Fyziologie vyšší nervové činnosti psa  .  Zdravověda, výživa a ošetřování psa  .  Teorie výchovy štěněte  .  Výcvik psa v poslušnosti a obratnosti  .  Výcvik psa na obranné práce  .  Výcvik psa na pachové práce

Zdravověda, výživa a ošetřování psa

• PREVENCE, HYGIENA VÝŽIVY, USTÁJENÍ A ČIŠTĚNÍ PSA
• PŘÍZNAKY NEMOCÍ A LAICKÉ OŠETŘENÍ NEMOCNÉHO PSA
• NEJČASTĚJŠÍ ONEMOCNĚNÍ, VYSKYTUJÍCÍ SE U PSŮ
• NEMOCI PSŮ A JEJICH DĚLENÍ PODLE NEBEZPEČNOSTI
• ANATOMIE PSA
  
  
  

Služební pes je důležitým pomocníkem příslušníků VB v boji proti trestné činnosti.

Chceme-li psa řádně vychovat a vycvičit, aby splňoval naše požadavky, musíme dbát o jeho dobrý zdravotní stav. Spolehlivý výkon, který od psa očekáváme, může podat jen .zdravý organismus. Od slabého, podvyživeného, nemocného a zanedbaného psa nemůžeme očekávat a požadovat spolehlivý výkon. Jestliže však je pes zdráv, čilý a pracuje s chutí, můžeme ód něj při výcviku a v praktickém použití dosáhnout velmi dobrých výsledků.

Aby náš pes byl zdráv, musíme vědět, jak o jeho zdraví pečovat a různým nemocem předcházet. Musíme mít alespoň základní znalosti o příznacích různých onemocnění, která se u psů nejčastěji vyskytují a rovněž tak o stavbě a činnosti živého organismu.

O tvaru a stavbě těla živočicha pojednává anatomie a o činnostech živočišného těla fyziologie.

Anatomii a fyziologii řadíme k biologickým vědám, které zkoumají zákonitosti živé hmoty.

Živá hmota je v živém organismu-těle, velmi složitě organizována. Jednotlivé části těla jsou specializovány pro určité činnosti, jejich činnost je vzájemně sladěna tak, že organismus tvoří harmonicky pracující celek.

Činnost živého organismu neustále ovlivňují složité a neustále se měnící podmínky okolního světa. To znamená, že živý organismus je s prostředím, ve kterém žije, nerozlučně spjat.

Význam sepětí organismu s prostředím a jejich vzájemné ovlivňování zdůraznil I. P. Pavlov, který svými vědeckými pracemi významně objasnil mechanizmus vzájemného působení.

V následujících kapitolách bude pojednáno o všech otázkách, které souvisí s vytvořením optimálního prostředí pro vývin i výkon služebního psa.

I KAPITOLA - PREVENCE, HYGIENA VÝŽIVY, USTÁJENÍ A ČIŠTĚNÍ PSA

Prevence.
     Směrnice služební kynologie, stať čtvrtá; kde se hovoří o veterinární péči, článek 105. uvádí: Veterinární péče o služební psy SNB je organizovaná HV-VB. Sestává z veterinární prevence a-veterinární léčebné péče. Každý psovod je ve smyslu zákona o veterinární péči "držitelem - zvířete" a je povinen dbát ustanovení tohoto zákona, a to zejména pokud se týkají tlumení a rozšiřování nákaz všech druhů zvířat. Správy SNB za tím účelem plánují vždy na běžný rok pří slušnou částku na léky .a léčení nemocných psů.

Dále pod pojmem prevence, podle Směrnic služební kynologie, uvedené ve stati 4. odstavci 107, se u sl. psů rozumí:

a ) pravidelné vyšetřování psů na cizopasníky a provádění účinných opatření směřujících k zabránění invaze vnějších i vnitřních cizopasníků na služební psy,
b) pravidelné očkování psů proti vzteklině, psince a infekčnímu zánětu jater, případně jiné očkování, nařízené HV-VB,
c ) preventivní prohlídky sl. psů, kteří se v běžném roce zúčastní kursů ve výcvikovém středisku.

Pokládá-li psovod přiděleného psa za svého nejbližšího a nejvěrnějšího pomocníka, je jeho povinností, aby mu za věrnou službu splácel tak, jak si to pes zasluhuje. Základní podmínkou, za které je pes schopen pracovat, je dobrý zdravotní stav.

Nemocem je lépe předcházet, než propuklé nemoci léčit. Vzniku většině nemocí může psovod zabránit tím, že psa správně a dobře živí, tzn., že strava bude správně sestavena a podávaná pravidelně v přiměřených dávkách.

Vzniku většině nemocí je možno zabránit správným krmením, dokonalou péčí a hygienickým ustájením sl. psa. Rovněž je nutné, aby psovod svého psa pečlivě pozoroval. Z jeho chování lze zjistit .včas každou odchylku od normálního stavu. Tím také včas postřehnout počátek onemocnění, který je velmi důležitý k rozpoznání choroby a ke stanoveni správného léčení, O příznacích onemocnění bude pojednáno v další kapitole:

Výživa psa je jedním z preventivních činitelů pro zdárný vývoj organismu a zachování zdraví zvířete;

Látky, z nichž živočišné ústrojí buduje hmotu těla a které nezbytně potřebuje k nejrůznějším životním projevům, jako jsou pohyb, dýchání, udržování tělesné teploty, činnost žláz, tvorbě srsti, mléka atd., čerpá organismus z potravy.

Základním požadavkem správné výživy, je snaha dosáhnout v potravě takového poměru jednotlivých živin, který by organismu nejlépe prospíval. Proto strava musí být různorodá a pestrá.

Krmiva pro psy lze povšechně rozdělit na krmiva původu živočišného a rostlinného.

Krmiva původu živočišného, jako jsou maso, vnitřnosti, chrupavky, mléko a vejce jsou pro psa stravitelnější, obsahují plnohodnotné bílkoviny, které jsou ve výživě psa nenahraditelnou živinou. Obsahují vitamíny A, B, C, jsou však chudá na uhlovodany, které jsou hlavním zdrojem energie při výkonu.

Krmiva původu rostlinného - obiloviny, zelenina, luštěniny, brambory a ovoce jsou objemnější, takže více zatěžují zažívací ústrojí psa a vyvolávají ve střevech kvašení. Kromě vitamínů jsou bohatá na uhlovodany.

Dále je možno používat krmiva smíšená; suchary, různé pochutiny a doplňkové přípravky, obsahující minerálie a vitamíny. Důležitým faktorem ve výživě je voda, která je k projevům živé hmoty, buněk organismu, nepostradatelná.

Voda je prostředím, v kterém se rozpouštějí živiny. je také hlavní složkou tekutin těla a významnou stavební sloučeninou buněk a tkání. Voda odvádí z těla odpadové sloučeniny, které, vznikají při výměně látkové.

Z uvedeného tedy vyplývá, že je zapotřebí, aby pes dostával potravu smíšenou, sestávající z krmiv živočišného i rostlinného původu s přísadou minerálií a vitamínů. Nesmí se při tom zapomínat na dostatečnou pestrost potravy.

Hodnota krmiva není závislá pouze na chemickém složení jednotlivých živin, nýbrž také na jejich jakosti. Proto krmivo má být vždy čerstvé a chutně připravené, nikdy zkažené. Potravu musíme střídat a podávat pravidelně ve stejný čas.

Výživa nemocného psa vyžaduje zvláštní pozornost, neboť na ní je do značné míry závislý úspěch léčení, které provádí veterinární lékař. Často ani ten nejlepší lék nezabírá nedodrží-li psovod zásady správné výživy a ošetřování nemocného psa. Nařídí-li proto veterinární lékař určitý způsob výživy, musí psovod toto nařízení plně dodržet.

    Při onemocnění zažívacího traktu nařídí veterinární lékař, v některých případech, úplnou hladovku, jako na příklad při kataru žaludku, při průjmech, které byly způsobeny přesycením nebo požitím zkažené potravy. Zde se psovodi často dopouští velké chyby tím, že z neodůvodněného strachu před přílišným vyhubnutím psa, hladovku nedodrží. Psu dávají různé pamlsky a tím mohou úspěch léčení vážně narušit. Za několik dní úplné hladovky žádný pes neuhyne, ztratí sice na váze, ale tuto ztrátu po uzdravení rychle dohoní. Porucha zažívacího ústrojí se odstraní tím dříve, čím má toto ústrojí více klidu. V době hladovky, se podávají psu jen nápoje, a to ruský čaj, odvar heřmánku, pelyňku, zeměžluče apod., slazený hroznovým cukrem: Normální cukr, vyrobený z cukrové řepy, sám o sobě průjem podporuje. Ze stejného důvodu nepodáváme ani mléko: Opačný případ je, kdy veterinární lékař nařídí krmit potravou bohatou na živiny a pes neprojevuje o potravu zájem. V těchto případech dbáme nejen na správnou normu živin, ale i chutnost -- lákavost potravy. Psu podáváme potravu, o které víme, že ji rád přijímá. Můžeme mu také předložit menší množství potravy, připravené z různých produktů, k výběru. Tu potravu, kterou si pes vybere, mu pak připravujeme až do doby, kdy se chuť zlepší nebo kdy ji začne odmítat. V tomto případě pokus s výběrem potravy opakujeme. Nemocnému psu podáváme nezávadné maso syrové nebo polosyrové. Syrové maso upravujeme škrábáním, aby se svalová vlákna rozrušila a tím se zvětšila jeho stravitelnost. Škrábané maso promísíme se strouhanou houskou, která zachytí šťávu.

    Vyloučením kafilerického masa zabráníme vzniku možné infekce. K zlepšení vůně a tím lákavosti potravy, můžeme maso mírně opražit na jedlém oleji. Vůně takto připraveného masa je pro psa velmi lákavá a povzbuzuje chuť k žrádla. Maso nesolíme ani nepřidáváme koření a cibuli. Silné masové odvary doplňují vhodně dietu. Syrová vejce jsou dobrým dietickým pokrmem, nezakázal-li jejich zkrmování veterinární lékař proto, že se ve střevě psa objevily hnilobné procesy. Výrobky z mléka, jako tvaroh, sýr nebo syrovátku, jako nápoj možno, používat. Odvar z krup, rýže nebo ovesných vloček, rozvařené až na slizovitou hmotu, působí léčivě hlavně při zánětech žaludku nebo střevní stěny.

    Při podávání diety nesmíme zapomínat na přidávání potřebných vitamínů. Když se chuť k přijímání potravy zlepšila, můžeme dávky potravy poznenáhlu zvyšovat až na normální dávky.

Ustájení.

    Kotec, v němž je pes ubytován, musí být umístěn tak, aby psa chránil před nepříznivými povětrnostními podmínkami, jako je chlad, sluneční žár, déšť apod., zkrátka má být vhodným prostředím pro odpočinek psa po práci, aby se tam pes cítil dobře a spokojeně.

Proto i Směrnice o služební kynologii ve 4. stati zdůrazňují podmínky pro ustájení služebního psa. V odstavci 66. se uvádí: "Služební pes je ustájen ve vhodném kotci s boudou, zpravidla typizovaném. Kotec má být postaven na suchém místě, na slunné závětrné straně, pokud možno dál od frekvence lidí a dopravních prostředků, aby v době, kdy není pes se psovodem ve službě, měl přiměřený klid k odpočinku. Část kotce má být zastřešena, aby, pes nebyl vystaven po celý den slunci nebo nepřízni počasí. V zimě má být -bouda vystlána slámou a v místech s vyšší polohou, kotec obložen chvojím. Sláma se musí vyměňovat každý čtvrtý týden. V období tuhých mrazů se na vchod boudy připevňuje závěs z pytloviny.

 Při budováni kotce musíme mít na zřeteli určité základní požadavky. Kotec musí být prostorný, suchý, vzdušný, čistý, s dostatečným přístupem čerstvého vzduchu, v létě s dostatečným stínem a naopak v zimě, s dostatečným přístupem slunce.

Psa je možné ustájit i volně na dvoře nebo na zahradě, podle možností psovoda, avšak i zde je nutné, aby pes měl vhodnou a vhodně umístěnou boudu. Pes nesmí být uvázán a nebo držen -společně s jinými domácími zvířaty. Rovněž nesmí být umístěn v zatuchlé, vlhké a nevětrané místnosti.

Při budování ustájení pro psa musíme pamatovat na to, že kotec i boudu musíme pravidelně .čistit a desinfikovat. Proto kotec i bouda musí být dobře přístupná.

Kotec má mít pevnou, dobře smývatelnou podlahu. Vhodná podlaha je z kvalitního betonu a pokryta dřevěnými rohožemi, aby se zabránilo líhání psa do moče a trusu a na studené podlaze.

Směrnice o služební kynologii, stať 4. odst. 69, o ustájeni sl. psa ukládají: "V kotci musí být udržována dokonalá čistota. Nejméně jednou za půl roku musí být provedena desinfekce kotce 2% horkým roztokem louhu sodného. Po desinfekci smí být sl. pes vpuštěn do kotce až po úplném zaschnutí desinfekčního roztoku. Bouda, kromě toho, musí být posypána každé čtvrtletí zásypem proti vnějším cizopasníkům."

Desinfekci kotce a boudy neprovádíme silně páchnoucími desinfekčními prostředky, které by dráždily čichové ústrojí psa, jako je krezol, a lizol. Vhodné je používat 2% horkého roztoku louhu sodného.

Po desinfekci, kotec ještě řádně spláchneme čistou vodou,: necháme vyschnout a pak vrátíme psa zpět.

Čištění psa.

    Stav srsti psa má velký význam pro jeho. zdraví. Prach, špína, lupy, odumřelé částečky kůže, chlupy a kožní výpotky, které se na kůži hromadí, ji znečišťují, zhoršují. její látkovou výměnu, narušují správnou regulaci tepla a vytvářejí vhodné podmínky k rozmnožování vnějších a tím i vnitřních cizopasníků, jakož i ke vzniku ekzémů a jiných zánětlivých kožních onemocnění.

Aby se tomuto předešlo, musí se tělo psa udržovat v čistotě, pravidelným čištěním.

    V článku 70. Směrnic služební kynologie se uvádí: Ošetřováni psa provádí psovod denně. Po návratu ze služby, za deštivých nebo jiných nepříznivých dnů, musí být pes řádně do sucha vytřen: Nemocný služební pes nesmí být používán do služby a v zimním období musí být držen ve vytopené místnosti.

    Největší pozornost a péči potřebuje srst psa na jaře a na podzim při línání a v deštivém počasí. Při čištění psa sledujeme, zda nemá vnější cizopasníky nebo jiná kožní poranění: a onemocnění.

    K čištění srsti psa je vhodné používat hřebenu, kartáče,. hřbílka a hadru. Čistit začínáme kartáčem. Psa si postavíme předními končetinami na vyvýšené místo a kartáčem třeme psa od hlavy k zádi a obráceně. Tím provádíme masáž a prokrvení kůže a uvolňujeme přebytečnou srst. Po této masáži:' hřebenem vyčešeme uvolněnou srst a když je srst pěkně urovnaná, přetřeme ji ještě čistým hadrem, abychom ji zbavili prachu. Kovové hřbílko nám slouží jen k čištění kartáče. Není vhodné používat hřbílko místo kartáče nebo hřebenu. Při česání psa hřbílkem dochází k usekání pesíků ostrými hranami hřbílka. Takto ošetřovaná srst má vzhled jako po-trimování. Srst psa, hlavně německého ovčáka, tím trpí. Do otevřené srsti psa pak vniká při dešti voda, pes je rychle promáčen a je zde nebezpečí onemocnění z nachlazení, obzvlášť v jarních° a podzimních měsících.jedním z prostředků, jak pečovat o čistotu srsti psa, je koupání. jak často psa koupat, je závislé na ročním období.. V létě, kdy je ve vzduchu více prachu, nebo na jaře a na podzim, kdy je často blátivé počasí, je koupání psa potřebnější než v zimě.

    Koupáni psa se má provádět jen tehdy, je-li zajištěno dokonalé osušení (v létě slunce, v zimě suchá a teplá místnost), aby se pes po koupeli nenachladil. Pokud koupeme psa v létě :za slunečného počasí, necháme jej pořádně proběhnout, aby srst dobře proschla. Pes s vlhkou srstí nesmí být umístěn v kotci.

    Pokud koupeme psa v zimním období, musíme zajistit, aby byl po koupání utěrkou řádně vysušen a umístěn v teplé, suché místnosti, kde by jeho srst důkladně vyschla.

    V teplé roční době provádíme koupání psa v čisté tekoucí vodě. Nikdy psa nekoupeme ve stojaté, kalné vodě, která obsahuje různé choroboplodné zárodky. Pes nesmí být před koupáním uhřátý. Po fyzické námaze necháme psa oddychnout a schladnout.

    Při koupání psa nepoužíváme silně dráždivých mycích prostředků. Koupání provádíme tím způsobem, že psa nejdříve důkladně namočíme, potom ho namydlíme a nakonec přepláchneme čistou vodou, aby zbytky mýdla nedráždily pokožku psa. Při koupání neponořujeme hlavu psa pod vodu, aby mu nevnikla voda do -uší.

    Voda vniklá do uší, když se potom řádně nevysuší, zapřičiňuje rozklad ušního mazu a může zapříčinit zánět zevního zvukovodu. Toto je pro psa nepříjemné onemocnění a zanedbané se obtížně léčí. Často z toho vzniká chronický zánět zevního zvukovodu.

    Pokud to není nutné, nebereme psa ven, když je nepříznivé, sychravé a deštivé počasí. Rovněž koupání je v nepříznivém počasí škodlivé.

    Při pravidelném čištěni psa nesmíme také zapomínat na čištění uší. Toto provádíme nejméně jednou za týden. K čištění uší nepoužíváme dráždivých prostředků jako jsou benzin, líh, petrolej, peroxid vodíku apod. Nejvhodnější k tomuto účelu je sypsi olej nebo parafínový olej. Při čištění musíme dbát, abychom neporanili zevní zvukovod. Provádíme ho kouskem vaty namotaným na klůcku, který je na jednom konci rozštípnut. Do rozštěpu zasuneme kousek vaty jako do pinsety a vatu namočíme tak, aby zhotovený tampon přesahoval okraj klůcku. Na každé ucho použijeme zvlášť čistý tampon, aby nedošlo k případnému přenášení onemocnění z jednoho ucha do druhého. Nikdy se nesnažíme vyčistit ucho najednou. Nejdříve odstraníme nečistotu jen zhruba a potom čistíme ucho tak, až je úplně čisté, přičemž použijeme na jedno ucho tři až čtyři tampony.

II. KAPITOLA - PŘÍZNAKY NEMOCÍ A LAICKÉ OŠETŘENÍ NEMOCNÉHO PSA

   Abychom mohli předcházet různým onemocněním psa, případně abychom zamezili dalšímu zhoršení nebo rozšíření nemoci musíme psu poskytnout veškerou potřebnou péči. Správnou péči můžeme poskytnout včas jen tehdy, když budeme znát příznaky různých onemocnění.

    Víme, že většina nemocí se projevuje určitými charakteristickými příznaky, jejichž znalost nám pomáhá správnému a včasnému rozpoznání choroby a tak poskytnutí včasné a správné první pomoci.

Příznaky nemocí můžeme rozdělit na místní a celkové.

    K místním patří příznaky, které ukazují na změnu příslušného orgánu. Jsou to: místní teplota, na poraněném nebo zhmožděném místě, bolestivost poraněného místa při pohmatu, otok nebo změna barvy spojivek, sliznic, pokožky apod.

    Z celkových příznaků lze uvést: změnu v chování psa, které se nám jeví celkovou malátností, lhostejností k vnějším podnětům, slabou reakcí na silné podněty jako jsou příchod psovoda nebo cizí osoby ke kotci. Dále je to snížená nebo vůbec zaniklá chuť k přijímání potravy. Zvýšenou teplotou těla, která ukazuje na zánětlivé procesy v organismu. Snížená teplota pod normál ukazuje, že dochází k celkové ztrátě tělesných sil - tělo chladne, odumírá, jedinec hyne. Změna dýchání, které může být ztížené, zrychlené, nepravidelné nebo zas příliš zpomalené. Změny na viditelných sliznicích, jejich zčervenání, zežloutnutí nebo bledost. Změny na srsti a kůži, srst je matná, bez lesku a naježená, kůže je suchá, málo elastická. A nakonec ztrátou výkonnosti psa, o to buď částečnou nebo úplnou, kdy pes přestává reagovat na povely psovoda.

    Pozornému psovodu by neměly uvedené odchylky od normálního chování psa ujít, protože včas rozpoznané onemocnění a včas provedený odborný zákrok veterinárního lékaře,. usnadní vyléčení, zkrátí jeho trvání a tím i utrpení psa.

    U každého onemocnění je třeba přihlížet k celkovým změnám, které při onemocněni vznikají v organismu psa. Při Iéčení, kterým působíme na chorobně změněný orgán, musíme postupovat tak, abychom usnadnili průběh chorobného procesu, hlavně včasným, pravidelným a vhodným způsobem podávání léků.

    Správné stanovení diagnosy a poskytnutí nejvhodnějšího ošetření nemocnému psu může provést veterinární lékař. Někdy však k rychlému uzdravení stačí, když nemocnému psu poskytneme klid, umístíme ho v teplé, suché a čisté místnosti.

    Žádnou nemoc nesmíme podceňovat. Každé onemocnění se musí včas léčit, aby akutní onemocnění nepřešlo v chronické, s jehož léčením jsou větší potíže a často zanechává trvalé následky.

    Jde hlavně o to, aby pes byl k odbornému vyšetření a ošetření přiveden vždy včas. Věci rovněž velmi prospěje, přivede-li nemocného psa k veterináři sám psovod, který nejlépe .dovede popsat příznaky nemoci a co samotnému onemocnění předcházelo. Pes také svého psovoda lépe uposlechne a zákroky, které lékař provádí v přítomnosti psovoda, psa tolik nerozrušují.

    Dále je nutné, aby psovod uvedl okolnosti a podmínky, "za kterých pes onemocněl, jak se projevovaly první příznaky onemocnění, rychlost jejího vzniku, délka trvání onemocnění, .složení krmiva před onemocněním, zda pes zvrací, jak kálí a močí, v jakém prostředí je pes ubytován, kde a na čem spává, jaká je tam teplota nebo jestli tam není průvan, jestli není podezření z otravy a jiné okolnosti. Důležité sdělení je také, zda se pes nezaběhl, nezmokl, koupání apod. Dále je nutno uvést stáří psa a jestli byl již léčen, kdy, na jaké onemocnění, kým a jaké dostal léky.

    Má-li se dostavit úspěch léčení, musí psovod při ošetřování nemocného psa postupovat podle pokynů lékaře. Je správné umístit psa v teplé místnosti, dopřát mu klidu, podávat pravidelně a správnou stravu, přikládat obklady, měřit teplotu a provádět další úkony, které jsou pro uzdravení psa nezbytné,

    Při každé návštěvě veterinární ošetřovny je důležité, aby psovod měl vždy sebou i služební knížku psa; kde veterinární lékař, který psa vyšetřil nebo ošetřil, zaznamená potřebné údaje o vyšetření, ošetření a léčení nemocného psa.

Význam měření teploty u psa a podáváni léků.

    Význam a nutnost zjištění vnitřní tělesné teploty tkví v tom, že měřením získáváme velmi cenný poznatek o chorobných procesech a změnách v organismu psa. Je důležitým faktorem, upozorňujícím na současný stav organismu. Při povrchovém zjištění teploty, tj. pohmatem na uši, čenich apod. nemůžeme provést správný odhad: Tímto zjištěním se nemůžeme nikdy spokojit, protože při některých onemocněních jsou uši a čenich normálně studený a vlhký. Proto je správné použít k zjištění teploty lékařského nebo veterinárního teploměru.

    Než přistoupíme k měření tělesné teploty u psa, musí být pes po určitou dobu v klidu, hlavně po fyzické námaze, aby se teplota těla ustálila.

    Než přistoupíme k samotnému měření teploty, je nutné provést některé úkony. V době, kdy necháváme psa v klidu, aby se u něj ustálila tělesná teplota, připravíme si teploměr. V prvé řadě ,zjistíme, je-li teploměr sklepán na nejnižší stupeň. Potom teploměr desinfikujeme a před zavedením do konečníku natřeme vazelínou k jeho snadnějšímu zavedení. Zavádění teploměru provádíme mírným tlakem za současného otáčení tak, aby nedošlo k poranění konečníku. Teploměr zavádíme do konečníku asi z jedné třetiny a ponecháme tam 2-3 minuty.

    Měření teploty provádíme pravidelně, a zaznamenáváme si ji, abychom při další návštěvě lékaře, mohli tohoto správně informovat.

    Normální teplota u psa se pohybuje v rozmezí 37 °C až 39 °C. je individuálně rozdílná. U mladých psů a u psů menších ras je teplota o něco vyšší než u psů starších a větších ras.

    Teplotu do 39 ° považujeme u psa za normální. Teplotu přes 39 °C považujeme za zvýšenou, kolem 40 °C za středně vysokou a teplotu kolem 41 °C-považujeme za vysokou. Při měření teploty musíme též sledovat, jestli jde o místní nebo o celkovou teplotu. U psů měříme teplotu .v konečníku a u fen můžeme měřit i v pochvě. Může se stát, že pes nebo fena má zánět konečníku nebo dělohy; .což může mít vliv na měření teploty. Zde jde potom o místní teplotu; zatímco ostatní organismus psa je vcelku zdráv. Tak může jít i o místní teplotu při zánětu čenichu, uší, na zhmožděném místě po úrazu apod.

    Podávání léků: Dojde-li k onemocnění psa, je povinností psovoda- ošetřovatele o nemocného psa pečovat do té doby, než se uzdraví. Nemocný organismus je velmi citlivý vůči nepříznivým podmínkám vnějšího prostředí. Proto při léčení musíme dbát, abychom dodrželi základní nutná pravidla ošetřování nemocného psa. V prvé řadě je to správné ustájení v teplé, čisté, suché a větrané místnosti a správné podávání léků.

    Tyto podáváme pravidelně podle návodu, který urči veterinární lékař. Důležité je, aby předepsaná dávka léků byla plně vyčerpána.

Léky jsou buď v tabletách, tekuté nebo v prášku.

    Léky v tabletách zasunujeme rukou přímo do dutiny ústní tak, že po otevření tlamy zavedeme tablety až na kořen jazyka, přičemž je hlava psa zakloněna. Po zavedení tablet, ruku rychle vyndáme, levou rukou přidržíme zavřenou mordu a čekáme až pes tablety polkne. Přesto musíme dávat pozor, aby podané tablety nevyplivl.

Léky tekuté podáváme do tak zvané lícní kapsy, kterou utvoříme odchlípením lícní části tváře psa před spodním ústním koutkem. K podání tekutých léků je výhodné si pozvat pomocníka. Zatím co psovod drží hlavu psa mírně zakloněnou  a vytvoří lícní kapsu, pomocník podává do vytvořené kapsy předepsané množství tekutého léku. Tekuté léky podáváme buď kapátkem, lžičkou nebo jde-li o větší množství tekutého léku, z lahve. Podáváme-li tekutého léku větší množství z lahve, musíme dávat pozor, abychom ho nenalili velké množství najednou, ale lék lejeme pomalu tak, aby pes stačil lék polykat. Podává-li se větší množství tekutého léku, je správně, aby toto prováděl veterinární lékař za použití žaludeční sondy.

    Tekuté léky nikdy nelejeme přímo do dutiny ústní, při otevřené mordě, neboť by mohlo dojit k jejich vdechnutí do průdušnice a plic, což by mělo vážné následky. Mohlo by dojít k zánětu plic, případně i k udušení.

    Léky v prášku podáváme buď v čaji, mléku, vodě, oblíbené potravě nebo potřebné množství léku zabalíme do oplatkové tobolky nebo plátku masa, ze kterého utvoříme kuličku, kterou zavedeme na kořen jazyka, jako u léků tabletových.

    Podávání jiných léků, léků nosních; očních a mastí na poraněná místa. Do otvorů nosních podáváme - vkapáváme léky kapátkem, přičemž je hlava psa mírně zakloněna, případně mast nanášíme do nosních otvorů přímo z tuby: Oční léky tekuté vkapáváme speciálním kapátkem přímo do spojivkového 'vaku, přičemž dáváme pozor, aby nedošlo k poranění oka. kapátkem, v případě prudkého pohybu hlavy psem. Proto ruku, ve které držíme kapátko nebo skleněnou tyčinku si opřeme o hlavu psa. Oční mast nanášíme buďto přímo ze speciální tuby do spojivkového vaku nebo skleněnou tyčinkou do očního koutku. Poté víčka prsty uzavřeme a jemným mnutím mast rozetřeme. Mast na rány a jiná kožní onemocnění nanášíme buď přímo z tuby nebo skleněnou tyčinkou.

Rány, zlomeniny a jejich ošetření.

Rána je porušení celistvosti kůže, sliznice nebo jiného orgánu. Povrchové rány jsou takové, které postihuji jen kůži a podkožní vazivo nebo sliznice a podslizniční vazivo. Ostatní rány označujeme jako hluboké. Hluboké rány mohou zasahovat do svalstva, šlach, kosti a jiných orgánů. Dojde-li při poraněni k otevření některé tělní dutiny, mluvíme o ranách pronikajících. Tyto rány jsou obzvlášť nebezpečné: Na každé ráně rozeznáváme okraj a spodinu. Rány mohou vznikat různým způsobem a podle toho je dělíme na řezné, sečné, bodné, tržné, zhmožděné, střelné a kousnutí, podle toho jakým předmětem nebo čím byly způsobeny.

Řezná rána vzniká ostrým předmětem, nejčastěji nožem, břitvou nebo u psů pořezáním kouskem skla. Okraje řezné rány jsou většinou hladké. Může dojít i k odříznutí laloku kůže a rána má pak tvar kruhový nebo oválný. Řeznou ranou jsou často zraňovány cévy, a proto tato rána zpravidla více nebo méně krvácí.

Sečná rána se podobá řezné ráně, bývá však hlubší a její okraje se ke spodině klínovitě zužují.

Bodná rána bývá způsobena nožem, dýkou, hřebíkem nebo jiným ostrým předmětem. Její rozměry navenek bývají malé, ale rána je nebezpečná tím, že proniká do hloubky a zraňuje často jiné orgány.

Tržná rána vzniká puknutím kůže vlivem tahu. Její okraje bývají nerovné. Taková rána krvácí málo, ale je zde větší nebezpečí infekce.

Zhmožděná rána vzniká zpravidla tlakem tupého předmětu. Její nejpovrchovější formou je oděrka a často krevní podlitiny.

Střelná rána je způsobena střelnou zbraní buď projektilem nebo střepinou z granátu, min apod.

Pokousání se může podobat zhmožděné nebo tržné zhmožděné ráně. Může být spojena se ztrátou tkáně. K tomuto poranění dochází dosti často při výcviku, většinou neopatrností psovodů.

Ošetřeni poranění.

    Poraněním došlo k porušení celistvosti a narušení funkce různých tkáni. Obnovení celistvosti a funkce se děje hojením.

    Je to složitý proces, který probíhá několik dnů i týdnů, podle toho, k jakému poranění došlo a byla-li rána čistá nebo infikovaná.

Hlavní úkoly při ošetřování otevřených poranění jsou tyto:

- zastavení krváceni,
- zakrytí rány obvazem,
- znehybnění poraněné části.

    Při vlastním ošetření rány dbáme, abychom se rány nedotýkali prsty, ani jinými nečistými předměty. Ránu nevymýváme vodou ani do ní. nelejeme žádné desinfekční prostředky, hlavně jodovou tinkturu, která spálí živou tkáň a rána se potom obtížně hojí. Jde-li o menší poranění, které může psovod sám ošetřit, je třeba okolí rány ostříhat a očistit Ajatinem, dále ránu zasypat vhodným práškem na rány nebo natřít vhodnou mastí a ránu zavázat sterilním obvazem: Není správný názor, že ránu je lepší nechat nezavázanou, že si pes ránu ošetří sám vylízáním. Nezavážeme-li ránu, pes lízáním rány tuto stále jitří, případně může do rány zanést infekci a hojení infikované rány je zdlouhavé a zanechává velkou jizvu. Aby pes nemohl ránu lízat nebo aby nemohl z rány strhnout obvaz, dáme psu tzv. límec, který zhotovíme z tvrdé lepenky.

Zlomeniny.

Zlomeniny kostí jsou poranění, při nichž je porušena celistvost kostí. Dělíme je na:

- neúplné , u nichž není kost porušena v celém obvodu, a na
- úplné, u kterých dojde zpravidla k posunu úlomků. Zůstane-li kůže neporušena, mluvíme o zlomeninách zavřených; tam, kde vznikla rána, mluvíme o zlomeninách otevřených; které jsou velmi náchylné k infekci..

    Příznaky zlomeniny: Kost je deformovaná, v místě zlomení se objeví pohyb, který je velmi bolestivý a často při něm slyšíme třaskání. Funkce končetiny je vždy porušena, a to buď omezena nebo úplně přerušena.

    Někdy dojde k velkému posunu úlomků kosti, přičemž mohou být poraněny velké cévy nebo nervy. Někdy může kostní úlomek vyčnívat z rány. V místě zlomení se vytváří vždy krevní výron a otok.

    První pomoc při zlomenině: U otevřených zlomenin zastavíme v prvé řadě krvácení a zakryjeme ránu obvazem. Končetinu znehybníme tak, aby byl fixován kloub nad zlomeninou i pod ní. Po poskytnutí této první pomoci, dopravíme psa co nejdříve k veterinárnímu lékaři k odbornému ošetření.

III. KAPITOLA - NEJČASTĚJŠÍ ONEMOCNĚNÍ, VYSKYTUJÍCÍ SE U PSŮ

A.Cizopasníci.

    U psů se často setkáváme s cizopasníky-parasity, a v podst atě můžeme je rozdělit do dvou skupin: na cizopasníky vnější a vnitřní.

    Cizopasníky vnější zjišťujeme v srsti zvířat, v ušním boltci nebo parazitují na kůži a v kůži. Jsou to: blecha, veš, zákožka svrabová, a nejčastěji klíšťata.

    Někteří zevní paraziti se živí odpadními produkty na kůži, jako je kožní tuk, odumřelé částečky kůže, jiní sají tkáňový mok-linfu, a někteří se živí sáním krve. Cizopasníci sající krev jsou nejnebezpečnější, neboť mohou přenášet nakažlivé choroby. Další nebezpečnost vnějších cizopasníků tkví v tom, že ,jsou mezihostitelem psí tasemnice (blech ), dráždí pokožku psa, což psa nepříjemně dráždí, pes je potom neklidný, nemůže v klidu pracovat ani odpočívat, v důsledku dráždění svědění kůže pes se škrábe, při čemž může dojít i ke kožním zánětům a vypadávání srsti.

    Proto vždy při pravidelném čištění psa sledujeme jeho srst, zda se tam nenachází někteří cizopasníci a v případě jejich zjištěni, provedeme patřičná opatření. Jak již bylo řečeno bývá pes nejčastěji napaden klíšťaty. U nás se nejčastěji vyskytuje klíště obecné a klíště lužní. Je to drobný 2-4 mm velký červenohnědý pavoukovitý členovec, který po nasáti krve zvětší svoji velikost až na 10 X 7 mm. Živí se krví a hostuje na všech teplokrevných živočiších. Nejvíce se vyskytují na 'vlhkých místech s listnatým porostem a zvěř je přenáší z místa na místo. Vyskytují se od jara do podzimu ve velkém množství.

    Hostitelé klíšťat jsou poškozováni tím, že je jim odsávána krev, dále tím, že klíště vpouští do rány jed, jehož účelem je bráni sražení krve a mohou být přenašeči nakažlivých chorob. Zjistíme-li u psa klíště, nikdy jej neodstraňujeme násilím,. aby při vytržení nezůstalo v kůži psa sací ústrojí klíštěte, což: by mělo za následek zhnisání napadeného místa. Abychom klíště odstranili nenásilnou formou, potřeme toto silnou vrstvou nějakého tuku, čímž zamezíme přístupu vzduchu, klíště nemůže dýchat a pustí se samo. Když se klíště pustí, místo. očistíme a potřeme desinfekčním prostředkem - ajatinem.

    Cizopasníci vnitřní se nacházejí nejčastěji v ústrojí zažívacím, dýchacím, močovém, ve spojivce a v mase - svalstvu.. Jsou to škrkavky, tasemnice, roupi, kokcidiosa a další.

    Vnitřní cizopasníky dělíme na oblé a ploché cizopasníky. Z oblých jsou to nejčastěji škrkavky a z plochých tasemnice. Celkem se vyskytuje asi 20 druhů tasemnic, z toho v Evropě jen asi 12 druhů.

    V čem tkví nebezpečnost vnitřních cizopasníků? Vnitřní cizopasníci se živí tím způsobem, že se přisaji na střevní sliznici, ze které odsávají výživné látky a žiji tak na úkor hostitele. Dále vylučují jedy-toxiny, které nepříznivě působí na nervovou soustavu psa; zapříčiňují infekční onemocnění, neboť poraněná střevní sliznice je vstupní branou různým infekcím;; poraněná střevní sliznice špatně vstřebává výživné látky a pes potom hubne. Střevní cizopasníci mohou zapříčinit i neprůchodnost střev, jejich ucpáni, toto se stává při velké invazi škrkavek u štěňat.

    Aby se předešlo případnému zamoření služebních psů různými cizopasníky, ukládají směrnice služební kynologie v článku 108, že "každý pes musí být jedenkrát za rok vyšetřen laboratorně na vnější a vnitřní cizopasníky a při pozitivním výsledku ošetřen .odborníkem. Chovná fena musí být kromě toho odčervená proti tasemnici 14 dnů před očekávaným háráním: a na škrkavky po čtyřech týdnech po nakrytí.

Vývoj vnitřních cizopasníků:

- Vývoj škrkavky nepotřebuje mezihostitele,
- Vývoj tasemnice potřebuje mezihostitele.

    Škrkavky patří mezi tzv. hlístice, jejichž tělo je na průřezu kruhové, na rozdíl od tasemnic, které jsou na průřezu ploché. Tělo na obou koncích zašpičatělé, v délce asi 5 až 18 cm. Samičky jsou větší než samečci. U psů se setkáváme se dvěma druhy škrkavek, a to - škrkavka šelmí a Toxocara canis - škrkavka psí. Škrkavka šelmí cizopasí většinou u psů mladých a štěňat a škrkavka psí u psů starších. Samičky škrkavky jsou vždy o několik centimetrů delší než samečci. Škrkavka nepotřebuje ke svému vývoji mezihostitele.

    Vývoj škrkavky šelmí je složitější než vývoj škrkavky psí. Zatím co vývoj škrkavky psi se děje přímo ve střevní stěně, tak pohl. dospělá samička škrkavky šelmí, klade v tenkém střevě psa nespočetná vajíčka, která s výkaly opouští zažívací ústrojí hostitele a za přístupu vzduchu - kyslíku - a° příznivých povětrnostních podmínek vyvinou se za několik dnů ve vajíčkách zárodky škrkavky, které se dostanou se znečištěnou potravou do zažívacího ústrojí hostitele. Žaludeční a střevní šťávy svým působením rozruší ochrannou blánu vajíček a z vajíček vylíhlé drobounké zárodky cizopasníka se provrtají střevní výstelkou, dosáhnou krevního oběhu a jsou přes játra a srdce unášena krví do plic. Z plicních sklípků; kde mohou dozrát v malé škrkavky, cestují průduškami až do horních cest dýchacích, a spolknuty dosáhnou opět zažívacího ústrojí hostitele. Ve výstelce tenkého střeva se zachytí, dorůstají v dospělé jedince a po spáření počne samička se snůškou nových vajíček. Tím dochází k novému koloběhu vývoje cizopasníka. Vzhledem k tomu, že vývoj této škrkavky se děje i v krevním oběhu, může dojít i k nitroděložnímu nakažení plodu, nebol zárodky mohou být z mateřského krevního oběhu zanešeny přes placentu i do plodu a tak se stává, že již novorozené štěně je napadeno tímto cizopasníkem.

    Příznaky při napadení škrkavkami: nemocná :štěňata mají nápadně velká břicha; často trpí bolestmi; naříkají a ohlížejí se po břichu. Trpí nepravidelnou chutí k žrádlu, jsou hubená a proti zdravým štěňatům zaostávají ve vzrůstu. V jejich trusu můžeme občas zjistit vyšlou. škrkavku. Srst napadených zvířat je matná - bez lesku.

    K léčení proti škrkavkám používáme ,;Helmirazin" v tabletách, který se podává v dávkách podle váhy. Jedna tableta na jeden kilogram váhy psa: Tato dávka se rozdělí na dva díli a jeden díl se podá jeden den a druhý díl druhý den. Škrkavky odchází v trusu v dalších dnech. Při podávání Helmirazinu se nevyžaduje hladovka. Podává se mezi jednotlivými krmnými dávkami.

    T a s e m n i c e: Vedle škrkavek; bývá pes často napálen tasemnicemi, které potřebují ke svému' vývoji mezihostitele: Tasemnice, rovněž jako škrkavky žiji v zažívacím-ústrojí hosti tele. Z nejčastěji se vyskytujících tasemnic u psů jsou to : tasemnice psí, tasemnice hrášková, tasemnice vroubená, tasemnice vrtohlavá a měchožil zhoubný - echinocacus.

    Na rozdíl od oblých škrkavek je tělo tasemnice ploché sestavené z velkého počtu jednotlivých, od sebe oddělitelných článků. Délka tasemnice je různá, podle jednotlivých druhů. Dosahují délky od několika milimetrů až po několik metrů. Hlavička tasemnice je velká asi jako špendlíková hlavička, kulatá, vybavena přísavným ústrojím a drobnohledně malými háčky, kterými se zachytí na střevní výstelce. Na hlavičku navazuje tenký nečleněný krček, za kterým narůstají nové články tasemnice. Zadní dospělé největší články, které obsahují velké množství zralých vajíček, se čas od času uvolňujíc a jednotlivě nebo seskupený v krátké řetězce, vycházejí s trusem z těla ven, aby prodělaly další vývoj.

    Vývoj psí tasemnice: Jak již bylo uvedeno, potřebuje mezihostitele. Pohlavně dospělá, asi 10 až 80 cm dlouhá tasemnice, která žije ve střevě psa, odlučuje jednotlivé zralé články, které s trusem opouštějí tělo hostitele, v podobě drobných, plochých a narůžovělých zrníček, podobných okurkovým semínkům. Na slunku tyto články vysýchají a rozpadají se na prach, jehož jednotlivé částečky obsahují slepence několika drobnohledně malých vajíček tasemnice. Mezihostitelem této tasemnice je psí blecha a všenka v larválním stadiu, ve kterých se vyvinou drobnohledná vývojová stadia - cysticercoidy - této tasemnice. V nečistotě psího kotce nebo v nečištěné srsti psa vylíhlé larvy psí plechy pozřou i vajíčka tasemnice a z larvy vyvíjející se dospělá blecha je mezihostitelem boubele. Pes napadený blechami, se snaží trýznivému svědění čelit prokousáváním a olizováním srsti, při čemž se stane; že pozře i blechu- s boubeli. Žaludeční šťávy rozpustí ochranné blány boubele a takto uvolněná hlavička, která se v boubeli nacházela, se přichytí na výstelce tenkého střeva" kde rychle roste a vyvíjí se v nového dospělého cizopasníka.

    Tasemnice hrášková: zde je mezihostitelem králík a zajíc, ve kterých se na výstelce břišních orgánů vyvinou boubele velikosti hrachu.

    Tasemnice vroubená: jejími mezihostiteli jsou především býložravci, ovce, skot, spárkatá zvěř, dále ze všežravců prase domácí i divoké. Boubele, které dosahuji velikosti holubího až slepičího vejce se vyvíjejí na výstelce břišních orgán hostitelů.

    Tasemnice vrtohlavá: boubel této tasemnice se vyvíjí v mozku ovcí, u kterých vyvolává vrtohlavost.

    Tasemnice-měchožil zhoubný-achinococus je nejmenší tasemnicí, dlouhá jen asi 3-5 mm. Mezihostitelem této tasemnice je mimo většinu všežravců a býložravců i člověk. Boubele-echynokoky, se vyvíjejí na různých orgánech, především v játrech, a plících, a mohou dorůst značných rozměrů, až dětské hlavy.

    Napadení psa tasemnicí se projevuje tak jako při škrkavkách. Hubnutím, matnou, hrubou a zježenou srsti, i když je pes dobře živen. U psa můžeme často pozorovat průjem, který se střídá se zácpou a, někdy i vrhnutí.

    Jako preventivní prostředek proti vnitřním cizopasníkům se doporučuje pravidelné podávání česneku a mrkve jemně rozetřené do potravy. Nejlepší ochranou proti tasemnicím je boj proti mezihostitelům tasemnic, konkrétně proti psím tasemnicím je to boj proti psi bleše a všence.

Co je to mezihostitel ? Mezihostitelem tasemnice se stává jedinec, který pozře vajíčko tasemnice, a ve kterém se potom z tohoto vajíčka vyvíjí boubel se zárodkem-hlavičkou tasemnice. Když druhý jedinec pozře tuto boubel, dochází k napadení hostitele - stává se hostitelem tasemnice.

Co je to boubel ? Boubel je rosolovitá hmota, kulovitého tvaru, různé velikosti (u králíka je to velikosti- malého hrášku), potažena jemnou blanou. Uprostřed rosolovité hmoty je tmavý bod - hlavička - zárodek budoucí tasemnice

Mezihostitelem pro vývoj boubele tasemnic jsou:

Z vnějších cizopasníků: larvy dospělé psi blechy a všenky.

- Z domácích zvířat jsou to: králíci, kozy, prasata, krávy a ovce.

- Z volně žijících zvířat jsou to: zajíci, srnci, daněk, jelen a mezihostitelem boubele měchožila zhoubného je i člověk. U těchto mezihostitelů se boubele tasemnice vyvíjejí na okruží střev, na játrech, mozku a mase. Proto nekrmíme psy syrovým masem a vnitřnostmi, ale tyto vždy řádně provaříme. Dále vzhledem k ochraně před tasemnicemi, nedovolíme psům přístup k odpadkům na smetišti, čištění psů provádíme na zvlášť vyhrazeném místě, které se pravidelně čisti a desinfikuje, kotec a boudu psa alespoň dvakrát měsíčně důkladně vyčistíme a vypaříme vřelou vodou a hubíme mezihostitele všenky, vši a blechy. K desinfekci kotce a boudy nepoužíváme silně páchnoucích desinfekčních prostředků jako jsou lizol, kresol apod., které by mohly otupit jemný čichový organismus psa. V případě, že bychom použili těchto prostředků, musíme před tím, než dáme psa nazpět do kotce, tento nechat řádně vyvětrat a přepláchnout vřelou vodou.

    K odčervování proti tasemnicím se používá Arekolinu, přípravku z arekového semene. Odčervovací kůra prováděna arekolinem je poměrně drastickým zákrokem, a proto ji nemůžeme provádět u psů nemocných a horečkujících. Vzhledem k tomu, že arekolin je prudce účinkující prostředek, podáváme jen takovou dávku, kterou určí veterinární lékař podle váhy zvířete a po zhodnocení celkového zdravotního stavu psa. Arekolin podáváme po předchozí asi osmnáctihodinové hladovce. Aby pes podaný arekolin nezvrátil, můžeme mu podat asi deset minut před vlastním podáním arekolinu, na kostku cukru dvě až tři kapky jodové tinktury. Po podání odčervovacího prostředku se procházíme se psem na volném prostranství. Psa máme upoutaného na vodítku, aby nám nemohl odběhnout a pozorně psa. sledujeme, abychom zjistili, zda došlo k vypuzení tasemnice. Vypuzené tasemnice i s trusem po odčervení sebereme a zničíme ohněm, aby vajíčka nezpůsobila novou nákazu mezihostitelů. Nedojde-li k vypuzení tasemnic i s hlavičkami, je třeba odčervovací kůru opakovat, nejdříve však za dva až `tři týdny, abychom opakovaným odčervováním v krátkých intervalech neporušili zdravotní stav psa. Nové odčervovací prostředky proti tasemnicím: německý preparát "Cestodin" nebo "Nemural", český preparát "Tenox!, nejsou tak drastické jako arekolin.

Další podmínkou prevence proti cizopasníkům je hygiena ubytování, hygiena výživy a pravidelné čištění psa.

    Vzhledem k tomu, že někteří cizopasníci jsou přenosní i na člověka, je nutno dodržovat i základní zásady hygieny, u každého psovoda.

    Při dodržování nejzákladnějších zásad hygieny, nezbytné pro chov, může uvědomělý chovatel a cvičitel psa nejen vzniku infekce předejít, ale také svého, psa ušetřit nepříjemného léčení, případně uchránit; následků nákazy střevními cizopasníky.

Zácpa. Pod tímto pojmem rozumíme takový chorobný stav, kdy dochází k nahromadění značného množství, silně zahuštěného střevního obsahu v-:některém úseku střev.

    Toto onemocnění se nejčastěji vyskytuje u psů starších, u psů, kteří mají málo pohybu, nebo krmí-li se po delší dobu suchou a tvrdou stravou, při nedostatku tekutiny, při zkrmování většího množství kostí a při horečkách.

    Příčinou zácpy bývají také různá střevní onemocnění, při zpomalené činnosti střev. Také neodborné léčení průjmu, podáváním velkého množství stavicích prostředků, může mít za následek přeléčení průjmu v zácpu.

    Příznaky zácpy se projevují častým nucením psa ke kálení, které se opakuje, aniž by došlo ke kálení, nebo odcházejí pouze malé kousky tvrdého trusu. Pes projevuje při kálení značnou bolestivost, sténá, kňučí a je neklidný. V pokročilejším stupni onemocnění zácpou se u psa projevuje netečností, pes ztrácí chuť k přijímání potravy a dochází také ke zvýšení teploty.

    Léčení zácpy provádíme nejlépe výplachy konečníku a střev vlažnou vodou, alespoň 35 °C. K 'tomu účelu používáme buď malého irigátoru, nebo velké stříkačky s gumovou hadičkou. K výplachu můžeme použít i parafinového oleje smíseného s vodou. Výplach provádíme několikrát za sebou, podle potřeby. Odstranit zácpu nebo ji předejít, můžeme úpravou stravy. Krmíme psa řídkou tekutou stravou, dáváme mu k pití dostatek čisté vody, můžeme podávat i minerální vodu šaratici, kterou podáváme po lžičkách s ricinovým nebo parafinovým olejem. Můžeme také přidávat do potravy hořkou sůl a jiná projímadla.

Průjem. Opak onemocnění psa zácpou je průjem, který je zrovna tak nebezpečný jako zácpa.

    Průjem se nám jeví jako akutní katar žaludku a chronický katar žaludku, dále jako akutní a chronický katar střev; nebo zánět žaludku a střev.

    Nejčastějšími příčinami akutních katarů bývají nesprávná potrava, náhlá změna krmiva (z hovězího ' masa na koňské nebo vepřové), dále těžko stravitelná nebo kvasící potrava napadená bakteriemi, krmivo nevhodně připravené, příliš horké nebo zas studené, plesnivé, zatuchlé, znečištěné, zkažené, dále při napadeni vnitřními parazity, při průběhu infekčních chorob, nebo při náhlém přeplněni žaludku po delší hladovce, apod.

    Příznakem akutního kataru žaludku bývá snížená chuť k přijímání potravy, po naplnění žaludku se dostavuje zvracení, z dutiny ústní bývá cítit nepříjemný zápach a jazyk bývá: pokryt - potažen šedavým povlakem, který se dá odstranit.

    Léčení akutního kataru žaludku provádíme dietou, odvarem ovesných vloček, rýže a krmíme také těstoviny. V krmivu. omezíme maso a tučné pokrmy a k piti podáváme neslazeny čaj, případně můžeme podávat v přiměřeném množství chrupavky z kostí.

    Příznakem akutního kataru střev bývá kašovitý, často až vodnatý, nepříjemně zapáchající průjem. U psa nemocného akutním katarem střev pozorujeme časté nucení ke kálení, které se často opakuje, aniž by ke kálení došlo, nebo odcházejí jenom kapky kašovitého nebo vodnatého trusu.

    Při akutním kataru střev odmítají psi téměř veškerou potravu, dostavuje se žíznivost a pes hledá vodu. Jedná-li se o samostatný akutní katar střev, nejde o příliš vážné onemocnění, je však nutný včasný zákrok a dodrženi diety.

     Léčení akutního kataru střev provádíme nejlépe hladovkou ( 24 hod. nedáme psu nic žrát ), dále podáváme stavící prostředky jako živočišné uhlí, tanin, měkké telecí kosti nebo chrupavky, nárazově se mohou podat na kostku cukru i opiové kapky a- ve vážnějších případech dávkujeme i Sulfaguanidin. Někdy příznivě působí, když poskytneme psu dostatek: klidu.

Chronické katary žaludku a střev vznikají z katarů akutních, když příčiny, které akutní katar vyvolaly, nebyly včas odstraněny a působily svými škodlivými vlivy po delší dobu.

    Průběh tohoto onemocnění bývá pak zdlouhavý a rovněž, jeho léčení potom vyžaduje delší doby za lékařského dozoru. Chronické katary léčíme správným a přísným,dodržováním diety, podáváním správných dávek Sulfaguanidlnú a Chlorampfenikolu, které předepíše veterinární lékař.

    Chronické katary se projevují celkovou malátností, oslabením a vyhubnutím jedince; srst bývá hrubá a bez lesku u psa se projevuje rovněž nepravidelná nebo zvrácená chuť k žrádlu.

Zánět žaludku a střev, na rozdíl od katarálních, jen po vrchních změn sliznice žaludeční a střevní, probíhá jako porucha hlubších vrstev sliznice mnohem nepříznivěji. Příčiny těchto zánětů jsou podobné jako u katarů. K zánětu žaludku a střev dochází zejména při infekčních chorobách, kdy na tyto orgány působí bakterie a jimi tvořené jedy.

    Zánět žaludeční a střevní sliznice se projevuje silným prokrvením a zduřením těchto sliznic, a v těžších případech dochází i ke krvácení ze sliznice.

Při tomto onemocnění pes rychle hubne a chřadne a celkový zdravotní stav se rychle horší. Při zvlášť těžkých zánětech: může dojít i k uhynutí zvířete. Proto je nutné podrobit psa co nejdříve léčbě, pokud zánětlivé změny na sliznici nejsou již, v silně pokročilém stavu.

Léčbu tohoto onemocnění přenecháme vždy veterinárnímu, lékaři.

Zánět spojivky oční se u psů vyskytuje dosti často. Toto onemocnění může být způsobeno několika příčinami. Jednak působením cizích předmětů prachem, pilinami, poškrábáním, píchnutím apod. V těchto případech dochází někdy jen k jednostrannému zanícení.

    Oboustranné zanícení spojivky se projevuje v průběhu jiných očních onemocnění jako např. při vchlípení a vychlípení: víčka, nebo jako druhotný projev jiné celkové choroby, jako např. při chřipce, při zánětu horních cest dýchacích, v průběhu infekčních chorob jako je psinka apod.

Nemoc se projevuje jako katarální nebo hnisavý zánět spojivky.

Katarální zánět se projevuje překrvením spojivky a čirým tekutým až hlenitým odměškem v okolí oka.

    Hnisavý zánět se projevuje silným překrvením a zduřením hnisavého nebo častěji hlenohnisavého charakteru. Při delším onemocnění bývají oční víčka slepena a odměšek zasychá v okolí oka, takže otevření víček se musí provést násilím:

Podle délky trváni onemocněni dělíme zánět spojivky na akutní nebo chronický.

Rozeznáváme spojivku dolního a horního víčka, spojivku koule oční a spojivku třetího víčka, tzv. mžůrky.

    Při léčení zánětů spojivky musíme dbát, aby oči a oční kouty, i okolí oka byly stále čisté a odměšek byl stále odstraňován. K výplachu oči používáme různých desinfekčních roztoků, očních kapek a mastí. Tyto používáme podle druhu onemocnění tak, jak naordinuje veterinární lékař.

    Při čištění očí od očních odměšků používáme nejlépe vlažnou borovou vodu a to tak, že na každé oko používáme nový, čistý tampónek, abychom v případě infekčních onemocnění nepřenášeli onemocnění z jednoho oka na druhé. Výplachy a nanášení očních mastí provádíme pravidelně dvakrát denně a to opatrně tak, abychom oko neporanili. Tekuté oční léky vkapáváme opatrně do oka očním kapátkem do spojivkového =vaku, ze vzdálenosti 1 až 3 cm od oka. Oční masti nanášíme skleněnou tyčinkou nejlépe do očního koutku, poté víčka prsty uzavřeme a jemným mnutím za mírného tlaku mast rozetřeme.

    K ochraně před světlem, prachem a škrábáním oka, přikládáme psu hustou ochrannou sítku, která se psovi připevňuje na hlavu.

    Normálně bývá oční spojivka světle růžová, hladká a lesklá. Žlutavě zbarvená bývá při otravách, chorobách střevních, jaterních a při leptospirose psů.

    Zánět zevního zvukovodu je jedním z dosti častých onemocnění psů, často nesprávně nazývaným "ušním červem".

    Všeobecným příznakem bývá charakteristické třepání hlavou, škrábáním, jímž se chce pes zbavit nepříjemného pocitu, je neklidný, nechce si nechat sáhnout na ušní boltec, kňučí a stáčí hlavu k nemocné straně.

    Vznik zánětů zevního zvukovodu: způsobuje celá řada příčin. Jsou to za prvé vlivy fyzikální, jako hrubá nečistota, nahromadění prachu, nečistoty různá poranění a voda vniklá do zvukovodu při koupání psa.

Dále jsou to vlivy parazitární, jako zákožka ušní, trudník, klíšťata, plísně apod.

Dále to mohou být vlivy chemické, nevhodné čistící prostředky (mýdlo, větší množství kysličníku apod.).

Mohou to být i vlivy vnitřní, toxické (při otravách thaliem, nebo při infekční psince).

    Výsledky působení těchto činitelů se klinicky označují jako zánět zevního zvukovodu se zarudnutím, s tvorbou šupinek, stroupků, nešťoviček a zánět s nadprodukcí ušního mazu. Kůže zvukovodu je silně zanícena; bolestivá a svědí.

    Preventivně můžeme tomuto onemocnění předejít tím, že dodržujeme základní zásady hygieny, tj. pravidelné čištění uší psa. K tomu nikdy nepoužíváme silně dráždících prostředků jako benzinu, lihu apod., nehážeme také psa při koupání do vody, aby mu nenatekla voda do uši, nesmí se dopustit, aby se psům hromadil v uších prach, nečistota a ušní maz ve větším množství: Tomuto lze předejít jak již bylo uvedeno, pravidelným čištěním uší. Při manipulaci v uchu psa při čištění, musíme psa pevně držet, aby se nemohl pohnout, neboť náhlé trhnutí by mohlo mít za následek poranění bubínku nebo-ucha vůbec.

    Léčeni zánětu zevního zvukovodu. Každý zánět vyžaduje jiného léčení, a proto toto není možno léčit nějak šablonovité. V těchto případech se doporučuje, vyhledat odborné vyšetření a ošetření veterinárním lékařem.

    Při zanedbání zánětu zevního zvukovodu, jako u jiných onemocnění, dochází potom k dalšímu zhoršení tohoto onemocnění, což prodlužuje léčbu a chronický stav se může rozšířit i na vnitřní ucho, a toto onemocnění se často vrací opakuje hlavně při špatném počasí na jaře a na podzim.

    Příčinou třepání hlavu může být také cizí těleso v uchu jako, drobné třísky, kaménky, jehličí, osiny a často i obilní klasy, které často pronikají značně hluboko. Tato cizí tělesa se snažíme pokud možno vyjmout opatrně pinsetou, nebo odstranit výplachem vlažné vody, kterou předem převaříme. Potom ucho řádně vysušíme

Ekzem.

    Kůže je ústrojím, které plní řadu důležitých funkcí. Chrání: jemnější tkáňové struktury před nepříznivými zevními vlivy, přijímá ze zevního prostředí i některé látky potřebné k životním pochodům, a zároveň vydává řadu zplodin vznikajících při látkových přeměnách v organismu. Je hlavním ústrojím, jímž se z těla odvádí přebytečné teplo vznikající zejména při svalové činnosti.

    Zbytky kožního mazu ucpávají jemné vývody žláz a jsou zároveň živnou půdou choroboplodných zárodků. Znečištěná kůže nejen, že nemůže plnit svou funkci, ale umožňuje rozvoj infekce a její pronikání podél chlupů a žlázových vývodů, a tím i vznik zánětů kůže, ekzémů apod.

    Příčiny, které vyvolávají u psa toto svědění, mohou být buď zevního původu nebo vnitřního původu, nebo také nervového a hormonálního původu.

    Ze zevních příčin to bývá nečistota, zevní paraziti, vlastní chorobné kožní změny, časté máčení a koupání, dále používání dráždivých mýdel a prášků při koupání psa.

    Z vnitřních příčin to bývá zánět ledvin (chronický), při zažívacích poruchách a při vnitřním parasitárním onemocnění" (při škrkavkách a tasemnicích).

    Pocit svědění může být pouze místní, většinou však bývá celkový. Nezjistí-li se příčiny svědění, je léčba obtížná a málo nadějná.

    S kožním onemocněním - ekzemem, se u psů setkáváme dosti často. Zjistíme ho často při denním čištěni psa nebo nás na toto onemocnění upozorní sám pes neustálým škrábáním, neboť mu způsobuje silné svědění.

    Ekzemní onemocnění se nejčastěji vyskytuje v letních měsících a u psů mezi třetím a čtvrtým rokem. U starších psů probíhá ekzem jako chronické onemocnění. Objevuje se náhle, nejčastěji v místech s delší srstí, v podobě zarudlých ložisek různé velikosti a rychle se šíří do okolí. Na zasažené kůži pozorujeme různé kožní výkvěty, jako pupenečky, puchýřky, šupiny a stroupky. Mnohdy jde o mokvavý ekzem, který psům způsobuje silné svědění, tento si stálé škrábe, olizuje a kouše, čímž chorobný proces ještě rychleji rozšiřuje a srst na postiženém místě úplně vykouše.

    Při léčení ekzemu musíme chorobné místo ostříhat, vždy větší plochu, než je zasažena plocha kůže. Ložisko očistíme 3% kysličníkem, natřeme vhodnou mastí nebo podáváme léky, které nám předepsal veterinární lékař a psa zajistíme tak, aby chorobné místo nemohl lízáním a kousáním jitřit. Vhodné 'je použít ochranného límce, který zabrání psu lízání nebo kousání chorobného místa.

    Aby nedocházelo ke kožním onemocněním, je důležitá naprostá čistota kůže a podávání správně volené potravy.

IV. KAPITOLA - NEMOCI PSŮ A JEJICH DĚLENÍ PODLE NEBEZPEČNOSTI

Nemoci dělíme na přenosné a nepřenosné.

a) přenosné nemoci dělíme zas na nebezpečné nákazy a nákazy,

b ) nepřenosně dělíme na chirurgické a interní.

Přenosné:

Nebezpečné nákazy jsou ty, které jsou přenosné jednak ze psa na psa a na jiná masožravá zvířata a jednak i na Člověka.

Jsou to:

vzteklina, toxoplasmóza, tuberkulóza, z leptospirózních onemocnění jsou to Weilova choroba (žloutenka a Štuttgartská nákaza (tyfus psů).

Nákazy říkáme těm nemocem, které jsou přenosné jen :ze psa na psa a jiná masožravá zvířata, avšak nejsou přenosné na člověka. Jsou to: psinka, infekční zánět jater a tlapková choroba.

Nepřenosné:

Chirurgické. Do chirurgických patří rány, zlomeniny, novotvary atd.

Interní. Do interních onemocnění patří onemocnění jednotlivých vnitřních orgánů jako žaludku, srdce, ledvin atd. Nebezpečné nákazy:

Původci nebezpečných nákaz a nákaz jsou viry, bacily, mikroby a plísně.

Vzteklina je infekční virové onemocnění, které obyčejně končí smrtí. Inkubační doba u vztekliny trvá, 3 týdny až jeden rok. Přenáší se slinou do krve na pokousaném nebo poraněném místě. Poškozuje zejména nervové ústrojí. Vyskytuje se téměř na celém světě a kromě psa se jí mohou nakazit i ostatní zvířata a ptáci, i člověk. Nejčastějším rozšiřovatelem vztekliny jsou lišky a toulaví psi. K nakažení může dojít i pouhým stykem s infekční slinou, která obsahuje velké množství virů, aniž by došlo k pokousání.

    Příznaky a průběh vztekliny se dají zařadit do tří hlavních stádií. První stádium, tzv. počáteční se projevuje změnou v chování zvířete, neklidem, zalézáním do ústraní, neposlušností, nervozitou, zvýšenou dráždivosti, pocitem svědění na pokousaném místě a zvrácenou chutí. Dále oko nereaguje na světlo a tmu, pohled psa je strnulý a panenka na oku je rozšířená. Psi polykají různé předměty jako koks, kameny atd., které se potom při pitvě nalézají v žaludku.

    Druhé stádium tzv. rabiální, neboli zuřivé se dostavuje za dva až tři dny po objevení prvních příznaků a vyznačuje se silnou dráždivostí, záchvaty zuřivosti a kousavostí. Nemocný pes se zahryzuje do všech překážek, které mu přijdou do cesty a je velmi útočný. Prchá z domova a proběhne desítky kilometrů bez cíle, jako by se snažil uniknout před něčím nepříjemným. Dostaví-li se ochrnutí polykacích svalů, hromadí se sliny v dutině ústní a ve velkém množství vytékají z tlamy: Toto stadium je nejnebezpečnější, protože jak již bylo řečeno, pes proběhne velkou vzdálenost, přičemž může infikovanou slinou potřísnit velké okolí a přitom může dojít i k pokousání jiných zvířat a k jejich nakažení. Tím může dojít k zamoření vzteklinou poměrně velkého okolí.

    Třetí stadium, tzv. stadium ochrnutí se projevuje tím, že tlama bývá otevřena, jazyk vyčnívá z dutiny ústní, dolní čelist je pokleslá a oko bez výrazu - ztrnulý pohled. Když se ochrnutí rozšíří i na končetiny, pes upadne a nastává smrt udušením po konečném ochrnutí srdce a plic.

    V průběhu onemocnění se mohou vyskytnout i odchylky, obyčejně v tom, že se některé stadium nedostaví, zpravidla to bývá druhé stadium, kdy pes hyne za úplného ochrnutí ve 2 - 3 dnech.

    Léčeni psů postižených vzteklinou se neprovádí a vzhledem k vážnosti a nebezpečnosti choroby, která je přenosná i na člověka, podléhá výskyt i podezření ze vztekliny, hlášení ONV.

    Držitel psa je povinen hlásit MNV každý případ poranění člověka jeho psem, neboť nelze hned vyloučit podezření ze vztekliny. Hlášení o pokousání musí učinit také osoba poraněná.

    Případný výskyt nákazy hlásí MNV obvodnímu veterinárnímu lékaři, který nařídí izolaci podezřelého zvířete, případně se přesvědčí, zda jde o nákazu nebo ne, v případě že ano; hlásí případ neprodleně ONV.

    ONV nařídí desinfekci prostředí a osob, které přišly nebo mohly přijít do styku s nakažlivinou. Dále nařídí kontumaci psů a koček po dobu 3 měsíců v obvodu 5 až 10 km okolo místa nákazy.

    V zamořených oblastech nebo v jejich sousedství se může každoročně nařídit ochranné očkování u všech psů starších šesti měsíců. Očkování se provádí pauze u zvířat zdravých, pro vzteklinu vnímavých.

    Bližší opatření a nařízení provede úřední veterinární lékař podle platných předpisů (zákon 66 a vyhláška MZLVH č. 154 z roku 1961).

    Článek 9. část 8. Směrnic o veterinární péči v chovech zvířat, říká: Poraní-li pes nebo kočka, kteří nejeví známky onemocnění, člověka v místě, v němž je nařízena kontumace psů a koček, a je-li možno bez ohrožení lidí takové zvíře zajistit, zařídí se pozorování zvířete po dobu 21 dnů na izolovaném místě. Pozorovaná zvířata musí být odděleně umístěna a tak uzavřena, aby nemohla nikoho poranit ani uniknout. Uhynutí zvířete musí osoba pověřená ošetřováním ihned hlásit veterinárnímu středisku a MNV. Veterinář provede pitvu, zašle hlavu k laboratornímu vyšetření a nechá provést řádnou dezinfekci prostředí, Zůstalo-li zvíře po 21 dnech na živu, musí být usmrceno. Výjimečně nenařídí usmrcení psa, jestliže chovatel po očkování umístí zvíře po dobu 3 měsíců na izolovaném místě, zajistí jeho další pozorováni a dá je každá 3 týdny vyšetřit veterinářem.

    Poraní-li pes nebo kočka osobu v místě, kde není kontumace psů, zajistí vyšetření zvířete a nařídí jeho izolaci po dobu 2 - 4 dnů od vyšetření, po uplynutí této doby zajistí znovu vyšetření a bylo-li zvíře shledáno zdravým, zruší jeho izolaci.

    Při zostřené kontumaci může ONV povolit úlevy pro některé druhy psů, používané pro zvláštní účely (bezpečnostní, vojenští, lovečtí apod.), a to po dobu, jen kdy se jich pro zvláštní účel používá. Také přemístění takových psů z kontumačního obvodu po očkování v době trvání imunity proti vzteklině, je přípustné.

Toxoplasmóza je onemocnění, které způsobují prvoci toxon nebo-li oblouk. Toto onemocnění je těžko rozpoznatelné od onemocnění psinkového komplexu, neboť má podobný průběh. Onemocnění může probíhat jako onemocnění akutní nebo chronické. Akutní onemocnění se projevuje hlavně u mladých psů. Teplota zde dosahuje až 41 °C, psi zvrací, objevují se prudké průjmy promísené krví a záněty hrtanu. Pes rychle hubne a k úhynu dochází ve dvou až třech dnech.

    Nebezpečnost tohoto onemocnění tkví v tom, že je přenosné i na člověka. Humánní lékařství se zabývá výskytem toxoplasmózy u lidí ve spojitosti neplodnosti hlavně u žen, kde dochází k úmrtí plodu v prvé polovině těhotenství - nedonošení.

Leptospirosy Původcem nákazy jsou drobné, jen největším mikroskopickým zvětšením viditelné mikroby, různého háďátkového a tyčinkového tvaru, jejichž konce jsou zahnuté v podobě háčků. Nacházejí se v krvi a ledvinách nemocných zvířat a z těla jsou vylučovány ve velkém množství močí. V přírodě se leptospiry nachází ve stojatých špinavých vodách, zbahněných rybníků, loužích a příkopech. K onemocnění dochází po pozření nakažené potravy, nápoje nebo olizováním předmětů potřísněných močí. Nebezpeční nosiči leptospir jsou také krysy, potkani a nemocní psi. Proto nedovolujeme psům pít ze stojatých vod; v těchto vodách je také nekoupeme, nedovolujeme psům očichávat a olizovat rohy, a nedovolíme :jim také honit a chytat krysy apod.

    Pod pojmem leptospirosou psů zahrnujeme u nás dvě onemocnění. Bývá to psí tyfus, tzv. stuttgartská nákaza, kterou vyvolává Leptospira canicola žloutenka psů; tzv. Weilova choroba, kterou vyvolává Leptospira icterohaemorrhagfae.

    Štuttgartskou nákazou mohou onemocnět psi v každém věku, častěji však onemocní psi starší jednoho roku, kteří nejsou tak odolní proti tomuto onemocnění jako psi do jednoho roku. Toto onemocnění může zachvátit větší počet zvířat najednou.

    Příznaky se projevují vzestupem teploty, zvracením; průjmy a krvácením na sliznicích: Ve zvratcích a stolici se tvoří žlutý povlak a z mordy bývá cítit nepříjemný zápach. Oko je bezvýrazné, spojivka bledá a u psa se projevuje celková malátnost a skleslost. Zánětlivé změny na ledvinách jsou na pohmat velmi bolestivé. Dochází k otravě močí, dostavují se křeče a pes v tomto stadiu hyne.

    Léčba je účinná jen tehdy, když je s ní včas započato. Ve většině případů končí uhynutím zvířete. Léčba spočívá v pravidelném a dlouhodobém podávání penicilinu a streptomycinu. Provádějí se také výplachy žaludku a střev, a proti průjmům se podává Chlorampfenicol.

    Je důležité, aby psovod při léčbě dodržoval důsledně rády veterinárního lékaře, má-li být léčba tohoto onemocnění úspěšná. Je nutné ,omezit pohyb psa na minimum. Podávat čaj s hroznovým cukrem, syrová vejce a sliznici dutiny ústní je dobré vytírat odvarem heřmánku. Vzhledem k tomu, že toto onemocnění je přenosné i na člověka, je nutné dbát při ošetřování nemocného i na osobní hygienu.

    Weilova choroba postihuje především mladé psy. Příznaky tohoto onemocnění jsou podobné jako u předešlého onemocnění - tyfu psů, v mordě se však nevyskytují puchýřky 8 vředy. Po několika dnech, od projevení onemocnění, dochází však k sežloutnutí spojivky oční, sliznice mordy a pokožky, na břiše. Moč obsahuje velké množství bílkovin a žlučových barviv. Nemoc má velmi rychlý a zhoubný průběh. Ke konci onemocnění klesá teplota pod normál což .je, znakem celkového úbytku tělesných sil a dochází k úhynu nemocného.

    Léčba se provádí obdobně jako u předešlého onemocnění a má-li být úspěšná, je důležité, aby psovod důsledně dodržoval rady lékaře.

    Stává se, že zdánlivě vyléčení psi trpí chronickým zánětem ledvin, zůstávají nosiči leptospir a jsou zdrojem infekce pro ostatní zvířata.

I když toto onemocnění není přenosné na člověka, je důležité dbát při ošetřování nemocného psa, na osobní hygienu.

Tuberkulóza psů je infekční onemocnění, vyvolané bacilem tuberkulózy a projevuje se jako onemocnění chronické.

    Bacil tuberkulózy se vyskytuje ve třech typech. U člověka je to typ lidský, neboli humánní, u drůbeže je to typ ptačí a u skotu typ dobytčí.

    Toto onemocnění postihuje především cesty dýchací, kosti a kůži. Projevuje se ztíženým dýcháním, hubnutím, nepravidelnou chutí k přijímání potravy, střídavými teplotami, matnou srstí a neelastičností kůže. Jsou-li postiženy TBC kosti končetin, toto se projevuje kulháním, pes těžce chodí a na pohmat jsou zjistitelné nerovnosti povrchu kosti.

    K nákaze dochází přímým vdechováním tuberkulózních bacilů nebo požitím infikované potravy a nápojů. Poněvadž nejčastějším původcem onemocnění bývá typ humánní,-je pes napadený tímto typem nebezpečný pro osoby které s nim přicházejí do styku.

    Jde-li skutečně o onemocnění TBC, je nutné klinické a rentgenologické vyšetření a provedení tuberkulinační zkoušky. Chceme-li předejít onemocnění psa TBC, nezkrmujeme zbytky z veřejných stravoven nepřevařené.

    Vzhledem k tomu, že tuberkulózní pes, je nebezpečím pro své okolí, a jeho léčba by byla příliš nákladná, má být pes odborníkem utracen.

b ) Nákazy: Nákazy říkáme těm nemocen, jak již bylo uvedeno, které nejsou přenosné na člověka. Tyto jsou přenosné jen ze psa na psa a jiná masožravá zvířata jako lišky apod. Jsou to psinka, infekční zánět jater a tlapková choroba. Tato dvě poslední onemocnění, která se u psů vyskytují, řadíme do psinkového komplexu, protože jsou svým průběhem podobná .onemocnění psinkou.

    Psinka je nejobávanějším a nejzhoubnějším onemocněním jak psů, tak i jiných masožravců, zejména, kde je větší počet zvířat pohromadě, jako ve výcvikových střediscích, farmách kožeš. zvířat apod:

    Nejčastěji jsou tímto onemocněním postižena mladá zvířata od 3 do 12 měsíců a úmrtnost bývá veliká. - Inkubační doba je 4 až 20 dní.

    Původcem psinky je velmi drobný zárodek - virus, který má vhodnou půdu k svému rozmnožení v oslabeném. a vnímavém organismu zvířete.

    Choroboplodné zárodky jsou u nemocného psa obsaženy v obsahu zvratků, v odměšku nosním, očním, v moči a ve výkalech. K nakažení dochází buď přímým stykem vnímavých zvířat s nemocným nebo krmivem, nádobami, očicháváním potřísněných míst apod. Velký vliv na vznik choroby má také prostředí a podmínky, ve kterých jedinec žije. Je to především hygiena ustájení, výživy a také plemenitba. Odchov štěňat z pozdních vrhů, chovaných v bytech, značně snižují odolnost. Taková štěňata, po prvním nachlazeni jsou neobyčejně vnímavá pro psinkový virus.

    Také střevo, poškozené střevními cizopasníky, je k nákaze mnohem vnímavější. Virus, pozřený s potravou se, snadno dostane poraněnou střevní sliznici do těla.

    Rovněž slabé a podvyživené feny, nemohou dát silné a odolné potomstvo. Rozhodující je také počet štěňat, které můžeme feně ponechat. Důležitý je i odstav, tj. přechoď ve výživě od mateřského mléka k běžné potravě. Nesprávný názor také je, že štěně do jednoho roku nemá dostávat maso. Takové štěně je pak podvyživené a má nedostatek potřebných látek k dokonalé výživě a růstu. Pak, při nedostatku vitaminu D, se dostavuje onemocnění psa křivicí, které často bývá předzvěstí psinky.

    Prvním příznakem onemocnění je výstup teploty 0 1 až 2 °C. Toto trvá několik hodin, nejvíce asi dva dny. Současně se dostavuje nechutenství a skleslost. Tyto příznaky jsou tak nepatrné, že se snadno přehlédnou. Potom teplota klesá, chuť k přijímání potravy se vrací, ale za 2 až 3 dny, kdy se k viru přidaly již přidané bakterie, dochází k novému vzestupu teploty, ke skleslosti a k dalším typickým příznakům psinky.

    Klinický obraz psinky se projevuje různorodě. V podstatě shrnout průběh tohoto onemocnění do čtyř skupin. Podle. příznaků může jít o:

1. formu kožní,
2. formu žaludeční a střevní katarální,
3. formu plicní, horních cest dýchacích = katarální, a
4. formu nervovou.

    Rozlišení psinky na kožní, plicní, střevní a nervovou, není vždy možné, neboť se většinou dostavují v kombinované formě. Prvně se dostavuje forma kožní psinky, a nakonec po přestálé psince katarální žaludeční a plicní, se dostavuje forma nervové psinky.

Kožní forma psinky je nejmírnějším onemocněním tohoto druhu, nepřidruží-li se k ní další forma nemoci. Projevuje se vyrážkou na místech řídce porostlých chlupy, v mezinoží a pod břichem, v podobě červených skvrn různé velikosti, které se později mění v drobné uzlíky, puchýřky a nešťovičky. Tyto kožní změny po několika dnech zasýchají ve stroupky. Celkový zdravotní stav psa nebývá změněn a po vyléčení nezanechává žádných následků:

    Žaludeční a střevní forma onemocnění se projevuje především zvýšenou teplotou kolem 40 °C až 41 °C, zvláště v prvních dnech. Psi jsou smutni, odmítají přijímat potravu, zalézají do ústraní, srst je matná a zježená, čenich suchý, rozpraskaný a pozoruje se často třes zadních končetin. Z mordy je cítit nepříjemný zápach a často se dostavuje vrhnutí: Pak následují silné katary a průjmy, často až krvavé. Průjem a nezájem o potravu psa vysiluje a často končí smrtí. Předzvěstí je pokles teploty hluboko pod normál, kdy dochází k celkové ztrátě tělesných sil.

Při plicní formě psinky jsou katarálně postiženy plíce, průdušky a hrtan. Dostavuje se vysoká horečka až nad 42 °C, s hlenitým až hnisavým odměškem nosním a očním, který zasychá kolem nosu a očí, v suché příškvarky. Dostavuje se suchý, později vlhký kašel. Dech bývá krátký, zrychlený a namáhavý, dostavuje se malátnost a zánět plic. Nedojde-li k včasnému vyléčení, pes hyne na celkovou bakteriální otravu.

Forma nervové psinky je nejobávanější. Dostavuje se buď přímo v průběhu katarální formy, zvlášť u slabších jedinců, ale častěji po ní, obyčejně do jednoho měsíce. V počátečním stadiu se projevuje neklidem, kousavostí, svalovými záškuby na nohou a záškuby žvýkacích svalů, které se opakují -ve stále kratších intervalech. Dochází k bezděčnému močeni a kálení.

    Nervová psinka zanechává trvalé následky, které se projevuji ochrnutím různých částí těla, zvláště zadních končetin; odkud ochrnutí přechází na další části těla. Ochrnuté části bývají bezcitné a nebolestivé. Může následovat ztráta zraku, sluchu, čichu a vytváří se i psinkový chrup.

    Předpokladem úspěšného léčení je včasné zahájení odborné léčby veterinárním lékařem, za současné pomoci ošetřovatele která spočívá ve vzorné péči a výživě psa.

    Krmivo musí být kaloricky hodnotné a chutné, aby byla udržena chuť k přijímání potravy, která má být ve vhodné kombinaci z produktů původu rostlinného a živočišného. Masa používané ke krmení, musí být čerstvé a nezávadné, aby nedošlo k další infekci. Mléko, které podporuje průjmy, se ke krmení nedoporučuje. Výhodné je používat ke krmeni odvaru rýže, krup, nebo ovesných vloček, které působí léčivě.

Při léčbě ustájíme psa ve vzdušné, teplé a čisté místnosti a za teplých dnů umožníme pobyt na slunci.

    Kožní forma psinky nepotřebuje zvláštních zásahů. Pokožku můžeme potírat famosinovou, borovou, nebo pithyolovou mastí. Hlavně je nutné zajistit psu čisté lůžko a zamezit koupání.

    Při léčení nervové psinky se doporučuje masáž ochrnutých částí těla a další speciální léčebné zásahy provádí veterinární lékař, jako ozařování, použití léčebných sér, sulfonamidů, penicilinu a jiných léků, neboť jen při odborném léčení je naděje na úspěšné vyléčení.

    Veterinární medicína má dnes k dispozici očkovací látky, jimiž lze psinku nejen léčit, ale zejména ji předcházet. Všechny druhy psinky jsou nebezpečné a má-li být naděje na vyléčení, musí být toto léčení zahájeno co nejdříve. Lépe je vzniku tohoto onemocnění předcházet; správnou výživou, vyhýbat se styku s neznámými psy, a imunizací psa očkováním. Aktivní imunizaci můžeme však provádět jen u psa zdravého a který je v dobré kondici.

    Do psinkového komplexu, tj. onemocnění, která jsou svým průběhem podobná psinkovému onemocnění, zahrnujeme ještě další infekční choroby virového původu. Jsou to: tlapková choroba a infekční zánět jater psů.

TIapková choroba postihuje psy každého věku. Příznaky tohoto onemocnění jsou psinkovému onemocnění velmi podobné, avšak v některých podrobnostech se odlišují. Projevuje se zvýšenou teplotou kolem 41 °C, výtokem z očí a zánětem hltanu a mandlí. Z dalších příznaků tohoto onemocnění, které se nevyskytuje u psinky, je charakteristické zhrubnutí zrohovatění polštářků na tlapkách končetin, pokožky na nosu i na kůži břicha. Při chůzi psa je slyšet klapání, když pes. došlapuje zrohovatělými polštářky na tvrdý podklad.

Úmrtnost při tomto onemocnění bývá značná a léčení se provádí obdobně jako při psince.

Infekční zánět jater vyvolává virus liščí encefalitidy. Inkubační doba trvá dva až pět dní. Průběh nemoci bývá různý. Těžší případy, kdy se příznaky projeví velmi prudce, může dojít k uhynutí zvířete v krátké době, do 24 hodin. Lehčí průběh tohoto onemocnění se může vyléčit.

    Toto onemocnění se projevuje vysokou teplotou kolem 41 °C, dochází k zánětu mandlí a dostavuje se i vrhnutí. U nemocného se projevuje skleslost, nechuť k přijímání potravy, často se objevují nervové příznaky - stáčení hlavy do strany, vrávorání a neschopnost se postavit.

Léčba se provádí jako při onemocnění psa psinkou a jen včas započaté léčení má naději na úspěch.

    Tato dvě onemocnění, jak tlapková choroba tak i infekční zánět jater psů; se u nás nevyskytuje příliš často. I když tato onemocnění nejsou. přenosná na člověka, je nutno základ ní zásady osobní hygieny i zde dodržovat.

    Proto i směrnice služební kynologie ukládají různá opatření ve věci prevence proti přenosným onemocněním přepravě psů a podobně:

    Článek 103 směrnic o služební kynologii ukládá, že při přepravě psů na větší vzdálenost než je 30 km, zejména na soustředění a do škol pro psovody je nutno vyžádat si od příslušného veterinárního pracovníka potvrzeni o zdravotním stavu psa a souhlas k přepravě. Potvrzení, které nesmí být starší 3 dnů, je psovod povinen odevzdat při příchodu do V.stř. nebo chovatelské stanice.

    Článek 110 směrnic služební kynologie ukládá, že při vypuknutí nebezpečné nákazy v obvodě bydliště nebo služebního zařazení psovoda, je jeho povinností respektovat veškerá opatření vydaná veterinární službou příslušného ONV, směřující k utlumení a dalšímu rozšiřování nákazy. V případech naléhavé potřeby, žádá příslušnou veterinární službu o výjimku (;zejména při kontumaci psů a při zákazu jakýchkoliv přesunů zvířat). V takovém případě se podřídí zvláštním podmínkám stanoveným okresním veterinářem.

    V článku 111 směrnic služební kynologie se uvádí: V případě, že je nutno předat nemocného psa do ústavního léčení, určí HVVB veterinární nemocnici, která má nejlepší předpoklady určenou chorobu léčit. Při úrazech a náhlých onemocněních vážnějšího druhu - rázu odveze psovod psa do nejbližší veterinární nemocnice a podá hlášení cestou SVB na HVVB. ,

    Článek 112 směrnic služební kynologie ukládá, že každý vykoupený nebo darovaný pes pro účely VB musí být veterinárně vyšetřen. Doklad o veterinární prohlídce je veterinárním vysvědčením. Během šestitýdenní záruční doby může být pes vrácen původnímu majiteli, jestliže se zjisti skryté vady nebo onemocnění, které snižuje upotřebitelnost psa.

Základní epidemiologické pojmy.

    Veškerý život i pochody probíhající v přírodě jsou stále ovlivňovány činností nejmenších živých bytostí, které nazýváme mikroorganismy. Jsou velké jen několik tisícin nebo miliontin milimetru.

Některé mikroorganismy jsou nezbytné pro život na zemi a patří do skupiny užitečných mikroorganismů.

    Avšak jsou mikroorganismy i škodlivé, které vyvolávají u lidi, zvířat i rostlin poškození - onemocnění, jež může někdy končit i smrtí.

    Onemocnění, která jsou způsobena vniknutím choroboplodných zárodků do těla, nazýváme nakažlivými - přenosnými nebo infekčními nemocemi.

    Dobu, která uplyne od vniknuti choroboplodného zárodku do těla až do objeveni se prvních příznaků nemoci, jako je horečka, malátnost apod., nazýváme inkubační dobou. Je u různých nakažlivých chorob - různě dlouhá, její délka je příznačná pro jednotlivé druhy nákaz.

Aby mohlo dojít ke vzniku nakažlivého onemocnění a aby se toto onemocněni mohlo dále šířit, je zapotřebí:

- zdroje nákazy, kterým je nemocný člověk, zvíře nebo bacilonosič,
- cest šíření nákazy, jež mohou být přímé nebo nepřímé,
- vnímavého kolektivu.

Tyto tři podmínky:

- zdroj nákazy,
- cesta šíření a vnímavý kolektiv
- umožňují vznik epidemického procesu.

    Bacilonosič je člověk nebo zvíře, který nemá příznaky ,nakažlivé nemoci, ale vylučuje z těla svými výměty (stolice, moč, hlen ) do okolí choroboplodné zárodky.

Účinným prostředkem proti šíření nakažlivých onemocnění je: - dezinfekce - dezinsekce a - deratizace.

Nemalý význam má i dodržování zásad osobní a kolektivní hygieny.

Dezinfekce : Úkolem dezinfekce je ničit choroboplodné zárodky co nejdříve a neustále tak, jak jsou zdrojem nákazy vylučovány a jak se dále šíří po cestách nákazy.

Dezinsekce: Plod pojmem dezinsekce rozumíme hubení obtížného hmyzu zejména pak hmyzu přenášejícího infekční onemocnění ( mouchy, blechy, atd. ).

Deratizace : Pod názvem deratizace rozumíme veškerá opatření, kterými vedeme boj proti škodlivým hlodavcům. Je to především hubení hlodavců a zabránění jejich rozmnožování.

V. KAPITOLA - ANATOMIE PSA

    Co je to anatomie? Anatomie je nauka o tvarech, stavbě, vzájemném spojení a umístění jednotlivých částí živého organismu.

    Stavba těla, i nejjednodušších organismů, umožňuje vykonávat všechny základní životní funkce. Na těchto základních funkcích, jimiž živý organismus přizpůsobuje svůj vztah. k okolí, se podílí řada orgánů. Jednotlivé orgány se skládají z několika druhů tkání. Vedle základní funkční tkáně, je pravidelnou součástí každého orgánu tkáň pojivová. Do každého orgánu jsou cévami přiváděny živné látky a odváděny zplodiny látkové přeměny a každý orgán je nervy spojen s nervovým ústředím. Orgány které spolupracují při plnění některé základní životní funkce, tvoří orgánovou soustavu - ústrojí.

    Pohyb těla a jeho částí, vykonává ústrojí pohybové. Skládá se z ústroji podpůrného - kostry a vlastního ústrojí hybného - svalstva kosterního; které se upíná na různých místech kostry.

A. Význam kostry.

    Soustava kostry a svalstva, jak již bylo uvedeno, tvoří dohromady tzv. pohybový aparát. Kosti jsou zde pasívní složkou, kterou aktivně pohybuje svalstvo, nadané smršťovací schopností. Kostra tvoří podpůrný aparát svalstva.

    Kostra se skládá z kostí, které jsou různého tvaru a různé stavby. Podle tvaru a stavby rozeznáváme kosti dlouhé, krátké a ploché. Kost se skládá z okostice, kostní tkáně a z kostní . dřeně. Okostice je jemná vazivová blána, která pokrývá kost a je bohatě protkána krevními vlásečnicemi a nervy. Z okostice roste :kost do šířky. Uprostřed dlouhých kostí je dutina dřeňová, která je vyplněna žlutou dření kostní, která obsahuje hojně tuku. Většina kostí se vyvíjí z chrupavky.

Kostru psa tvoří asi 228 až 232 kostí. Dělí se na kosti hlavy, trupu a končetin.

a ) Kostra hlavy psa: V kostře hlavy psa, nahoře a dozadu posunutá je dutina lebeční, v níž je uložen mozek a dopředu posunutá dutina ústní a nosní, které tvoří začátky cest zažívacích a dýchacích.

    Kostru hlavy tvoří několik párových a nepárových kostí převážně plochých, které jsou navzájem spojeny, švy. Lebka je tvaru klínovitého, která z části obličejové přechází nenápadně v klenbu lebeční.

Na hlavě rozeznáváme kosti:

- horní a spodní čelisti,
- kosti lícní,
- kosti nosní,
- kosti spánkové,
- kosti očnicové,
- kosti oblouků jařmových a nepárové,
- kost čelní, temenní a týlní.

    Chrup psa: Mléčný chrup psa má 28 zubů. V mléčném chrupu nejsou zastoupeny stoličky a čtyřky zubů třenovních.

Trvalý chrup psa má 42 zubů. V horní čelisti má 20 zubů a ve spodní 22 zubů. Chrup psa dělíme na:

- řezáky ( 12 zubů - 4 klíšťky, 4 střeďáky a 4 krajáky ),
- špičáky (4 zuby) dva v dolní a dva v :horní čelisti,
- třenovní ( 16 zubů ), osm ve spodní a osm v horní čelisti,
- stoličky
- moláry ( 10 zubů ) 6 ve spadni a 4 v horní čelisti.

U německého ovčáka je správný skus zubů nůžkový. Klešťový , skus, předkus nebo podkus spodní čelisti je u německého ovčáka nežádoucí.

b ) Kostru trupu tvoří páteř, k níž se v části hrudní připojuji žebra, která spolu s hrudní kostí tvoří hrudník.

Páteř se skládá z obratlů. Jsou to krátké duté kosti uložené za sebou; kterými probíhá páteřní kanál, ve kterém je uložena mícha.

    Podle krajin tělních dělíme páteř na část krční, kterou tvoří 7 krčních obratlů, část hrudní 13 obratlů, bederní 7 obratlů, kost křížovou 3 obratle a ocasní 18 až 22 obratlů.

    První krční obratel nosič je napojen na kostru hlavy a umožňuje kývavý pohyb hlavy nahoru a dolu. Druhý krční obratel se jmenuje čepovec a umožňuje pohyb hlavy do stran.

    Na hrudní obratle je napojeno 13 párů žeber, z nichž devět je svým chrupavčitým koncem napojeno na kost hrudní a nazývají se jako žebra pravá. Další čtyři páry žeber nejsou spojeny přímo s hrudní .kostí a proto se jmenují jako žebra nepravá. Z těchto čtyř nepravých párů žeber jsou tři, desátý až dvanáctý pár, chrupavkou napojeny na devátý pravý pár žeber. Poslední třináctý pár žeber je volně zapuštěn do svaloviny břišní.

    Kost hrudní se skládá z osmi válcovitých článků, které jsou navzájem spojeny- chrupavkou. Poslední článek mečovitý, z něhož vyrůstá chrupavka mečová, vrůstá volně do břišního svalstva.

    Tři obratle křížové záhy srůstají v jednotnou kost, kost křížovou, která při pohledu shora má skoro čtvercovitý tvar. V kosti křížové končí mícha, kde se paprskovitě rozvětvuje.

    Na horní části jednotlivých obratlů jsou mohutné výstupky, tzv. trny, které slouží k úponu svalstva. Výstupky hrudních obratlů, až po jedenáctý obratel, jsou nakloněny směrem dozadu, od dvanáctého obratlu hrudního a výstupky bederních obratlů jsou nakloněny dopředu. Tyto výstupky pro úpon svalstva, mají ještě první čtyři obratle ocasní.

c ) Kostru končetin dělíme na kostru předních a zadních končetin.

    Kostra hrudní končetiny se skládá z lopatky, která je volně uložena jako plochá; trojúhelníková kost ve svalstvu po stranách hrudníku. Horní chrupavčitá část lopatky tvoří tzv. kohoutek, kde měříme výšku psa. Dále jsou to kloub ramenní, kost ramenní neboli pažní, která je esovitého tvaru, a kloub loketní. Kosti předloktí tvoří dvě kosti, vpředu je to kost vřetení a vzadu kost loketní. Obě kosti společně umožňují částečný otáčivý pohyb končetiny. Kloub zápěstní tvoří 7 kůstek, uspořádaných ve dvou řadách nad sebou. V horní řadě jsou tři, v dolní čtyři kůstky. Kosti záprstní: těchto je na přední končetině pět, jako u člověka. Kosti prstů. Na přední končetině má pes pět prstů. Palec má dva články, ostatní prsty tři články. Drápky jsou pevné, nevtažitelné.

    Kostra pánevní končetiny: Zadní končetina je připojena k trupu pánevním pletencem, který se skládá ze dvou polovin. Každá polovina pánve vzniká srůstem původně tří kostí. Z kosti kyčelní, kosti stydké a kosti sedací.

Kostru pánevní končetiny tvoří:

- kloub kyčelní, který spojuje kost stehenní s kostí pánevní,
- kost stehenní; která je esovitého tvaru,
- kloub kolenní, který je vpředu kryt čéškou a vzadu se nachází kůstka sezamová,
- kostru bérce tvoří vpředu kost holení a vzadu kost lýtková,
- kloub hlezenný tvoří 7 kůstek, uložených ve třech řadách nad sebou, 2, 1 a 3; ze kterého je nejnápadnější mohutně vyvinutá šikmo dozadu vyčnívající kost patní, na níž se upíná pevná Achillova šlacha,kosti nártní, které jsou čtyři a
- kosti prstů. Pes má na zadní končetině jen čtyři prsty. Někdy se vyvine pátý prst, tzv. vlčí drápek nebo paspárek, což je u německého ovčáka nežádoucí a při výskytu se do čtyř dnů po narození štěněte odstraní.

B. Ústrojí smyslová.

Smysly jsou zvláštní zařízení organismu, která zprostředkuji styk jedince s vnějším prostředím, ve kterém jedinec žije.

    Organismus žije v neustále se měnících podmínkách vnějšího prostředí, s nesčíslným množstvím různých podnětů. Některé z nich nemají žádný vztah k organismu .a nejsou totiž signály na odpovídající reakce. Jiné mají biologický význam jako podněty, např. potrava, napadení, které působí na organismus jako signály příslušné reakce.

    Pro zachycováni a přijímání těchto vnějších podráždění má organismus odpovídající ústrojí, neboli smyslové    orgány receptory.

Mezi smysly, podle důležitosti u psa, patří čich, sluch, zrak,, chuť a hmat.

Každý z těchto smyslů přijímá jen určité druhy vnějších podnětů a je k tomu přizpůsoben i svým složením.

Vnější podněty jsou:

- světlo pro orgán zrakový,
- zvuk pro orgán sluchový,
- pachy pro orgán čichový,
- chemicky rozpuštěné látky pro orgán chuťový,
- mechanické a tepelné podněty pro orgán hmatový.

Některé ze smyslových orgánů - čich, sluch .a zrak přijímají vnější podněty na určitou vzdálenost od zdroje podnětu.. Tyto smyslové orgány se nazývají distanční.

Jiné orgány - chuť a hmat přijímají podráždění pouze při bezprostředním styku neboli kontaktu se zdrojem podnětu a: nazývají se proto kontaktní.

    Distanční smyslové orgány mají mnohem větší význam pra organismus zvířete, poněvadž určují charakter vzdáleného; zdroje podnětu, což umožní v organismu vyvolat odpovídající přípravnou reakci na tento podnět. Příklad: jestliže podnět signalizuje nebezpečí, má zvíře možnost se tomuto vyhnout.

    Důležitý význam pro život zvířete mají i kontaktní smyslové orgány. Nedávají jen signál o různých podrážděních, ale zesilují i činnosti distančních smyslových orgánů: potrava může nabýt pro distanční orgány významu podnětu pouze tehdy;. byla-li ochutnána, čili zjištěna její chuť v dutině ústní.

Čich: Vývojově patří čich mezi nejstarší smysly. Jak již bylo uvedeno, je to smysl dálkový - distanční. Jeho úkolem je vyhledávat potravu, zjistit nepřítele na vzdálenost a pro naši potřebu je důležitý pro speciální pachové práce.

    Ústrojí čichové je uloženo v zadním horním úseku nosní dutiny. Skládá se ze složitého čichového bludiště, které je vytvořeno z kornoutovitě složených čichových skořepek; čichové. sliznice žlutohnědé barvy .a čichové bludiště. V ní sídlí smysl čichu.

    Povrch čichové sliznice je neustále vlhčen odměškem žlázek, které jsou v ní umístěny, neboť čichové vjemy vznikají jen tehdy, jestliže látky, které vzbuzuji vnímání čichových podnětů, jsou rozpuštěny ve vodném prostředí.

    Rozloha čichové sliznice u německého ovčáka činí asi 160 cm2 a u člověka asi 5 cm2, což je podstatný anatomický rozdíl.

    Čichové přívodní dráhy, které vedou vzruch z čichové sliznice, se soustřeďují v čichovém kyji, který je uložen ve dvou čichových jamách v kosti čichové. -Dno kosti čichové, neboli kost řešetná, je proděravěna četnými otvůrky, jimiž prostupují nervová vlákna z čichové části nosní sliznice do čichového kyje. Pes má čichový kyj oproti člověku mohutně vyvinut. Ostrost čichu je podmíněna celkovou stavbou lebky a tvarem nosu. Lze říci, že čím je nos prostornější, tím je čichová ostrost lepší.

Sluch : Ucho je sluchový aparát, který vnímá zvukové podněty na dálku, a jak již bylo uvedeno, je to smysl distanční.

    Ucho přijímá zvukové podněty přicházející z vnějšího prostředí a zpracované je sdílí, pomocí citlivých vláken, sluchovému nervu do ústředí nervového - mozku.

V anatomii je sluchové ústrojí rozděleno na tři části:

a ) ucho vnější, které tvoří ušní boltec; který zachycuje .a soustřeďuje zvukové vlny a svádí je zevním zvukovodem do sluchového ústrojí k bubínku,

b ) střední ucho, které tvoří prostorná dutina středoušní, vytvořená ve spánkové kosti, kde je umístěno vlastní sluchové zařízení. Činnost tohoto zařízení je složitá. Pohyb bubínku, rozkmitaného nárazy zvukových vln, jsou přenášeny do vstupní brány vnitřního ucha, čtyřmi malými sluchovými kůstkami; označovanými jako kladívko, kovadlinka, čočkovitá kůstka a třmínek,

c ) vnitřní ucho, které představuje tzv: bludiště neboli labyrint a soustava různě utvářených dutinek a kanálků, uspořádaných v nejtvrdší části spánkové kosti - v kosti skalní. Ústrojím pro určování polohy .a udržování tělesné rovnováhy je bludiště, které sestává z předsíně a třech, kolmo na sebe postavených, kruhových kanálků

    Sluch je u psa vysoce vyvinutým smyslem, který předčí výkony lidského ucha. Člověk slyší asi 18 tisíc kmitů za vteřinu, kdežto pes slyší ještě asi 38 tisíc kmitů za vteřinu, :které lidské ucho již nevnímá. Porovnáním je sluch psa asi šestkrát lepší než sluch člověka.

Zrak je u psa poměrně málo vyvinut. Maximálně vidí pes do vzdálenosti asi 700 m. Podle výsledků vědeckých prací I. P. Pavlova se usuzuje, že pes nerozlišuje barvy a vidí pouze v šedých barvách a to světlejší nebo tmavší odstín.

    Zrakový orgán se skládá z oční bulvy, která je navenek chráněna horním a dolním víčkem. Třetí víčko neboli mžurka je spojivková řasa, umístěná ve vnitřním koutku oka která se přetahuje přes přední plochu oční bulvy pod oběma víčky. Pes lépe vidí na volném prostranství než v porostlém a rovněž lépe vidí pohybující se cíl než stojící. S těmito zvláštnostmi vidění je nutno počítat při výcviku a použití služebního psa.

Chuť : Pro přijímání chuťových podnětů jsou uloženy ve sliznici jazyka, částečně i ve sliznici měkkého patra a zadní stěny hltanu, chuťové pohárky, jejichž souhrn tvoří ústrojí chuťové. Chutí pes zjišťuje vhodnost nebo nevhodnost potravy. O kvalitách chuťového ústrojí psa nejsou jednotné názory a soudí se, že není tak citlivé jako ústrojí čichové nebo sluchové.

    V dutině ústní se nachází mimo chuťového ústrojí i slinné žlázy, které jsou rovněž velmi důležité pro organismus.

Sliny rozmělňují potravu; obsahují látku ptyalin, který podporuje trávení a vlhčí dutinu ústní.

    Jsou známy čtyři druhy chuti: sladká, hořká, slaná a kyselá. Pes nerozlišuje pouze základní druhy chuti, nýbrž i velké množství jiných kombinací.

Hmat : Jedním z nejdůležitějších analyzátorů, kterým stojí organismus v neustálém kontaktu s vnějším prostředím, je analyzátor kožní.

    V. ústředí nervovém - mozku vznikají vedle pocitů vidění, slyšeni a pachových vjemů, ještě pocity tlakové; bolestivé, pocity tepla a chladu, které jsou sem sdíleny nervovými drahami a vnímány smyslovými čidly, rozloženými v živočichově kůži.

    Receptory pro vnímání dotyku až tlaku. Pocity dotykové až tlakové jsou podmíněny působením mechanických, různě odstupňovaných podnětů, které působí na kůži jako na hlavní orgán tohoto smyslu.

    Receptory pro vnímání bolesti. Bolestivé pocity mají svou důležitost potud, že vyvolávají zpravidla obrannou nebo ochrannou reakci. Receptory pro vnímání bolesti jsou představovány samostatnými nervovými zakončeními.

    Receptory pro vnímání tepla a chladu. Smyslem pro vnímání tepla a chladu, zvaným krátce "smysl tepelný", si uvědomujeme změny okamžitého teplotního stavu určité části kůže nebo sliznice. Podráždění vyvolaná teplem nebo chladem jsou rovněž vnímána zvláštními tělísky.

Kožní citlivost je u psů dobře vyvinuta a využívá se jí prakticky při výcviku psa.

    Závěr.

V předcházejících kapitolách bylo stručně uvedeno v čem tkví význam základních znalostí psovoda o ošetřování .a výživě psa a pojednáno o nejčastěji se vyskytujících onemocněních u psa a o příznacích těchto onemocnění.

    Je důležité, aby psovod tyto důležité základní problémy ze zdravovědy psa ovládal, neboť nedodržení nebo podcenění některých těchto zásad správné výživy a ošetřování služebního psa ze strany psovoda, má pak :za následek snížení jeho upotřebitelnosti pro naši službu nebo dokonce jeho vyřazení ze služby.

    Jak již bylo vpředu uvedeno, od slabého, podvyživeného, nemocného a nečistého psa, napadeného různými cizopasníky, nemůžeme očekávat spolehlivý výkon.

    Naopak od psa zdravého, čilého, který jde s chutí do každé práce a s kterým se i nám radostněji pracuje, můžeme pak dosáhnout lepších výsledků jak při samostatném výcviku, tak i při praktickém použití ve službě.

Kontrolní otázky

I. kapitola

1. vysvětlete pojem veterinární prevence u služebního psa podle SSK
2. Které základní požadavky klademe na správnou výživu psa a které druhy krmiva k výživě psa používáme.
3. Které základní zásady vyžadujeme pro správné ustájení psa.
4. Proč musíme pečovat o čistotu srsti psa a jeho kotce.
5. Jak správně provádíme čištění psa a kotce.

II. kapitola

6. Jak dělíme příznaky nemocí a které to jsou.
7. Které zásady musíme dodržovat při léčbě nemocného psa.
8. Kdy a jak provádíme měření tělesné teploty u psa, co musíme před měřením teploty provést se psem a s teploměrem.
9. v čem, tkví význam měření tělesné teploty, jakou teplotu považujeme u psa za normální, zvýšenou, středně vysokou a vysokou a příčinu poklesu teploty pod normál.
10. Jak provádíme podáváni léků tabletových, tekutých a práškových.
11. Co je to rána, jak je dělíme a způsob ošetření poranění.
12. Co jsou to zlomeniny, jak je dělíme a způsob první pomoci.

III. kapitola

13. Se kterými cizopasníky se u psů setkáváme a jak je dělíme.
14. V čem tkví nebezpečnost cizopasníků pra zdraví psa.
15. Jaký je rozdíl mezi vývojem škrkavky a tasemnice a popište vývoj škrkavky šelmí.
16. Popište vývoj psí tasemnice.
17. Jak provádíme odhmyzování vnitřních cizopasníků u štěňat a jak u dospělých psů, a čím.
18. Které jsou základní požadavky v prevenci proti cizopasníkům.
19. V čem tkví nebezpečnost zácpy a jak provádíme její léčení.
20. Které příčiny vyvolávají akutní katary žaludku a střev.
21. Které příčiny vyvolávají záněty očních spojivek, jak se toto onemocnění projevuje a jak postupujeme při jeho léčení.
22. Které příčiny způsobují zánět zevního zvukovodu, jak se toto onemocnění projevuje a jak předcházet tomuto onemocnění.
23. Příčiny onemocnění psa ekzémem a jak toto onemocnění léčíme.

VI. kapitola

24. Jak dělíme nemoci a které z nejčastěji se vyskytujících u psů to jsou.
25. Co víte o vzteklině, kolika stadii toto onemocnění probíhá a průběh jednotlivých stadií popište.
26: Co víte o psince, vyjmenujte jednotlivé formy psinky a popište jejich průběh.
27. Co víte o leptospiroze a která nejčastější onemocnění u psů vyvolává.
28. Které typy TBC znáte a jak se toto onemocnění u psů projevuje.
29. Co víte o onemocnění psa "infekční zánět jater" a "tlapková choroba".

V. kapitola

30. Co je to anatomie.
31. Jaký význam má kostra psa.
32. Jaké- kosti známe a z čeho se kost skládá.
33. Jak dělíme kostru psa a z čeho se skládá kostra trupu.
34. Popište kostru hlavy psa včetně mléčného a trvalého chrupu.
35. Pojmenujte kosti přední a zadní končetiny.
36. Co jsou to smysly. Vyjmenujte je podle důležitosti u psa.
37. Které druhy podnětů jednotlivé smysly přijímají a jak tyto podněty dělíme.
38. Popište anatomii čichového ústrojí psa.
39. Popište anatomii sluchového ústrojí psa.