Fyziologie vyšší nervové činnosti psa  .  Zdravověda, výživa a ošetřování psa  .  Teorie výchovy štěněte  .  Výcvik psa v poslušnosti a obratnosti  .  Výcvik psa na obranné práce  .  Výcvik psa na pachové práce

Fyziologie vyšší nervové činnosti psa

• ZÁKLADNÍ ZÁSADY TEORIE VÝCVIKU SLUŽEBNÍHO PSA
• VLIV OSOBNOSTI PSOVODA NA SLUŽEBNÍHO PSA PŘI VÝCVIKU
• PODNĚTY POUŽÍVANÉ PŘI VÝCVIKU PSA
• ZÁKLADNÍ METODY VÝCVIKU PSA
• FYZIOLOGICKÉ ZÁKLADY VYŠŠÍ NERVOVÉ ČINNOSTI
• ROZDĚLENÍ NERVOVÉ SOUSTAVY PSA
• ZÁKLADNÍ NERVOVÉ PROCESY PSA
• NEPODMÍNĚNÉ A PODMÍNĚNÉ REFLEXY
• ÚTLUM A JEHO DRUHY
• TYPY PSŮ Z HLEDISKA VYŠŠÍ NERVOVÉ ČINNOSTI
• NĚKTERÉ ZKUŠENOSTI Z PRAKTICKÉHO VÝCVIKU PSA

Každý, kdo se rozhodne, že bude vykonávat funkci psovoda, musí počítat s tím, že z této funkce vyplyne mnoho důležitých a závažných povinností. Kromě správného výcviku psa musí psovod také stejně dobře pečovat o jeho výživu, ustájení, ošetřování, a zdravotní stav. Tyto otázky spolu úzce souvisí a mají značný vliv na průběh výcviku a výkony služebního psa. To znamená, že osobnost psovoda je jedním z důležitých a rozhodujících činitelů při výcviku a přípravě služebního psa pro praktický výkon služby.

Předpokladem pro úspěšné vykonávání funkce psovoda je dobrá znalost základů teorie vyšší nervové činností psa. Tato část příručky má začínajícímu psovodu objasnit podstatu a základy teorie vyšší nervové činnosti psa. Jde o otázky, které nelze oddělovat od praktického výcviku psa, to znamená od způsobu a techniky výcviku psa. Začínající psovod by bez znalostí základů teorie vyšší nervové činnosti a základů teorie výcviku, psa těžko vycvičil. Cílem této příručky je, usnadnit začínajícímu psovodu jeho práci při výcviku psa, dát mu takové rady a poznatky pro výcvik psa; které by mu dopomohly l tohoto s úspěchem vycvičit a připravit pro potřeby výkonu služby. Při výcviku služebního psa je nutné správně pochopit ;a docenit takové otázky, jako je kontakt mezi psovodem a psem, znalost základních metod výcviku a používaných podnětů, znalost základních nervových procesů a jejich význam při výcviku psa, nebo jak za jejich pomoci budujeme u psa návyky - podmíněnou reflexní činnost atd.

Pochopení těchto a dalších základních otázek teorie vyšší nervové činnosti psa dává dobrý předpoklad k tomu, aby psovod při výcviku psa postupoval správně a docílil velmi dobrém stupně cvičenosti služebního psa. Podceňuje-li začínající psovod znalost těchto otázek; pak se snadno stane, že se dopouští vážných a hrubých chyb při vlastním výcviku psa. Neznalost nebo podceňování teorie vyšší nervové činnosti může mít za následek, že služební pes pracuje s nechutí, počne se psovoda bát a dokonce může dojít ke zkažení psa v takovém rozsahu, že se musí přikročit k jeho vyřazení.

Příručka postihuje kromě základů teorie vyšší nervově činnosti i praktické zkušenosti z výcviku služebního psa potřebné pro začínajícího psovoda. je totiž velice důležité a podstatné, aby psovod mimo dobrou znalost teoretických základů uměl tyto správně uplatňovat při samotném výcviku služebního psa. Jak zkušenosti dokazují, není to vždy tak snadné a jednoduché, jak se nesprávně domnívá některý začínající psovod. Výcvik služebního psa je odpovědná a náročná práce, která vyžaduje od psovoda velmi dobrou odbornou znalost; i umění tuto při výcviku psa správně uplatnit.

I. KAPITOLA -ZÁKLADNÍ ZÁSADY TEORIE VÝCVIKU SLUŽEBNÍHO PSA VÝCVIK SLUŽEBNÍHO PSA

Pod pojmem výcviku služebního psa rozumíme správnou systematickou a pravidelnou činnost psovoda, jejímž cílem je naučit psa jednoduchým a složitým výkonům.

    Již na začátku je třeba zdůraznit, že činnost psovoda při výcviku psa musí být správná, systematická a pravidelná. Bude-li chybět jedna z uvedených stránek výcviku, nemůže psovod dosáhnout požadovaného výsledku.

Vysvětleme si věc prakticky. Za správný považujeme takový výcvik psa, při kterém psovod uplatňuje správně Metodiku a techniku. Každý cvik má přesně stanovenou metodiku a techniku nácviku, kterou musí psovod při výcviku psa nejen dokonale znát, ale také přesně uplatňovat. Například, psovod, který při výcviku psa u cviku "SEDNI!" nesprávně pracuje s vodítkem a opomíjí přitlačit levou rukou na záď psa" nemůže naučit psa tomuto cviku tak přesně a dokonale, jak je stanoveno. Psovod nepochopil, že tlakem ruky na záď psa a současně trhnutím vodítka směrem nahoru, nejen donutí psa k usednutí, ale že současně zpřesňuje a zrychluje jeho činnost.

Výcvik psa musí být prováděn systematicky, To znamená, že se musí při výcviku postupovat vždy od jednoduchého ke složitému. Proto má každý cvik několik fází (výcvikových úseků), které na sebe navazují a tím se stává nácvik systematickým. Jak již bylo řečeno, systematičností při výcviku se rozumí, když psovod nejdříve naučí psa jednoduchým cvikům a pak jej učí cvikům složitým. Je například nesprávné přistoupit k nácviku průzkumu terénu s vyhledáním lehkých předmětů, když pes ještě nedokonale aportuje, nebo je málo ovladatelný. Zásadu systematičnosti při výcviku psa nejčastěji porušují začínající psovodi z nedostatku odborných i praktických zkušeností.

Další stránku výcviku služebního psa tvoří pravidelnost. Pod pravidelností výcviku služebního psa rozumíme například denní výcvik v rozsahu 1-2 hodin. Pravidelnosti ve výcviku docílíme i tehdy, že cvičíme-li se psem obden, jednou týdně a podobně. Za hrubý nedostatek ve výchově i výcviku psa se považuje, když psovod delší dobu psa necvičí a před služebním srazem nebo nástupem do kursu se snaží v jednom týdnu nebo několika dnech psa "vycvičit" a zanedbaný trénink dohonit. Takováto činnost psa nejen přetěžuje, ale i kazí. Pes začne pracovat s nechutí a nezájmem.

Uváděné skutečnosti dokazují, že o výcviku služebního psa můžeme hovořit jen tehdy, je-li dodržena a uplatněna správná metodika a technika výcviku, postupováno při něm systematicky a pravidelně. Výcvik služebního psa je obtížný proces nejen pro psa, ale i pro psovoda. Jen ten psovod, který si uvědomí a současně dokáže v praktické činnosti se psem uplatnit tyto rady, dosáhne ve výcviku služebního psa velmi dobrých výsledků.

VLIV OSOBNOSTI PSOVODA NA SLUŽEBNÍHO PSA PŘI VÝCVIKU

V procesu výcviku služebního psa hraje nemalou úlohu osobnost psovoda. Jsou to především jeho povahové vlastnosti, dovednost, vztah k této náročné a obtížné práci a konečně i vztah psovoda ke psu. Úspěch činnosti psovoda při výchově nebo výcviku služebního psa je závislý na uvedených požadavcích. Proto tato otázka bude rozebrána a vysvětlena podrobněji.

Psovod, který má snahu docílit úspěchu ve výchově nebo při výcviku služebního psa a chce, aby se mu stal platným a účinným pomocníkem při výkonu služby, musí míti tyto vlastnosti:

• sebeovládání,
• houževnatost,
• důslednost,
• dále pak je to snaha po neustálém prohlubování teoretických znalostí,
• správný vztah ke psu,
• schopnost působit při výcviku psa jako komplexní podnět.

Sebeovládání - zachováni klidu při výcviku.

Výcvik služebního psa je náročná a obtížná činnost, která, vedle určitého psychického a fyzického vypětí, vyžaduje od psovoda, aby byl při výcviku psa klidný. Zkušenosti dokazují a potvrzují, že každé rozrušení psovoda se přenáší i na psa. Psovod, který je při výcviku prchlivý nebo nervózní, si mnohdy tuto skutečnost dostatečně neuvědomuje. Pes při častých psychických výbuších psovoda začne pracovat neklidně, nepřesně a jsou časté i případy, že se počíná psovoda bát. Proto začínající psovod se musí při počátečních těžkostech naučit sebeovládání a vyvarovat se za každých okolností hrubému zacházení se psem. Cítí-li psovod, že mu selhávají nervy, je nutné výcvik psa přerušit a pokračovat v něm až po patřičném uklidnění, protože jinak by mohl u psa pokazit vše, co dny, případně týdny pracně nacvičoval. Jsou i takové případy; že pes hodně dlouho nebo vůbec nezapomene, že při daném cviku byl psovodem hrubě ztrestán. Jako příklad můžeme uvést situaci při nácviku psa na překonávání překážek. Jde o cviky, které jsou velmi náročné jak na psovoda, tak i na psa. Psovod, který pod vlivem neúspěchu nácviku znervózní a snaží se násilím a hrubostí psa donutit k výkonu, dosáhne opaku. Pes se začne překážek bát, překonává je s nechutí a se strachem a nezřídka se stává, že z prostoru, kde se překážky nacházejí, utíká. Podobné příklady by se daly uvést při nácviku stop, kde základ úspěchu má tvořit dobrovolnost práce psa na stopě.

Houževnatost

Již několikrát bylo zdůrazněno, že výcvik psa je obtížná a náročná práce psovoda. Zkušenosti z výcviku psa dokazují, že některý cvik se nám podaří vybudovat u psa dosti rychle a dobře. Naopak jsou cviky, u kterých výcvik psa postupuje pomalu a těžko. Takové případy vyžadují od psovoda, aby byl dostatečně houževnatý. Nebylo by správné, aby propadl lhostejnosti nebo bezradnosti. Projeví-li se v nácviku některého cviku těžkosti, má psovod zkoumat a hledat příčiny neúspěchu a volit pro dosažení potřebného výsledku nejvhodnější formy nácviku. Dále taková situace vyžaduje silné vůle psovoda, to znamená donutit se k takovému jednání. kterým by dosáhl stanoveného cíle. Je pochopitelné, že v takových případech musí vykonat daleko více než u cviků, které se mu podařilo nacvičit rychle a bez obtíží.

Jako příklad houževnatosti možno uvést případ s nácvikem psa na stopování ve frekvenci. Jde skutečně o velmi náročný n obtížný cvik. U některého psa se podaří vybudovat dobrý zájem o tuto práci poměrně rychle. U jiného psa se naopak mohou vyskytnout značné těžkosti. Psovod tuto situaci řeší častějším výcvikem. Pochopil, že propracovávání psa na stopování ve frekvenci může trvat i velmi dlouhou dobu, než pes začne tuto práci vykonávat se zájmem a úspěšně. Tento psovod jednal správně. Jiný psovod v podobné situaci kapituluje a rozhodne se nepokračovat dále ve výcviku psa na stopování ve frekvenci. Tento psovod nebyl dostatečně houževnatý a rezignoval hned při prvních těžkostech.

Důslednost

Výcvik služebního psa vyžaduje od psovoda, aby u každého cviku uplatňoval správný metodický postup. To vyžaduje na prostou důslednost v jeho činnosti. Má-li psovod tuto vlastnost, je předpoklad, že psa úspěšně vycvičí. Důslednost není myšlenka pouze ve směru ke psu, nýbrž i vůči osobě psovoda. každý cvik má stanovenu přesnou metodiku a techniku nácviku. Postupuje-li psovod při výcviku- podle tohoto návodu, je možno hovořit o jeho důslednosti. Důslednost je třeba vidět i v takových případech, kdy pes neprovede správně nebo čistě cvik, psovod jej opraví nebo cvik se psem opakuje a vyžaduje přesné a správné provedení. Nejlépe je ukázat si důslednost na praktických příkladech.

Psovod přivolává volně se pohybujícího psa: Pes na povel "KE MNĚ!" přiběhne, ale špatně před psovoda předsedne. Důsledný psovod jej okamžitě opraví do správné polohy: Jiný příklad ukazuje, že během výcviku poslušnosti postupoval při nacvičováni cviku "K NOZE!" naprosto správně. Avšak při návyku psa na vyštěkání ukryté osoby, kde se na ukončení výkonu vyžaduje cvik "K NOZE!", psovod přehlíží nepřesnost výkonu psa u tohoto cviku. To je jedna z ukázek nedůslednosti psovoda. Nebo při výcviku poslušnosti dbá psovod na přesnou činnost psa při obratech za pohybu i na místě. Při nácviku jiných disciplín však tak důsledný již není. Psa aniž by posadil k noze a provedl s ním správně obrat, po skončení cviku připne psa na vodítko a ledabyle odchází. Podobné případy se stávají velmi často, a to nejen u psovodů začátečníků. Tito psovodi totiž nepochopili, že při nácviku disciplíny obrany jsou ztížené podmínky pro upevňování ovladatelnosti psa. A právě v těchto situacích by psovod měl být velmi důsledný a dbát na to, aby i za ztížených podmínek pes prováděl cviky poslušnosti přesně a správně na jeden povel.

Snaha po neustálém prohlubování teoretických znalostí.

Vše, co bylo dosud uváděno, již samo o sobě potvrzuje, že psovod, který chce služebního psa dobře vycvičit a připravit hro výkon služby, musí mít dobré odborné teoretické znalosti. 'Teorie se mu musí stát návodem při praktickém výcviku psa. Pro úspěšný výcvik psa nepostačují všeobecné znalosti základů výcviku psa. Naopak, psovod má velmi dobře ovládat základy teorie výcviku psa, teorii jeho vyšší nervové činnosti, základy zdravovědy a výživy psa. Tyto odborné teoretické otázky spolu úzce souvisejí a jejich souvislost je třeba chápat i při praktickém výcviku psa. Je totiž nemyslitelné, aby psovod naučil psa správně a přesně cvik vysílání vpřed, když nebude teoreticky ovládat celou metodiku a možné způsoby nácviku tohoto cviku. Bez základních znalostí teorie vyšší nervové činnosti psa není schopen psovod, při výcviku psa využívat jeho vrozených vlastností, působit na něho neúčinnějšími prostředky, volit správnou metodiku a techniku výcviku a vyvarovat se tak chybám, které výcvik ztěžují nebo psa kazí. Značný význam pro udržení výkonnosti a zdraví psa má správné a pravidelné krmení a ošetřování. Proto i tyto otázky musí psovod dokonale ovládat a jimi se důsledně řídit.

Je tedy nezbytně nutné, aby psovod získal a prohluboval svou odbornost studiem odborných kynologických časopisů a příruček a po absolvováni odborného kursu se podle svých potřeb vracel ke svým poznámkám. Zkušenosti z praktického výcviku psa nám dokazují, že značná část chyb psovodů pramení z nedostatečných vědomostí a ze slabé odborné znalosti. Získané odborné znalosti nestačí jen prohlubovat, ale i správ-: ně při praktickém výcviku uplatňovat.

Správný vztah ke psu.

Tato otázka svou závažností hraje významnou úlohu jak. ve výchově, tak ve výcviku služebního psa. Chce-li psovod. aby mu pes při výcviku pracoval se zájmem, radostně a živě, dosáhne toho jen za předpokladu, že mezi ním a psem vznik ne dobrý kontakt-vztah. Tím, že se člověk o psa stará, že ho krmí, pečuje o jeho prostředí, ošetřuje ho, to vše vytváří určitý vztah mezi ním a psem. Dobrý vztah potřebujeme pro úspěšný výcvik psa, a proto se má psovod snažit, aby jej při výcviku nejen udržel, ale ještě více prohluboval. Vybudovat tento kontakt mezi psovodem a psem je složitá a obtížná činnost, proto této otázce musí věnovat psovod pozornost při každé příležitosti. Je známo, že přijde-li psovod za psem do kotce, pes psovoda s radostí vítá. Stává se, že psovod psa okřikuje nebo dokonce trestá, aby jej neumazal apod. Tento psovod nejedná správně proto, že nedocenil význam kontaktu mezi ním a psem. Bude-li se tato situace opakovat častěji, stane se to, že pes před psovodem zaleze do boudy a obvykle se n něho projeví bázlivost z psovoda i při samotném výcviku. Správně postupuje takový psovod, který psa uklidní, dá mu povel "SEDNI!", pak jej pochválí a případně si s ním pohraje.

Při výcviku někteří psovodi chybuji tím, že převážně používají mechanické metody, to znamená určitého donucení n násilí. U psa můžeme za krátkou dobu pozorovat, že začíná pracovat s nechutí, ztrácí zájem nebo se u něho začne projevovat i bázlivost z osoby psovoda. Správné je i když budeme usilovně se psem cvičit, že jej za' dobrý výkon pochválíme nebo odměníme pamlskem a tím si udržíme dobrý kontakt se psem. Velmi dobře se upevňuje a prohlubuje kontakt mezi psovodem a psem na vycházce, při které si psovod se psem více hraje, než jej cvičí. Nebo když psovod po náročných cvicích dá psu "VOLNO!" a umí si s ním pohrát. Tím, že neustále budeme upevňovat a prohlubovat kontakt mezi psovodem a psem docílíme dobrou ovladatelnost psa, bude nám pracovat živě, rychle a se zájmem.

Psovod jako komplexní podnět působící při výcviku psa.

Pro dosažení dobrých výsledků ve výchově nebo výcviku psa je nutné si objasnit otázku významu a úlohy osobnosti psovoda přímo v samotném procesu výcviku. Je známé, že psovod při výchově nebo výcviku na psa působí hlasem ( povely), pohyby (posunky), svým pachem, postavou, oblečením a dokonce výrazem svého obličeje. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu nazýváme komplexním podnětem psovoda, který silně působí na psa při jeho výchově nebo výcviku. Vzhledem k závažnosti této otázky, bude správné ji podrobněji vysvětlit.

Hlas psovoda.

Úvodem je třeba zdůraznit, že pes slovům nerozumí, ale vnímá jen zabarvení, délku, sílu a výšku hlasu psovoda. Pro výcvik psa je stanovena přesná povelová technika. Povely se musí vydávat srozumitelně a ve stanovené hlasové intonaci (tónině). Používání povelů s různou intonací je považováno ve výcviku služebního psa za jeden z důležitých činitelů, kterým se zkvalitni nebo zrychlí jeho výcvik. Psovod si musí být vědom toho, že návyk se u psa vytváří nejen povelem, nýbrž i rozdílnou intonaci. Při výcviku psa používáme:

• intonace rozkazovací - např. "LEHNI!", "SEDNI!", "DRŽ!" atd.
• intonace mazlivé - např. "HODNÝ", "HLEDEJ" atd. - intonace zakazující - "FUJ!"

Intonace rozkazovací je taková, kdy psovod pronese povel ,,K NOZE!" krátce, ale pevným hlasem. Tohoto druhu intonace nejvíce a nejčastěji používáme u cviků poslušnosti a obrany. Intonace mazlivá je taková, kdy psovod pronese povel "HODNÝ" prodlouženě a v procítěné tónině. Tohoto druhu intonace používáme, když psa za dobrý výkon schválíme, při uvádění a vedeni psa po stopě, kdy jej potřebujeme v jeho činnosti povzbudit.

Intonace zakazující je taková, kdy psovod pronese povel "FUJ!" velmi důrazným a výhrůžným způsobem. Proto intonace zakazující ve formě povelu "FUJ!" používáme jen k přerušení nežádoucí činnosti psa. Například, pes očichává sloupy, má snahu napadat nebo reagovat na zvěř, pít vodu z kaluží apod.

Chce-li psovod dosáhnout toho, aby mu pes správně cvičil na dané povely, musí sám správně používat a uplatňovat ve výcviku povelovou techniku. Toto by měl být jeden z prvních úkolů, který by si měl každý psovod osvojit. Zejména začínající psovodi by se měli vyvarovat takových chyb v povelové technice jako je například:

• používání povelů takovým způsobem; že je těžko rozpoznat zda jde o intonaci rozkazovací či zakazující
• příliš časté měnění síly hlasu, nebo vyslovování povelů nesrozumitelně
• používání jednoho povelu vícekrát za sebou
• spojování vydaného povelu s krátkým rozhovorem nebo poučováním.

Psovod, který se dopouští podobných chyb by si měl uvědomit, že svou vinou kazí psa a tomuto práci při výcviku ztěžuje.

Pohyby psovoda.

Pohyby psovoda mají stejný význam a důležitost při výcviku psa jako hlas psovoda. Při výcviku psa se používá jako podnětů posunků paží, nebo pohybů těla. Jejich používání a provádění je stanoveno pro každý cvik a má značný vliv na urychlené budováni návyků u psa. Je třeba pochopit, že převážná většina činnosti psovoda při výcviku jsou jeho pohyby. A jde o posunky paží, pochvalu psa, chůze, obraty trhnuti vodítkem, dlouhou šňůrou, tlak ruky na tělo psa apod. Pes si velice rychle na tyto pohyby psovoda navyká, a proto jejich význam spočívá v tom, že nám při výcviku pomáhají vytvářet u psa podmíněné reflexy. Uváděný příklad nám o tom dodá dostatečný důkaz. Psovod nacvičuje se psem obraty za pohybu. Počíná si tak, že jeho chůze je krátká, ale rychlá, obraty provádí správně (nikoliv obloučky), při obratu používá povelu "K NOZE!" a úderu levé ruky na stehno. Vše provádí ve správné spojitosti a sledu. V tomto případě se dá předpokládat, že psovod naučí psa obratům za pohybu správné. Naproti tomu psovod, jehož chůze je pomalá, místo obratů provádí obloučky aby usnadnil práci psu, povely pronáší nedůrazně a tiše, nemůže nikdy docílit se psem tak kvalitního: stupně cvičenosti, jako psovod předcházející.

Pohyby a posunky psovoda nemají svůj význam pouze při výcviku psa v poslušnosti. Jejich správné používání a uplatňování má ještě větší důležitost při výcviku psa v disciplíně obrany a pachových prací.

Pach psovoda.

Pach psovoda považujeme za další silný podnět, kterým při výcviku působí na psa. Každá osoba má svůj typický a osobitý pach. Pes si na individuální pach psovoda velmi rychle navyká a velmi dobře si jej pamatuje. Je schopný jej bezpečně rozlišit i mezi pachy ostatních osob. Tato schopnost psa má pro nás při zahájení nácviku psa na pachové práce nesmírný význam. Z tohoto důvodu se provádí počáteční výcvik psa v pachových pracech na vlastní stopu psovoda. V této počáteční fázi se nám podaří u psa vybudovat celou řadu návyků, které potřebujeme k výcviku psa na cizí stopu. Tato otázka bude podrobně vysvětlena v kapitole o výcviku služebního psa na pachové práce.

V úvodu této kapitoly je uvedeno, že psovod při výcviku působí na psa svojí postavou, oblečením a výrazem obličeje. Rovněž i tyto podněty jsou v procesu výcviku důležité, ale jejich vliv a působení na psa nejsou tak silné jako je hlas, pohyby a pach psovoda.

Na psa jako na každý živý organismus, působí okolní podněty prostředí, ve kterém cvičíme. Mezi množstvím okolních podnětů současně působí i podněty psovoda, a proto je důležité při výcviku psa, aby silněji působila na něho osobnost psovoda, jako komplex podnětů. Během výcviku psa význam a vliv osobnosti psovoda postupně vzrůstá. Tím se psovod stává jedním z hlavních činitelů správného a kvalitního vycvičení psa i jeho stupně připravenosti pro výkon služby.

Formy odměn a jejich význam při výcviku

Jde opět o jednu z důležitých a základních otázek výcviku lasa. Pochvala a odměna psa při jeho výcviku je považována za dobrý a účinný prostředek při vytvářeni a upevňování budovaných návyků u psa. Jak pochvala, tak i odměna má vliv na psa v tom směru, že pracuje živě, se zájmem a dobrovolně. Pes si dokáže tyto příjemné prostředky rychle zapamatovat a dokáže je spojovat s činností; kterou od něho psovod požaduje. Začínající psovod si musí zapamatovat, že pochvala i odměna je prostředkem, kterým vyjadřuje uspokojení s výkonem psa a utvrzuje v něm správnost návyku. Používáni pochvaly a odměny při výcviku psa není jednoduchou záležitostí, jak by se nám mohlo jevit.

Pochvala psa

Pochvala psa má být provedena tak, že psa poplácáme pravou rukou na jeho předhrudí, nebo jí psovod vysloví slovem v mazlivé intonaci "HODNÝ". Psa chválíme jen v tom případě, že vykonal cvik správně a přesně. Výjimku může tvořit období počátečního nácviku určitého cviku. Například psovod začal psem nacvičovat cvik odloženi vleže. Z počátku se od psa vzdaluje jen na malou vzdálenost. Když se opět vrátí zpět ke psa a tento je ještě v poloze vleže, měl by psa pochválit, a to dosti důkladně za to, že zůstal v původní poloze: Cvik sice ještě zdaleka není ukončený, ale psovod správně udělenou pochvalou psa utvrzuje v budovaném návyku. U pochvaly je vidy důležité, aby byla přiměřená a udělena ve správný oka-' mžik. )e totiž nesprávné když psovod psa soustavně chválí bez ohledu zda cvik byl proveden správně. Stejné chyby se dopouští i psovod, který nevyužívá pochvaly při výcviku psa, nebo jej nechválí vůbec. Nesprávné je i to, když psovod chválí psa takovou formou; že jde spíš o trestání než o pochvalu. Příčiny uváděných nedostatků jsou v nepochopení účelu a smyslu pochvaly při výcviku jako účinného prostředku I. zrychlení a zpřesnění činnosti služebního psa.

Pamlsky

Při této činnosti psovoda platí stejné zásady jako u pochvaly. Odměna se psu uděluje formou různých pamlsků jako je maso, sušenky, sýr apod. Udělovaná odměna má být vždy přiměřená a podávána psu ve vhodný okamžik. Velmi dobrý účinek a výsledek má u tak zvaných "žravých psů'`. I l tohoto typu psů má odměna pamlskem větší účinek než forma pochvaly. Odměnu pamlskem je vhodné a správné užívat n cviků, s jejichž nácvikem jsou určité potíže. Jako pochvalou, tak i odměnou se zrychluje a zpřesňuje výcvik psa. Formou odměny se podaří u psa značně zvýšit zájem o požadovanou činnost. Například, můžeme u psa zvýšit zájem o stopování, když v počátečním nácviku položíme nebo do předmětu vložíme pamlsek. Pes ve většině případů zrychlí svoji činnost, stopu začne sledovat se zájmem a s "nízkým nosem"'.' Podobně tomu je i u některých náročných a složitých cviků' poslušnosti nebo obrany. Je proto vhodné, aby psovod při výcviku či tréninku sebou nosil pamlsky. Začínající psovody je nutno třeba upozornit, že není správné, aby psu bylo při výcviku podáváno takové množství pamlsků, které by se rovnalo řádnému krmení. Sytý pes ztrácí zájem o práci.

Závěrem této problematiky je ještě třeba upozornit na to, že vysvětlené otázky kolem osobnosti psovoda je nutno chápat v jejich vzájemné souvislosti. To znamená, že by nebylo nic platné, kdyby psovod byl pří výcviku psa houževnatý a přitom by byl nedůsledný. Nebo se snažil být houževnatý i důsledný, ale teoreticky by nepochopil jak správně cvik nacvičovat apod. Správné pochopení vysvětlených otázek této stati,. pochopení jejich vzájemné souvislosti, znamená dosažení požadovaného výsledku ve výchově nebo cvičenosti psa. Zkušenosti z výcviku nás učí, že některým psovodům se tyto otázky jeví jako méně podstatné a důležité. S roztrpčením však přijdou na podstatu věcí, kdy již bývá pozdě a chyby se dají těžko napravit.

PODNĚTY POUŽÍVANÉ PŘI VÝCVIKU PSA

V předcházejících statích byly vysvětleny otázky vlivu osobnosti psovoda na psa a význam odměn v procesu jeho výcviku. Psovod, který v procesu výcviku psa působí jako silný komplexní podnět, musí, aby psa naučil požadovanému cviku" při výcviku používat dalších pomůcek a prostředků. Psa by cviku "SEDNI!" nenaučil, kdyby mimo povelu a posunku nepoužil trhnuti vodítkem a přitlačení na záď psa levou rukou. 'To znamená, že při výcviku psa se používá ještě dalších podnětů.

Co rozumíme pod pojmem podnět.

Pod pojmem podnět rozumíme jakékoliv podráždění nervové soustavy psa. Podráždění nervové: soustavy psa může být vyvoláno; vnějším prostředím v němž se pes nachází, nebo podráždění může přicházet z vnitřního prostředí organizmu psa, například vlivem zvýšené teploty, onemocněním, přeplněným močovým měchýřem apod. Podnětem při výcviku psa je tedy povel, posunek, trhnutí vodítkem, trhnutí dlouhou šňůrou" tlak ruky apod. Tyto podněty působí na různé smyslové orgány psa a vyvolávají podráždění jeho nervové soustavy.

Rozdělení podnětů.

Podněty používané při výcviku psa se dělí na:

PODNĚTY NEPODMÍNĚNÉ

• mechanické - působení obojků, působení vodítka  a dlouhé šňůry, tlak ruky, lehký úder.
• chuťové - všechny druhy pamlsků
   

PODNĚTY PODMÍNĚNÉ

• povely psovoda,
• posunky a pohyby psovoda,
• zvukové signály,
• pachy.

Význam používaných podnětů při výcviku psa.

Používáni nepodmíněných a podmíněných podnětů při výcviku psa má značný význam. Bez nich bychom v žádném případě psa nevycvičili. V počátku nácviku každého cviku se musí používat jak nepodmíněných, tak podmíněných podnětů ve vzájemné souvislosti. Důležité je však jejich správné používání. Podmíněný podnět má poněkud předcházet nepodmíněnému podnětu. Dále síla používaných podnětů musí odpovídat povahovým vlastnostem psa. Toto platí zejména pro používání nepodmíněných podnětů, které jsou určitým násilím vůči zvířeti. Takto správně používané podněty při výcviku psa vedou I; rychlému a kvalitnímu stupni jeho cvičenosti. Například, psovod nacvičuje psa cviku "LEHNI!". U tohoto cviku nepodmíněným podnětem je trhnutí vodítkem směrem dolu a tlak levé ruky na kohoutek psa. Podmíněným podnětem je povel "LEHNI!", mávnutí levé ruky před očima psa z předu do zadu :l pokleknutí psovoda vedle psa. V případě, že psovod po vydaném povelu "LEHNI!" opomene trhnout vodítkem směrem dolu, nebo levou rukou přitlačit na kohoutek psa, nedosáhne toho, aby pes na posunek a povel ulehl. Za chybu se považuje takový nesprávný postup psovoda, který nejdříve použije nepodmíněných podnětů a potom teprve podnětů podmíněných. Toto nesprávné používaní podnětů vede k tomu, že psovod psa těžko požadovanému cviku naučí. Může se dokonce stát, že pes se začne psovoda bát proto, že nepříjemné (trhnutí vodítkem) si začal spojovat s opožděným povelem psovoda.

ZÁKLADNÍ METODY VÝCVIKU PSA

Metodou výcviku rozumíme způsob působení na psa určitými podněty. Při výcviku psa se nejčastěji používá těchto čtyř základních metod:

• metoda mechanická,
• metoda chuťově dráždivá,
• metoda kontrastní,
• metoda napodobovací.

Mechanická metoda.

Jde o způsob výcviku psa, při kterém psovod používá pouze mechanických nepodmíněných podnětů, jako určitého donucení psa k požadovanému výkonu. Například: Pes je odložen: vleže a z místa odejde. Psovod psa přivolá, připoutá jej na vodítko a se psem se vrací k místu odložení. Při tom používá povelu "MÍSTO!" a několikrát důrazněji trhne vodítkem.

Kladem mechanické metody je, že pes se rychle naučí cviky a dlouho si jej pamatuje.

Záporem této metody je, že narušuje dobrý kontakt mezi psem a psovodem. Dále, že jí není možné používal při výchově štěněte a u cviků, kde se od psa vyžaduje dobrovolná aktivita.

Metoda chuťově dráždivá.

Její podstata je v tom, že podnětem a silně povzbuzujícím činitelem výkonu psa je pamlsek. Například: Psovod začíná s nácvikem psa na stopování. Aby v psa zvýšil zájem o sledování stopy, klade po stopě nebo na je jím konci, pamlsky (maso, sušenky, sýr apod.).

Výhodou chuťově dráždivé metody je větší aktivita psa při jeho .výcviku, pes se cviku rychle naučí a upevňuje se nám kontakt mezi psem a psovodem.

Záporem táto metody však je, že vybudované návyky jsou nepevné a pes se nám v rušivých podmínkách stává těžko ovladatelným. Když je pes sytý, bývá účinek této metody mizivý.

Metoda kontrastní

Jde o spojeni mechanické a chuťově dráždivé metody. Mluvíme-li o spojení těchto dvou metod výcviku, máme tím na mysli spojeni jejich kladných stránek. Je to metoda, při které psovod nejdříve použije určitého donucení mechanické metody, ale ihned v zápětí k upevnění budovaného návyku, psu podává pamlsek nebo použije pochvaly. Například. Psovod se psem nacvičuje cvik "LEHNI!". Nejdříve použil trhnuti vodítkem ;l tlaku ruky na kohoutek psa. V zápětí, když je pes ve správné poloze vleže, tohoto odmění pamlskem nebo jej silně pochválí Kontrastní metoda je nejpoužívanější a nejúčinnější metodou při výcviku psa, která však klade na psovoda nároky dovednosti jejího používání.

Kladem této metody je, že nám pomáhá dobře a rychle psa vybudovat požadované cviky a tyto jsou dosti trvalé. pracujeme-li touto metodou, nedochází k narušování kontaktu mezi psem a psovodem. Pes vycvičený touto metodou má schopnost pracovat i za ztížených podmínek, a to i v rušivém prostředí.

Metoda napodobovací.

Jde o způsob, při kterém používáme vycvičeného psa, se kterým necvičený pes provádí společně cviky. Táto metody dá úspěšně použit při výchově štěňat a u psů, u kterých začínáme s jejich výcvikem. Velmi často se používá při výcviky psa na překážky, při štěkání na rozkaz, při zvyšování zlobivosti psů v kruhu, při nácviku kousání do peška nebo do rukávu i při nácviku ku psa na vyštěkání ukryté osoby. Velmi dobrých výsledků dosahují napodobovací metodou ti psovodi, kteří si ke starému cvičenému psu přibrali na výchovu štěně. Tento mladý pes se totiž snaží nápodobou provádět vše, co uvidí n starého psa.

Psovod má metodu výcviku psa volit vždy po pečlivé úvaze .; přihlédnutím k povahovým vlastnostem svého psa. Nebylo by správné domnívat se, že cvičíme psa jen kontrastní metodou. Psovod musí při výcviku svého psa neustále sledovat a případě, že se nedaří nácvik určitého cviku, musí zkoušel některou z dalších metod a vybrat si tu., která bude nejúspěšnější. Zkušenosti z výcviku nám dokazují, že je možné a někdy i nutné spojit při výcviku psa i dvě metody. Tím se používání a výběr metody pro výcvik psa stává jednou z náročných a důležitých činnosti psovoda.

V této kapitole byly vysvětleny základní zásady výcviku služebního psa. Jejich správné pochopení a hlavně uplatňován ve výcviku dává záruky, že se psovod vyvaruje chybám a omylům, které vedou ke kazení psa, nebo někdy mají za následek i jeho vyřazení. Domníváme se, že začínajícím psovodům tyto rady a pokyny postačují k tomu, aby správně a dobře přistupovali k výcviku služebního psa.

II. KAPITOLA - FYZIOLOGICKÉ ZÁKLADY VYŠŠÍ NERVOVÉ ČINNOSTI

Psovod, který má zájem správně vycvičit psa, musí ovládat fyziologické základy vyšší nervové činnosti psa. Fyziologie vyšší nervové činnosti psa je učením o podmíněné reflexní činnosti učení o dočasných nervových spojích organizmu psa s vnějším prostředím. Chceme-li, aby pes dobře pracoval, musíme ovládat a při výcviku správně uplatňovat zásady teorií vyšší nervové činnosti. Toto učení tvoří teoretický základ praktického výcviku psa. Znalosti tohoto učení nám. usnadňuje správně volit metodu, techniku i taktiku výcviku psa Znalost teorie vyšší nervové činnosti nám umožňuje, abychom se vyvarovali chybám a omylům při výcviku psa. Psovod, který má potřebné teoretické znalosti ze základů teorie vyšší nervové činnosti psa a umí je správná používat ve výcviku psa dosáhne velmi dobrých výsledků. Vyvaruje se: n příklad toho aby pes pracoval s nezájmem, nebo potlačil některé fyziologické procesy, které působí a probíhají při jakékoliv činnost psa, ať si to přejem či nepřejem. Proto musíme tyto fyziologické zákonitosti při výcviku plně respektovat. Začínající psovod si těžko umí představit následky přecvičení psa. Závažnost následků způsobených přecvičením pochopí tehdy. bude-li ovládat základy teorie vyšší nervové činnosti psa, v daném případě podstatu ochranného útlumu, který se vytvořil přecvičením. Ochranný útlum, se odrazí v zásadních změnách v chování a činnosti psa. Tyto změny mohou být tak hluboké a silné, že mohou na. delší dobu výcvik zpomalit nebo výcvik se bude muset dokonce omezit. Začínající psovod musí mi při výcviku psa stále na zřeteli, že v prvé řadě pracuje s jeho nervovou soustavou, a že jedině jejím prostřednictvím se u. psa budují potřebné návyky.

ROZDĚLENÍ NERVOVÉ SOUSTAVY PSA

Nervová soustava psa je složitou soustavou a je velmi důležitou i svou funkci. Zajišťuje a reguluje vzájemné vztahy mezi orgány a soustavami organizmu psa. Tak spojuje všechny funkce těla psa v jeden celek, odpovídá na podráždění a vytváří dočasná nervová spojení s vnějším prostředím, v němž: pes žije, nebo se v daném okamžiku nachází. Nervová sousta hlavním činitelem, který umožňuje a zprostředkuje, aby pes při výcviku na daný povel nebo posunek, provedl požadovaný výkon-cvik. Proto se dopouštějí vážných chyb ti psovodi, kteří se domnívají, že výcvik psa probíhá mimo nervovou soustavu psa, či nezávisle na ní. Otázka bude lépe pochopena když si uvedeme příklad. Půjde o psa, který není schopen pohybovat zadní končetinou (nohou). Příčina neschopnosti pohybu zadní končetiny spočívá v tom, že nervová soustava v této končetině není schopna činnosti, případně došlo v příslušném centru mozku k poruše.

Nervovou soustavu psa tvoří:

• ústřední nervová soustava,
• periferní nervová soustava (zvaná též obvodová) a k náležející nervová soustava vegetativní (zvaná též útrobní).

Ústřední nervová soustava se skládá z míchy a mozku psa. Tato část nervové soustavy umožňuje psu jemně rozlišovat podněty, složitě je kombinovat a reagovat na ně rychle se měnícími reakcemi. Rovněž umožňuje psu přizpůsobovat se úspěšně nejrůznějším změnám.

Mícha je uložena od týlní části lebky až k sedmému bedernímu obratli v hřbetním kanálu páteře psa. Její funkce spočívá v tom že řídí práci a činnost jednotlivých svalových skupin a vnitřních orgánů psa. Je sídlem jednoduchých nepodmíněných reflexů a současně je prostředníkem mezi mozkem; kam vede a předává silnější podráždění.

Mozek psa, se skládá z těchto hlavních částí:

Prodloužená mícha se nachází na rozhraní přední části míchy a na začátku kmene velkého mozku a je uložena v dutině lebeční. Je sídlem nepodmíněných reflexů, koordinující srdeční, zažívací a dýchací činnost psa.

Střední mozek je částí, která se podílí na regulaci složitých pohybů a polohy celého těla psa při reakci organizmu na vnější podněty.

Mozeček je uložen nad prodlouženou míchou. Je částí mozku, která řídí a uvádí v činnost svaly a udržuje rovnováhu těla psa, jeho celého organizmu v prostoru za různé činnosti.

Mezimozek je poslední částí kmene mozku psa. Jeho funkce spočívá v předávání podráždění do příslušných oblastí podkoří a kůry mozku psa. Současně je centrem tepelné regulace a látkové výměny v těle psa.

Přední mozek se skládá ze dvou polokoulí, na jejichž povrchu několik hustých vrstev nervových buněk tvoří mozkovou kůru. Přední mozek vykonává nejsložitější formy reflexní činnosti a je místem vzniku podmíněných reflexů.

Ve stručnosti byla popsána ústřední nervová soustava a vysvětlena její funkce, kterou si nesmíme představovat jako izolovanou či oddělenou činnost jednotlivých částí ústřední nervové soustavy. Naopak, ústřední nervová soustava psa představuje jednotnou a celistvou soustavu, která nám umožňuje, abychom psa naučili novým návykům a psa vůbec vycvičili

Periferní nervavá soustava (obvodová), je tvořena nervovou tkání vycházející z míchy a mozku do celého organismu psa. Hlavní vlastností této části nervové soustavy psa je, že přivádí podráždění do míchy a mozku psa. Dále zpětně vede a předává pokyny ústřední nervové soustavy určitým částem těla psa.

Vegetativní nervová soustava (útrobní), je součástí periferní nervové soustavy a nachází se ve všech vnitřních orgánech těla psa. její funkcí je regulovat procesy vnitřních orgánů v dutině břišní a hrudní (srdce, plíce, ledviny, střeva apod.)

Tato část učiva má pro začínajícího psovoda ten smysl, aby v další části učebnice mohl správně pochopit další. fyziologické procesy probíhající při výcviku psa. Proto rozsah rozboru nervové soustavy psa je proveden z hlediska základní orientace a správného pochopení pojmů, kterých se bude používat v dalších kapitolách.

ZÁKLADNÍ NERVOVÉ PROCESY PSA

Než přikročíme k objasnění základních nervových procesů, je nutné si blíže vysvětlit skladbu nervové tkáně, abychom lépe pochopili úlohu, složitost a důležitost základních nervových procesů pro úspěšný výcvik psa.

Nervová soustava je tvořena nervovou tkání, která představuje obrovská množství mikroskopicky malých částic nervových buněk, neboli neuronů. To znamená, že nervová buňka je základní jednotkou nervové soustavy.

Nervová buňka se skládá z těla buňky, dále z většího počtu rozvětvených krátkých nervových vláken, které se nazývají dentrity a jednoho dlouhého nervového vlákna, které je na konci rozvětvené a nazývá se neuritem. Funkce nervové buňky je následující. Prostřednictvím rozvětvených dentritů nebo také přímo svým tělem vnímají nervové buňky vzruchy, .které k nim neustále přicházejí ze smyslových orgánů nebo jiných nervových buněk. Tak se vzruch dostane do míchy nebo až do mozku. Zde se v příslušných centrech hromadí a přetváří na nové kombinace nervové impulsy, které jsou opět prostřednictvím nervových buněk - neurytem přenášeny až k příslušným pohybovým orgánům psa.

Dříve než bude vysvětleno jak probíhá akt reflexní činnosti, je nutná nejdříve objasnit pojem reflexu:

Pod pojmem reflex rozumíme odpověď organismu na podráždění jeho nervové soustavy: Podněty, které vyvolávají reflexy, mohou býti nepodmíněné i podmíněné- Mohou přicházet z vnějšího prostředí, v němž se pes nachází (zvuky, povely, posunky, tlak ruky apod.), nebo z vnitřního organismu psa onemocnění nebo podráždění vnitřních orgánů). Odpovědí na kterýkoliv z těchto podnětů jsou svalové stahy, které způsobují pohyb organismu. Například: Psovod se psem nacvičuje cvik "SEDNI!". Správně používá stanovených podnětů. Mimo jiné i trhnutí vodítkem směrem nahoru a tlaku levé ruky na záď psa. Těmito nepodmíněnými podněty ve skutečnosti podráždil nervovou soustavu psa. Tato na základě podráždění vydala pokyny-odpověď organismu, a proto si pes usedl u nohy psovoda. Z uvedeného příkladu vyplývá, že podněty vyvolaly podráždění nervové soustavy a tato vzápětí na toto odpovídá reflexní činností. Reflexem v daném případě bylo usednutí psa u nohy psovoda. Přitom je však třeba zdůraznit, že reflexní činnost nervové soustavy je aktem složitým, který probíhá velice rychle za sebou a podle přesných zákonitostí.

Nyní bude správně podrobněji vysvětlit probíhající reflexní činnost, která se nazývá reflexním obloukem. Reflexní oblouk jako nervový proces má tři části

Počátek reflexního oblouku tvoří aferentní část (dostředivá), kdy podnět vyvolal podráždění nervové soustavy prostřednictvím některého smyslového orgánu psa. Toto podráždění nervová soustava přijímá jako nervový vzruch a prostřednictvím nervových buněk jej vede do míchy, případně až do mozku psa. Aferentní část reflexního oblouku spočívá v tom, že dopravuje vzruch z periferie do centra - ústřední nervové soustavy.

Takto dopravený vzruch do mozku psa je přebírán podle určitého řádu nervovými buňkami mozku psa. V příslušném centru mozku psa jej nervové buňky zpracují v impuls. Tento probíhající proces v mozku nebo míše se nazývá ústřední částí reflexního oblouku.

Zpracovaný vzruch ústřední nervovou soustavou jako impuls vracejí nervové buňky (neurity) příslušným orgánům nebo částem těla psa. Tato část reflexního oblouku se nazývá aferentní částí (dostředivá).

Reflexní oblouk je třeba si představit jako úžasně rychlé nervové procesy, přenášející vzruchy ze smyslových orgánů do ústřední nervové soustavy a zpět do svalů nebo žláz, které jsou výkonným aparátem organizmu psa.

Proces vzruchu a útlumu.

Proces vzruchu a útlumu jsou nejzákladnějšími nervovými procesy. Každá reflexní reakce závisí na vzájemném vztahu obou základních nervových procesů, tzn. vzruchu a útlumu.

Vzruchem rozumíme každé podráždění nervové soustavy. Tím, že jsou vzrušena nervová centra dochází k určité reflexní činnosti organizmu. Při výcviku psa nám proces vzruchu vyvolávají nepodmíněné a podmíněné podněty. Bez používání těchto podnětů bychom. nemohli dosáhnout toho, aby nám pes provedl požadovaný cvik.

Útlum je opakem procesu vzruchu. Při útlumu jsou nervová centra v takovém stavu, kdy činnost orgánů s nimi spojená se dočasně zastavuje, nepracuje. Například. Psovod cvičí se psem cviky u nohy. V blízkosti se objeví kočka, kterou pes začne pozorovat. Psovod však v tomto okamžiku dal psovi povel "LEHNI!". Pes na tento povel nereaguje, a to proto, že v mozkovém centru spojeného se sluchem byl v tomto okamžiku útlum. Psovod měl nejdříve .odvrátit pozornost psa od kočky, upoutat jej oslovením na sebe a pak vydat příslušný povel.

Formy pohybu procesu vzruchu a útlumu.

Procesy vzruchu a útlumu jako nejzákladnější nervové procesy se neomezují jen na ten bod ústřední nervové soustavy, kde vznikly. Z místa, kde se objevily, se rozšiřuji i do jiných částí nervové soustavy. Tato forma pohybu procesu vzruchu i útlumu se nazývá i r a d i a c í. Po každé iradiaci v zápětí dochází k soustřeďování se procesu vzruchu nebo útlumu opět do míst, kde vznikly. Tento probíhající nervový proces vzruchu a útlumu se nazývá k o n c e n t r a c í.

Iradiace a koncentrace jsou základní formy pohybu nervových procesů vzruchu a útlumu a s jejich pomocí dochází k různým formám pohybu organizmu. Tato schopnost a činnost nervové soustavy má pro výcvik psa značný význam, zvláště kdy budujeme u psa podmíněné reflexy. Pro praktický výcvik psa je třeba si zapamatovat, že pohyb vzruchu a útlumu je také závislý na síle používaných podmíněných nebo nepodmíněných podnětů. V situacích, kdy je pes unavený, je pohyb procesu vzruchu a útlumu obtížný a dosti namáhavý. Únavu psa musí umět psovod při výcviku postřehnout a těmto fyziologickým jevům přizpůsobit i svojí další činnost. Pro neznalost těchto základních otázek se často stává u některých psovodů, že sílu podnětů při výchově nebo výcviku psa volí nevhodně a nesprávně. To má za následek, že mladý pes se brzy unaví a ztrácí zájem o další výcvik.

Dominantní ohnisko vzruchu.

Působí-li podněty na některé nervové centrum dlouho a silně, může se v mozku psa vytvořit stálé a koncentrované ohnisko vzruchu. Takto vzniklé ohnisko vzruchu se nazývá dominantním ohniskem, v jehož činnosti je pro nás podstatné to, že k sobě přitahuje všechny ostatní vzruchy přicházející do ústřední nervové soustavy. Jakýkoliv vedlejší podnět místo toho, aby vyvolal požadovanou reflexní činnost, naopak zesiluje působení dominantního ohniska vzruchu. Například, podráždění těla sajícího štěněte (pokud podráždění není příliš silné) nemusí přerušit jeho sací pohyby, ale může je naopak zesílit. Další příklad. Psovod pracuje se psem na stopě v terénu. Před psem vyběhne zvěř. Pes projeví zájem zvěř pronásledovat. Psovod jej však přidržel na vodící šňůře a tak mu zabránil v nežádoucí činnosti. Přes toto opatření však pes nejeví zájem o stopování ani v případě, že mu psovod dal povel "HLEDEJ! ". Pes neustále zvedá hlavu a větří ve směru kudy zvěř prchala. V tomto případě jde o výskyt dominantního ohniska vzruchu, vyvolaného zvěří, na kterou pes dosti silně reaguje. Povely psovoda v tomto případě dominantní ohnisko naopak ještě více zesílily. Správné je v takovém případě psa uklidnit, odstranit tak působení dominantního ohniska vzruchu a pak je možné opět ve vypracování stopy pokračovat. V jiném případě může dominantní ohnisko u psa vyvolat sám psovod tím, že s ním hrubě zachází, nesprávným prováděním výcviku, přetěžováním a podobně. Často se můžeme setkat u psů se slabší nervovou soustavou, že vedlejší a okolní podněty je odvádí od klidné a soustředěné činnosti při výcviku.

Celá problematika této kapitoly má za cíl začínajícího psovoda seznámit se základy fyziologických procesů psa. Sladováno bylo i to, aby si uvědomil, že v procesu výcviku pracuje a působí na nervovou soustavu psa. Není lhostejné jakým způsobem toto působení ze strany psovoda je vedeno. Uváděné příklady dávají dostatek důkazů o tom, že neznalostí základů o fyziologii nervových procesů může psovod psa při výcviku kazit, nebo dokonce pokazit vůbec. Pochopením a správným využitím znalostí o základních fyziologických procesech, může psovod výcvik psa zrychlit a zkvalitnit.

NEPODMÍNĚNÉ A PODMÍNĚNÉ REFLEXY

Přistupujeme k objasnění jedné z nejdůležitějších otázek teorie vyšší nervové činnosti mající mimořádný význam pro praktický výcvik psa. Bylo již uvedeno, že všechny nejsložitější formy práce mozku psa, které jsou základem veškeré jeho činnosti, jsou reflexního rázu. Bez pochopení učení o nepodmíněných a podmíněných reflexech, by začínající psovod těžko správně psa vycvičil, nebo si jej připravil pro praktický výkon služby. Mohlo by se totiž stát, že psovod, který neovládá učení o nepodmíněných a podmíněných reflexech, může místo požadovaného výsledku dosáhnout při výcviku psa pravého opaku, to znamená neúspěchu.

Všechny reflexy se dělí na dvě skupiny:

• na reflexy nepodmíněné
• na reflexy podmíněné

Nepodmíněné reflexy

Nepodmíněnými reflexy nazýváme vrozené a víceméně neměnné reflexy, které jsou vyvolávány částmi nervové soustavy ležícími níže než je mozková kůra. Nepodmíněnými reflexy je zajištěn další vývin a život psa od samého narození. je známo, že štěně, ač nevidí, je schopno si nalézt struk feny a přijímat potravu sáním, přiměřeně se pohybovat a podobně. S jeho anatomickým vývojem jsou postupně uváděny v činnost další složitější nepodmíněné reflexy jako je schopnost běhat, kousat, najít si samostatně potravu, pohlavně se rozmnožovat a podobně. Budeme-li pozorně sledovat vývoj štěněte od jeho narození, zjistíme, že štěňátko vydává jemné, pisklavé zvuky. Později se pískot mění v kňučení a za určitý čas se dostaví u štěněte typická zaštěkání. To samé bychom pozorovali kolem pohybu štěněte. Z počátku jsou to různé pohyby v omezeném prostoru. Za určitou dobu se u štěněte dostaví poněkud dokonalejší pohyb plazením s určitou nejistotou rovnováhy těla. V dalším časovém intervalu se dostaví již poněkud stabilnější pohyb, dokonalejší chůze i schopnosti běhání. Stále však budeme pozorovat slabou schopnost udržení rovnováhy a stability těla při náročnějších a složitějších pohybech. Toto se bude u mladého psa projevovat do té doby, pokud příslušné centrum mozku (mozeček) nebude schopno zcela aktivní činnosti. Z uvedených příkladů vyplývá, že nepodmíněné reflexy umožňuji zvířeti základní existenční podmínky života od jeho okamžiku narození. Nepodmíněné reflexy mají však omezený rozsah možností zajištění života psa. Jelikož jde o vrozené a ve své podstatě neměnné reflexy, nedávají zvířeti zcela možnost se přizpůsobit proměnlivým životním podmínkám. K tomu pes potřebuje reakce jiného druhu, které jsou schopné se měnit podle podmínek prostředí.

Nepodmíněné reflexy mají však pro výcvik nesmírný význam. Jejich význam spočívá v tom, že na jejich základě je dána možnost vytvářet podmíněné reflexy, t. zn. vybudovat u psa takové návyky, které budou činit zvíře prospěšné člověku.

Do skupiny nepodmíněných reflexů patří orientační reflex, který je nazýván také reflexem "co je to". Tento reflex působí u psa ve změněných podmínkách a zejména silná se projevuje u mladých psů. Orientační reflex je reakcí nervové soustavy na novost prostředí, jevů i předmětů. Tento reflex nutí psa k zvídavosti, k prozkoumání inu neznámých podmínek, jevů nebo věci, jejichž význam je pro organismus psa ještě nejasný. V tomto směru má orientační reflex svoji kladnou stránku. Kladem je zde to, že pes se snaží na novost reagovat, snaží se jí prozkoumat a poznat. Orientační reflex však může mít za určitých okolností i svoji zápornou stránku, a to v tom, že může u psa vyvolat nebo zvýšit bojácnost. Například: Psovod je se štěnětem na vycházce 'a toto pojednou začne štěkat na předmět (starý hrnec), který leží u cesty. Správně postupuje psovod, když štěně přiměřeně povzbudil a sám jde k předmětu, předmět prohlédne a opět jej položí na zem a štěně k sobě přivolá. Štěně si předmět očichá a zjistí, že mu nehrozí nebezpečí. V tomto případě došlo k tomu, že orientační reflex byl již nahrazen získanou zkušeností a při příští vycházce se štěně předmětu již nebude bát.

Zásadně špatně postupuje ten psovod, který předmětem štěně postraší, nebo na danou situaci vůbec nereaguje. V takových případech se u štěněte prohlubuje a zesiluje pasivní obranná reakce, jejíž projev je v bázlivosti na neznámý předmět. Tyto situace a podobné se můžou vyskytnout když štěně :bude poprvé zdolávat schody, nebo psovod jde poprvé se štěnětem do sklepa, aby se stěně nebálo vozidla apod. Začínající
psovod by si měl tedy pamatovat, že jeho činnost za podobných situací by měla být taková, aby působeni orientačního reflexu bylo úspěšně u psa nahrazeno získanou zkušeností. Tuto získanou zkušenost psa, dále umět správně využívat v období předvýchovy a výcviku mladého psa.

Podmíněné reflexy

V předešlé části bylo objasněno, že nepodmíněné reflexy nestačí k dokonalému přizpůsobení se organizmu psa proměnlivým životním podmínkám. Novými proměnlivými formami reakcí, které se u psa vytvářejí až v průběhu jeho života ,(jak hromadí získané zkušenosti) a které provádí mozková kůra, se nazývají podmíněnými reflexy.

Pod pojmem podmíněný reflex rozumíme nové a dočasné nervové spojení, které vzniká v mozkové kůře psa na základě nepodmíněných reflexů. Jde o nové nervové spojení, které vzniká v mozku psa na základě získaných zkušeností během jeho života. Dočasným nervovým spojením je podmíněný reflex proto, že tak jak vzniká toto nové nervové spojení v mozku psa, může opět zaniknout. Podmíněné reflexy se vytvářejí v mozkové kůře psa a jsou její základní a nejdůležitější činností. Využíváni základních zákonů, podle nichž se vytvářejí .podmíněné reflexy (návyky), bylo umožněno tím, že slavný sovětský fyziolog I. P. Pavlov vypracoval metodiku vytváření podmíněných reflexů.

Je známo, že dostane-li se potrava do mordy psa, začínají se vylučovat sliny; toto vylučování slin je nepodmíněnou potravovou reakcí organizmu. Stejné vylučování slin vzniká i v tom případě, působí-li na organismus pravidelně a nesčíslněkrát nějaký podmíněný podnět (například-rozsvícení žárovky nebo zvuk zvonku), který objevení potravy signalizuje. Tím vznikne taková 'situace, že rozsvícení žárovky (nebo zvuk zvonku) se může stát signálem potravy a rovněž vyvolá vylučování slin bez podání pamlsku. Znamená to tedy, že podmíněný podnět (světlo žárovky, nebo zvuk zvonku), který byl dříve organizmu lhostejný (indiferentní) se stává signálem. podmíněné reflexní činnosti psa.

Lépe bude pro pochopení použít příkladu z výcvikové praxe. Pes má již od svého mládí vrozenou schopnost sedat (nepodmíněný reflex). My však vyžadujeme a také potřebujeme, aby služební pes usedl u nohy psovoda na posunek nebo na slovní povel. Chceme-li tohoto výsledku docílit, musíme u psa nejdříve vybudovat podmíněný reflex. Proto při zahájení nácviku "SEDNI!" musíme postupovat následovně.

Na vodítku upoutaný pes stojí u levé nohy psovoda. Psovod vysloví povel "SEDNI!" (podmíněný podnět, současně trhne vodítkem směrem nahoru, pokrčí se v kolenou a pravou rukou tlačí na záď psa). Trhnutí vodítkem a tlak ruky působí jako nepodmíněné podněty, které vyvolají proces vzruchu v pohybovém (motorickém) centru mozku psa. Současně na základě slovního povelu "SEDNI!" prostřednictvím sluchového smyslu je vzruch vyvolán v nervových buňkách mozkové kůry. Jelikož se v daném okamžiku vytvořila dvě ohniska vzruchu, dochází již k známé zákonitosti, že silnější ohnisko vzruchu k sobě přitahuje slabší ohnisko vzruchu, které si tak proráží cestu. Opakujeme-li nesčíslněkrát tento postup nácviku, spojení mezí oběma ohnisky se stane pevnější a proces jejich spojeni probíhá rychleji. Tím jsme ve skutečnosti vytvořili u psa podmíněný reflex, který je pak vyvolán podmíněným podnětem, povelem "SEDNI! ". Kdybychom však při nácviku tohoto cviku použili pouze povelu "SEDNI!" a jednalo by se o psa, který ještě nebyl vůbec cvičen, podmíněný podnět, povel "SEDNI!", by byl jeho organizmu lhostejný (indiferentní) a pes by cvik neprovedl. Proto, jak již bylo v prvé kapitole vysvětleno, musíme při výcviku psa používat (v počátku) nepodmíněných a podmíněných podnětů ve vzájemné souvislosti.

Při vytváření podmíněného reflexu musí psovod dodržet následující podmínky:

K vytvoření podmíněného reflexu je nezbytné, aby podmíněný podnět, na který vypracováváme podmíněný reflex (cvik), působil současně s nepodmíněným podnětem, nebo přesněji, aby mu poněkud předcházel. Začínajícím psovodům je třeba proto zdůraznit, že bude-li .posloupnost používaných podnětů v obráceném sledu, mohou jen těžko podmíněný reflex u psa vybudovat.

Pro vytvářeni podmíněných reflexů je velmi důležité, aby byla mozková kůra v činném stavu. Je-li mozková kůra ve stavu útlumovém, podmíněné reflexy se vytváří jen obtížně a ne- jsou příliš pevné. Tím si můžeme vysvětlit obtížnost zapojování. nových a dočasných nervových spojů (podmíněných reflexů), při onemocnění psa, při jeho únavě nebo přecvičení. Dále je důležité pro vytváření podmíněných reflexů , aby byly odstraněny jakékoliv silnější vedlejší podněty, které by rušivě působily na výcvik psa. Proto z tohoto hlediska je i důležité jaké prostředí si li výcviku psovod vybral.

Vytvořený podmíněný reflex se musí neustále zpevňovat. Tak jak docházelo k postupnému vytváření podmíněného reflexu, bude docházet k jeho postupnému vyhasínání, nebudeme-li jej zpevňovat. Zcela však nezmizí a již několikerým opakováním se opět zpevní.

Nesprávným postupem při vytváření podmíněného reflexu může být i podmíněná reflexní činnost psa málo upevněna. Pes pak provádí cvik nepřesně, nebo výkon provede jen zčásti. Toto se stává zejména v případech, kdy psovod bud neuváženě pospíchal s výcvikem a neudělal dost proto, aby byl v kůře mozku vytvořen důkladně dočasný nervový spoj, nebo když v metodice nácviku vypustí některou fázi a nedodrží tak postup od jednoduchého ke složitému. Je proto na místě si právě v souvislosti s těmito chybami připomenout jak závažné jsou zásady důslednosti a náročnosti v práci psovoda při výcviku psa. Dále je třeba si připomenout i tu okolnost, že rozborem problematiky o nepodmíněných a podmíněných reflexech se nám dostává důkazu o tom, že si máme být stále vědomi toho, že při výcviku psa pracujeme s jeho nervovou soustavou. Tomuto pravidlu by proto měla odpovídat i síla používaných podnětů i způsoby jejich správného používání. Jinak je nemyslitelné, aby psovod ve výcviku psa dosáhl úspěchu.

ÚTLUM A JEHO DRUHY

Bylo již poukázáno, že procesy vzruchu a útlumů jsou nejzákladnějšími nervovými procesy. Každá reflexní reakce závisí na vzájemném vztahu procesu vzruchu a útlumu. Dosti podrobné bylo vysvětleno, jak vznikají podmíněné reflexy a ze je nutné mnohonásobného opakování pokusu (cviku], aby podmíněná reflexní činnost byla vyvolána podmíněným podnětem. Přesto, že podmíněný reflex se stal dosti pevným, nemusí být vždy vyvolán podmíněným podnětem. Čili za určitých podmínek a okolností může dojít k utlumení podmíněného reflexu Umět si vysvětlit pro: k tomuto stavu dochází, má značný praktický význam při výcviku psa. Proto se vyžaduje od psovoda, aby otázkám útlumu podmíněných reflexů dobře rozuměl a dovedl tyto znalosti správně uplatnit při výcviku.

Útlumy jako nervové procesy rozdělujeme do dvou skupin:

Nepodmíněné útlumy:

• vnější útlum
• ochranný útlum
• spánkový útlum

Podmíněné útlumy:

• vyhasínající útlum
• zpožďovací útlum
• diferenciační útlum

U tohoto základního rozdělení útlumů si musíme zapamatovat, že s nepodmíněnými útlumy se pes rodí a není třeba je budovat. Naopak podmíněné útlumy u psa budujeme během výcviku, jinak řečeno, podmíněné útlumy se vytváří u psa během jeho života.

Aby byla otázka důležitosti a významu útlumových procesů správně pochopena, bude jejich rozbor co nejvíce spojován s praktickým výcvikem psa.

Nepodmíněné útlumy

Vnější útlum vzniká tehdy, když organismus pracuje a během této podmíněné reflexní činností začne působit jiný vedlejší podnět, který vyvolá v mozku psa dominantní ohnisko vzruchu.

S vnějším útlumem podmíněné reflexní činnosti se při výcviku psa setkáváme dosti často. Proto je třeba vysvětlit jaké situace mohou nastat působením vnějšího útlumu a jak musí psovod v takovém případě postupovat. Příklad: Pes je veden po stopě a pojednou vyběhne zajíc. V daném okamžiku zajíc působí na nervovou soustavu psa jako vedlejší podnět a pes proto přestal aktivně sledovat stopu: Psovod dá psu povel "HLEDEJ - STOPA" a posunkem pravé ruky se jej snaží uvést na stopu. V tomto okamžiku mohou nastat následující situace: Na povel psovoda sice pes projeví zájem i určitou snahu opět sledovat stopu, ale v zápětí zvedne hlavu a sleduje prchajícího zajíce. Povel psovoda sice působení vedlejšího podnětu (zajíce) poněkud oslabil, a proto pes projevil snahu stopu sledovat, ale nakonec zvítězil vedlejší podnět (zajíc) jako silnější činitel působící na ústřední nervovou soustavu psa. Proto pes přestal stopu sledovat, jelikož vnější útlum jakoby překryl podmíněnou reflexní činnost vybudovanou u psa na pach kladeče a povel psovoda. Od psovoda bude správné, aby se pokusil psa uklidnit a odvrátit pozornost od prchajícího zajíce. To znamená, že nejdříve musí odstranit působení vedlejšího podnětu (zajíce) a pak může psa opět uvádět na stopu.

U některého psa může nastat i taková situace, že povel psovoda je natolik silným podnětem, že dokáže odstranit působení vedlejšího podnětu (zajíce) a pes pokračuje ve sledování stopy. V tomto případě vedlejší podnět (zajíc) nevyvolal v nervové soustavě psa vnější útlum. Toto se zpravidla bude stávat u těch psů, které psovod již v období předvýchovy odvykal reagovat na zvěř, nebo na jiné rušivé jevy.

Konečně může nastat i taková situace. Na povel psovoda pes. vůbec nereaguje. Naopak má snahu pronásledovat zajíce a chová se tak jako by povel psovoda vůbec nevnímal, Tato situace nastala proto, že podněty psovoda jsou vůči vedlejšímu podnětu (zajíc) slabé. Povel v tomto případě naopak dominantní ohnisko vzruchu ve skutečnosti ještě zvětšily, a proto nemohl vyvolat požadovanou reflexní činnost psa, tzn., aby dále stopoval. Za podobné situace psovod se psem stopu již nedokončí. Je však nutné, aby se při výcviku psa zaměřil na odbourání popsaného zlozvyku. Toho se dosáhne tím, že psa bude vodit do prostředí, kde je zvěř a vhodným způsobem musí používat nepodmíněných podnětů (silné trhnutí vodítkem). Tato činnost nesmí být psovodem prováděna při práci se psem na stopě. Účinným prostředkem se ukazuje i to, když psovod použije králičí kožky a psa, tak odvyká zájmu o zvěř. Tato činnost psovoda je dosti obtížná a náročná. Těmto problémům se dá snadno předejít, jak bylo již jednou uváděno, když psovod na tyto otázky pamatuje v období předvýchovy a výcviku psa.

Z uvedených situací vyplývá, že psovod při výcviku psa musí na vnější útlum správně reagovat. Působení vedlejších podnětů, které jsou příčinou vznikání a vyvolávání vnějšího útlumu, jde správně organizovaným a zaměřeným výcvikem odstranit. Tento druh vnějšího útlumu se nazývá uhasínajícím vnějším útlumem. Naopak působení vnějšího útlumu, který nedokážeme odstranit ani výcvikem, nazýváme neuhasínajícím vnějším útlumem. Typickým příkladem neuhasínajícího vnějšího útlumu je silné vzrušení psa v důsledku přítomnosti háravé feny. Tento vnější útlum může být tak silný, že pes nebude po určitou dobu schopen soustředěného výcviku.

Začínající psovody je třeba upozornit, že vnější útlum, tedy útlum podmíněné reflexní činnosti, není vyvolán pouze zvěří, jako vedlejším podnětem. Vnější útlum může být vyvolán i samotným psovodem, který se psem zachází při výcviku surově - používá silných nepodmíněných podnětů. Vnější útlum může být vyvolán dokonce i nemoci psa.

Do skupiny nepodmíněných útlumů patří ochranný útlum, nazývaný též nadhraniční útlum. Tento druh útlumu je zpravidla vyvolán podněty, které dlouhou dobu působí na psa a jsou dosti silné. V takovém případě nervové buňky ústřední nervové soustavy v důsledku přetížení, jako by se vypojily r činnosti. Jde o účelnou biologickou reakci, která chrání život nervové buňky i celé nervové soustavy. Ochranný útlum vyvoláme například přecvičením. Bude-li psovod se psem nacvičovat dosti dlouhou dobu stále jeden a celkem obtížný cvik, pes se rychle unaví. Z přecvičení vznikne v ústřední nervové soustavě ochranný útlum, který nedovolí, aby se prosadila podmíněná reflexní činnost na daný podmíněný podnět. Ochranný útlum může psovod vyvolat velice rychle a snadno u psa se slabší povahou, na kterého má velké pracovní požadavky, nebo když používá nepřiměřeně silných nepodmíněných i podmíněných podnětů. Tato chyba se vyskytuje u začínajících psovodů tím, že nedoceňují skutečnost, že při výcviku psa pracují a působí na nervovou soustavu psa. Z praxe je známo, že přecvičení psa může zanechat na jeho povaze nebo i v zájmu o práci celou řadu vážných následků.

Dalším nepodmíněným útlumem je spánkový útlum. Tento druh útlumu vzniká u psa tehdy, když kůra mozku i podkoří jsou v relativním klidu. Mezi ochranným a spánkovým útlumem je úzká souvislost. Vyvoláním ochranného útlumu se bezprostředně může dostavit spánkový útlum. Tento stav můžeme zjevně pozorovat po nácviku psů u cviku kruhové obrany. Při tomto cviku vlivem pomocníka a ochranného oděvu je v ústřední nervové soustavě vyvoláno silné vzrušeni, které trvá dosti dlouhou dobu. Tím, že při nácviku kruhové obrany si pes kousl několikrát do ochranného rukávu, se proces podráždění ještě zvýšil. Odložíme-li psy po skončení nácviku, můžeme za několik okamžiků pozorovat, že někteří začínají usínat. Tento jev je důsledkem silného a dlouhotrvajícího procesu vzruchu, který skoro vyčerpal ústřední nervovou soustavu. Postupným a přiměřeným zatěžováním ústřední nervové soustavy, jde psa vytrénovat tak, aby snášel úspěšně i větší zatíženi. Postup však musí být systematický. Tím prakticky omezujeme působení jak ochranného, tak spánkového útlumu. Všechny tři druhy nepodmíněných útlumů je nutno chápat jako fyziologické procesy, které nám mohou naší práci pří výcviku psa určitým způsobem ztížit a tím výcvik psa zpomalit. Všechny nepodmíněné útlumy mají jednu společnou podstatu, která spočívá v tom, že nám utlumují podmíněnou reflexní činnost. Při výcviku psa musíme s nimi vždy počítat a vhodnou organizací a systémem výcviku jejich působení omezovat.

Podmíněné útlumy

Podmíněná útlumy se vytváří a zpevňují během života zvířete. Chceme-li psa dobře a správně vycvičit pro praktický výkon služby, nemůžeme se v procesu výcviku psa bez nich obejít. Naopak nejen, že je musíme budovat, nýbrž soustavně je upevňovat a prohlubovat.

Vyhasínající útlum začíná působit, když vybudovaný podmíněný reflex přestaneme zpevňovat. Znamená to, že v daném případě podmíněná reflexní činnost vybudovaná na určitý signál (podmíněný podnět] se přestane objevovat. Každý podmíněný reflex bez patřičného zpevňování zákonitě vyhasíná - mizí. Pokud hovoříme o výcviku psa, nejčastěji se vyhasínající útlum dostavuje u psa, kterého přestal psovod systematicky a pravidelně cvičit.

Do skupiny podmíněných útlumů patří zpožďovací útlum, jde o druh útlumu, který má podmíněnou reflexní činnost za určitých podmínek a na určitou dobu zdržet - utlumit. Takovýto útlum, který- zdržuje po určitou dobu reflexní podmíněnou činnost na daný podnět se nazývá zpožďovacím útlumem. Tento druh útlumu potřebujeme vybudovat a neustále zpevňovat i u určitých cviků, kterým učíme psa. Zpožďovací útlum je ve skutečnosti potlačení dříve vybudovaného nového a dočasného nervového spojení (podmíněného reflexu], kdy podmínky vyžadují jeho zadržení, například při nácviku aportování. V začátku probíhá nácvik tak, že psovod hodí předmět a současně vydává povel "APORT!" a vysílá psa. V pozdější fázi začíná psa nutit, aby po hození aportu pes zůstal u nohy psovoda a pro aport vyběhl až na povel a posunek psovoda. Konečná fáze tohoto cviku má vypadat tak, že psovod hodí aport, pes je v poloze sedě u nohy psovoda a za aportem vyráží až .dostane povel` od psovoda. Když chceme tento cvik správně u psa vybudovat, musíme nejdříve upevnit působení zpožďovacího útlumu. To znamená takového procesu, který nám u psa na určitou dobu (se zpožděním] utlumí podmíněnou reflexní činnost a pes vyrazí na povel nebo posunek psovoda a nikoliv na hozený aport.

Diferenciační útlum je dalším útlumem, který patří do skupiny 'podmíněných útlumů. Tento druh útlumu má pro praktický výcvik psa v pachových pracích nesmírný význam. Jde a nervový proces (myšleno diferenciační útlum], s jehož pomocí provádí kůra mozku psa jemná rozlišení podnětů, které přicházejí z vnějšího prostředí. Diferenciační útlum umožňuje organizmu psa přizpůsobovat se i takovým podmínkám, kdy působí více dosti jemných a blízkých si podnětů, přičemž potřebujeme, aby pes pracoval jen na jeden z těchto si blízkých podnětů. Diferenciační útlum je pro nervovou soustavu psa obtížnou a velmi složitou činností a může se vypracovat jen soustavným a systematickým výcvikem. Uložíme-li těžký diferenciační úkol, aniž bychom u psa předběžně vypracovali hrubší diferenciaci, žádoucího výsledku nedosáhneme. Naopak tento nesprávný postup může přispět "strženi" nervových procesů, kdy mozková kůra psa upadá do takového stavu, že pes přestane reagovat na všechny signály. Následek je takový, že pes ztrácí zájem o stopování. Zásada od jednoduchého ke složitému proto platí u pachových prací dvojnásob. Zvláštní důraz na tuto zásadu třeba klást při přechodu nácviku stop z terénu na frekvenci. Začínající psovod si musí umět učinit představu i o tom, že pes při vypracovávání stopy se musí vypořádat s celou řadou dalších pachů, které působí na stopě v terénu, zvláště pak na stopě ve frekvenci. jedině pes, u kterého byl výcvikem vybudován silný a hluboký diferenciační útlum je schopen s úspěchem stopu i ve ztížených podmínkách vypracovat. Docílit však takového výsledku vyžaduje od psovoda správnou, pravidelnou a systematickou výcvikovou činnost.

Diferenciační útlum proto u psa rozvíjíme již od jeho útlého mládí s patřičnou přiměřeností. Není správné, aby k výcviku psa ve stopování na frekvenci se přistupovalo až když pes pracuje na cizí stopě v terénu, jak se mylně domnívají někteří psovodi. S nácvikem psa na stopování ve frekvenci- se má přistupovat, když psa cvičíme stopování na vlastní stopu. Nácvik stopování psa ve frekvenci však nesmí být náhlým přechodem - "skokem". Nejdříve u psa vypracováváme "hrubou" diferenciační schopnost a postupně tuto výcvikem propracováváme až jeho nervová soustava bude schopna utlumit všechny blízké pachy tomu pachu, na který byl pes uveden na nášlapu. Jde tedy o činnost velice náročnou a složitou, která klade na psovoda, aby byl důsledný i dostatečně. houževnatý.

Nesprávně postupuji ti psovodi, kteří po skončení kurzu s prohlubováním a upevňováním diferenciačního útlumu, přestanou. Nepochopili totiž, že tento nervový proces postupně začíná vyhasínat, když delší dobu zanedbáme trénink a výcvik psa. Neméně zásadní chyby se dopouštějí i ti psovodi, kteří nepochopili, že upevňování a prohlubováni diferenciačního útlumu je pro ústřední nervovou soustavu psa velice obtížná a složitá činnost, a proto vyžaduje daleko více času než nácvik jiných cviků.

Na závěr této problematiky je třeba ještě jednou zdůraznit, že formy útlumových procesů se při výcviku psa vyskytují velmi často. Z uvedeného výkladu vyplývá, že nepodmíněné útlumy nám mohou za určitých okolnosti a podmínek výrazné ztížit výcvik služebního psa. Bude-li však psovod obeznámen dokonale s jejich fyziologickou podstatou, je předpoklad, že dokáže omezit jejich působení při výcviku psa. Naproti tomu podmíněné útlumy jsou pro výcvik psa nezbytnými fyziologickými procesy. Jejich soustavné upevňování a prohlubování probíhá, jen a jen- v procesu výcviku nebo tréninku.

TYPY PSŮ Z HLEDISKA VYŠŠÍ NERVOVÉ ČINNOSTI

Tato otázka je neméně důležitá a významná pro praktický výcvik psa. Budeme-li určitý čas pozorně sledovat skupinu psů, zjistíme v jejich chování rozdílné vlastnosti. U jednoho psa se bude projevovat živost v pohybech, u druhého budeme pozorovat pomalost v jeho pohybech. Nebo bude pes, u kterého budeme pozorovat nebojácnost, zatímco druhý pes se bude projevovat jako bojácný. Podobných rozdílných vlastností bychom pozorováním zjistili celou řadu. Jak si tedy vysvětlit tyto rozdílnosti ve vlastnostech u této skupiny psů. Slavný sovětský fyziolog I. P. PAVLOV mimo obecných zákonitostí činnosti kůry mozku, objevil a propracoval i otázku rozdílnosti v nervové činnosti, spojenou s individualitou zvířete. Svými pokusy potvrdil, že příčinou rozdílného chování v případě několika psů jsou vlastnosti základních nervových procesů vzruchu a útlumu, tedy hlavních a nejzákladnějších nervových procesů.

Typem vyšší nervové činnosti psa tedy rozumíme, souhrn nejdůležitějších a nejstálejších vlastností vzruchu a útlumu, charakteristických pro vyšší nervovou činnost určitého psa.

Studiem velkého počtu psů metodou podmíněných reflexů a pečlivým pozorováním umožnilo I. P. PAVLOVOVI zjistit tři vlastnosti nervových procesů vzduchu a útlumu, které tak určují typ vyšší nervové činnosti psa.

Těmito vlastnostmi jsou:

• síla vzruchu a útlumu
• vyrovnanost vzruchu a útlumu
• pohyblivost vzruchu a útlumu.

Síla nervových procesů vzruchu a útlumu je nejdůležitějším hlediskem při určování typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Na síle vzrušivosti a útlumového procesu závisí pracovní schopnost kůry mozku psa, jakož i jejich odolnost. Znamená to tedy, že od síly obou základních procesů vzruchu i útlumu závisí jaké zatíženi může nervová soustava psa vydržet. Použijeme-li velmi silného podnětu (silné trhnutí ostnatým obojkem, zvuku sirény apod.) ukáže se, že každá nervová soustava u několika psů na tento silný podnět reaguje rozdílně. U některých psů se za použití tohoto silného podnětem podaří vypracovat podmíněný reflex bez komplikaci; což svědče o síle procesů vzruchu a útlumu a tím prakticky o schopnosti nervové soustavy vydržet silnější napětí a zatíženi. U jiných psů se podmíněný reflex na tak silný podnět vypracovat nepodaří. Naopak, snaha vytvořit podmíněný reflex za použití silných podnětů může mít za následek "stržení" nervové soustavy psa. To dokazuje, že u této skupiny psů je nízká hranice pracovní schopnosti v důsledku slabosti vzrušivého i útlumového procesu, čili nervové soustavy vůbec.

Při určování síly útlumového procesu je naše pozorováni zaměřeno na otázku jak dlouho může nervová soustava psa vydržet nepřetržitý útlumový stav. Na základě pokusů bylo ověřeno a zjištěno, že u psů se silným útlumovým procesem může nervová soustava psa udržet vnitřní útlum nepřetržitě 5 až 10 minut. U psů se slabým útlumovým procesem udrží nervová soustava vnitřní útlum pouhých 15 až 30 vteřin. U těchto psů překročeni časového limitu útlumového procesu může mít za následek onemocnění, nebo jinou poruchu nervové soustavy psa.

Z obou příkladů je patrno, jak veliké jsou rozdíly mezi typy psů z hlediska vyšší nervové činnosti, kdy tyto posuzujeme a hodnotíme podle síly nervových procesů vzruchu a útlumu. Z uvedeného výkladu je také patrno, jak důležitou úlohu tato otázka hraje i při praktickém výcviku psa. Dobrý psovod vždy velice citlivě váží otázku jak správně používat nepodmíněných podnětů ( co do jejich síly ), aby u psa s úspěchem vybudoval podmíněný reflex a přitom psa neodradil od radostné a dobrovolné práce. Začínající psovod by si měl zapamatovat že podcenění této otázky při praktickém výcviku psa může mít za následek vážné narušení nervové soustavy psa.

Druhou okolností, která charakterizuje typ psa z hlediska vyšší nervové soustavy, je vyrovnanost nervových procesů vzruchu a útlumu. Pokusy bylo ověřeno a zjištěno, že stupeň vyrovnanosti obou procesů bývá různý. U některých psů síla vzruchu odpovídá síle procesu útlumu. Oba procesy jsou ve vzájemném vztahu vyrovnané. U jiných psů může být proces vzruchu silnější než proces útlumu. U této skupiny psů pak můžeme při výcviku pozorovat, že velmi silný vzruch nemůže být útlumovým procesem zcela vyrovnán. U tohoto typu psů musíme vyvinout daleko větší úsilí, abychom docílili potřebné ovladatelnosti. U jiných psů se může vyskytovat, že: proces vzruchu bude slabší ve vztahu k procesu útlumu. U těchto psů můžeme při výcviku pozorovat, že silnější útlum nemůže být vzruchovým procesem zcela vyrovnán. Typickým příkladem je pes, kterého musí pomocník před cvikem zadržení důkladně vydráždit. Z uváděných příkladů tedy vyplývá, že vyrovnanost procesů vzruchu a útlumu má nemalý význam jak při určování typu vyšší nervové soustavy, tak pra praktický výcvik psa.

Poslední okolností, která nám charakterizuje typ psa z hlediska vyšší nervové soustavy, je pohyblivost nervových procesů vzruchu a útlumu. Prostředí, které obklopuje a působí na psa, se neustále mění. Tyto změny bývají často silné a nečekávané. Nervové procesy vzruch a útlum se tudíž střídají a to závisle jeden proces na druhém. U některých psů se procesy vzruchu a útlumu střídají velmi rychle. Naopak, u některých psů střídání obou nervových procesů může probíhat. pomalu. Pohyblivost procesu vzruchu a útlumu má pro praktický výcvik psa nemalý význam. Výcvik psa, u něhož se oba procesy střídají rychle, bude probíhat bez zvláštních těžkostí, a to i při rychlých změnách cviků. Tak tomu však nebude u psa, u kterého probíhá střídání obou nervových procesů pomalu. Takový pes těžko snáší rychlé změny v procesu výcviku, a proto pomalu reaguje na nové podněty.

Začínající psovody je třeba upozornit, že každý pes má jen sobě typické a vlastní kombinace síly, vyrovnanosti a pohyblivosti nervových procesů vzruchu a útlumu, které tak ve svém souhrnu určují typ psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Správně a dobře kvalifikovat typ psa z hlediska vyšší nervové činnosti však znamená důkladné a dlouhodobé zkoumání a pozorování činnosti psa. Proto je správné tímto pozorováním a zkoumáním se zabývat již od mládí psa. Znalost typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti nám dává možnost správné volby metod výcviku psa, při vytváření podmíněných reflexů používat nejvhodnějších a tím nejúčinnější sílu podnětů a ověřit jakého pracovního zatížení si může u psa dovolit apod. V souhrnu řečeno, podle typu psa musíme přizpůsobit celý výcvik psa.

Rozděleni typů psů z hlediska vyšší nervové činnosti

I. P. P PAVLOV dělí typy vyšší nervové činnosti podle síly nervových procesů vzruchu a útlumu na:

Slabý typ, nazývaný melancholik, tvoří jeden typ. Zástupci tohoto typu mají oba nervavé procesy vzruch i útlum slabé. Proto u tohoto typu psů musíme vyloučit příliš silné podněty, které snadno vedou k vzniku ochranného útlumu, případně i k vážným nervovým poruchám. U psů slabého typu můžeme pozorovat nespokojenost, stále se rozhlížející a nesnášejí velké pracovní zatížení. Silnější a náhlé podněty u nich vyvolávají pasivní obrannou reakci, .která je podstatou bázlivosti. Tato reakce se projevuje tím, že pes se chvěje, močí a nebo má snahu utéci apod. V rušivých podmínkách se u těchto psů velmi těžko vytváří podmíněné reflexy. Jejich pozornost a soustředěnost je odváděna i slabšími vedlejšími podněty. Tento typ psa se pro výcvik a tudíž ani pro výkon služby nehodí.

• vyrovnaný a
• nevyrovnaný.

Silný nevyrovnaný typ se nazývá cholerik, u kterého se projevuje a převažuje proces vzrušivosti ve vztahu k procesu útlumu. Z těchto důvodů se u tohoto typu psů obtížněji budují a upevňují podmíněné útlumy (především zpožďovací a diferenciační útlum), což činí jeho výcvik náročnějším. Chování psa tohoto typu je charakterizováno krátkými neopodstatněnými výbuchy vzrušivosti, které někdy vedou až k agresivnímu jednání psa. I přes některé uváděné nepříznivé okolnosti je to pes, který za správného vedení výcviku jde připravit ve velmi dobrého služebního psa pro praktický výkon služby.

Silný vyrovnaný typ se dělí na:

• živý a
• klidný typ.

Silný - vyrovnaný - živý typ se nazývá sangvinik. U tohoto typu psa se podmíněná reflexní činnost buduje velice rychle po několika pokusech, cviky provádí pes rychle, dokonale a s patřičnou živostí i zájmem. Jeho nervová soustava, především nervové procesy vzruch a útlum snesou silné zatížení, jsou vůči sobě z hlediska síly vyrovnané a dosti rychle se pohybují. Tím se pes tohoto typu dokáže dokonale přizpůsobovat silným podnětům, náhlým a rychlým změnám. Obvykle ani nejobtížnější výcvikové zatížení nemusí vyvolat funkční poškození nervové soustavy psa. Jde o typ psa, který považujeme pro výcvik a praktickou službu za typ nejvhodnější.

Silný vyrovnaný - klidný typ je nazýván flegmatikem. U tohoto typu psa se podmíněné reflexy vypracovávají poněkud pomaleji než u typu sangvinika. Příčinou je, že obtížněji se střídá nervový proces vzruchu, s procesem útlumu nebo obráceně. To má za následek, že se reakce na daný podmíněný podnět poněkud zpožďuje než je tomu u typu psa sangvinika,
který na podmíněný podnět reaguje rychleji, bezprostředně. I přesto jde o psa, který je pro výcvik a praktickou službu dobře upotřebitelný.

Toto rozdělení typu psů z hlediska vyšší nervové činnosti je nutné chápat jako schematické, které pochopitelně nenahrazuje ohromné množství variací a přechodů mezi jednotlivými skupinami, které však přesto nakonec zapadají do těchto čtyř základních skupin.

Bude správné upozornit začínající psovody, že nerespektování této části teorie vyšší nervové činnosti může přivodit při výcviku psa mnohé nepříznivé situace, které mohou mít za následek pokaženi psa, nebo dokonce jeho vyřazení. Praktický význam učeni o typech psů z hlediska vyšší nervové činnosti spočívá v tom, že psovodům ukazuje cestu k individuálnímu přístupu k výcviku psa. Psovod, který věnoval náležitou a správnou pozornost zkoumání typu svého psa, má předpoklady na základě výsledků pozorování volit správnou taktiku a techniku výcviku svého psa. Proto bude zbytečné a nesprávné, aby u silného vyrovnaného typu psa bylo používáno silných nebo "tvrdších" podnětů. Daleko správnější bude uplatnit tento způsob vedení nácviku psa u typu silného nevyrovnaného; kde psovod musí docílit jednak důsledností a důrazností dokonalé ovladatelnosti psa i za obtížných podmínek. Zcela jiný přístup, způsob nácviku a používání všech druhů podnětů, vyžaduji psi se slabší nervovou soustavou. U tohoto typu psů jakékoliv použití silných podnětů nejen, že vyvolá nervové poruchy, ale psovod si prakticky pokazí to, co již u psa pracně a s námahou vybudoval. Tento typ psa velmi těžko zapomíná na nepříjemné pocity a tyto si spojuje s osobou psovoda, s předmětem nebo dokonce i s místem výcviku. A takové chyby se pak těžko napravuji.

Ačkoliv jde o dosti obtížnou a náročnou problematiku, přesto její závažnost a význam pro praktický výcvik psa vyžaduje od psovoda, aby si tuto osvojil a v praktickém výcviku psa správně uplatňoval.

Závěrem celé kapitoly bude správné připomenout, že byly vysvětleny pouze základy fyziologie vyšší nervové činnosti psa. Toto učení o podmíněné reflexní činnosti a spojeni organizmu s vnějším prostředím, tvoří teoretický základ praktického výcviku psa. Výběr otázek z fyziologie vyšší nervové činnosti je třeba posuzovat a chápat tak, že mají postihovat a svou aplikaci řešit problematiku výcviku služebního psa. Vysvětlené fyziologické základy vyšší nervové činnosti tak dávají začínajícím psovodům nutný a potřebný návod k správnému výcviku psa.

Jde o určité objektivní zákonitosti nervové soustavy, které musíme poznat a dokázat je uplatňovat při výcviku psa. Je nemyslitelné, aby psovod správně a dobře vycvičil psa, aniž by znal teorii vyšší nervové činnosti psa. V celé kapitole bylo o tomto faktu podáno dostatečné množství důkazů.

Správné pochopení a používáni základů o teorii vyšší nervové činnosti psa při jeho výcviku dává předpoklady pro správný výcvik psa. Psovod, který ovládá tuto teorii a umí jí také správně při výcviku psa používat, se vyvaruje chyb a tím tomu, aby psa pokazil. Je velice důležité si pamatovat, že při: výcviku psa, tedy při budování návyků - podmíněné reflexní činnosti, psovod působí na kůru mozku, na nervovou soustavu. vůbec jako na "nejuniverzálnější mechanizmus". Tento "mechanizmus" má však svojí určitou hranicí schopností a možností. Čím více a lépe tyto schopnosti a možnosti vyšší nervové činnosti psa psovod pozná, tím lépe a kvalitněji dokáže postupovat ve výcviku služebního psa. Zkušenosti z praktického výcviku nám dokazují, že podstatná část chyb psovodů vyplývá z podceňování základů fyziologie vyšší nervové činnosti nebo z jejich neznalosti. Od dobrých a zkušených psovodů velmi často slyšíme, že nemohou vystačit s těmi zkušenostmi,. které získali při výcviku svého prvního psa. Ve výcviku nového psa museli vycházet z typu vyšší nervové činnosti, aby dosáhli opět úspěchu.

III. KAPITOLA - NĚKTERÉ ZKUŠENOSTI Z PRAKTICKÉHO VÝCVIKU PSA

V předcházejících kapitolách bylo ve spojitosti s rozborem fyziologie vyšší nervové činnosti poukázáno i na případné chyby a jejich následky při výcviku psa. V této kapitole chceme hlavně začínajícím psovodům předat některé zkušenosti" z praktického výcviku psa v ucelenějším sledu. Jde o zkušenosti, které jsou v nejednom případě ověřeny praxí.

Okolnosti, které mohou výcvik psa ztížit nebo usnadnit.

Výcvik psa probíhá vždy za různých vnějších podmínek, které mohou na psa při jeho výcviku působit kladně nebo záporně. Této skutečnosti si musí být psovod vědom dříve než započne cvičit psa. Tak například:

Vítr může ztížit práci psa při nácviku stopování, nebo naopak za určitých okolností bude práci psu na stopě ulehčovat. Nepříznivě se projeví vítr působící bočně na stopu. Pokud by šlo o velmi silný vítr, lze předpokládat, že pes za takových podmínek stěží stopu vypracuje.

Pro práci psa na stopě jsou velice ztížené podmínky při a nebo po silném a prudkém dešti. V takovém případě je pach kladeče deštěm odplaven a rozplyne se v množství vody.

Ztížené podmínky pro práci psa nastávají, když teplota vzduchu stoupne nad 25°. Zvýšenou teplotou vzduchu dochází u psa k zrychleni dýcháni (teplotní reakce) a organizmus psa se velmi rychle vyčerpává a unavuje. U psa dochází k snížení aktivnosti a zájmu. To však neznamená, že při této teplotě nebudeme se psem pracovat. Služebního psa musíme navykat i na tyto podmínky. Výcvik však bude kratší. Dále je třeba si pamatovat, že výcvik za stížených podmínek se může provádět pouze se psem, který má již určitý kvalitní stupeň cvičenosti, aby si tak jeho nervová soustava postupně navykala i na ztížené pracovní podmínky, jak to vyžaduje skutečná praxe.

Sníh a silný mráz jsou za určitých okolností podmínkami" které nám mohou výcvik nebo práci psa ztížit. V žádném případě se nedoporučuje- provádět výcvik psa ve stopování ve sněhu, kde není jiných stop. Nácvik jde provádět v místech, kde se pohybují lidé, t. zn. na pěšinách, cestách apod. Silný mráz rušivě působí na funkci čichové sliznice psa. Nervová' soustava je tím rušena a není schopna vyvolat požadovanou podmíněnou reflexní činnost.

Rušivě a tím i nepříznivě působí na nervovou soustavu psa při jeho výcviku různé okolní podněty. To platí zejména v takových případech, kdy s výcvikem psa začínáme nebo budujeme nový cvik. Může jít o velkou frekvenci lidí, na kterou dosud pes není zvyklý. Mohou to být různé hluky, pohyb motorových vozidel, zvěř a její pach, různé předměty, které mohou upoutat pozornost psa (působeni orientačního reflexu) apod. Tyto rušivé podmínky jdou postupným navykáním psa odbourat. U některého psa dosti rychle, u jiného jejich nepříznivý vliv musíme odbourávat i delší dobu. Dobrý psovod pamatuje na tyto okolností již od výchovy mladého psa.

Zejména u výcviku psa na stopování v terénu v jarním a podzimním období může dojít k narušení výcviku. Příčinou zde bývá to, že psovod si včas nepovšiml, že pole nebo louka je popráškována umělým nebo strojeným hnojivem. Umělá hnojiva mohou vyvolat u psa onemocnění, zvracení, nechuť k žrádlu, silný průjem apod. Začínající psovod si musí zapamatovat, že nemocný pes nejeví zájem o výcvik, a proto v takovém stavu nikdy nesmíme se psem provádět výcvik. Dobrý zdravotní stav psa je totiž jednou ze základních podmínek,. která značně ovlivňuje postup výcviku psa.

Při výcviku psa má určitý důležitý význam i výběh. Nejde zde jen o ta, že nervová soustava si odpočine, nýbrž, že pes si vyprázdní močový měchýř, vyprázdní se vykálením. I tyto skutečnosti mohou nepříznivě ovlivnit prováděný výcvik psa.

Vyjmenovány byly ty nejzákladnější okolnosti, které mohou výcvik psa ztížit. Takových okolností je daleko více. Vždy záleží na podmínkách a prostředí, ve kterém psa cvičíme. Dále si musí psovod uvědomit, že navykání psa i na tyto ztíženo podmínky je procesem, kdy musí postupovat od jednoduchého ke složitému.

Je nutné však zdůraznit jeden důležitý fakt pro praxi. I když bylo vysvětleno co vše může stížit práci psa, neznamená to, že v praxi nikdy nebudeme psa za těchto podmínek používat. To by bylo nesprávné. Hlavně u pátracích psů povolaných na místo činu, musí psovod učinit maximum. Proto nebude nikdy rozhodovat za psa. Psa na stopu uvede a když ji nebude schopen sledovat, orgánům vysvětlí příčiny.

Za nejpříznivější podmínky jsou pro výcvik považovány, hlavně u pachových prací, večerní nebo noční a ranní hodiny. Předně proto, že v této době působí na psa méně rušivých okolních podnětů. Hlavně však proto, že tlak vzduchu způsobuje, že pachová stopa se nevypařuje, ale je tlakem vzduchu a jeho vlhkosti příznivě udržována na zemi a při zemi. Dalším důvodem je to, že zpravidla v tomto období je bezvětří. Zkušení psovodi v této době často provádějí výcvik psa na stopování ve frekvenci, ještě než si pes navykne na jiné složitější podmínky.

Totéž je možné říci o povětrnostních podmínkách za dne, kdy je obloha zatažena, bezvětří a vzduch je vlhký. Totéž platí i o slabém dešti a mrazu. Tolik k otázce a problematice, která může ztížit nebo usnadnit práci psu při jeho výcviku.

Nežádoucí spojitost při výcviku psa.

Velice důležitou je otázka nežádoucí spojitosti při výcviku psa. Co rozumíme nežádoucí spojitostí?

Nežádoucí spojitostí při výcviku psa rozumíme chyby vzniklé špatnou metodou a technikou výcviku. Jde o chyby, kterých se dopustil sám psovod. Nežádoucí spojitost považujeme v práci psovoda za dosti vážnou chybu a to proto, že při svědomitější a promyšlenější činnosti se jí psovod nemusí dopustit. Nežádoucí spojitost v procesu výcviku může vznikat za různých okolností, v různých etapách výcviku nedoceněním prostředí, osoby pomocníka apod. Začínajícím psovodům bude poukázáno na to období nebo fáze výcviku, kdy si při výcviku psa mohou snadno vybudovat nežádoucí spojitost.

Nežádoucí spojitost velmi snadno vzniká, když psovod psa cvičí stále v jednom místě. Budeme-li stále provádět výcvik na jednom místě, snadno se může stát, že při změně jiného terénu nebo výcvikového prostoru nám pes nebude bodávat takový výkon jak jsme zvyklý. Například. Psovod učí psa stopování v terénu na vlastní stopu. Neustále vybírá pouze travnatý terén. Stopu klade vždy od stromu a ukončuje jí u keře. Soustavným opakováním této situace se u psa projeví nežádoucí spojitost. Pes zbíhá ze stopy ke každému stromu nebo keři. Při sledování stopy dojde ke stromu nebo keři, kde sice stopa nekončí a pes přestane pracovat v důsledku vybudované nežádoucí spojitosti vinou psovoda. Velmi často se ukončují stopy u cest, pěšinek a jiných překážek, což pro praxi není správné.

Chyby se dopouští i takový psovod, který výcvik psa provádí pouze v denní době. Časem zjistíme, že vzniklá nežádoucí spojitost je nám překážkou, aby pes pracoval ve tmě, ve sklepě, na půdě nebo v temné místnosti. V nejednom případě se pak v praktickém výkonu služby stalo, že i dobře vycvičený pes nezadržel prchající osobu v noční době nebo osobu ukrytou v tmavé místnosti.

Velice závažnou nežádoucí spojitostí je, když psovod při výcviku psa nedodržuje mezi cviky a povely potřebné intervaly. To má za následek, že pes na jeden povel provede současně dva i více cviků za sebou. Tato nežádoucí spojitost se velice často vyskytuje u výcviku disciplíny poslušnosti. Například: Psovod v rychlém sledu vydává povely a vyžaduje od psa provedení cviků "LEHNI!" - "VSTAŇ!" - "SEDNI! ". Podobné situace mohou nastat u cviků obrany i pachových prací. Tímto postupem psovod výcvikem psa více kazí než jej cvičí. Budeme si pro praktický výcvik pamatovat, že při výcviku psa musíme záměrně budovat a vytvářet zpožďovací útlum, abychom cvik u psa nacvičili tak, jak je předepsáno a stanoveno.

V procesu výcviku psa je význačným činitelem osoba pomocníka. I zde se často setkáváme s tím, že se na osobu pomocníka snadno vybuduje nežádoucí spojitost. Této chyby se můžeme snadno dopustit, když nám bude neustále klást stopu pro psa jedna a táž osoba. Při cvicích obrany budeme pro zadržení, vyštěkání ukryté osoby a při její prohlídce i doprovodu používat stále jednoho a téhož pomocníka.

Nežádoucí spojitost nám může vzniknout i na věc. Stane se tak v případech, kdy budeme používat jako předmětu na stopě stále jednu a tutéž věc (hadříky). Stejným způsobem si vybudujeme nežádoucí spojitost u aportování, při vyštěkání těžkého předmětu (používání jen dřevěné bedny apod.]. V začátku nácviku je správné volit takovou věc, o kterou má pes zájem. V pozdější fázi však musíme předměty střídat, a pokud možno co nejvíce volit takové předměty, s nimiž se pes setká v praktickém výkonu služby. To samé platí o velikosti, tvaru a barvě předmětů.

Při výcviku psa používáme různých pomůcek. Při výcviku obrany je to zpravidla ochranný oděv nebo jen rukáv. Je známo, že tuto činnost pes velmi rád koná. Nesmíme však zapomenout, že při výcviku dochází u psa k vytváření velmi silné nežádoucí spojitosti na rukáv nebo ochranný oděv. Když tuto okolnost psovod podcení, stane se pak snadno při praktickém zadržení, že pes pachatele dostihne, ale nezadrží. Příčinu musíme hledat ve špatném a nesprávném postupu psovoda ve výcviku psa na zadržení prchající osoby. Psovod se spokojil s tím, že pes dobře zadrží osobu oblečenou v ochranném oděvu. Neprověřil si však, zda pes je schopen tohoto výkonu stejně dobře, když pomocník má pod civilním oblekem ochrannou manžetu místo ochranného rukávu.

Jsou ještě další okolnosti, které mohou vybudovat a vyvolat u psa nežádoucí spojitost.

Například. Psovod neustále vyžaduje od pomocníka, aby mu při zadržení prchající osoby psa vydražďoval (křikem, skákáním apod.). V praxi nám toto pachatel nikdy nedělá a dělat nebude. Psovod opomněl, že mimo prchající osoby musí býti podnětem pro činnost psa povel "DRŽ!", posunek pravé ruky a jeho pohyb vyběhnutím do směru. Velice nepříjemné situace mohou nastat u toho psa, který byl na zadržení cvičen pouze v terénu a nikdy s ním psovod neprováděl tento cvik do místnosti (do sklepa, na půdu apod.).

I přes dobré odborné vedení výcviku ve výcvikovém středisku se stává, že se u psa během trvání kurzu vytvoří celá řada nežádoucích spojitosti na prostředí, místo, předměty, překážky apod. Proto postupuje naprosto správně ten psovod, který uposlechne rady výcvikového střediska a po návratu s kurzu se psem provádí trénink v místech a prostředí, kde :může nebo bude provádět zákroky. Správný a dobrý psovod k tomuto cíli umí využít i svého výkonu služby. Využije terénu, prostředí, osob, objektů apod.

I když existuje možnost vybudování ještě dalších nežádoucích spojitosti, upozornění na nejtypičtější nežádoucí spojitosti postačuje k tomu, aby bylo správně pochopeno:

• co je to nežádoucí spojitost a jak vzniká,
• jak vážné následky mohou nežádoucí spojitosti vzniknout,
• že nežádoucí spojitosti jsou chyby, kterých se dopustil sám psovod.

O některých dalších chybách při výcviku psa.

V procesu výcviku psa se může dopustit psovod ještě dalších, a to velmi závažných chyb a nemusí jít .n vytvoření nežádoucí spojitosti, nebo vlivem nežádoucí spojitosti. Jde v podstatě o chyby, které je možno pozorovat nejvíce u začínajících psovodů z teoretické neznalosti a malými praktickými zkušenostmi. Obdobných chyb se však dopouštějí i, zkušení a dlouholetí psovodi, když rutinovaně přistupují k výcviku psa, který jim byl nově přidělen a neberou tak v úvahu změnu v povaze nově přiděleného psa.

Každá chyba, byt i někdy zdánlivě nepatrná, může míti za následek snížení kvality výcviku psa a přes značné úsilí se nám chybu nepodaří odstranit.

Za nejhrubší chybu při výcviku psa je považováno jeho zlidšťování. Jde o problém, kdy se psovod domnívá, že pes je schopen myslet, a proto také uvědoměle jednat. Z tohoto nesprávného hodnocení a názoru vyplývá pak i další omyl, že se připisuje psu schopnost rozumět lidské řeči a pojmům ve formě povelů nebo toho, co psovod psu říká. Je to naprosto nesprávný a mylný názor. Pes svými smysly a prostřednictvím ústřední nervové soustavy vnímá pouze hlasovou intonaci, zabarvení hlasu psovoda, výšku a délku hlasu svého cvičitele, nikoliv, že by rozuměl slovu "SEDNI! ", a proto si sedl před psovodem. Není proto správné při výcviku psa, doprovázet povely ještě nějakým rozhovorem se psem. V takovém případě sami vytváříme situaci, za niž se u psa těžko vytváří a buduje podmíněný reflex. Totéž platí o posuncích a pohybech, které pes vnímá zrakem. Mnohdy se stane, že upřený pohled psa na svého psovoda nebo i jeho chování naznačuje, že jakoby psovodu rozuměl. To není správná domněnka. Pes nereaguje na rozhovor psovoda, ale na pohyby ukazováčku, na zvýšenou intonaci hlasu nebo na pohyby ruky, v níž právě drží psovod vodítko. Zlidšťování psa může vést k velice zásadním a závažným chybám, které se pak velmi těžko napravují, nebo nejdou napravit již vůbec.

Další dosti závažnou chybou je, když psovod nepochopí nutnost individuálního přístupu k výcviku psa. Této chyby se dopustí ten psovod, který nebere v úvahu povahové zvláštnosti svého psa, snaží se u psa jednou metodou vybudovat potřebné návyky.

V prvé i druhé kapitole bylo uvedeno dostatečné množství příkladů o tom, že nesprávná volba podnětů se může stát, vzhledem k povahovým vlastnostem psa, příčinou našeho neúspěchu při jeho výcviku i přesto, že naše snaha a předsevzetí budou správná. Této chyby se zpravidla dopouštějí ti psovodi, kteří podceňuji jak teorii, tak i praktický výcvik psa. Z lehkomyslnosti se dopouštějí chyb, o nichž vědí, že mohou jejich jednáním nastat, ale přesto jejich vůle je natolik slabá, aby dokázali pracovat správně, důsledně a systematicky.

Špatná organizace výcvikové doby je další okolností, kdy se psovod dopouští určitých chyb. Tak například. Psovod v krátké době se snaží se psem co nejvíce nacvičit. Neuvažuje o tam, že chtít je jedna stránka věci a druhou je možnost. Onou možností je právě nervová soustava psa, která má svojí určitou hranici, schopnosti i možnosti. Nerespektování této objektivní zákonitosti vede při výcviku k celé řadě následků. Psovod zpravidla psa přecvičí, tím jej odradí od dobrovolné a radostné práce. Nácvik cviků se nedaří proto, že nervová soustava je unavena a chrání se. Vypojuje se z činnosti vzniklým ochranným útlumem. Psovod při práci znervózní a snaží se pak ,;násilím" psa donutit k výkonu. Pes (nervová soustava) se brání a tak dochází k narušení kontaktu mezi psem a psovodem.

Jako další příklad porušení zásady postupu od jednoduchého ke složitému, můžeme použít u cviku překonávání překážek. Tento cvik vyžaduje určité doby trpělivosti psovoda. Při výcviku psa na překážky musíme nejdříve začínat s návykem na jednu nízkou překážku, přičemž ji psovod překonává -současně se psem. Později přibereme další o něco vyšší. Pak třetí, ještě vyšší. Při tomto nácviku musí psovod se psem "běhat" na vodítku kolem překážek. Později vodítko pouští, i když třeba již nemusí běhat až ke třetí překážce. Skutečnost je taková, že trvá dosti dlouho; než cvik propracuje tak, aby pes překonal tři různé překážky na jeden povel. Tento obtížný cvik se nedá u psa nacvičit v krátké době, jak se mylně domnívá některý psovod.

Hrubou chybou je i to, když se psovod snaží během několika hodin procvičit cviky ze všech disciplín. Také je nesprávné například, aby bylo po výcviku psa v obraně přistoupeno k výcviku psa na stopování. Na tuto otázku je třeba si odpovědět z hlediska teorie vyšší nervové činnosti psa. Pak správně pochopíme, že výcvik obrany nervovou soustavu značně vyčerpá a tato potřebuje odpočinek. Pachové práce jsou pro nervovou soustavu psa velmi náročnou a obtížnou činností proto, že v koře mozku musí probíhat diferenciační útlumový proces, který nervovou soustavu dosti vyčerpá a unaví. Těchto několik argumentů by mělo postačit k tomu, aby psovod přemýšlel a uvažoval i o otázce organizace výcviku nebo tréninku svého psa.

Nesprávné používání podnětů při výcviku psa je další častou chybou. V předešlých kapitolách bylo poukázáno a zdůrazněno, že bez nepodmíněných a podmíněných podnětů bychom podmíněný reflex u psa nevybudovali. Každé vytváření podmíněného reflexu má také svoje podmínky - zákonitosti. Jednou z nich je správné používání podmíněných a nepodmíněných podnětů. Bylo několikrát uváděno, že podmíněný podnět má poněkud předcházet nepodmíněnému podnětu. Jinak potřebný podmíněný reflex nevybudujeme. Chyby se dopouští i takový psovod, který sílu podnětů nepřizpůsobí povahovým vlastnostem psa. Časté používání zbytečně silných podnětů vyvolává u psa nechuť k výcviku a postupně i strach z osoby psovoda.

Nesprávné používání povelu "FUJ!", - jehož účelem je přerušení nežádoucí činnosti psa, je častým nedostatkem v činnosti psovodů. Stává se, že někteří psovodi používají tohoto povelu v nesprávném okamžiku. Například:

Pes bude v poloze "LEHNI!" a za určitou dobu se snaží z místa, kde byl psovodem odložen odejít. Psovod toto zpozoruje a použije povelu "FUJ!", s úmyslem, aby tak zabránil nežádoucí činnosti psa. Je to nesprávný postup použití povelu. Správně by v daném případě bylo, kdyby psovod použil povelu "MÍSTO!" ve zvýšené intonaci a psa za pomoci nepodmíněných podnětů. (použiti vodítka a tlaku ruky) upravil do původní polohy vleže.

Stejně nesprávné je příliš časté opakování povelů. Místo toho musí psovod zvážit, zda je podmíněný reflex dostatečně vybudovaný nebo zda u psa proto, že již delší dobu cvik ne prováděl, neprobíhá u něho proces zapomínání. Proto daleko správnější je místo soustavného opakování povelů, připoutat psa na vodítko a za použití nepodmíněných a podmíněných podnětů v ústřední nervové soustavě podmíněnou reflexní činnost oživit a zpevnit.

Nesprávné používáni výcvikových pomůcek se může stát další chybou při praktickém výcviku psa. Nejčastěji to bývá nesprávné používání ostnatého obojku, zejména u psů slabších povahových vlastností. Použití ostnatého obojku se nikterak nevylučuje i u těchto psů. Použití co do síly musí však odpovídat povaze psa. Jsou případy, kdy používat ostnatého obojku se vůbec nedoporučuje, a to u psů jemných a citlivých.

Vodítko i dlouhá vodící šňůra jsou nezbytnými pomůckami při výcviku psa. Jsou pro nás dobrým prostředkem jen tehdy, kdy s nimi správně pracujeme. V žádném případě se nesmí stát, aby psovod použil vodítka nebo dlouhé šňůry k trestání svého psa. Snadno se totiž stane, že si pes "výprask" s dlouhou šňůrou spoji i při uvádění na stopu, nebo při pouhé manipulaci s vodicí šňůrou. Se strachem pracuje na nášlapu, na stopě a při spatření vodící šňůry má snahu utéci z dosahu psovoda. Dobrý psovod velice dobře ví, že jak vodítko, tak dlouhá šňůra se v procesu výcviku psa stávají velice silným a tím i účinným podnětem. Proto těchto pomůcek nesmí být k jiným nesprávným účelům zneužito. Sila jejich používání v procesu výcviku musí však odpovídat vždy povahovým vlastnostem psa.

Těchto několik rad a zkušenosti z praktického výcviku psa by mělo postačovat k tomu, aby začínající psovod pochopil a učinil si představu o následcích chyb, které mohou vzniknout při výcviku psa. Osobnost psovoda však zůstává rozhorlujícím činitelem. Na něm záleží do jaké míry a s jakým následkem se budou vyskytovat chyby v procesu výcviku psa. Celá tato kapitola postihuje nejčastější nedostatky při výcviku psa. Jde o zkušenosti, které byly získány a nashromážděny za mnoho roků, z činnosti mnoha a mnoha psovodů.

Nejde o nic přehnaného nebo zveličeného, když se tvrdí, že výcvik psa je náročná, těžká a složitá činnost psovoda. Již ta skutečnost, že dokážeme u psa prostřednictvím jeho nervové soustavy vybudovat desítky jednoduchých a složitých cviků, plným právem zasluhuje obdiv a uznání. Tento obdiv je o. to větší, když psovod má psa na vysokém stupni cvičenosti a cviky prováděné psem jsou naprosto přesné a správné. Takového výsledku může dosáhnout pouze ten psovod, který velmi dobře poznal a pochopil fyziologii vyšší nervové činnosti a tuto správně uplatňuje při výcviku psa.

KONTROLNÍ OTÁZKY

První kapitola:

1. vysvětlete, co rozumíme pod pojmem výcvik služebního psa.
2. Vyjmenujte a zdůvodněte jaké vlastnosti -má mít psovod. (sebeovládání - houževnatost - důslednost).
3. Vysvětlete význam neustálého prohlubování teoretických znalostí psovoda.
4. Vysvětlete význam správného vztahu ke psu.
5. Proč působí psovod na psa při jeho výcviku jako komplexní podnět.
6. V čem vidíte význam povelové techniky při výcviku psa.
7. Vysvětlete formy odměn, jejich význam a správné používání.
8. Vysvětlete, proč jsou pohyby psovoda silným podnětem při výcviku psa.
9. Co rozumíme pod pojmem podnět a kterých podnětů při výcviku psa používáme.
10. V čem spočívá význam používání nepodmíněných a podmíněných podnětů při výcviku psa.
11. Vyjmenujte základní metody výcviku psa.
12. Vysvětlete podstatu, klady a zápory:
    a) mechanické metody,
    b) chuťové dráždivé metody,
    c) kontrastní metody,
    d) napodobovací metody.
13. Které metody nejčastěji používáme při výcviku psa a jak postupovat při výběru-vhodné metody.

Druhá kapitola:

1. Jak rozdělujeme nervovou soustavu psa.
2. Popište ústřední nervovou soustavu psa.
3. Co je to nervová buňka, jaké má hlavní části a vysvětlete její funkci
4. Co rozumíme pod pojmem reflex a v čem je rozdíl mezi reflexem a podnětem.
5. Popište tři části reflexního oblouku.
6. Vyjmenujte základní nervové procesy.
7. Vysvětlete pojmy vzruch a útlum a jaká je: mezi těmito nervovými procesy vzájemná souvislost.
8. Vysvětlete formy pohybu základních nervových procesů vzruchu a útlumu.
9. Co je to dominantní ohnisko vzruchu a kdy může vzniknout při výcviku psa.
10. Proč má psovod znát a správně využívat základních nervových procesů při výcviku psa.
11. Jak rozdělujeme reflexy.
12. Vysvětlete, co rozumíme pod pojmem nepodmíněné reflexy.
13. Co je to orientační reflex a jaký je jeho význam pro výcvik psa.
14. Co rozumíme pod pojmem podmíněný reflex.
15. Popište, jak vzniká při výcviku u cviku "SEDNI!" podmíněný reflex
16. Které podmínky je třeba dodržet při budování podmíněného reflexu.
17. Jak rozdělujeme útlumy jako nervové procesy.
18. V čem spočívá zásadní rozdíl mezi nepodmíněnými u podmíněnými útlumy.
19. Vyjmenujte nepodmíněné útlumy.
20. Vysvětlete podstatu vnějšího útlumu podmíněné reflexní činnosti psa.
21. Co je to ochranný útlum a kdy nám vzniká při výcviku psa.
22. Vyjmenujte podmíněné útlumy.
23. Co je podstatou vyhasínajícího útlumu a jak proti vyhasínaní podmíněných reflexů postupovat.
24. Vysvětlete na cviku "APORT!" vytváření i a upevňování zpožďovacího útlumu.
25. Co rozumíme pod pojmem diferenciační útlum.
26. Vysvětlete význam diferenciačního útlumu při výcviku psa na stopování.
27. Co rozumíme pod pojmem typ vyšší nervové činnosti.
28. Vyjmenujte tři vlastnosti základních nervových procesů, podle nichž se určuje typ vyšší nervové činnosti psa.
29. Jaký má praktický význam pro výcvik psa zkoumání:
    a) síly procesů vzruchu a útlumu;
    b) vyrovnanost procesů vzruchu a útlumu,
    c) pohyblivost procesů vzruchu a útlumu.
30. Vyjmenujte dělení typů podle síly procesu vzruchu a útlumu.
31. Charakterizujte typy psa:
    a) melancholika,
    b) cholerika,
    c) sangvinika,
    d) flegmatika.
32. Pokuste se charakterizovat typ vašeho psa.
33. Kterého psa přítomného v kurzu by jste určil jako typ cholerický.
34. Vysvětlete význam učení o typech psů z hlediska vyšší nervové činnosti pro výchovu a výcvik psa.

Třetí kapitola:

1. Vysvětlete okolnosti, které mohou práci psa při výcviku ztížit nebo ulehčit.
2. Co rozumíme pod pojmem nežádoucí spojitost.
3. Vysvětlete prakticky, kdy může vzniknout nežádoucí spojitost při výcviku psa na:- místo - čas - osobu - pomůcky - předměty.
4. Vysvětlete, proč považujeme zlidšťování psa za hrubou chybu.
5. Vyjmenujte další nejčastější. chyby psovodů při výcviků psa.
6. Vysvětlete co má za následek:
   a)špatný individuální přístup k výcviku psa,
   b)špatná organizace výcvikové doby,
   c)nesprávné používání podnětů při výcviku psa,
   d)nesprávné používání výcvikových pomůcek.