřátého od země. Toto proudění vzduchu pozorujeme i při pohledu na pole nebo silnici za parného dne, kdy se projevuje mihotání těchto praménků. Ohřáté vrstvy vzduchu stoupají vzhůru a na jejich místo proudí studený vzduch.
3. Známe ještě předávání tepla dlouhovlnným zářením, avšak to je z našeho hlediska malé.
   Zůstává zde důležité pouze předávání tepla tepelnou konvekcí. Prostudujeme-li stoupání vzduchových vrstev podrobněji zjistíme, že stoupání není rovnoměrné, ale že se jedná zejména na styčných plochách studeného a teplého vzduchu o pohyb vířivý. Následkem toho dochází i k vířivému pohybu částeček pachu, které jsou unášeny stoupajícím vzduchem. Šíření výkyvů teploty v ovzduší se řídí v podstatě stejnými zákony, jako šíření výkyvů teploty v půdě, nebo ve vodě. Ve dne se dostavuje maximální teplota kolem 14 -15 hod. a minimální teplota při východu slunce.

Pro posuzováni pachu mají uvedené vlastnosti vzduchu tento význam:

1. Proudění vzduchu je tím větší, čím je tento vzduch více ohříván od země. Toto ohřátí vzduchu je závislé na teplotě země. Půda se ohřívá zářením a ohřívá se nejrychleji a nejvíce na slunci. Nejvíce se ohřívá půda, která má velkou vodivost, to je udusaná, cesty, pěšiny; uválcované pole a strniště. Ovšem i kyprá půda z hlediska ohřátí je nepříznivá, protože tlak stopy kyprou půdu udusá, vytlačí vzduch a tím je stopa více ohřívána. To tedy znamená, že:

• a) Pachová stopa se zeslabuje tím rychleji, čím je půda teplejší.
• b) Stopa slábne nejrychleji na tvrdém povrchu zemi, protože se nejrychleji ohřívá.
• c) vzhledem k tomu, že proudění vzduchu jde ve směru svislém (není-li ovšem ovlivněna větrem) i pach je unášen ve směru kolmo vzhůru.

Proto za těchto podmínek postupuje pes přímo po stopě a je-li čerstvá, pak stopuje s vysokým nosem. Dostane-li se pes za postupu do pásma, kde ke stopě proudí chladnější vzduch místo teplého vzduchu, který stoupá vzhůru, shýbá pes hlavu a s nízkým nosem jde ke zdroji pachu.

2. Tento vliv proudění vzduchu způsobený rozdílem teplot mezi vzduchem a zemí, je nejmenší v noci a ve stínu způsobeném buď vegetací nebo sklonem země.

Vliv vzduchu na stopu je způsoben absolutní a relativní vlhkostí.

Absolutní vlhkost vzduchu se počítá podle napětí páry ve vzduchu a udává se zpravidla v atmosférách, to je v tlacích. Nás však bude zajímat druhý pojem, tj. relativní vlhkost vzduchu, která udává kolik je % nejvyššího možného množství páry ve vzduchu obsaženo vzhledem k teplotě a tlaku.

Je přirozené, že relativní vlhkost vzduchu se například snižuje již pouhým ohřátím vzduchu. Naopak při ochlazování vzduchu vzrůstá jeho relativní vlhkost. Znalost stupně relativní vlhkosti vzduchu je velmi důležitá, protože na ní reagují fyziologické pokusy a jsou na ni citlivé všechny měřící přístroje.

Zastavme se ještě u rosného bodu, tj. u teploty, při které pára obsažená ve vzduchu dosahuje nasycení a sráží se v podobě rosy.

Tento stav může nastat ze dvou příčin:

1. Zvyšování výparu (vlhkosti).
2. Snižování teploty.

Denní chod relativní vlhkosti je zrcadlovým obrazem chodu teploty pouze s tou odchylkou, že při trvalém klesání teploty vzduchu k večeru a v noci u země relativní vlhkost dosáhne své nejvyšší hodnoty 100%, někdy již brzy večer a tvoří se rosa.

Jelikož vlhkost vzduchu nás zajímá jednak vzhledem k šíření pachu a z fyziologického hlediska při posuzování vlivu vlhkosti na čichový orgán psa, vyvodíme na základě ukázaných faktů především tyto závislosti:

1. Maximální koncentrace pachových molekul nastává v době maximální relativní vlhkosti. Jelikož v této době je i nejmenší teplota, jsou nejpříznivější podmínky pro nejdelší zachováni stopy. Nejvýhodnější podmínky jsou přibližně od 20 hod. večer až do 6 hod. ráno. Nejméně příznivé podmínky jsou od 9 hod. ráno do 18 hod. večer.
2. V závislosti na citlivosti čichového orgánu psa a fyziologii čichu je nutno ohodnotit stupeň vlhkosti vzduchu. Víme, že k fyzikálně chemickému působení pachových molekul na čichové nervové buňky je nutná určitá koncentrace těchto pachových molekul a určitá vlhkost. Proto jsou nejpříznivější podmínky pro zjišťování pachu v době vysoké relativní vlhkosti vzduchu.

V této souvislosti si řekneme několik slov o vlivu deště a mlhy na vlastnosti pachu a čichu:
V době drobného deště a mlhy je maximální vlhkost vzduchu, a proto jsou nejpříznivější podmínky pro pachové práce. Silný déšť ovšem vytváří maximální vlhkost avšak koncentrace pachových nenastává, a to vzhledem k velkému množství vody, která při vsakování do země strhává s sebou částečky pachu a zdroj pachu je překrýván vrstvou vody. I po silném dešti, kdy je intenzívní výpar vody, dochází k odpařování zbytků pachu a je tedy pachová práce psa možná, avšak pouze krátkou dobu po dešti, než se stopa odpaří.

Posuďme ještě šíření pachové stopy, která byla položena v zaplaveném terénu. Je-li zaplavený terén pokryt rostlinstvem, část pachových molekul se usazuje na rostlinách a odpařuje se z nich. Je tedy reálná možnost sledovat čerstvou pachovou stopu i v takovém terénu. Pokud se týká zaplavených ploch. bez porostů, pes má velmi malou naději, že by ucítil pach stopy, který se odpařuje z vrchní vrstvy vody. Ani zde nelze jednoznačně vyloučit možnost, že by mohl pes cítit čerstvou stopu starou několik minut, neboť část molekul pachu zůstává. v tenké vrstvě vzduchu při hladině vody, kde je maximální relativní vlhkost a tím i příhodné podmínky pro koncentraci pachu.

Několik slov k hodnocení tlaku vzduchu vzhledem k jeho vlivu na šíření pachu.

Tlak vzduchu se obyčejně uvádí v mm Hg a normální atmosférický tlak se uvádí v hodnotě 760 mm Hg.

Tlak je vyjádřen váhou 1,033 kg vyzvednutého sloupce rtuti s průřezem 1 cm², dlouhého 760 cm. Takovou silou tedy tlačí váha vzduchu na 1 cm². Výpar půdy se zvětšuje s klesáním tlaku a vedle větru mají také změny tlaku vliv na výměnu vzduchu a plynů v půdě. Při zvětšení tlaku vniká vzduch více do půdy a při poklesu tlaku uniká vzduch s vodní párou a CO₂.

Z toho lze usuzovat, že obdobný vliv mají změny tlaku vzduchu i na šíření pachu. Tyto vlivy budou působit:

1. Při snížení tlaku v cyklonách bude zvýšená cirkulace pachových molekul směrem vertikálním.
2. Zvýšený výpar půdy zvýší koncentraci pachu , ve vodní páře a usnadní tím čichové procesy.
3. Větrné a vlhké počasí, které provází snížený tlak vzduchu rozprostře pach široko kolem stopy a tím umožňuje její lehčí nalezení.
4. Naopak zvýšený tlak, který se vyskytuje v anticyklonách bude působit opačně než tlak nízký. Suché slunečné počasí, které provází vysoký tlak vzduchu, bude naopak napomáhat k vytvoření teploty a vlhkosti vzduchu.

Vliv větru na šíření pachu:

Vítr způsobuje horizontální pohyb vzduchu (ve zvláštních případech i vertikálně).

Rychlost pohybu vzduchu se měří v m/vt. 1 m/vt. je 3,G km/hod. Uvnitř vzduchové hmoty, přihlédneme-li k malým objemům vzduchu, zejména blízko povrchu země a blízko překážek, je struktura vzdušného proudu velmi složitá. Pohyb jednotlivých pramínků vzduchu je neustálý a rychle mění jak rychlost, tak směr (prach, sníh). Kromě toho se často pohyb vzduchu děje tak, jako by se skládal z celé řady stále za sebou jdoucích nárazů, náhlých zrychlení a zpomalení větru. Vzniká tak zvaná nárazovost větru. Vedle těchto vlastností pohybu horizontálního, vzduch ovlivňuje jak rychlost, tak směr, zejména překážky v podobě terénních předmětů. Horizontální pohyb nám odnáší pach od zdroje pachu, tj. od stopy, urychluje jeho pohyb a tím i ředění pachu. Na druhé straně však vlivem vytváření větrných stínů za terénními předměty a porostem vzniká pachové navátí, kde je pach koncentrován. Vítr může působit vzhledem k položené stopě různým směrem. Vítr v zádech a protivítr způsobuje proudění pachu nad stopou a pes jde po čerstvé stopě s vysokým nosem. Rovněž boční vítr strhávající pach od stopy, vynáší molekuly pachu nad zem a pes je u čerstvé stopy vyhledává s vysokým nosem. Toto neplatí však v porostlém terénu, kde se směr větru přizpůsobuje překážkám, za kterými se vytváří závětří, kde se pach usazuje.

Kromě těchto vlivů, působí vítr nepříznivě na stárnutí stopy tím, že se zvětšuje za větru její výpar a čím je vítr silnější, tím rychleji stopa stárne. Zvláště nepříznivě na stopu působí tzv. výsušní větry, které vznikají při relativní vlhkosti kolem 30 %, teploty 25 °C a rychlosti větru 5 m/vt. S těmito větry se setkáváme někdy na jižní Moravě a na Slovensku.

Proudění vzduchu na svazích vzniká tím, že ve dne se svahy ohřívají na větší teplotu a současně se ohřívá i přilehlá vrstva vzduchu. Tím vzniká tepelná cirkulace vzduchu, kdy tepelný vzduch na svazích vystupuje vzhůru a na jeho místa po svazích vystupuje údolní chladnější vzduch (v létě obyčejně od 9 hod. ráno do západu slunce). V noci se proměny obrátí a studený vzduch ustupuje po svahu do údolí. Tato proudění bývá na horských svazích dostatečně silné, aby mohlo sebou strhnout molekuly pachu a určilo směr jejich rozprostírání od stopy.

Vlastnosti pachu a struktura půdy jsou dva činitelé, kteří podstatnou měrou ovlivňují vlastnosti pachu.

Nebudeme rozebírat chemické složení půdy a další faktory, které mají vliv na určování půdy. Zhodnotíme pouze ty nejpodstatnější činitele, které mají vliv na teplotu půdy a její propustnost, protože tyto faktory mají největší význam pra udržení pachu.

Na ohřívání půdy má vliv jednak struktura půdy, barva a její vlhkost. Ulehlá půda se rychleji ohřívá, nežli půda kyprá. Pro ohřívání platí zásada, že čím je těleso homogennější, tím se rychleji ohřívá. Proto kámen se ohřívá rychleji než zem. Barva půdy má podstatný podíl na stupni ohřívání a čím je půda tmavší, tím je její schopnost k ohřátí větší.

Vlhkost půdy souvisí s úrovní spodní hladiny vody a se stupněm kapilarity (propustnosti půdy).

Je-li půda vlhká, je zpravidla propustná pro vzlínavost spodní vody. Vzlínavost je umožněna kapilaritou půdy. Tato vlastnost nás má zajímat zejména z hlediska výparu, o jehož vlivu na pach jsme již hovořili.

Kapilární otvory v půdě jsou naplněny vodou, která se ve dne neustále vypařuje. Dostoupí-li. sucho takového stupně, že spodní hladina sody klesne, voda v kapilárech se přeruší a výpar ustane.

Za takového stavu nastává rychlý rozptyl pachových molekul a malá relativní vlhkost vzduchu neumožňuje jejich koncentraci. Další nepříznivý vliv spočívá v tom, že se půda nemůže ochlazovat a nastává její přehřívání.

Vliv mikroklima porostů na vlastnosti pachů:

Tento vliv musíme posuzovat v souvislosti s teplotou a vlhkostí. O porostu víme, že silně ovlivňuje tepelnou bilanci a také vláhové poměry přízemní vrstvy vzduchu. V noci u velmi hustého porostu setrvává nejvíce ochlazená vrstva vzduchu na povrchu porostu. Pouze v řídké kultuře proniká chladný vzduch až k půdě a minima teploty se proto vytvářejí na půdním povrchu.

Uvnitř porostové pokrývky je zpravidla vzduch velmi vlhký, nebol porost brání odvádění vodní páry do horních vrstev vzduchu, a sám přispívá k vlhkosti vzduchu transpirací vody. V některých případech se z porostu vypaří 2 až 5krát více vody, než z holé půdy. V prostoru mezi listy se udržuje větší relativní vlhkost vzduchu, čím hustší je porost.

Porost brání také přístupu větru k půdě. V porostu vládne téměř bezvětří a tak se větrem odvádí pára pouze od povrchu porostu. To znamená, že porost nám poskytuje velmi příznivé podmínky pro zachování pachu.

V lese je výměna vzduchu obdobná jako v nízkém porostu. Nejmenší teplotní rozdíly jsou v lese v zimě, kde rovněž výměna vzduchu je v zimě nejmenší.

Vlhkost je v lesním porostu značná. V lese jsou příznivé podmínky pro pachové práce psa. Z hlediska navětření pachu bude nás zajímat, že za klidného počasí vzniká ve dne proudění vzduchu z lesa na pole a louky. Opačný směr proudění vzduchu nebyl zatím dokázán. Znamená to tedy, že pach se šíří rovněž tímto směrem.

Na několika příkladech jsme si ukázali vliv prostředí na vlastnosti pachu, které nás z hlediska praktického výcviku psů v pachových pracích nejvíce zajímají.

Jsou to teoretické poznatky ověřené celou řadou pokusů. Význam podrobného rozvedení částí spočívá především v tom, že nám má sloužit při zkvalitňování práce v oboru pachových prací a v urychlení výcviku psů.

KAPITOLA II. O LIDSKÉM PACHU A TVOŘENÍ PACHOVÉ STOPY

V předešlé části jsme si řekli, že každé těleso se do určité teploty odpařuje. Odpařováním vyzařuje nesčetné množství molekul, rozptylujících se do ovzduší.

Tvoření lidského pachu:

V této stati se bezprostředně dotkneme otázek biologických, které ve své podstatě s tvorbou pachové stopy úzce souvisí.

Z biologie již známe, že základem živé hmoty je buňka, skládající se z buněčného jádra a protoplazmy. Buňka je tedy nejmenší částečka živé hmoty. Každá živá hmota je schopna reagovat na určitá podráždění přicházející z vnějšího či. z vnitřního prostředí. Na základě těchto podnětů je schopna měnit svoji skladbu ve formě výměny látek. Těmto proměnám, které se odehrávají v živém organismu, říkáme výměna látková, která nám ve své podstatě silně ovlivňuje tvoření pachové stopy.

Výměna látková probíhá prakticky všemi orgány schopnými života. Probíhá ve formě vyměšování potu, plynů, tuku, tekutin a odpadáváním odumřelé pokožky ve formě šupin - lupů.
Je to tedy jeden nezbytný koloběh obměny (výměny látek) k zachování života.

Podle svého charakteru si rozdělíme lidský pach do tři základních pramenů:

• a ) Dýchání pokožky - pravidelné odpařování za normální teploty, kdy je tělo v klidu,
• b ) Pocení - při přehřátí těla nervozitě, nemoci aj.
• c ) Vyměšování kožního mazu - tj. nepřetržitý proces.

Podle tohoto hrubého rozdělení je známo, že dýcháme nejen plícemi, ale i pokožkou. Pokožka stále přijímá a vyměšuje plynné látky. Každý tvor má také jinou chemickou strukturu těla. Plyn, který póry pokožky vypařují, má pak u každého člověka jiný pach. Mnohem větší význam pro tvoření tohoto individuálního pachu má ale to, co vylučují žlázky pokožky. Ty mají různé úkoly.

Především mají vylučovat vyměšováním látky, jejichž nashromažďování by se mohlo stát tělu nebezpečným.

Dále mají stále dodávat pokožce a chlupům potřebný tuk ,a tekutinu. Další a neméně důležitou funkcí je vyrovnávání teploty lidského těla.

Zvýší-li se teplota těla, pokryje se celý povrch pokožky potem, jehož vyměšování se značně zvětší, a to zvláště výrazně u lidí otylých, unavených; nemocných, nervózních, ustrašených apod. Přeměnou potu v plyn, k čemuž je zapotřebí tepla, tělo silně ochlazuje, takže pocení je současně i důležitým regulátorem tělesné teploty. V mírnější formě se vyměšování potu pokožky děje stále a je jedním z nejdůležitějších pramenů stálého vyzařování pachu z lidského těla.

Vedle těchto plynných, tekutých a mastných látek, které tělo nepřetržitě vyměšuje do ovzduší je ještě něco velmi důležitého, na co se obyčejně zapomíná.

Je to:

• Stálé odpadávání pevných, zcela nepatrných částí pokožky ve formě lupů. Jak důležitou je tato okolnost v souvislosti s tvorbou pachové stopy shledáme se skutečností, že člověk takto během každého dne ztratí .přes 14 g pokožky.
• Různé regionální pachy, například pach z pohlavních orgánů a jeho okolí, pach z podpaždí, z vlasů na hlavě, jsou tak silné, že zatlačují celkový individuální pach. Proto jsou někteří lidé schopni rozpoznat různé regionální pachy od jiných regionálních pachů, ale individuální pachy různých lidí již rozpoznat nedovedou. Ze stejného důvodu také věda ví mnohem více o regionálním pachu, než o individuálním.

Regionální pachy nám tvoří tyto skupiny pachů:

• pach z pohlavních orgánů a jejich okolí,
• pach řiti,
• pach z podpaždí,
• pach hlavy,
• pach lysé nebo chlupy jen málo porostlé části těla.

Nemůže být pochyb o tom, že pes tyto regionální pachy dovede rozpoznat. Je-li patřičně vycvičen, dovede jak bylo pokusy prokázáno ve všech regionálních druzích pachu rozpoznat i charakteristický individuální pach, který je stejný v každém regionálním pachu téhož tvora. Takový společný charakter různých jednotlivých pachů, není ničím zvláštním a i člověk jej pozná tam, kde jeho čich na to stačí. Lehce rozpoznáme například vůni jablka od vůně hrušky nebo jahody, přestože všechny tyto plody mají společnou pro nás lehce poznatelnou vůni ovoce.

Podobné je to i s vůněmi květin všeobecně a vůní jejich jednotlivých druhů. Hlavní otázka o existenci individuálního pachu by byla tedy vyřešena. Tím však ještě nebyly vyřešeny dílčí otázky, které jsou důležité, pro praktické uplatňování těchto poznatků. Závisejí na existenci a experimentálním řešení celé řady problémů. Cílem je tedy zjistit, za jakých podmínek a okolností se individuální lidský pach vyzařuje do okolí.

Lidský pach je do svého okolí (kudy se osoba pohybuje) vyzařován všemi orgány. To znamená, že jak se osoba pohybuje, odchází z ní formou pachových molekul pot, tuk, odumřelá kůže, pach z oděvů, pach po zaměstnání a různých kosmetických přípravcích. Podle váhy jednotlivých pachových molekul, podle jejich chemického složení a vlivem dalších činitelů zúčastněných na tvorbě pachové stopy (teplota, vlhkost,. rychlost větru aj.) je tento pach v podobě lehkého závoje rozprostírán za osobou k zemi a tak společně s pachem chodidel a obuvi tvoří jednotlivý pachový komplex, který nazýváme pachem individuálním.

Podle své síly - intenzity a stálosti na povrchu země nebo předmětech rozdělujeme zmíněné součásti individuálního pachu na tři základní skupiny:

• a) pach osobitý: obsahuje všeobecně pocení - dýchání pokožkou, pot a odumřelou kůži odpadávající ve formě lupů a šupin.
• b) pach regionální: zahrnuje všechny výrazné silně čpící pachy (pohlavních orgánů, okolí řiti, z podpaždí; z dlaní,. z chodidel aj.).
• c) pach specifický: zahrnuje skupiny pachů, které nám mixuji lidský pach s pachem po obydlí, povolání, kosmetických přípravcích s pachem (oděrky ) z oděvů aj.

Vedle individuálního pachu působí při tvorbě pachových stop ještě jiné pachy, kterým říkáme pachy přidružené.

V této sestavě pachů přidružených jsou zastoupený zejména pachy rostlinstva, půdy a různých mikroorganismů, žijících na povrchu země v trávě aj.

Jak se jednotlivé skupiny přidruženého pachu projevuji v praxi:

Půda: Člověk svým tlakem na půdní povrch narušuje strukturu. půdy. Půda praská, nebo se jinak rozruší sešlápnutím, nebo úmyslným rozrušením, dále pak pracuje vlivem tepla, ročním období apod. Vyzařuje tedy do ovzduší velké množství různých chemických sloučenin, které společně s ostatními výraznými pachy (shluky molekul) tvoří pachovou stopu.

Rostlinstvo: Již samo od sebe je silně aromatické. Toto aroma je pro psa příjemné nebo nepříjemné. Vedle toho, aniž bychom si to uvědomovali, všude kde šlápneme v živém porostu drtíme svou vahou rostlinstvo, které obsahuje určité % šťáv a vlivem různých chemických sloučenin a skladeb, podléhá za různých teplot zkáze kvašením.

Mikroorganismy: Jsou larvy brouků a jiného hmyzu, které rovněž svým individuálním pachem tvoří, nebo ovlivňují tvorbu pachové stopy.

Jak se uvedené skupiny pachů a jejich součást projevují při praktickém tvoření pachové stopy:

Zvláštní důležitost pro praxi má otázka, zda individuální lidský pach proniká obuví, zda zůstává pro psa zjistitelně zachován na zemi, kde osoba došlápla a zda pes skutečně sleduje tento individuální pach a nebo pach smíšený, skládající se z různých dílčích pachů. Řadou pokusů bylo dokázáno, že pes je veden na pachové stopě celým komplexem pachů.

Je zřejmé, že pachová stopa nevzniká jen tam, kde se osoba pohybuje v prodyšné obuvi, ale vzniká také spadem ostatních částic individuálního pachu, tj. pachu z celého těla. Tento shluk pachových částic jednotlivých součástí individuálního pachu ve skutečnosti odpadává za člověkem v podobě závoje, který ovlivněn směrem a rychlostí větru se rozprostírá v terénu kudy jsme prošli. Tento pachový závoj, který tvoří individuální pachy je ještě promíchán pachy přidruženými o kterých již byla zmínka.

Podle intenzity tyto přidružené pachy mohou sehrát velmi důležitou roli při práci psa na stopě, a to jak v kladném, tak i záporném směru.

Kladné působení:

Podle druhu terénu - lehce rozrušená zemina, určité druhy mikroorganismů a používání pamlsků může zesílit zvýraznit určité pachy v ovzduší i na povrchu, které smíšené s pachem individuálním mohou být pro psa příjemné, nebo naopak. Postupem psa po stopě a po projití určitého úseku terénem, může určitá část pachu přidruženého slábnout a vystupovat do popředí skupina pachu individuálního, která je však stálá po celé délce stopy. V tomto střídavém rytmu spolu s individuálním pachem vystupuje a po určité době zaniká jedna část přidružených pachů, vlivem terénu a prostředí, ve kterém je zrovna stopa kladena. Tak se budou tyto dvě hlavní skupiny pachů (individuální a přidružený) prolínat u stop čerstvých. U stop starších, intenzita některých přidružených pachů rychleji vymizí, ztratí se s ostatními vůněmi půdy a terénu.

Rozhodující je však pro práci psa stopě pach individuální.

Záporné působení:

Záporně působí přidružené pachy, které jsou tak silné, že jsou schopny překrýt jednotlivé skupiny individuálního pachu. Bývá to zpravidla v době jarní, při probouzení se přírody ze zimního odpočinku (půda rozmrzá, je pravidelně ohřívána a tak je urychlováno odpařování na maximum). S poměrným vyrovnáváním teploty půdy s teplotou ovzduší, odpařování půdy slábne a mění se jen dobou denní a noční, nebo násilným mechanickým rozrušením půdy, například oráním anebo přítomností různých chemických hnojiv, postřiků anebo chlévské mrvy nehrůznějšího druhu. V tomto případě je skupina přidružených pachů tak silná, že překryla pach individuální a prakticky zničila celou pachovou stopu.

Na několika zkouškách byla tato teorie vyzkoušena. Pachová stopa probíhala různým terénem a z části čerstvou oranicí, která byla po projití kladeče jen jednou po její celé délce uvláčena polními branami. Za určitý časový odstup ani jeden pes stopu přes tuto čerstvou oranici po zmíněných úpravách, nebyl schopen sledovat. Navedením psa, ale mimo zmíněnou oranici, v jiném terénu, kudy stopa probíhala i s určitým časovým odstupem ztraceným hledáním stopy v oranici pes zjevně stopu zachytil a byl schopen ji dále sledovat. Čili, zde můžeme právem hovořit o záporných vlivech přidružených pachů působících na pach individuální.

Odpověď na otázku, zda pachovou stopu tvoří jen určitá skupina individuálních pachů, tj. pach chodidel (regionální pach ) zní:

Pachová stopa je tvořena celým komplexem pachů, a to individuálním a přidruženým. Individuálním pachem z celého těla!

Nakonec se ještě jednou přesvědčíme o síle a vlivu individuálního pachu z ostatních částí těla tím, že si obujeme gumové holínky nové, dosud nenošené - dříve nepoužité a položme v nich stopu pro psa v různém terénu, nebo si položme část stopy pomocí upravených holí -chůd, na kterých se budeme pohybovat nad povrchem terénu různě vysoko 30-50 cm. Po navedení psa na stopu s řádně provedeným nášlapem i v holínkách a přerušením stopy pomocí chůd zjistíme, ze pes docela dobře sleduje obě části stopy. Potvrzuje to, že pachová stopa je tvořena z pachu z celého těla, ale je velmi ovlivněna různými vlivy, které nám působí na pachovou stopu, a to jak v kladném, tak i v záporném směru.

Vlivy působící na pachovou stopu a na práci psa při stopování:

Vlivů působících na pachovou stopu je mnoho. Je jich tolik, že ani nejsme schopni všechny pravidelně sledovat - zaregistrovat. Přesto však je nám již z praxe známa řada vlivů. působících na pachovou stopu jak kladně, tak i záporně.

Kladné vlivy:

Dobré utvoření pachové stopy s uchováním dostatečného množství shluků pachových molekul individuálního pachu, je jedním z požadavků na pachovou stopu pro práci psa. Vzhledem k tomu, že jde o pachové částice - molekuly, které pro udržení se v terénu či na předmětech potřebují určité podmínky k jejich uchování; musíme si tedy alespoň některé: z nich vyjmenovat a rozebrat.

K tomu, aby se co nejdéle uchoval individuální pach nám pomáhají tyto vlivy:

Vlhké prostředí: je schopno na určitou dobu pomáhat udržet pachovou stopu v tom směru, že brání jejímu rychlému zvětrání, odpaření a tak přispěje velmi kladně k větší stálosti pachových molekul v terénu na určitou dobu. Zmíněná vlhkost nesmí být tak silná, aby nepůsobila v opačném směru a s odstupem času neničila pach zplesnivěním. Tím, že se individuální pach déle udrží v různém prostředí, vlivem určité vlhkosti vzduchu a prostředí, můžeme pokládat tento vliv za určitý konzervační prostředek, který je nejlépe vysvětlitelný při večerním a podvečerním kladení stop. V tu dobu na pachovou stopu, kterou jsme si právě položili; začne padat rosa (která má stálost v terénu mnohdy do příštího dne) a spolu se snižující se teplotou ovzduší v době noční i večerní danou stopu pokryje a drží tak shluky individuálního pachu pohromadě.

Vlhké počasí a prostředí, jako je silná rosa před ránem před východem slunce a položíme-li si stopu v takové velké rose, nemusí nám vždy kladně ovlivnit pachovou stopu, ale naopak. Slunce při východu začne silně působit na ohřívání porostů a půdy, zrychlí se proces odpařování natolik, že během krátké doby spolu s rosou se odpaří i pachové molekuly a stopa mizí.

Chladno: tento povětrnostní vliv úzce souvisí s vlhkostí vzduchu anebo určitých části povrchu zemského. Chladno působí na pachovou stopu velmi příznivě. Brání rychlému vysychání a odpařování pachové stopy a přispívá k dalšímu uchování pachové stopy v terénu či určitém prostředí. Proto jsou za chladného počasí daleko příznivější pracovní podmínky v pachových pracích než za většího tepla a sucha.

Vedle vlivů, působících na pachovou stopu, musíme se velmi krátce zmínit o vlivech působících na práci psa. Je jich celá řada a některé z nich mají společný charakter jak na pach, tak i na práci psa při stopování.

• chladno
• pes je svěží, neunaví se tak rychle, jako když na něho působí teplo a dusno,
• dobrá kondice psa a dobrý zdravotní stav,
• velmi dobrá souhra mezi psovodem a psem,
• dobrá pracovní forma a cvičenost psa,
• naprostý klid a jistota psovoda při práci se psem na stopě,
• dostatečný odpočinek psa před stopou,
• dokonalý výběh psa
• vyvenčení, které může mít velký význam na práci psa.

Nerespektování shora uvedených zásad, by se některá z nich projevila v průběhu práce psa na stopě a může to vyústit až v naprostý neúspěch psa.

Záporné vlivy:

Jsou takové vlivy, které mohou působit na pachovou stopu buď jednotlivě nebo komplexně. Většinou se jedná o záporné vlivy komplexního charakteru.

Vítr: absolutní bezvětří, nebo proudění vzduchu ve volné přírodě neexistuje: Proto při pachových pracích, zejména při kladení stop musíme brát tuto skutečnost v úvahu a naprosto vážně. Vítr působí na pachové molekuly vysoušecí formou a podle síly jeho působení stopu rozmetá - odnáší do větší šířky a přenáší maximální množství pachových molekul stranou od původního položení (i o jeden až dva metry stranou).

Vítr pachové molekuly rozmetá a tím oslabí pachové shluky molekul natolik, že jejich množství za určitou dobu není postačující vyvolal podráždění čichových buněk a pes není schopen dokonalé sumace - stopu nesleduje.

Slunce: je velkým nebezpečím pro udržení se pachové stopy na povrchu půdy či předmětech. V. předešlé stati jsme si vysvětlili vliv slunce a tepla na pachovou stopu: Stačí si ve stručnosti připomenout záporné vlastnosti slunce na pach, který nám vysouší - vypaluje.

Pro snazší představu vlivu slunce na pach porovnáme si rozdíly v práci jednoho a téhož psa za příznivých podmínek a zapůsobení přímého slunce, ať již ve vlhkém prostředí (odpařováním nám zvedá pachové částice do ovzduší, které mohou být proudem vzduchu v určité výšce nad zemí unášeny, nebo se rozptýlí v ovzduší), nebo na tvrdé prohřáté půdě. Pachové částice vyschnou anebo vlivem kynetického pohybu se rozptýlí v ovzduší.

Rozdíly v práci psa budou tak velké, že nebude více nutné další pokusy zkoušet.

Déšť: každý déšť, bude-li dlouhotrvající, působí záporně na stálost pachu v terénu či na předmětech. Jsou však i ty skutečnosti, kdy pes za drobného deště docela bezpečně sledoval pachovou stopu, nebo že na stopu krátce po jejím položení lehce a ne dlouze zapršelo a stopu nepoškodilo. Je to vysvětlitelné tím; že pachové částice spadlé nebo přilepené našlápnutím na povrch terénu se svou přilnavostí udržely ještě v takové míře že jsou schopny vyvolat podráždění čichových buněk psa. Jinak řečeno, nebyly deštěm smyty a odplaveny .nebo s deštěm vsáknuty do půdy.

Velká většina pachových stop však vlivem dlouhotrvajícího deště, nebo většího prudkého lijáku ztrácí na kvalitě, shluky pachových molekul jsou příliš oslabeny a nemohou již vyvolat aktivní podráždění čichového ústrojí, Pes se s obtížemi pokouší stopu sledovat, avšak marně, nebo ji vůbec nezachytí.

Sníh: bude-li pachová stopa položena v zasněženém prostředí (ale v předem pošlapaném a již se zvětralým pachem v čistém nepošlapaném sněhu se nenaučil sledovat stopu zrakem) zpravidla se trénuje diferenciační útlum pachovým vějířem dá se pach na povrchu sněhu uchovat velmi dlouho (i několik hodin). Bude uchován i pod lehkým popraškem sněhu, navršeným jen několik milimetrů a intenzita pachu není narušena. Bude-li však pachová stopa pokryta menší vrstvou sněhu ( asi do 2 cm), neublíží natolik čerstvé stopě a může i za těchto podmínek ještě částečně cvičený pes stopu sledovat. U stop starších a pokrytých zmíněnou 2cm vrstvou sněhu, pach mizí buď z velké části, nebo úplně. Sledování starších stop ve vánici za stálého sněžení je zcela nemožné. Dají se vypracovat stopy čerstvé s maximální koncentrací pachu.

Jak je to tedy se psy lavinovými k vyhledávání zavátých či lavinou zasypaných lidí nebo předmětů?

Je to snadněji vysvětlitelné, zvláště u živého organismu (zasypaného sněhem), který vlivem neustálé výměny látkové ať v klidu (ve spánku) či v pohybu, vylučuje neustále množství individuálního pachu, který může být posilován určitým výrazným specifickým pachem. Jde tedy v tomto případě o tak velkou koncentraci pachu, který podle struktury (prodyšnosti) sněhové vrstvy, může pronikat na povrch i přes několikametrové nakupení sněhu (asi 2 m a někdy i více).

Mráz: přicházíme k dalšímu vlivu působícího obojetně na pachovou stopu, a to jak v kladném, tak i v záporném směr u. Kladně působí na pach a práci psa, budou-li další vlivy
při práci příznivé, jako teplota kolem 0 °C až -5 °C. To znamená, že to bude teplota stálá, která se nebude vlivem slunce v krátké době měnit.

Záporně se vliv mrazu projeví již při poklesu teploty k 0 °C a vytváří se jinovatka, kdy v těchto podmínkách položíme stopu. Vlivem působení slunce po položení stopy na silně ojíněný povrch terénu, začne se jinovatka rychleji ztrácet (přeměna vody z tuhého skupenství na kapalné ) a odcházet vsakovat do půdy. Je-li vlivem teploty slunce tento přechod silný, odplavuje s sebou pachové částice z povrchu půdy a stopa příliš zeslábne, nebo se úplně ztratí.

Dále může mráz působit formou zmrazovací (spalováním) za velmi nízkých teplot pod bodem mrazu - 10-15 i více stupňů C. Jak silný mráz samotný je či není schopen zničit úplně pachové molekuly, není možné přesně určit, neboť práce psa při sledování pachové stopy za velmi nízkých teplot je ovlivněna fyziologickou funkcí čichového analyzátoru, oslabovaného nebo úplně vyřazovaného z funkce. Vlivem mrazu nastává leptavé namrzání čichové sliznice, vdechováním ledového vzduchu a vyřazování ze schopnosti sumace a jemné diferenciace pachů.

Víření pachů vlivem pohybu rychlých dopravních prostředků: Tak jak jsme ukázali a hlouběji vysvětlili jednotlivé přírodní vlivy, běžně se projevující v určitých ročních obdobích, musíme ukázat na další velmi důležitý vliv prostředí, ve kterém budeme klást stopu a vliv dopravních prostředků na pachovou stopu.

V daném případě se jedná zejména o pachovou stopu ve frekvenci, na kterou působí řada vlivů. Jde o dopravní prostředky, které oslabují a zcela ničí pachovou stopu; kladenou přímo na komunikacích, nebo v její bezprostřední blízkosti. Za každým rychle projetým dopravním prostředkem postupuje tlaková vlna (tzv. vákuum). Ta je pro pachovou stopu o to nebezpečnější, že ji sebere s povrchu dolů a smísí s výfukovými plyny a téměř zcela ji ničí a rozhází do okolí. Jak se ve skutečnosti projevuje tato tlaková vlna za vozidlem či jiným dopravním prostředkem, si můžeme názorně předvést na projíždějícím dopravním prostředku prašným prostředím, nebo za lehkého suchého sněhového prašanu. Chceme-li provádět výcvik pachových prací v takovém prostředí, musíme s touto skutečností počítat a nespoléhat jen na vynikající schopnost psa, ale naopak, snažit se psu v tomto směru pomoci. Stopu mu časově zkrátíme na minimum (tj. čerstvou) nebo se takovému prostředí, bude-li to možné; úplně vyvarujeme.

Chemické látky působící ve formě umělých hnojiv: Vedle některých podstatných záporných vlivů zbývá připomenout, že stopařská práce je velmi náročná na znalost teoretických základů o složení pachu a vlivech působících na něj. Proto se v této souvislosti musíme zabývat i otázkou různých chemických prostředků - hnojiv, působících stále více v polních kulturách, zejména v období jarním. Je to velmi nebezpečný prostředek, působící ve dvou směrech, a to:

• na pach a celou stopu v takovémto prostředí,
• na psa tím, že svou vůní a silou je odporný psovi, dráždí jeho nosní sliznici a brání tak dokonalé sumaci individuálního pachu.

Chemické látky vyvolávají vlivem jejich chemické skladby častá onemocnění psa, projevující se průjmy, zvracením, malátností a celkovým oslabením organismu. Je to způsobováno vdechováním chemické látky usazované pak na nosní sliznici, které prostřednictvím hlenů polyká, nebo si vlhký, zaprášený čenich olizuje, dostává dané látky do zažívacího ústrojí a do krve a vyvolávají tak zmíněný stav. Mnohdy jde o látky vysoce jedovaté živému organismu. Je třeba připomenout, že vedle rozvedených různých vlivů ještě velice podstatně a nakonec rozhodujíce působí tito činitelé:

• špatná kondice a pracovní forma psa,
• špatný zdravotní stav,
• únava a nedostatečné vyvenčení psa,
• nedostatečná cvičenost psa,
• špatná souhra psovoda se psem, nebo používáním nesprávných výcvikových metod (hrubé zacházení se psem apod.).

Ze všech uvedených poznatků o pachu a vlivech, působících na něj, zni definice takto:
Pachová stopa je soubor různých pachů a je tvořena všude tam, kde se osoba pohybuje. Je neviditelná a v terénu či na předmětech působí jen dočasně.

KAPITOLA III. TEORETICKÉ ZÁKLADY UPLATŇOVANÉ PŘI PRAKTICKÉM VÝCVIKU STOPOVÁNÍ V TERÉNU

Kdy budeme začínat s výcvikem psa v pachových pracích:

S výcvikem v pachových pracích u psů musíme začínat co nejdříve, tj. již v nejútlejším věku. Nesmí to však být nic násilného. Všechno musí probíhat hravou formou, aby štěně nepoznalo, že jde již o nějaký donucovací výcvik. Tento výcvik si rozdělíme do tří základních fází.

1. První fáze: využíváme všech možných forem hry, pohazováním jeho oblíbené hračky do trávy, jako například míček, aport, aj. nebo k tomu využíváme pokrmové reakce. Pohazujeme tak kousky pamlsků do trávy, kolem sebe a štěně si musí pamlsek samo nalézt. Při vycházkách se schováme, ne však daleko; za strom, nebo jinou nerovnost v terénu. Štěně se nás pokouší nalézt. Využívá k tomu všech smyslů s maximálním využitím čichu. .Jakmile nás štěně najde, hodně ho pochválíme, nebo odměníme pamlskem či hrou.
Tento způsob několikrát opakujeme.
2. Od okamžiku, kdy jsme se štěněti schovávali a samo nás muselo hledat, zatím však velmi na krátkou vzdálenost, a to volně bez vodítka, přejdeme již na vodítko. Opět používáme stejného způsobu na pohazovanou potravu, ale již předem rozházenou v určitém prostředí. Štěně upoutáme na vodítko a s používáním povelů ho připravujeme na práci k sledování skutečné krátké stopy vlastního psovoda.
3. Je již sledování vlastní stopy psovoda s maximálním využitím pokrmové reakce, A tady je již nutné, abychom znali správný povel a posunek používaný při výcviku na stopách. Povel:
HLEDEJ, STOPA!" je pronesený v laskavé intonaci s jemným přibarvením hlasu s krátkou pomlkou, mezi jednotlivými povely. Hlavním povelem je rozkaz "HLEDEJ!" a doplňujícím povelem je rozkaz "STOPA!"
Posunek: Ukázáním pravé ruky do směru, kde má stopu vyhledávat.
Podmíněný podnět: je povel, a posunek.
Nepodmíněný podnět: je vodící šňůra, obojek, pohlazení apod.
Pochvala: "HODNÝ!"
Kde budeme začínat s výcvikem na stopách:
S výcvikem na stopách s vlastním pachem budeme začínat již od ranného věku v terénu s tvrdým podkladem.
Po několika ověřujících stopách v lehčím terénu jako například v trávě na lukách apod. (to znamená 5-10 krátkých stop) budeme již přecházet na holou půdu jako: čistá oranice zaseté polní kultury bez porostů na tvrdém nepošlapaném (pachů prostém) fotbalovém hřišti atd. Stáří stop však nesmíme přehánět.
Prodlužování jak stáří, tak i délky stopy musíme provádět pozvolna, nenásilně, abychom štěně nepřepínali a neodrazovali ho tak od další práce. To je docela dobře proveditelné zvláště u mladého psa, než pozná lehčí pracovní podmínky. Vedle toho, je to velmi cenná průprava pro práci na stopách ve frekvenci. Jsou to zkušenosti z výcviku na stopách ověřené: na několika mladých psech. Zásada bezpodmínečného klidu v začátcích stopování musí být zachována a musíme se snažit volit takové pracovní podmínky, kde bude co nejméně rušivých vlivů (podnětů odvracejících pozornost psa od práce). Kladení stop:
Stopa vlastní: Začínáme vždy s vlastními stopami. Na vlastních stopách se učíme poznávat psa při různých situacích, zejména v těžké práci. Na vlastních stopách sledujeme. chuť psa k práci v různém terénu, na stopách lehčích a velmi obtížných při různých svádivých stopách, předmětech v terénu, různých záludnostech, které psovi připravíme. Sledujeme chování psa při překonávání různých umělých či přírodních terénních překážek a hlavně práci na lomech, do jaké míry mu dělá potíže nalézt odbočení stopy, kolik metrů (podle rychlosti práce psa) pes většinou přebíhá lomy, než zjistí, že stopu nemá, jak se chová, když stopu ztratil a jak se chová, když stopu opět nalezl. To jsou hlavní důvody, proč začínáme vlastními stopami a proč jim věnujeme tolik pozornosti a času.
Po této průpravě, když jsme poznali dokonale styl psa při práci, jeho chování za různých tíživých situací a dosáhli jsme časového stáří stopy alespoň k jedné hodině, můžeme začít se stopami na cizí pach.
Stopa cizí: Jestliže jsme dosáhli vysokého časového limitu u stop vlastních, musíme při přechodu na cizí pach začít od základu. Znamená to, že půjdeme opět od jednoduchého ke složitému. Začneme s lehkým terénem a velmi nízkou časovou hranicí, tj. asi 5 minut. Je dobré, při přechodu na cizí pach použít jako kladeče osobu psovi známější, aby i přechod na poli pachů nebyl tak násilný. je dobré v začátcích používat jednoho kladeče na několik stop pro snazší práci psa. Zjistíme-li, že tento přechod nedělá psovi žádné potíže, nemusíme se již s nastavováním času tolik zdržovat jako v prvopočátcích u stop vlastních a můžeme zrychlit postup jak ve zvyšování času, tak i ztěžování terénu.
Podmínka dokonalé odměny [pamlsek, hra spojená s nalezeným předmětem), musí být i tady zachována. Navíc je tu ještě ten rozdíl, že na vlastních stopách jsme pokládali pamlsky v průběhu stopy a u cizích to již dělat nesmíme. Psovod (vlastní pán psa) si ho odmění za práci sám. Rozdíl je v tom, že u vlastních stop pokládané pamlsky úzce souvisely s pachem vlastního psovoda. U stop cizích musí vystoupit do popředí úloha kladeče.
Kladeč: je velmi důležitá osoba v práci na stopách. Na kladeči závisí úspěch či neúspěch psa.
Jestliže kladeč bude dokonale instruován psovodem o své .úloze při kladení stop, je záruka dobrého výsledku v práci psa. Z toho vyplývá, že kladeč musí znát:
1. stupeň cvičenosti psa,
2. znát jeho kladné a záporné stránky při práci,
3. umět se orientovat v terénu za každé situace,
4. musí si přesně pamatovat průběh stopy, ale do detailu (tzn. vědět přesně, kde v kterých místech jsou lomy, kde jsou položeny předměty a kolik a s naprostou přesností, musí vědět, kde stopu ukončil). To je výčet těch nejzákladnějších povinností kladeče. V úloze kladeče se prakticky střídají všichni psovodi.
Je tedy na nich, aby ve svých možnostech a schopnostech plně uplatnili svůj um a inteligenci Jestliže psovod se neumí orientovat v terénu, je to chyba. Větší je však o to, jestliže si jí nepřizná a průběh stopy zapomene.
V tom případě je správné dělat si stručný plánek položení stopy. Je povinností každého kladeče, buď informovat psovoda ,o splnění jeho požadavků při kladení stopy, nebo psovoda doprovázet pro případ opravení práce psa, bude-li to zapotřebí.
N á š l a p: Po vybrání terénu opět musíme respektovat nutnou posloupnost ve výcviku. Na nášlapu můžeme posedět, lehnout si, postát, zesílit pamlskem, v další fázi již stačí seskok z okna, z vozidla apod.
Označení nášlapu dělat výhradně pro orientaci kladeče J označit si začátek čímkoliv ), aby to nesvádělo psa při uvádění. Na nášlapu nerozrušujeme zeminu! Čerstvě otevřená zemina vylučuje spoustu přidružených pachů, které mohou záporné ovlivnit .individuální pach člověka, nebo ho úplně překrýt - zničit.
Odchod z nášlapu - pokládání stop.
Z počátku, pokud to terén a prostředí dovolí, budeme respektovat směr větru. Proto budeme stopy klást s větrem v zádech, neboť vítr nám ovlivní jak pokládání stopy, tak i jejich vypracování. Pach na stopě je před kladečem unášen vlivem proudění větru, dosedá na půdu (není zanášen směrem ke stopujícímu psu] a nesvádí ho k práci na stopě s vysokým nosem Nerespektování této zásady by se projevovalo na nečisté práci, neboť pach z odložených předmětů z pamlsků [nebo ze samého psovoda - kladeče, bude-li na konci stopy v úkrytu ]" by vlivem proudění větru v určité výšce nad zemí, nutilo psa zvedat hlavu.
Pokládání stopy v prvopočátcích je možno provádět dvěma. způsoby, a to:
1. Psovod si sám položí stopu a zůstane na konci v úkrytu.Psa mu vede pomocník. Podmínka je dokonalá souhra s pomocníkem a pomocník musí přesně znát odchod psovoda jako kladeče a celý průběh stopy.
2. Psovod si sám stopu položí a sám si psa po stopě vede. Tato metoda je jak ukazuje praxe nejužívanější i když nezavrhujeme i způsob první.
Nutno dodat, že druhý způsob je rychlejší, avšak přimět. psa k tomu, aby po uvedení stopu hledal, je již otázka jiná,, to znamená odstranit negativní jevy psa při práci na stopě (přílišná orientace, reakce na různé okolí, podněty, zvěř atd.).. Jaké metody při stopování můžeme ještě uplatnit:
- chuťově dráždivá,
- na oblíbený předmět,
- na vydráždění.
Metoda chuťově dráždivá:
V průběhu kladení stopy v prvopočátečním nácviku (ale jen u stop vlastních) nesmíme opomíjet vliv pamlsku na stopě a odměny za práci dobře vykonanou. Význam pamlsku používaného při kladení jen vlastních stop, je velký. Zvláště je zvýrazněn u psů žravých. Práce na stopách s maximálním využíváním pamlsků je neúspěšnější, pracujeme-li se psem vyhládlým, aby jeho zájem o hledání pamlsku vzrostl. To je nejlépe provádět v době ranní, kdy pes od večerního krmení dobře vyhladověl.
Užívání pamlsku na stopách (zejména na stopách v těžkém prostředí ve frekvenci nebo jiném těžkém terénu) pomáhá rychle vzbudit zájem o hledání a zpřesní tak jeho práci, pes se tolik nerozptyluje a aktivně hledá.
Jak správně s pamlsky pracovat:
Z počátku položíme kousek oblíbené potravy na nášlap. Malý kousek necháme k sežrání a část pamlsku na nášlapu rozšlapeme a odcházíme klást stopu. Po několika metr ech ( zpočátku po 2-3 metrech )položíme další malý kousek k sežrání a tak můžeme pamlsky pokládat až do konce stopy, kde necháme větší položené buď volně, nebo zabalené do hadříku. Tímto způsobem (b lením pamlsku) přispíváme k tanu, že se současně pes učí zvedat předměty, neboť se poměrně brzy vypěstuje návyk u psa, že v nalezeném předmětu je pamlsek a další, že za nalezení a zvednutí předmětu dostane odměnu. Jakmile pes začne po uvedení na nášlapu projevovat aktivní zájem o stopu, počneme obsah pamlsků zmenšovat - ze stopy ubírat. Na stopě se začne čím dál více zvýrazňovat individuální pach psovoda a místo volně ležících pamlsků, budeme je pokládat do předmětů [2-3 předměty} podle délky stopy a na konci stopy. Za určitou dobu, podle stupně cvičenosti, pamlsky z průběhu vlastních stop odstraníme úplně. Podmínka odměny za dobrou práci, ale musí být zachována provždy, a to jak u vlastních, tak i u cizích stop.
Metoda na oblíbenou věc - předmět - nebo hračku:

Uplatňujeme ji u stop vlastních. S oblíbeným předmětem si před uvázaným psem u stromu nebo jinde pohrajeme a odcházíme do úkrytu (za budovu, za křoví aj.), odkud provádíme nášlap a položení stopy. Na konci stopy položíme oblíbený předmět a vracíme se zpět po stopě (zdvojíme ji). Po vypracování stopy a nalezení oblíbeného předmětu se se psem vydovádíme, odměníme psa a navíc mu ještě necháme jeho oblíbenou věc, kterou nalezl, nést při cestě zpět domů. Je to vedle chuťově dráždivé metody, rovněž jedna z užívaných a účinných metod. Tyto stopy děláme krátké a čerstvé:
Metoda stopování na vydráždění:

Jedna z posledních metod, kterou se pokoušíme vzbudit aktivní zájem o sledování stopy je vydráždění. Psovod se psem se postaví do předem vybraného místa. Pomocník vydráždí psa a zabíhá do úkrytu, odkud provádí po vzájemné dohodě se psovodem nášlap a položení stopy. Na konci stopy se ukryje a vyčká příchodu psovoda se psem, který v zápětí po ukrytí kladeče stopu vypracoval. Po nalezení pomocníka provádíme jeho zadržení na konci stopy, vyštěkání osoby, prohlídku s přepadem apod. I tuto stopu provádíme krátkou a čerstvou. Tuto metodu nebudeme uplatňovat na psech příliš vznětlivých, neboť jejich soustředění na stopu by nebylo aktivní. Pes by se více snažil nalézt pomocníka zrakem.
Jakými stopami začínat:
Začínat budeme nejdříve rovnými a krátkými stopami, asi 20-40 m. Pro lepší koncentraci pachu stopu zdvojíme, tj., že ji po jedné trase prošlápneme tam i zpět.
Po několika ověřujících pokusech (asi po 5 i více stopách] můžeme délku stopy prodlužovat do 50 m. S rostoucím zájmem psa o stopu, ji budeme úměrně k jeho schopnostem prodlužovat, a to již nejen do délky, ale začneme pozvolna prodlužovat čas od položení až po vypracování. To znamená, že jsme začínali s rovnými krátkými a čerstvými stopami a čas budeme prodlužovat po 5 minutách. V prodlužování délky a stáří stopy nesmíme postupovat rychle. Jakmile zjistíme, že pes začne ztrácet zájem o práci, rychle a nejlépe ještě v ten tlen snížíme časovou hranici a bude-li zapotřebí, zkrátíme i délku stopy.
Postupným ztěžováním stopy a zjevným vzestupem práce psa, přistoupíme k provádění obloučků vpravo (stopa do 60 m ve tvaru šavle]. l toto odbočování vpravo má své opodstatnění v tom, že stopovací šňůra vede z pravé strany, a tak jsme tedy schopni v případě potřeby, psa přidržet a v odbočování mu trochu pomoci. V další fázi pak následují obloučky vlevo, opět tvar šavle a délka rovněž 60-80 m. V další a již pokročilejší fázi bude následovat zvlnění stopy od písmene "S", potom "Z" se zakulacenými rohy. U těchto stop a stop následujících již s tupými, pravými a ostrými úhly, bude správné, lomy - odbočení zdvojit. To znamená, že při kladení stopy na každém odbočení po přejití asi 2-3 m za lom se otočíme čelem vzad a vrátíme se po stopě opět 2-3 m. Uděláme opět čelem vzad a znovu celý lom přejdeme a pokračujeme dál v kladení celého úseku.
Další následující lom zdvojíme (zesílíme) opět, pro snazší práci psa. Taktéž budeme zesilovat stopy při překonáváni překážek na stopě (polní cesty, příkopy, aj. těžké úseky) do doby, než se pes v práci za ztížených podmínek dovede dobře orientovat a umí ji sám dobře vypracovat.
S pozvolným ztěžováním stopy bude narůstat i délka stopy na sta, tisíce i několika tisíce metrů, to je 2 i více km, čímž sledujeme i výdrž psa při maximálním soustředění na práci.
Při kladení stop se musí vyvarovat všech negativních jevů, s kterými se neustále setkáváme při výcviku. Jsou to nezdravé a nedobré zlozvyky, které psovodi při kladení stop dělají a jsou to zejména:
- příliš nápadné a soustavné označování nášlapů,
- nevhodná místa pro začátky stop (ihned v místě, kde stála celá skupina psovodů, v místech s maximální koncentrací pachů nežádoucích, stále ve stejných místech, ve stejném terénu a za stejné délky stop a stejných orientačních bodů v terénu],
- rozrušování zeminy,
- přílišné předbíhání ve výcviku,
- nebo neustálé setrvávání na lehčích výcvikových podmínkách apod.
Obdobná stereotypnost se projevuje mnohdy i ve způsobu tvaru stop a jejich ukončování. Jsou to otázky velmi základní, které by měli již ve vlastním zájmu mnozí psovodi respektovat.
Pokládání předmětů na stopě:
Samotné pokládání předmětů na stopě má svůj důležitý význam. Může nám při práci na stopě do značné míry pomáhat, nebo dělat starosti. Předmět posiluje pach na stopě tím, že je dostatečně prosycen pachem a pes po určité době má možnost si sledovaný pach potvrdit - připomenout. .
Vedle toho, předměty slouží jako kontrolní pomůcka jak pro psovoda, tak i pro .řídícího cvičení - instruktora nebo kladeče. Předměty nepomáhají, když pes nerad aportuje; nebo nesprávným výcvikem se vytvořila nežádoucí spojitost, kdy ,pes po nalezení předmětu nechce dál stopu sledovat, nebo v průběhu stopy reaguje na většinu různých předmětů, ležících poblíže stopy nebo na stopě.
Tento nežádoucí jev spočívá v prvé řadě v nesprávné činnosti psovoda již od samého počátku nácviku. Bývá to tehdy kdy většinou kladeči-psovodi pokládají předměty příliš očividně, příliš výrazně v terénu a v mnoha případech trpí, že pes se stopy odbíhá ke všemu, co v terénu vidí v průběhu stopy, a co se podobá obvykle používaným předmětům.
Jak správně předměty na stopě pokládat:
Pokládání předmětů má mít v nácviku svůj jednotný pořádek. Předměty mají být různých tvarů, velikostí asi 15 X 15 cm, vlněné, flanelové, soukenné nebo plstěné, ale ty mohou být i menší podle síly plstě třeba 7 X 7 cm. Později používáme předmětů různých osobní potřeby. Musí být ale tak velké, aby byly schopny udržet určité množství pachu potřebného pro práci psa, musí být čisté a jen s pachem kladeče! Nesprávné jsou takové, které nepojmou dostatek pachu (kostky slídy, hladké kovové předměty, sklo aj. ). Vhodně vybrané předměty pokládáme na stopě tak, aby nesváděly psa od sledování stopy na dálku, tzn., že předměty budeme vybírat takové, aby ladily s terénem nebo budou-li pestrobarevné, tak je pokládat pod. trávu, nebo jak v terénu přikrývat. Velmi nutné a důležité je předměty střídat (měnit), aby nedocházelo k vytváření nežádoucí spojitosti na určitý druh předmětů.
Počet předmětů volíme různě, podle délky stopy a podle potřeby pro psa.
Zpravidla se používá tří předmětů, které pokládáme následovně:
- První předmět za první lom 15 - 30 m, nebo až v polovině daného úseku, podle délky úseku a stopy.
- Druhý předmět pokládáme za druhým lomem, a to opět v té samé vzdálenosti, jako u prvního předmětu.
- Třetí předmět pokládáme až na konci stopy.
Budeme-li používat více předmětů, dáme je za dalšími lomy, nebo na dalším úseku položíme dva předměty.
Při pokládání předmětů musíme vedle uvedených podmínek brát v úvahu i směr 'a rychlost větru. Na konci stopy můžeme rozhodit i více předmětů, které pak pes vyhledá průzkumem terénu v prostoru kruhu o průměru až 40 m.
Zásadně nepokládáme předměty na lomech, krátce před lomem a příliš blízko lomu, zvláště při silném větru proudícím proti psu. Položení předmětu na samotném lomu do určité míry napovídá psovi. Zákonitě se musí zastavit a při pokračování dále po stopě, má již snadnější vypracování - odbočení na stopě. Položení předmětu před lomem působí na psa téměř obdobným způsobem jako u předmětu na lomu s tím, že pes,. musel zpomalit tempo, které mu pak napomáhá snadněji nalézt změnu směru.
Uváděni psa na stopu:
Úkony psovoda se psem před započetím práce na stopě si rozdělíme na dvě základní povinnosti, a to:
1. Příprava psa před uvedením na stopu: Do této části zahrnujeme:
- odpočinek psa po příjezdu na místo činu, vyvenčení (výběh, ale pojem výběh nespojovat s tím, že se psem budeme běhat nebo ho honit natolik, že pro velké uhonění - zadýchání, by nebyl schopen na stopě pracovat)..
Dále do přípravy psa před vedením na stopu zahrnujeme:
uklidnění psa a jeho ustrojování před započetím práce na stopě. Toto je jeden z velmi důležitých činitelů, majících vliv na práci psa na stopě.
Zapneme-li stopovací šňůru psovi daleko před uváděním. na stopu a cestou s ustrojeným psem postupujeme k nášlapu, mnohdy psovi dovolujeme vykonat svou potřebu. Tímto nesprávným postupem není tedy zvýrazněna doba volnosti psa k výběhu a vyvenčení a doba pro práci na stopě.
Proto se setkáváme při práci na stopě s tím nešvarem(když jsme přípravou nevychovali psa natolik, že po ustrojení stopovací šňůry přestává volnost a začíná práce ), že pes při. práci lajdá, snaží se očichávat každý patník či jiné objekty. příliš se rozptyluje a většinou pak práce končí neúspěšně.
Po splnění a ukončení základních povinností psovoda přec uvedením psa na stopu, jak bylo hovořeno, provádíme poslední úkony, nutné pro dosažení úspěchu v 'práci na stopě. Proto si odložíme psa a určitým způsobem vlastního chování připravujeme psa (psychicky) na stopování. Přitom se psovod se-známí s místem činu, zhodnotí situaci, rozhodne se pro řešení situace a ustrojí psa. Je-li však sám psovod ještě příliš. rozrušen - nervózní (bud složitostí případu, nebo příliš lidí mu do práce hovoří, "radí" ), před započetím práce se psem je lepší raději chvíli počkat a uklidnit se, Nervozita psovoda se velmi citelně přenáší na psa a tak ovlivňuje velmi negativ- ně práci dvojice na stopě.
Jak ustrojovat psa na stopování a jakou výstroj používat:
Při stopování budeme používat jen kožený obojek Jako stopovací šňůra je nejosvědčenější šňůra kožená, kulatá (nejlépe taková, která se používá jako hnací řemen na šicích strojích hladká, bez smyčky na konci šňůry. Je dobré si šňůru ukončit uzlem; ale takovým, aby klouzal i v nerovném terénu a nezachytával v lese o kořeny nebo křoví. Ukončení šňůry uzlem má jen ten význam, aby nám šňůra neklouzala z ruky. Délka stopovací šňůry má být 10-12 m, ne však kratší než 7 m. V žádném případě nebudeme používat při stopování ostnatý obojek! Na kožený obojek připneme buď do obou kroužků nebo do kroužku, který zabrání stahování obojku stopovací šňůru. Šňůru podvlečeme psovi pod přední pravou nohu, otočíme kroužky s karabinkou šňůry tak, aby směřovaly k zemi a používaným povelem uvádíme psa na stopu. Je možno použít i stopovacího postroje, jestliže pes od mládí byl na postroj zvyklý.
Vlastní uvedení:
Na stopu uvádíme psa podle stupně cvičenosti - rozpracovanosti.
Z počátku uvádíme přímo u nášlapu asi 1-2 m před a ve směru stopy, později po určité průpravě uvádíme z větší vzdálenosti a z různých směrů. V další části výcviku, a to u zkušenějších psů provádíme uvádění daleko od nášlapu na úseku a necháme psa samostatně pracovat. Mnohdy se stává, že za určitých .okolností a vlivů pes označí a pracuje na příchodové cestě v protisměru. Vedle známých klasických způsobů uvádění psa na stopu, budeme uvádět ještě v malém nebo ve velkém okruhu.
To je však velmi náročná práce a vyžaduje to již zkušeného stopaře dobře propracovaného na těžkých pracovních podmínkách. Zpravidla to je možné provádět se psy k závěrům speciálních kursů, nebo se psy dobře propracovanými a trénovanými. Vyhledání stopy v malém či velkém okruhu je podmíněno tím, že bude prováděno v naprosto čistém terénu.
U psů příliš temperamentních, je dobré uvádět z větší vzdálenosti od nášlapu, aby pes z nášlapů nevyrážel příliš divoce.
Děláme to proto, že než pes nalezne začátek stopy, trochu se uklidní.
Z nášlapu nesmíme v žádném případě, jakmile si pes čichne ke stopě ihned vyrážet. Ze zkušenosti je lepší, snažit se na nášlapu psa lehce přidržet pro dokonalou sumaci pachu a teprve pomalu (i když se bude pes na stopu rvát) povolujeme stopovací šňůru a následujeme psa.
Pozvolna tak přecházíme do zrychleného kroku a po určitých metrech, až se pes rozejde, můžeme přejít maximálně do mírného klusu. Je nanejvýš nutné, abychom na psu uplatňovali zpomalovací povel a neučili psa na stopě pracovat příliš divoce (zbrkle ), což by se nám pak vymstilo na stopách ve frekvenci. Teprve po dokonalém potvrzení, že pes stopu nalezl, dáváme pokyn řídícímu, nebo zajišťujícím orgánům zvednutím ruky, že pes stopu již bezpečně sleduje.
Zajišťujícím psovoda ve výcvikových podmínkách bývá zpravidla kladeč stopy, který doprovází psovoda pro případ, že by pes z různých příčin stopu ztratil. Proto doprovodu psovoda klademe tak důležitý význam. Přítomnosti kladeče za psovodem nesmíme zneužívat, aby se psovod při řešení složité situace nespoléhal na kladeče.
Vedení psa po stopě:
Po správném uvedení psa na začátku stopy a po potvrzení, že již stopu sleduje, postupujeme za psem. Učíme ho, aby pracoval v neustále mírném tahu a pro naši kontrolu nám potvrzoval, že stopu bezpečně sleduje. Když pes na stopě pracuje čistě, nerozptyluje se, neodbíhá ze stopy, necháváme ho pracovat samostatně na maximální délce šňůry.
Se šňůrou se musíme naučit na stopě dokonale pracovat: Je to, velmi nutná a důležitá činnost. Její význam spočívá v tom, že nedovolíme psovi na stopě lajdačit (rozptylovat se: a příliš často ze stopy odbíhat). Toto mnozí psovodi nedělají. Jak pracovat se stopovací šňůrou:
Jestliže pes na stopě zpomalí nebo se zastaví, hned musíme stopovací šňůru zkracovat na minimum. Po napomenutí psa a opětném sledování stopy budeme opět stopovací šňůru povolovat klouzáním v ruce, s mírným přibrzďováním a opětném napínání šňůry do mírného tahu. Manipulaci se šňůrou považujeme za vrcholný úkon při stopování. .Psovod tak musí mít neustálý kontakt se psem přes stopovací šňůru. Zmíněnou manipulací se stopovací šňůrou zabraňujeme také trhání se psem při práci a dále mu bráníme v nečisté práci - lajdačení na stopě.
Důležitým činitelem při stopování je, abychom na psa zbytečně nemluvili, nepobízeli ho stále nebo ho nechválili, i když pracuje, neboť to psa při práci znervozňuje - ruší při soustředění na stopě.
Na psa promluvíme, nebo ho laskavě pobídneme v případě, kdy těžce pracuje, nebo ho pokáráme jen důrazným napomenutím "HLEDEJ, STOPA!"
V žádném případě psa na stopě netrestáme, byt by bylo jeho provinění sebevětší. Toto mnozí psovodi nechtějí pochopit [nesprávně pracují se stopovací šňůrou a často se snaží psa při neúspěchu trestat ještě na stopě, používají na stopě .ostnatých obojků s odůvodněním, že psa jinak nezvládnou apod. ) a tak se mnohdy ve větší míře zmítají v neúspěších, než v dobře dosažených výsledcích ve vypracování stop.
Ve správném vedení psa na stopě spočívá již poloviční úspěch. Pochvala a odměna psa za dobrou práci mají svůj °velký význam, a proto nesmíme na ně zapomínat. Budeme je ale užívat jen tam, kde to bude nejvíce třeba.
Chválit však psa na stopě smíme jedině tehdy, víme-li bezpečně, kde stopa probíhá. Jinak psa na stopě nechválíme. Označování nalezených předmětů na stopě:
Nalezené předměty na stopě budeme vyžadovat od psa, aby je sbíral zvedal ze země, zůstával stát a čekal, až mu psovod přijde předmět odebrat. Není dobré psa přivolávat a vyžadovat perfektní aportování, jako u poslušnosti. To proto, r aby se pes na stopách příliš nerozptyloval. Jakmile pes na stopě zvedne předmět, ihned hlásíme nalezení předmětu zvednutím ruky, dáme psovi povel "ZŮSTAŇ! ", a běžíme rychle ke psu. Odebereme' předmět, uložíme jej do čistého igelitového sáčku, abychom předmět nepotřísnili jiným pachem a bez dalšího zdržování pokračujeme v práci. Pokud to situace bude vyžadovat, budeme nalezené předměty ukládat do igelitových sáčků, abychom zachovali co nejdéle čistý pach na předmětech pro případnou potřebu předmětů pro speciální použití. Zalehávání u předmětů:
Je rovněž dobrý způsob oznamování, že pes na stopě nalezl předmět, ale dělá nám potíže u psů, se kterými hodláme provádět rozlišování předmětů. V tomto případě, jakmile pes na
jde správný předmět podle pachu, zaléhává jako u předmětů nalezených na stopě. Pes sice potvrdí, že předmět našel, ale který je správný již neukáže - nerozliší. Navíc znehodnotí =ostatní předměty, neboť je potřísní svým pachem. V tom spočívá° nevýhoda zalehávání nalezených předmětů na stopě, hlavně u psů cvičených pro speciální použití..
Jak pracovat se psem na lomech:
Práce psa na lomech je jedna z nejhlavnějších částí sto- pování. Proto nám na této práci záleží, neb na vypracování nebo nevypracování lomů spočívá celý úspěch stopování.
Pro dokonalé poznání práce psa na lomech, musíme propracovávat práci psa na vlastních stopách, abychom poznali styl psa a všechny ostatní okolnosti při práci, jak daleko pes přechází lom, než zjistí, že stopu nemá. Pokud jde o samotnou techniku vedení psa, nesmí se v žádném případě na lomech kočírovat nebo ,jinak ovlivňovat.
Zjistíme-li, že pes přechází daleko lomy, budeme zesilovat prošlápnutím lomů, nebo klást stopu čerstvější apod. V žádném případě nesmí se před lomem přidržovat nebo na lomu zastavit a nepustit dál, nebo mu přímo odbočení naznačit. Před přiblížením se k lomu můžeme psu znovu připomenout, nebo ho napomenout povelem, čímž zpevníme kázeň psa na stopě a necháme ho pracovat samostatné. Zjistíme-li, že přesto lom přejde několik kroků, ale již dál nepokračuje a snaží se stopu zoufale nalézt, pak mu nenápadnou formou pomůžeme tak, že psa revírovacím způsobem budeme přibližovat k místu, kde stopa probíhá a sledujeme jeho chování, když stopu opět nalezne. .
Zjistíme-li, že pes sám projevuje z opětovného nalezení stopy radost, pochválíme psa a necháme ho opět samostatně pracovat. Je to však signál pro nás, že ve složitosti stop ne-smíme pokračovat, neboť jsme udělali nějakou chybu při výcviku. Zpravidla to bývají kladené úseky stop příliš dlouhé, rovné, málo lomů, trpění přílišné rychlosti psa při práci apod.
Je třeba zpřísnit kázeň psa, zhodnotit ostatní práci na rovných úsecích; zda není stopa příliš stará, zaměstnat psa při práci na stopě, aby neustále hledal nosem a příliš se nerozptyloval okolím, klást stopy, do tzv. čtverečků - čtverečkováním. V každém případě však práce psa, ať čistá či nečistá na lomech je zapříčiněna samotným psovodem již v průběhu nácviku, a to:
a ) malou náročností, kde trpí nekázeň psa při práci na stopě,
b ) nedostatečnými praktickými zkušenostmi,
c ) přílišným předbíháním ve výcviku - stopa je moc stará, složitá, lomy prováděny na místech v terénu krátce před lomem, před patníkem a před jinými terénními překážkami či objekty s maximální koncentrací sváděcích pachů apod. Toho všeho při nácviku - při budování návyků se musíme vyvarovat. Nebudeme však v žádném případě vylučovat různé způsoby ztěžování práce na lomech s překážkami v terénu, s přírodními či umělými (ploty, cesty, silnice, přechody z jedné polní kultury do druhé - z louky do oranice, do lesa a opačně a dalšími způsoby vyskytujícími se v praxi).
Proto, budeme-li spravovat práci psa na lomech, přehodnoťme také sami sebe, zda se nedopouštíme hrubých chyb nedostatečnou orientací v terénu a zda nenutíme hledat psa tam, kde skutečně stopa nevede.
Jak budeme stopy ukončovat:
Každá práce psa na stopě musí být ukončena dosažením určitého cíle, to je nalezením předmětu, pamlsku, vlastního pána anebo pomocníka na konci stopy, s kterým se pak může porvat - zadržet ho, nebo ho vyštěkat atd. Kterou z variant při ukončování stopy budeme volit, je závislé na povaze psa, stylu práce apod. U psů vznětlivých, příliš temperamentních při práci, nebudeme stopu ukončovat ukrytou osobou (zadržením, vyštěkáním), ale budeme ukončovat pamlskem, pokud jde o vlastní stopy, nebo předmětem. U psů klidných - vlažnějších při práci budeme postupovat zase opačně, tak jak to nechceme u psů vznětlivých.
V žádném případě, pokud jde o stopy nácvikové, nesmíme ukončovat práci psa, aniž bychom dosáhli žádaného cíle. Kdyby se tak stalo, že ,předmět, kterým jsme stopu ukončovali by na konci nebyl, nebo jsme stopu museli v průběhu práce ukončit, musíme psu nenápadně podhodit již nalezený předmět, a tak stopu ukončovat. Na druhé straně nesmíme také stopu ukončovat proto, že pes začal ztrácet zájem o práci. To by byla nejhrubší taktická chyba, na kterou bychom později doplatili. V každém případě musíme stopu nějakým z uvedených způsobů ukončit. V zápětí musíme položit stopu čerstvou; byt i 5 minut starou a krátkou, abychom spravili psovi chuť v práci, kterou jsme mu pokazili. Za dobrou. a dokončenou práci psa hodně pochválíme - vydovádíme se s ním. To je nejlepší odměna, za kterou nám je tolik vděčný.
Při nácviku a ukončování stop nutno pamatovat na jednotlivé terénní body, které nás svádí k pravidelnému ukončování stop a tak se nám buduje nežádoucí spojitost na prostory, terén, objekty atd.
I když se pes narodí s určitými vlohami pro tuto práci, nenaučil se stopovat sám po několika stopách, které jsme mu v terénu naaranžovali. Stopařská práce se nesmí ošidit, ta se musí odšlapat bez ohledu na počasí, terén či denní nebo noční dobu. Proto i nadále, při dosažení maximálního výkonu psa nesmíme v práci ustat. Od nás to vyžaduje:
- pravidelnost, systematičnost v práci bez dlouhých přestávek,
- naučit se psa číst na stopách, a tak bezpečně rozlišovat dobrou, či špatnou práci psa na stopě,
- naučit se pracovat se stopovací šňůrou při práci psa na stopě,
- při práci na stopách nemluvit zbytečně na psa nechválit ho ustavičně, ale jen tehdy, když je to zapotřebí a kdy víme, že stopu bezpečně sleduje.
STOPA VE FREKVENCI
Stopování psa ve frekvenci řadíme do skupiny nejobtížnějšího výcviku psa. Je to vrcholný výkon psa stopaře s vynikající rozlišovací schopností - diferenciačním útlumem. ,Jde o velkou obtížnost, , ,náročnost a soustředění na stopě, která probíhá v obrovském mraku těch nejrůznějších individuálních a přidružených pachů (výrazných, příjemných aj. svádivých pachů ) , které musí utlumit a .maximálně se soustředit na pach, na který byl uveden. Dosáhnout tohoto 'výkonu je velmi obtížné. Vyžaduje to důkladnou průpravu na stopách nejrůznějšího charakteru a ne každý pes je schopen dosáhnout tohoto vrcholného výkonu.
Jak postupovat ve výcviku:
Jak jsme se propracovali k maximálnímu výkonu na stopách v terénu, budeme obdobně postupovat u stop ve frekvenci. Začneme rovněž co nejdříve v tom nejútlejším věku. Práci psa ve frekvenci musí předcházet dobrá průprava na stopách v terénu s tvrdým podkladem a vybudováním již silného návyku na ustrojení psa před stopou a povel, to znamená již z části vybudovaného podmíněného reflexu ve stopování.

Současně s průpravou na stopách v terénu musí probíhat výcvik rozlišování předmětů (za předpokladu přinášení aportu - věcí ) s vlastním pachem. Tento cvik značně pomáhá při budování diferenciačního útlumu, tolik potřebného na stopách ve frekvenci.
V jakém prostředí budeme začínat:
Nejdříve budeme využívat polních cest různých okrajových prostorů vesnic, fotbalových hřišť aj. Podmínka je však ta, že zmíněné prostory mají být vždy pro začátky prosty jiných čerstvých stop či pachů. Stopy ve frekvenci nebudeme dělat dlouhé na rozdíl od stop v terénu. Současně s výcvikem budeme také chodit se psem pravidelně do vsi, do centra ruchu jak v době denní, tak v době večerní pří setmění. Budeme tak seznamovat psa s pohybem lidí, domácího zvířectva, a' s pohybem a hlukem nejrůznějších dopravních prostředků. Musíme tak vypěstovat a pak neustále udržovat u psa naprostou lhostejnost a nevšímavost k okolnímu ruchu. Velký pohyb lidí, zvířat a dopravních prostředků, přílišný hluk a různé pronikavé zvukové efekty, jsou silnými podněty na nervovou soustavu psa, že i ten nejvyrovnanější typ psa (sangvinik) bude v takovém prostředí po určitou dobu vyveden z rovnováhy. Pro orientaci si porovnejme reakci lidí (schopných myšlení a logických úvah ) při změně prostředí, např. přechodem z vesnice (kde dlouhá léta vyrůstal a působil) do města. je to tak veliká změna s tolika vnějšími a silnými podněty, -kdy není-v mnoha případech daleko u lidí s labilní nervovou soustavou, aby se nervově zhroutili.
Jak začínat s frekvencí:
Budeme začínat i ve frekvenci se stopami vlastními, čerstvými a opět s maximálním využitím pokrmové reakce psa, nebo na jeho oblíbenou věc. Metodu na vydráždění při stopách ve frekvenci nebudeme uplatňovat, abychom psa příliš nerozdráždili. Narušili bychom jeho soustředění při práci na stopě.
Postup ve výcviku, na rozdíl od stop v terénu, bude co do času (stáří stop,) daleko pomalejší, s mnohem nižší, ale maximální časovou hranicí.
Jestliže za půl roku jsme dosáhli například toho, aby pes pracoval spolehlivě na 3 hod. staré, cizí stopě v terénu, můžeme ve frekvenci dosáhnout jen půl hod. starou cizí stopu a bude to velmi dobrý výsledek práce psa.
Jsou výsledky v tomto směru. i daleko výraznější, vlivem různých vnějších i vnitřních vlivů působících na stopy a práci psa většinou v době večerní a noční. Výkony psů za těchto podmínek bývají až neuvěřitelně vysoké. Stáří v terénu daleko přesahuje 10 hod. a ve frekvenci i několik hodin.
Zmíněné výsledky jsou tedy produktem dlouhodobé systematické práce.
V práci na stopách ve frekvenci se setkáváme i s takovými psy, kteří na stopách v terénu (bez přítomnosti jiných pachů a silných podnětů odvracejících pozornost psa od práce ) jsou vynikající. Ve frekvenci ale nejsou schopni překonat určitou časovou hranici. Jsou to psi s velmi nízkou rozlišovací schopností diferenciačním útlumem a tak se snadno, přepojí na jiný pach, podobný pachu sledovanému. .
Další skupina psů je taková, která na stopách ve frekvenci dosáhne poměrně snadno určité časové hranice a více již v žádném případě není schopna vykonat. Projevuje se to ztrácením zájmu o práci (nechce dál hledat, činí dojem unaveného; nebo ustrašeného a na stopě již nezabere). Tento stav se může zjistit ve dvou různě se projevujících formách.
1. U psů vysoce schopných - s velmi dobrou diferenciací, kde však vlivem pomalého postupu psovoda ve výcviku (zdlouhavé setrvávání na téměř stejných a lehkých výcvikových podmínkách a prostorách ) psa znechutíme a dostavují se zmíněné projevy. Stačí. však psovi změnit pracovní prostředí a podmínky, stopu časově prodloužit (starší těžší) a pes se projeví daleko příznivěji v práci.
2. U psů s nízkou diferenciační schopností mnohdy s velkými obtížemi se probojováváme kupředu. Někdy nejsme schopni s takovýmto psem dosáhnout ani přechodu z vlastní stopy na stopu cizí. Pes se zmítá v práci a dosažené výsledky jsou
'velice kolísavé v určitém prostředí anebo v určité časové 'hranici stagnující, Jsou to psi s malým procesem dráždivosti v oblasti čichového nervstva - s velmi malou diferenciační schopností.
Obě zmíněné formy projevů jsou však velmi ,těžce' zjistitelně již v začátcích stopování ve frekvenci a projeví se dosti pozdě, mnohdy po několikaměsíční usilovné práci a řadě ověřujících zkouškách. O to je práce na stopách ve frekvenci složitější a namáhavější. Vyžaduje nejen dobré průpravy psa ale i dobré teoretické přípravy psovoda v oboru fyziologie nervové činnosti psa i znalost tvorby pachové stopy a vlivů, působících na pach.
Kladení stopy:
Nášlap na rozdíl od terénu budeme provádět nejdříve v prostoru s minimální přítomností jiných pachů. Nášlap provádíme déle s maximálním spadem pachu. Navíc na nášlapech po delší dobu budeme ponechávat ještě osobní předmět kladeče (bývá to většinou kapesník, klíčenka, rukavice aj.) důkladně prosycený individuálním pachem, který má pomoci (usnadnit vyhledání pachové stopy] psovi na nášlapu v dokonalé sumaci pachu.
Při tvoření nášlapu se musíme vyvarovat takových míst, která jsou svádivá pro psy (rohy budov, sloupy]. Psi tato místa očichávají, nebo si je značkují močením a zbytečně se při práci rozptylují.
V pokročilejší fázi výcviku budeme nášlap přizpůsobovat praktickým podmínkám. Budeme ho tvořit u vchodů do budov, pod okny, u vrat a na různě frekventovaných místech,. Vždy však musíme vycházet ze stupně cvičenosti psa.
Odchod z nášlapu:
Po několika krocích přejdeme z čistšího terénu do středu ulice, pěšiny, nebo místa s minimální možností pro psa sledovat stopu v lehčím terénu. Stopu klademe tak, abychom se vyvarovali všech nežádoucích vlivů působících na práci psa. Nebudeme proto odbočovat za rohem budov těsně kolem zdi, ale: učiníme větší oblouček, předměty budeme pokládat podle okolností na stopě (podle délky stopy, podle prostředí] a nebudeme je pokládat u stromů, patníků nebo přímo na rohu budov. Tato zásada platí i pro ukončování stop, spíše přiblížíme praktickým situacím (u vchodů do budov, dvorků; zahrad aj.).
Z počátku klademe stopy krátké, rovné a podle okolnosti. je budeme zdvojovat (prošlapávat tam i zpět).
S narůstajícím zájmem a kvalitou práce stopy ztěžujeme co do položení - delší a časově starší. Při změnách směrů a:.
při překonávání obtížných úseků je budeme prošlapávat -zdvojovat. Zesilování stopy individuálním pachem a pomocí pamlsku. budeme provádět způsobem rozvedeným již u stop v terénu.
Uvádění psa na stopu:
Po dokonalé přípravě psa před započetím práce ve frekvenci uvádíme psa co nejblíže nášlapu, aby nenasál jiný pach (možná výraznější i snad pro něho příjemnější], než který chceme. Proto u psů, s kterými byl již započat výcvik s rozlišováním předmětů a pes si již přivykl na práci se sáčkem s předměty, je dobré psovi před uvedením na stopu, přiložit k nasátí sáček s předměty, obsahující stejný individuální pach, jaký je na stopě. Jde o pomoc psu k snažší sumaci pachu. Vedení psa po stopě:
U stop ve frekvenci je lepší z počátku než se pes rozchodí, vodit jej na krátké šňůře 2-3 m. Důvod jen ten, abychom zabránili psovi revírovat po stopě, a tak snížili na minimum možnost přepojit se na jinou stopu. Vzhledem k obrovské spleti pachu, je vodění na kratší šňůře výhodnější do té doby, než se dokonale propracuje v jemné diferenciaci a ostatní pachy dovede tlumit.
Jak pracovat se psem na lomech ve frekvenci:
Podmínka neovlivňování psa na lomech musí být zachová na i na stopách ve frekvenci. Odlišné prostředí, které vytváří specifické pracovní podmínky však vyžadují od psovoda pomáhat psovi v takovém rozsahu, aby pes jak při výcviku, tak i v praxi dosáhl cíle.
Pomáhat však budeme v krajním případě, kdy pes není chopen lom - odbočení nalézt a v usilovném hledání by potupoval jiným směrem. V daném případě přidržíme psa, nepustíme ho dál v nesprávném směru a vracíme se ve směru, kde stopa probíhá, ale necháme jej, aby si stopu sám vyhledal. Jsou i další možnosti u psů s dobře propracovanou čichovou pamětí, revírovacím způsobem si ověřit na křižovatce ulice či cest, všechny směry možného odchodu kladeče:
Toto všechno musíme provádět velmi obezřetně, aby si pes brzy nenavykl na nápovědu a pomoc psovoda v těžkých situacích.
V každé situaci, byt by se jednalo o jakkoliv těžkou stopu či jiné objektivní okolnosti, které by vedly k nedokončení stopy, nesmíme toto dopustit a učinit vše pro dokončení a dovedení psa k cíli. Kdyby jsme se i přesto v takové situací ocitli a nejsme schopni stopu dokončit, musíme cíl stopy naaranžovat podhozením toho předmětu, který jsme zvedli na nášlapu. Nalezením (podhozeného) předmětu stopu ukončíme a. psa nebudeme trestat. Odložíme ho a podle možností položíme novou vlastní čerstvou krátkou stopu, kterou navíc ještě zdvojíme a rychle se psem vypracujeme. Po dokončení stopy psa. odměníme pamlskem, pohlazením a pořádně se s ním vyskotačíme.
V obou kapitolách jsme poukázali na stručné; ale účinné metody výcviku psů na stopách v terénu i ve frekvenci. Každý, kdo se chce stopařské práci věnovat, musí být schopen ovládat svou vůli a nesmí se vzdávat hned po prvních neúspěších, se kterými se musí zákonitě setkat. Naopak, musí hledat a zkoušet sám nové a vlastní metody a usilovat a dosažení vytýčeného cíle.
KAPITOLA IV.
SPECIÁLNÍ PACHOVÉ PRÁCE
Schopnost psa sledovat pachovou stopu člověka i několik hodin' starou a nepřejít na jinou stopu, je již všeobecně známo. Poznali jsme tedy tu skutečnost, že pes svým jemným čichem dovede rozlišit velké množství pachů. V tomto směru můžeme vypěstovat čichovou paměť psa na tolik, že za urči-' tou dobu po ukončení práce na stopě ji hodinu i více), je schopen daný pach ztotožnit s osobou či věcí. Tato schopnost psa má velký význam pro kriminalistickou praxi. Spolehlivý výkon psa dovede rozšířit počet nepřímých důkazů proti podezřelé osobě, případně vyloučit osobu z podezření vůbec.
Správný výkon psa působí navíc velmi depresivně na pachatele, který se často k spáchanému činu již předem dozná. Pro praktické používání však připadají jen ti psi, kteří diferenciační výkony speciálních pachových prací provádí naprosto přesně a spolehlivě.
Výcvik ,psa cviku "Ztotožňování předmětů podle individuálního pachu.
Význam cviku spočívá v tom, že pomocí dobře vycvičeného psa můžeme poměrně s velkou přesností zjistit, který předmět, nebo která pachová stopa náleží k danému pachu.
Při výcviku psa u cviku ztotožňování využíváme hlavně schopnosti přinášení různých předmětů, které pes rád pro vádí, buď přirozenou vášní (náruživostí), nebo správně vedeným výcvikem. Začne-li se s výcvikem ztotožňování ve velmi ranném věku, může pes již ve věku pěti měsíců velmi přesně ztotožňovat předměty s vlastním pachem psovoda mezi předměty s cizím pachem.
Výcvik ztotožňování můžeme vést třemi směry:
1. Ztotožnění pachu z předmětu na předmět,
2. Ztotožnění pachu ze stopy na předmět,
3. Ztotožnění pachu z předmětu na stopu, na osobu aj.
Práce ztotožňováni je podmíněna dvěma základními faktory;
1. velmi dobrým vztahem psa k psovodu,
2. přirozenou chuti psa k aportování - přinášení.
I když nebude přinášení přesné (pes nepřibíhá k psovodovi a nedrží předmět, jak to vyžadujeme u cviku "APORTOVÁ NÍ" budeme intenzívně ve cviku ztotožňování pokračovat i na úkor přesného přinášení s používáním povelů. Při nasávání užíváme povel "ČICHEJ!", a při vyslání psa k ztotožnění po vel "PŘINES!", pronesený v laskavé povzbuzující intonaci. Podmíněný podnět: je povel posunek ukázání pravé ruky k předmětům.
Nepodmíněný podnět: je působení na psa .rukou při sevření čelistí, sáček s předměty, pamlsek.
Které výcvikové pomůcky budeme používat:
Kožený obojek, krátké vodítko, čistý (bezpachý) igelitový sáček, vhodné předměty s dostatkem individuálního pach, několik bezpachých předmětů stejného druhu, velikostí a barvy jako předmět s pachem.
Nácvik ztotožňování provádíme:
a ) na vlastní pach psovoda,
b ) na cizí pach.

Nácvik na vlastní pach psovoda:
A. Ztotožnění pachu z předmětu na předmět:
Začínáme s přinášením vlastního osobního předmětu, který je dostatečně prosycen individuálním pachem psovoda: Připravíme si předměty v igelitovém sáčku a odložíme sáček stranou. Odpočinutého a dobře vyvenčeného psa odložíme, nebo uvážeme v čistém terénu, v nerušeném prostředí, s přihlédnutím k síle směru větru a odložíme předmět. Vrátíme se ke psu, upoutáme ho na krátké vodítko a posadíme si ho k noze ve vzdálenosti asi jeden a půl až dva; nejvíce tři metry před předmět, s větrem v zádech.
Zaklekneme na pravé koleno a na levé koleno položíme hlavu psa. Levou rukou shora v nosní části přitiskneme čelisti psa na koleně k sobě, nenásilnou formou, abychom zabránili psovi sekat zuby po předmětech a sáčku. Pravou rukou upravený sáček s předměty (srolovaný okraj sáčku, aby do něho pes lehce strčil čenich) přikládáme psovi na čenich k nasátí pachu.
V laskavé intonaci hlasu rozkazujeme psovi povelem ;,ČICHEJ!" a v případě potřeby psa chválíme. Po dokonalé sumaci pachu v trvání 5-10 vteřin, odložíme sáček stranou a na . krátkém vodítku za použití povelu "PŘINES!" vypouštíme psa pro předmět. Pro usnadnění práce psa můžeme použít doplňujícího povelu, ale jen dočasně "HLEDEJ - PŘINES!"
Jakmile pes předmět uchopí, pochválíme ho a rychle couváme zpět (poutáme psa couváním na sebe). Vodítkem lehce, ale hbitě přitahujeme psa k sobě a nutíme ho, aby si s předmětem předsedl. Po předsednutí psa pochválíme, odebereme mu přinesený předmět a odměníme ho pamlskem a následuje povel "K NOZE! ". Navedením psa k noze cvik končí. Opět si se psem pohrajeme, ale jen do té míry, abychom ho příliš nerozptýlili. Popojdeme dále do čistého terénu a cvik na tentýž předmět, s kterým se pes již seznámil opakujeme 2 X až 3 X, podle chuti psa. Pak přejdeme na jiný výcvik. K přinášení předmětů se během dne můžeme ještě i dvakrát vrátit. Po několika nácvicích předměty střídáme. Cvik provádíme tak dlouho, dokud pes sám bez dalšího ovlivňování na povel "PŘINES!", nepřináší rozličné předměty.
Po zvládnutí této základní části - přinášení a vybudování návyku na sáček s předměty (což je nezbytná část ztotožňování), přikročíme k další fázi výcviku s následujícím rozdělením:
1. Ztotožnění předmětu s vlastním pachem psovoda, mezi předměty bezpachými,
2. Ztotožnění předmětů s vlastním pachem psovoda, mezi předměty s cizím pachem.
Příprava bezpachých předmětů:
Čisté, vyprané předměty; shodné velikosti, tvarem i barvou (s předměty, s nimiž provádíme ztotožňování) rozložíme na několika místech (3-5 míst) v terénu, ve kterém můžeme ztotožnění provádět: Na dvou místech dostatečně vzdálených od sebe ( asi 5-10 m od sebe ) položíme po jednom rozličném předmětu.
Na dalším místě položíme dva předměty, a na několika dalších místech položíme tři předměty, na místě o kousek dále čtyři i více předmětů. Takto rozložené předměty asi 30 cm od sebe, ponecháme volně ležet v terénu 24-48 hod. i více. Působením slunce a dalších povětrnostních vlivů na předměty, pach z nich zmizí. Tak získáme dostatečný počet bezpachých předmětů. s
Jiný způsob získání bezpachých předmětů, je sterilizací. Sterilizované předměty po usušení vložíme do čisté zavařovací sklenice, které si s sebou nosíme do prostoru podle potřeby. Pomocí dlouhé, ale čisté pinzety nebo kleští (může ta být dlouhá dřevěná pinzeta, jako je na okurky, nebo dlouhé kancelářské nůžky ), předměty z láhve vyndáváme k používání.
Ztotožnění předmětů s vlastním pachem
K připraveným předmětům bezpachým (nejdříve k jednomu, pak ke dvěma, ke třem i více ) přikládáme vlastní předměty psovoda a postupujeme ve výcviku obdobným způsobem, jako jsme nacvičovali přinášení jednoho předmětu.
Dojde-li v průběhu výcviku za používání bezpachých předmětů k omylům psa a pes se snaží uchopit jiný předmět, mírným tonem ;,FUJ! ", odpoutáme psa od tohoto, opakujeme povel ,;PŘINES! ".
K omylům psa dochází velmi zřídka, většinou tehdy, když příliš s výcvikem pospícháme, nebo nacvičujeme-li hned po ztotožňování cvik, aport, nebo opačně.
Podle stupně cvičenosti a zvladatelnosti psa, můžeme začít provádět ztotožňování již bez vodítka, s pozvolným ubíráním podpůrných povelů a povzbuzováním.
Místa pokládání předmětů s pachem ve skupině měníme: Po dokonalé průpravě psa ve ztotožňování vlastních předmětů psovoda s předměty bezpachými (pes se nemýlí) přejdeme na další fázi výcviku, již náročnější, za používání předmětů s cizím pachem.
Ztotožnění předmětů s vlastním pachem psovoda mezi předměty s cizím pachem:
Pracovní podmínky zůstávají téměř stejné jako u předešlé fáze.
Bude však ztížena ta nejpodstatnější část výcviku, a to Je nahrazení bezpachých předmětů pachem cizím. Posloupnost od jednoduchého ke složitému musí být ale zachována.
Pro začátek 'si vybereme pomocníka, který nám bude při výcviku pomáhat.
Provedeme několik ověřujících pokusů v přinášení vlastního předmětu za přítomnosti jednoho cizího předmětu. Pokusy provedeme několikrát a vyměníme i předměty co do tvaru, velikosti a místa.
Úspěšným postupem ve výcviku pomocník zvyšuje počet. předmětů a střídá velikosti a tvary předmětů. Vzájemnou dohodou se psovodem mění místo ve skupině předmětů. Má-li výcvik psa v tomto cviku stále vzestupnou tendenci, postupně přibíráme k spolupráci další pomocníky a je-li to možné s různými specifickými pachy.
Pokládání předmětů pomocníky:
Ve vybraném čistém prostředí s příznivými povětrnostními podmínkami, odchází pomocníci jeden po druhém asi tři metry i více kupředu od místa, kde dříve stáli a položí vedle sebe (vlevo nebo vpravo) co nejdále dosáhne - nebo vhodí, osobní předmět, otočí se a vrátí se zpět na původní místo. Tímto způsobem se v položení předmětů vystřídají všichni i psovod s vlastním předmětem vedle sebe různě položených. Pokud je to možné, mají být pro každé ztotožňování stejné předměty co do tvaru, velikosti i barvy (rukavice; čepice, kapesníky aj. ), aby některý předmět buď barvou, nebo tvarem nesváděl psa k mylnému výkonu.
Bude-li vát sebemenší vítr, musí se všechny předměty pokládat proti větru, aby pach z osob nebyl rozprostřen na předmětech. Vzdálenost mezi předměty musí být i v tomto stupni. zachována ( 25-30 cm ).
K připraveným předmětům předstoupí psovod a na stanovenou vzdálenost (vždy s větrem v zádech, nebo mírně s boku-) provádí ztotožňování. Dojde-li i v tomto případě k omylu, nebudeme již psa při práci opravovat - ovlivňovat.
Po přinesení předmětu ho psovi odebereme a prohlédneme. Za správně přinesený předmět ihned psa [pes je ještě v předsednutí před psovodem) odměníme pamlskem, pochvalou a. teprve dáme rozkaz "K NOZE! ".
Přinese-li pes nesprávný předmět, odebereme mu ho, prohlédneme a místo pochválení, poněkud zvýšeným, ale důrazným hlasem vyslovíme "NE!" Předmět prudce odhodíme za sebe a psovi velíme "K NOZE! ". Ihned bez výměny předmětů. a z téhož místa provádíme znovu se psem další pokus a pokusy budeme opakovat (i za cenu, kdyby žádaný předmět byl až. poslední), dokud nedonese ten správný:
Při každém pokusu používáme igelitový sáček s předměty k nasátí. .
Kdy považujeme cvik za ukončený:
Provádí-li pes již delší dobu přesně rozlišení vlastního předmětu na jeden povel "PŘINES! ", bez dalšího ovlivňování- . psovodem, považujeme cvik za ukončený. Přesto je naší povinností provést na závěr tohoto cviku kontrolu výkonu.
Do skupiny připravených předmětů s cizím pachem nevložíme již předmět s vlastním pachem psovoda. Po nasátí psovi (vlastního pachu psovoda) vysíláme psa k ztotožnění. Provede-li pes aktivní očichání (ověření) všech rozložených předmětů a bez ovlivňování psovodem žádný předmět nepřinese, je to správně. Hned nato psovod ukryje psa, přiloží svůj předmět do skupiny předmětů, na které již pes ztotožnění prováděl a celý výkon psa zopakuje. Přinesením správného předmětu cvik ukončíme a psa hodně pochválíme a odměníme.
B. Ztotožnění pachu ze stopy na předmět:
Po průpravě psa ve ztotožňování pomocí igelitového sáčku s předměty, provádíme ztotožnění dalším způsobem potřebným pro praktický výkon. Je to pomocí stopy probíhající v prostoru s různými předměty, nesouvisícími se stopou as možností přítomnosti předmětů shodných s pachem stopy.. Výcvik v tomto směru je orientován:
1. Aby pes nesbíral po stopě vše, co najde, i když to se stopou nesouvisí,
2. Abychom vyloučili i tu možnost, že mezi ležícími předměty jsme přešli předmět s pachem, shodným se stopou, a o ležící v průběhu či na konci stopy.
Postup při výcviku:
Na stopách jsme učili psa zvedat předměty. Za každý nalezený předmět jsme psa odměnili pochvalou. Odměnou jsme zpevňovali zvedání nalezených předmětů.
Na tomto základě' pokračujeme dále ve stopách po větší průpravě ve ztotožňování, budeme i na stopě pokládat anebo v terénu mít připraveny bezpaché předměty. Z počátku jeden, před který položíme 25-30 cm předmět vlastní. Postupem psa po stopě sledujeme jeho chování a činnost, při příchodu k předmětům. Ověřením obou předmětů a zvednutím správného předmětu, můžeme na dalších stopách pokračovat v manipulaci s předměty, jako u klasického způsobu ztotožňování. Závěrem cviku můžeme také provádět ztotožňování až na konci stopy se psem na stopovací šňůře a za používání povelů jako při stopování.
C. Ztotožnění pachu z předmětu na stopu:
Je to způsob velmi účinný pro praxi hlavně tam, kde jsou možnosti použít zajištěné svršky pachatele. Ve výcviku je tento způsob nápomocný stopování ve frekvenci. Pomocí větších předmětů, nebo svršků oděvů s maximální koncentrací pachu, budeme při výcviku postupovat z počátku na vlastní pach tímto způsobem:
V terénu odpovídajícím pro základy stopování položíme jednu cizí stopu, kterou necháme zestárnout - zvětrat (asi 1 až 2 hodiny). Po uplynutí stanoveného času, položíme ve vzdálenosti jednoho metru stopu vlastní, čerstvou a krátkou. Bude-li vát vítr, odcházíme klást stopu s větrem v zádech. S připraveným psem jako při
stopování přistoupíme z boku (úhel :mezi průběhem vlastní stopy a uváděním nebo opačné bude 130-140°, abychom svojí přítomností v bezprostřední blízkosti nezpůsobili velký pachový mrak na nášlapech. Ve vzdálenosti 2 m před nášlapem, necháme nasát psovi pach z vlastního předmětu, vloženého do igelitového sáčku (práce obdobná :jako při ztotožňování). Po důkladné sumaci pachu provádíme vyhledání stopy a sledujeme chování psa při střetnutí e stopou cizí. Ověří-li ji a vrátí se na stopu vlastního pána, je to správně a psa na šňůře povolujeme a necháváme samostatně pracovat. Později cizích stop provádíme více v dané vzdálenosti do půlkruhu od sebe. Časovou hranici cizích stop pozvolna přibližujeme ke stáří vlastni stopy.
Nebude-li pes sledovat některý ze sváděcích pachů, je to, správné, můžeme cvik ukončit a značit s průpravou na cizí pach.
Cizí pach pomocníka:
Je to nejtěžší způsob nácviku ztotožnění. Bezvadným provedením ztotožnění v různých formách na vlastní pach, nemusí se vždy ztotožnění cizích pachů provést spolehlivě na-cvičit u všech psů: V tomto případě jde již o mistrovský výkon psa, podmíněný vynikajícími pracovními vlohami pro tuto: práci a velmi správným a citlivým vedením psa ve výcviku.
Jako u každé práce podtrhujeme vysokou teoretickou připravenost cvičitelů (psovodů); klidnou povahu. a dokonalé ovládání sama sebe, platí to při této práci dvojnásobně.
Posloupnost ve výcviku je obdobná jako u předešlé části ztotožňování na vlastní pach.
I. přinášení jednoho předmětu s cizím pachem,
2. přinášení jednoho předmětu s cizím pachem ze skupiny předmětů bezpachých,
3. ztotožnění cizího předmětu ze skupiny předmětů s cizím pachem.
Pro snazší práci si vybereme spolupracovníka, na jehož. pach budeme určitou dobu (3-4 dny.) provádět ztotožňování. Nejdříve přinášení jednoho, samotného předmětu (stačí několik pokusů a přejdeme na práci s přidáváním bezpachých předmětů. Opět cvik několikrát zopakujeme. Nezjistíme-li závad ve výcviku, přejdeme na poslední fázi.
V poslední fázi budeme postupovat velmi pozorně, abychom se vyvarovali sebemenší chyby, která by stála spoustu namáhavé práce a začínání znovu od nejjednodušší fáze -od základu.
Pomocníky, které jsme si vybrali, instruujeme a překontrolujeme druh a množství rozličných předmětů.
Pomocník, na kterého jsme již prováděli nácvik, se dohodne s dalším pomocníkem na druhu předmětu, odejde odložit. předmět a připraví psovodovi igelitový sáček s ostatními předměty.
Druhý pomocník položí ve stanovené vzdálenosti svůj předmět za předmět prvního pomocníka
Psovod poté, po důkladném nasátí pachu psem provádí ztotožňování. Bude-li pes provádět cvik spolehlivě, může psovod po několika pokusech prováděných po dvou až třech dnech, cvik ztížit a přibrat další dva pomocníky s předměty, z nichž jeden vystřídá prvního pomocníka, -na jehož předmětech jsme prováděli již delší dobu ztotožnění. Vystřídání je nanejvýš nutné, abychom zabránili sílící nežádoucí spojitosti na jednu osobu jeden pach.
Výcvik neustále opakujeme a zpřesňujeme za podmínek v dodržování přísné čistoty předmětů nepotřísněných jinými pachy.
Každý předmět, který jsme již v daný' den používali (pes na něho šlápl, nebo ho již držel v tlamě) nesmíme více používat a odložíme ho stranou od čistých předmětů. Stává se, že při ztotožňování pes uchopí a hned zase pustí některé jiné předměty a teprve správný přinese. I v tomto případě použitý předmět před dalším pokusem vyměníme.
Neustálým vylepšováním práce ztotožňování, která je (vedle jiných cviků) velmi pomalá a zdlouhavá, dosáhli jsme již vrcholu. Pes bezpečně ztotožňuje nejrůznější předměty alespoň z pěti rozličných pachů (nejmenší možný počet k ztotožnění jsou tři předměty), provádíme střídání osob denně (během jednoho dne pach psovi nestřídáme).
Jestli se pes již nemýlí, provedeme několik kontrolních pokusů, jako jsme je prováděli při práci s vlastním předmětem.
Budou-li kontrolní pokusy úspěšné, můžeme považovat cvik za hotový - ukončený.
Dosaženým výsledkem, ale nesmíme ustat v práci. Vyžaduje to, alespoň dvakrát týdně systematicky trénovat.
Při každém ztotožňování provádíme vždy alespoň tři pokusy na jeden pach, ale na každý pokus budeme měnit jak předměty, tak i prostory. Cvik ztotožňování předmětů je vedle stop ve frekvenci nejnáročnější na práci jak psovoda, tak i psa. Jeho propracování je velmi citlivé na jemnost pachu a práci psa čichem. Proto i cvičení psa v nasávání ze sáčku dělá často psovodům starosti (pes se nerad podřizuje, sáček se snaží strhnout i packami a nejednou ho i roztrhá). Při nácviku můžeme použít i jiného způsobu' načichávání z holé ruky kladeče :aj. Úmyslně tyto způsoby nejsou rozvedeny, neboť jejich provádění v praxi nemá uplatnění.
Výcvik psa ve cviku označení osoby:
Význam cviku označení osoby především spočívá v tom, že pomocí dobře vycvičeného psa jsme schopni s velkou přesností označit osobu buď z nalezených předmětů, to je z předmětu na osobu, nebo ze sledované stopy, tj. ze stopy na osobu. Jak začneme s výcvikem:
Nejužívanější metodou u označení je na vydráždění s využitím útočné reakce psa. Vyžaduje to, aby pes byl již z části cvičený v základní ovladatelnosti a dráždivosti.
Dráždivost musí být přiměřená, aby pes nenapadal každou osobu. U tohoto cviku využíváme vrozených vlastností psa (vynikajícího čichu a aktivní obranné reakce psa). S průpravou v označení můžeme začít již kolem šesti měsíců stáří psa nejjednodušší formou, budovanou na velmi dobrém vztahu :psovoda ke psu a přítulnosti psa k psovodovi.
Při vycházkách a jiných příležitostech, kde budou hloučky .osob, zaměstnáme psa aportem, nebo využijeme jeho nepozornosti a schováme se do skupiny lidí.
Zavoláme psa a sledujeme jeho chování. Pes většinou pobíhá mezi lidmi a zoufale nás hledá. Jakmile nás najde, projevujeme velkou radost, kterou posílíme ještě odměnou -pamlskem. Po několika pokusech již pozorujeme určitou jistotu v hledání a stále více je na psovi zřejmá práce nosem. Podmínkou, je aby se pes nebál lidí, hlavně v hloučcích. Po této průpravě přistoupíme k nácviku označení a při pravíme si tyto pomůcky:

- kožený obojek,
- krátké vodítko,
- pevný drátěný náhubek a dostatek pamlsků:
Dále si připravíme pomocníka, na kterého budeme z počátku provádět označení a dalších 4-5 pomocníků, později 'i více, na kterých budeme označení cvičit. Všichni musí mít dostatek čistých předmětů jen se svým pachem a nepoškozený igelitový sáček 30 X 30 cm veliký.
Jakých povelů u cviku označení používáme:
Při nasávání pachu z igelitového sáčku velíme psovi v laskavé intonaci "ČICHEJ!"
Při označení používáme povel "OZNAČ!" pronesený v povzbuzujícím rozkazujícím tonu.
Podmíněný podnět je povel, posunek a pochvala "HODNÝ!" Nepodmíněný podnět je obojek, sáček s předměty a osoby: Označení osoby z předmětu na osobu:
V odpovídajícím prostředí bez rušivých vlivů za příznivých povětrnostních podmínek a s klidným odpočatým psem, provedeme několik pokusů v označení.
I. pokus:
Postavíme-' si skupinu čtyř osob s rozestupy mezi sebou 2 m, po směru větru. Osoby musí stát nehybně, nesmí se bavit mezi sebou, kouřit a nebo ovlivňovat psa. Psovod s vyvenčeným a ustrojeným psem na koženém, dobře upnutém obojku, který nesmí být dán na stahování, na krátkém vodítku a s dobře nasazeným náhubkem, přistoupí ke skupině postavených osob otočených zády k němu.
Zaujme základní postoj na levém boku řady, a to 2-3 m vlevo od první osoby a 2 m vzad, takže úhel mezi řadou osob a výchozím místem psovoda bude 140°.
Zachování daného úhlu je nutné, abychom při započetí práce v označení nevynechávali osobu stojící jako první v řadě. Psovod vyzve osobu, stojící jako druhá v řadě, aby mu odevzdala připravený igelitový sáček s osobními předměty, obsahujícími dostatečné množství pachu. Úprava sáčku k práci psa je obdobná jako u ztotožňování předmětů. Pomocník při odevzdání sáčku psovodovi vydráždí psa tak, že ho vytahá za uši, otočí se ke psu zády a ještě ho dráždí lehce nohou (patou) a nechá na sebe útočit psa. Po chvíli (asi 10-15 vteřin ) odbíhá na původní místo v řadě. Psovod bez dalších průtahů přiloží psovi sáček k nasátí. Po krátkém nasátí dá psovi rozkaz "OZNAČ! ", a vybíhá se psem na celé délce vodítka podél řady k osobě. Označí-li pes správnou osobu, psovod z počátku dovolí psu i uhození do ní náhubkem. Psovod ihned za sebe odloží sáček s předměty a odvolá psa; posadí ho osobě za zády a pobízí ho ku štěkání na osobu. Po chvíli přeruší štěkání psa a hodně ho pochválí. Vezme sáček s předměty a pokračuje se psem až ku konci řady. Pes ostatní stojící osoby v řadě nesmí napadat!, Jakmile psovod dosáhne konce řady, zavelí osobám "čelem vzad a 5 kroků vpřed vchod! ": Tím získá čistý bezpachý prostor pro další pokus.
II. pokus:
Opět posuneme řadu osob do čistého terénu a celý proces opakujeme stejně; jako u předešlých pokusů. Podle postupu nácviku a pracovní kondice psa můžeme provést čtyři až pět pokus. Při posledním pokusu [ a hlavně podle aktivity psa ), vždy po správném výkonu, pomocník stojící ještě v řadě pořádně psa vydráždí. Poté následuje přestávka.
Psovod využije přestávky k provedení instruktáže a upřesnění další práce v následujících pokusech. Pomocník, budeme-li na něho dále pokračovat v označení, si vymění nebo upraví předměty:
Po přestávce; která trvala 15-30 minut provedeme opět 4-5 nových pokusů, jako předešle. Označenou osobu již v řadě střídáme (z druhého na třetí místo apod.).
Je-li pes již příliš agresívní a začíná sám osobu hledat, přistoupíme ke ztížení práce psa. Toto ztížení se projeví v tom, že před započetím nácviku v následující den nebudeme psa dráždit; ale při prvním pokusu si pomocník ke psu stoupne zády a téměř se na psa přitiskne, nalepí. Po několika, vteřinách pomocník odstoupí, psovod se otočí se psem a zabaví ho a pomocník odejde do řady. Psovod po provedeném nasátí psovi ze sáčku, velí psovi "OZNAČ!" a provádí označení. Pro snazší pochopení může psovod v prvopočátcích užívat jako doplňující povel pro psa "HLÉDEJ - OZNAČ!". Povel k provedení označení smíme psovi dát jedině před příchodem k řadě, tj., hned po ukončení nasávání - sumace. Během pokusu nesmíme žádným způsobem psa ovlivňovat. Nesmíme na něho mluvit opakovat povely, zpomalovat u osoby, kterou má označit nebo se u ní zastavovat, aniž by ji pes označil. Každý pokus, byt by byl neúspěšný, dokončíme dojitím řady a znovu ho celý opakujeme. Stane-li se, že pes označí nesprávně, stáhneme psa od osoby s důrazným, ale ne zlostným povelem "NE!" a pokračujeme v dokončení pokusu.
Napadá-li pes hned při započetí práce první osobu, pokáráme psa a vrátíme se zpět. Osobu; kterou nám pes bezdůvodně napadl v řadě, vyměníme, nebo máme-li jiné k dispozici, provedeme jejich vystřídání. Provedením několika pokusů (dva - tři dny) na jednu osobu, přejdeme již na jinou osobu a tu osobu, na kterou jsme prováděli předešlé pokusy, nesmíme v následujících pokusech používat k označení. Pes by ji v řadě poznal a napadal by ji. V začátku výcviku označení, pokud budeme přecházet na pach jiné osoby, než se pes zorientuje v práci mezi osobami, budeme při prvním pokusu vyžadovat, aby pomocník psa vydráždil. Následující pokusy provádíme již bez vydráždění. Nadále musíme přísné vyžadovat od pomocníků, aby psa neovlivňovali ani v tom případě, kdy pes neoznačí a jde nevšímavě kolem. Aktivně vydláždit psa v řadě (porvat se s ním) můžeme jen po úspěšném ukončení pokusů v daný den. Při označení vyžadujeme, aby pes nalezenou osobu označil jakýmkoliv způsobem. Může .se u osoby zastavit, sednout si, útočit na ní, lísat - hrát. I přes tyto možné způsoby označení snažíme se, aby pes osobu příliš . nenapadal a zůstával za ní sedět a vyštěkal ji. Při označení s příliš agresivními psy nedovolíme tlouci náhubkem do stojící osoby (pomocníka), neboť v letní době, při lehkém oblečení může dojít i k vážnějšímu poraněni, a proto budeme psa přidržovat.
Ihned po nalezení - označení osoby, stáhneme psa, aby na ni již nedosáhl. Odložíme za sebe sáček s předměty, pevně se rozkročmo postavíme a zapřeme se směrem podél řady. Vodítko si přehodíme přes koleno levé nohy a pevně psa oběma rukama držíme. V žádném případě nesmíme psa při agresivním označování trestat přílišným trháním na .obojku, ale musíme činit jiná opatření - přidržet psa; abychom tomu zabránili. Jestliže tuto zásadu nebudeme respektovat a dodržovat, vystavujeme se nebezpečí, že pes přestane cvik označeni provádět.
V dalších sériích pokusů, podle cvičenosti psa, postupujeme již bez vydráždění před zahájením pokusů, přibíráme jiné osoby, měníme je s využíváním pachů podle zaměstnání apod.
Osobu, na kterou provádíme označení, nebudeme v průběhu výcviku stavět v řadě jako první nebo poslední. To proto, že zpravidla psi při zahájení označování udeří do první osoby anebo, když se zmýlil a řadu končí, tak napadá posledního v řadě stojícího. Tato místa budeme obsazovat jen při kontrole správnosti cviku.
Cvik považujeme za hotový, když pes provádí cvik označení v různém prostředí a na různé cizí osoby.
Kontrolu provedeme tak, že psovod se postaví se psem k předem připravené řadě stojících osob. Obdrží předměty v igelitovém sáčku s úkolem, provést označení osoby. Označení smí provádět nejvíce třemi pokusy. Při druhém pokusu vyjme z řady osobu, kterou nám pes prvním pokusem označil. Neoznačí-li jinou, je to správně. Na poslední pokus zařadíme tu správnou osobu opět do řady. Najde-li ji pes a správně označí, je to dobře a cvik ukončíme.
V dalším výcviku můžeme přistoupit již k různým kombinacím a práci psovi ztěžujeme s přihlédnutím k praktickým podmínkám, vyskytujícím se při výkonu služby.
Ztěžování provádíme -například tak, že osoby v řadě sedí, nebo leží anebo stojí různě nespořádaně ve skupině - v hloučku. Pes může vyhledávat osobu navolno, bez vodítka. Veškeré střídání variant nesmí překračovat hranice schopností psa a nesmí porušit základní podmínky, platné při označování. Označení osoby ze stopy:
Vedle klasického způsobu označení osoby ze sáčku ( u předmětu na osobu), cvičíme také označení ze stopy na osobu. Provádíme to tehdy, když se pes obeznámil v práci se skupinou osob - s řadou. Tento způsob má velký význam pro kriminalistickou praxi, neboť dobře vycvičený pes nám pomůže odhalit - nalézt osobu na konci stopy (ve skupině aj., osoby stojící v hloučku, může nás zavést až do hromadných dopravních prostředků, jako do autobusu, tramvaj, do restaurace, na nádraží aj. ) i s větším časovým odstupem ( 1-2 hodiny i více ) . po ukončení práce na stopě. To vše je schopen dokázat vlivem dobře vycvičené čichové paměti.
Jak budeme výcvik provádět:
Pomocník položí krátkou čerstvou stopu, kterou budeme časem nechávat zestárnout podle stupně cvičenosti psa. Na konci stopy se pomocník uschová. Před svým úkrytem 5-10 kroků odloží předmět, který signalizuje psovodovi, aby nasadil psovi náhubek a pokračoval dále po stopě se psem v náhubku. Po nalezení pomocníka psovod nechá psu pomocníka očichat a pobízí psa povelem "OZNAČ - ŠTĚKEJ! ". Cvik několikrát opakujeme. Později na konci stopy již budou dvě osoby a pozvolna zvyšujeme jejich počet až na pět osob. Po dobrém a přesném výkonu psa, přikročíme k označení ze stopy s odstupem času od ukončení stopy k označení. Tuto dobu budeme stále prodlužovat a výkon psa zpřesňovat až dosáhneme žádaného maxima.
Kontrolu správně provedeného výkonu provedeme po několika úspěšných pokusech, kdy se pes nemýlí a aktivně osobu hledá - označuje.
Po ukončení práce na stopě i několikahodinové, necháme psa odpočinout,, nebo s ním provádíme lehčí výcvik. Po určité době (později 1 hodiny i více, neboť maximální časovou hranici čichové paměti psa nemůžeme jednoznačně stanovit; postavíme si řadu osob k označení a- provedeme alespoň tři pokusy označení, ale již bez nasátí pachu psovi za sáčku. Provede-li označení dobře (za různé manipulace s osobami, jako u klasického způsobu označení }, považujeme i tento cvik za ukončený.
Výcvik psa ve vyhledáváni vystřelených nábojnic:
Význam tohoto cviku je o to cennější,, o co je pracnější vyhledávání vystřelených nábojnic samotným člověkem, bez. pomoci psa. V kriminalistické praxi má tento cvik (1 když je poměrně lehce dosažitelný ve výcviku ) nesmírný význam V tomto případě, dobře vycvičený pes dovede nahradit několik osob a ušetřit spoustu drahocenného času. Jak statistika ukazuje, podílí se na objasnění kriminálních případů (souvisících s použitím psa k vyhledání vystřelených nábojnic), pro centrálním podílem pes.
Kdy začínáme s výcvikem:
Jakmile pes začne dobře provádět cvik "APORT!", můžeme přistoupit k výcviku psa ve vyhledávání nábojnic. Je to' dobře proveditelný cvik, zvláště pak s. takovým psem, který velmi. rád a náruživě aportuje: Celý cvik je založen na dobrém zájmu psa o aport a dále na silné vůni - pachu vystřeleného střelného prachu a spálených plynů. Proto při přípravě nábojnic. ve vybraném terénu nesmíme střílet do země, neboť v těch místech nastane velká koncentrace zbytků nespáleného prachu a plynů. Samotná nábojnice je vlivem vyhazovače vržena daleko od vstřelu, a tak by prostor vstřelu vlivem silné koncentrace pachu, sváděl psa od nábojnice ležící opodál. Nábojnice pro tuto práci budeme muset vždy připravovat střelbou do vzduchu, nebo si je nastřílíme mimo vybraný prostor,. a pak je podle potřeby rozhodíme.
Povel u cviku vyhledávání nábojnic používáme:
"NÁBOJ - APORT!", pronesený v protáhlé laskavé intonaci. Pro začátek můžeme použít pomocný povel "HLEDEJ NÁBOJ!"
Podmíněný podnět: povel a posunek, tj. ukázání pravou rukou ve směru; kde má pes hledat a pochvala hodný:
Nepodmíněný podnět: obojek, vodítko, nalezená nábojnice .a pamlsek:
Kterých pomůcek budeme při výcviku používat:
Jsou to: kožený obojek, krátké vodítko, několik vystřelených nábojnic různých velikostí (puškové, samopalové a pistolové různých ráží ) a dostatek pamlsků.
Pracovní postup:
Za příznivých povětrnostních podmínek a v prostředí bez rušivých vlivů přistoupíme k nácviku. Z počátku cvik provádíme v přehledném terénu a s většími nábojnicemi. Začneme jednou větší nábojnicí. Psovod s upoutaným psem na vodítku, bez náhubku, vydráždí psa nábojničkou a vhodí ji asi 1 m před sebe:
Ihned po vhození nábojnice vybízí psa povelem "NÁBOJ APORT!" k přinesení. Jakmile pes náboj uchopí, ,přitahujeme vodítkem psa k sobě a nedovolíme mu nábojnici překusovat. Po předsednutí ihned psovi nábojnici odebereme povelem "PUSŤ!" Odebranou nábojnici prohlédneme a hodně psa pochválíme nebo ho odměníme pamlskem. Poté následuje navedení psa k noze. Cvik neustále opakujeme a zpřesňujeme. Současně s tím ztěžujeme pracovní podmínky psovi. Náboje odhazujeme stále do větší vzdálenosti až 2-3 m před sebe. Psa již nevypouštíme bezprostředně po dopadu nábojnice, ale necháme ho chvíli posedět a tak pozvolna prodlužujeme čas, až přecházíme k té fázi výcviku, kdy přibereme další nábojnice a rozházíme je za nepřítomnosti psa. Psovod provádí se psem na vodítku vyhledávání nábojnic obdobným způsobem, jako při vyhledávání jedné nábojnice.
I když se jedná o cvik, který se dá poměrně dobře nacvičit, nebude jeho výcvik ke konečné fázi snadný.
S tímto cvikem jsou spojeny i takové potíže (nečistoty v práci ); které musíme do určité míry tolerovat, ( jsou to většinou nečistoty v přinášení, předání není dováděno do konce). Tuto toleranci většinou provádíme vědomě, abychom zabránili psovi poškodit, nebo dokonce spolknout nábojnici. Poškozenou nábojnici bychom již nemohli použít k další expertize.
U takových psů, kteří překusují, nebo polykají nábojnice, musíme ihned po jejich nalezení zabránit v nežádoucí činnosti, a to někdy i dříve, než nábojnici zvedne.
Psa oslovíme povelem "ZŮSTAŇ!" a sami si nábojnici zvedneme, nebo jestli již nábojnici uchopil, povelem "PUSŤ!"; ihned nábojnici psovi sebereme. Bude-li to nutné, tak i trhneme vodítkem se psem. To si však můžeme dovolit u psů. s náruživým zájmem o aport. U psů, kteří polykají nábojnice, nebo u psů s malým zájmem o nábojničky, Ježící na zemi (ve statickém. stavu ) použijeme slabého provázku k uvázání nábojniček. Potahováním provázku s nábojnicí poutáme psa k uchopeni au psů neukázněných bráníme jejich spolknutí:
S rostoucím zájmem o nábojnice s aktivní výdrží při hledání, budeme pozvolna cvik ztěžovat ( nepřehledný terén, delší doba po vystřelení nábojnic) až dosáhneme toho; že pes. vydrží aktivně hledat 10-20 minut i více v prostoru 5 X 5 m, nebo i větším. Ztěžování dále budeme provádět pohazováním malých nábojnic, zvyšováním počtu nábojnic a zvyšovat časovou dobu od vystřelení do vyhledání až na desítky a i několik dní (jeden až tři dny).
Cvik považujeme za hotový, jestliže pes rychle ve vymezeném čase najde v různě nepřehledném terénu nábojničky, které jsme tam připravili. Jestli pes při několika zkouškách potvrdí svým výkonem správně provedený cvik a při práci je lehce zvladatelný, můžeme se psem pracovat navolno bez vodítka a časovou hranici občas zvedneme až na 24-48 hodin od vystřelení nábojnic.
Při výcviku se musíme vyvarovat přílišnému předbíháni a nedůslednosti. Zjistíme-li, že pes ztrácí zájem o práci, pokusíme se zvýšit zájem tak, že vezmeme do hrsti trochu písku a před psem ho rozhodíme kolem sebe. Většinou se psi nechají zmást natolik, že opět zvýší zájem o hledání.

Dostaví-li se opět zakrátko únava nebo nezájem o práci,.nesmíme dále psa přetěžovat. Rychle mu pohodíme jinou' nábojničku tak, aby ji snadno nalezl a práci na chvíli přerušíme Po krátkém odpočinku budeme ve vyhledávání nábojnic pokračovat.

Závěr:

I když je rozpracování některých statí v této přednášce rozvedeno velmi obšírně, není vyčerpávající: Tak; jak nás životní praxe neustále přivádí do spletitých situací, mnohdy řešitelných s velkými obtížemi ( musíme se o problémech radit, diskutovat; učit se a soustřeďovat poznatky ), dostáváme se do podobných situací i ve výcviku psů. Na tento stav působí řada činitelů projevujících se v různých formách (únava psa, přílišný temperament, téměř nezkrotitelný, vliv prostředí, vliv osoby na psa ), a tak bychom mohli pokračovat ve výčtu vlivů, které jako cvičitelé musíme znát a neustále musíme usilovat o jejich nejhlubší poznání. Jedině tak, při dokonalé teoretické přípravě může být námaha a pracovní úsilí vynaložené ve výcviku psů odměněno vysokými výsledky; ověřenými praktickým výkonem.
Jednotlivá pojednání jsou z převážné části zpracován z praktických zkušeností, získaných při výcviku psů, a proto nesmí být chápány jako jediný návod nebo směrnice do další práce. Význam pojednání .spočívá hlavně v tom, aby psovo dům pro nedostatek učebnic odborného charakteru pomohl dát do souvislostí některé teoretické poznatky projevující s při praktickém výcviku psů.

K všeobecným poznatkům o pachu:
1. Jak dochází k šířeni pachu v ovzduší či určitém prostředí,
2. Za jakých podmínek probíhá analýza pachu: ,
a) v laboratorních podmínkách,
b) ve volné přírodě,
3. Jak kynetická síla .ovlivňuje pohyb pachových molekul,
4. Jaký vliv má teplota půdy a vzduchu na pohyb pachových molekul
5. Jaký vliv má vlhkost vzduchu na tvorbu a stálost pachové stop
6. Jaký vliv má tlak vzduchu na tvorbu a stálost pachové stopy,
7. Jaký vliv má síla větru na šíření pachu,
8. Jak struktura půdy ovlivňuje vlastnosti pachu,
9. Jak mikroklima porostů působí na vlastnosti pachu:

O lidském pachu a tvoření stopy:

1. Co víte o lidském pachu,
2. Z kterých pachů je složena pachová stopa,
3. Co víte o individuálním pachu,
4. Co víte o pachu přidruženém,
5. Jak vzniká praktické tvoření pachové stopy,
6. Které vlivy působí na pachovou stopu a práci psa při stopováni,
7. Pohovořte o kladných vlivech, působících na stopu
8. Vyjmenujte vlivy, záporně působící na pachovou stopu a práci psa při stopováni.
K výcviku psa ve stopováni v terénu:

1. Kdy budeme začínat s výcvikem v pachových pracích,
2. Kde budeme začínat s výcvikem na stopách,
3. Jaké jsou rozdíly mezi stopou vlastní a stopou cizí;
4. Pojednejte o významu kladeče stop,
5. Pojednejte o nášlapu a pokládáni stop,
6. Jakými stopami budeme začínat výcvik psa ve stopováni,
7. Které úkony zahrnuje uváděni psa na stopu a pojednejte o nich,
8. Pohovořte o významu předmětů na stopě,
9. Pohovořte o vedení psa po. topě,
10. Pohovořte, jak budete pracovat se psem na lomech,
11. Vysvětlete, jak budete stopy ukončovat,
12. Kterých chyb se musíme při stopování vyvarovat.

K výcviku ve stopování ve frekvenci:
1. Jaké jsou podstatné rozdíly mezi stopou ve frekvenci a stopou v terénu,
2. Jak budeme začínat se stopou ve frekvenci a kdy,
3. Pohovořte o prostředí, ve kterém budeme stopu ve frekvenci nacvičovat,
4. Pojednejte o nášlapu a kladení stopy ve frekvenci,
5. Popište uvádění a vedení psa po stopě ve frekvenci,
6. Jak pracovat se psem na lomech ve frekvenci,
7. Jak ukončovat stopu ve frekvenci.
K nácviku psa na ztotožňování předmětů:
1. Vysvětlete význam cviku ztotožnění,
2. Kdy začínáme s výcvikem ztotožněni,
3. Jaké způsoby nácviku znáte,
4. Popište ztotožnění pachu z předmětu na předmět,
5. Popište vliv bezpachých předmětů a jejich přípravu při ztotožňování,
6. Popište způsob nácviku ztotožňování pachu ze stopy na předmět,
7. Jak provádíme ztotožňování pachu z předmětu na stopu,
8. Vysvětlete, jak provádíme ztotožněni předmětů na cizí pach a zdůvodněte střídáni pachů a předmětů co do tvarů a velikostí,
9. Kdy považujeme cvik ztotožnění za hotový.
10. Které jsou nejčastější chyby psovoda při výcviku ztotožnění předmětů a jak se jich vyvarovat.

K nácviku psa na označení osoby:
1. V čem spočívá význam cviku označení osoby,
2. Co zahrnuje příprava cviku označení osoby,
3. Kdy začneme s výcvikem cviku označení osoby a vysvětlete úlohu pomocníka.
4:' Vysvětlete jaký pracovní postup nutno dodržet při započetí práce v označení z předmětu na osobu,
5. Vysvětlete, kdy můžeme upustit od vydráždění psa při označení,
6. Kdy považujeme cvik označení z předmětu na osobu za ukončený,
7. Vysvětlete, jaké jsou podstatně rozdíly v označení osoby z předmětu a ze stopy,
8. Popište pracovní postup při označení osoby ze sledované stopy,
9. Vysvětlete, kdy považujeme označení ze stopy na osobu za ukončené,.
10. Kterých chyb se musíme při výcviku označeni vyvarovat.
K nácviku ve vyhledáváni vystřelených nábojnic:

1. Pojednejte o významu cviku vyhledáváni nábojnic,
2. Kdy začínáme s výcvikem ve vyhledávání nábojnic,
3. Jaký bude pracovní postup při vyhledávání nábojnic,
4. Jak postupujeme při .výcviku psů, kteří nalezené nábojnice poškozují, nebo je polykají,
5. Jakým způsobem nacvičíme dlouhotrvající aktivitu psa při vyhledávání a jak postupovat v případě, že ztrácí zájem o práci při vyhledávání,
6. Kdy budeme považovat cvik vyhledávání nábojnic za ukončený,
7. Kterých chyb se při vyhledávání nábojnic musíme vyvarovat.